27 Nd 93/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka ve věci řízení o pozůstalosti po R. H., zemřelém 2. srpna 2017, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 36 D 1041/2017, za účasti 1) I. H., 2) D. H., 3) V. Š., a 4) P. Š., o návrhu dědiců 1), 2) a 3) na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 36 D 1041/2017 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Břeclavi.
Podáním ze dne 3. února 2018 navrhli I. H., D. H. a V. Š. (synové zůstavitele), aby byla v záhlaví označená věc přikázána k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Břeclavi, bez uvedení důvodu. Podle § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti. Z § 98 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, se podává, že pro řízení o pozůstalosti je příslušný soud, v jehož obvodu měl zůstavitel v době smrti evidováno místo trvalého pobytu v informačním systému evidence obyvatel podle jiného právního předpisu, popřípadě místo jiného pobytu evidované podle jiných právních předpisů [písmeno a)], měl zůstavitel naposledy bydliště, popřípadě, neměl-li bydliště nebo nelze-li bydliště zjistit, místo, kde se naposledy zdržoval, není-li dána příslušnost podle písmene a) [písmeno b)], je zůstavitelův nemovitý majetek, není-li dána příslušnost podle písmene a) nebo b) [písmeno c)], zůstavitel zemřel, není-li dána příslušnost podle písmene a), b) nebo c) [písmeno d)]. Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší a zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než místně příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba - jako výjimku - vykládat restriktivně. K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Obecně platí, že situace, že některý účastník musí překonat mezi místem současného bydliště a sídlem věcně a místně příslušného soudu větší vzdálenost či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s různými organizačními, finančními, zdravotními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu (k tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Nd 289/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2015, sp. zn. 29 Nd 131/2015). V situaci, kdy navrhovatelé svůj návrh na přikázání dané věci Okresnímu soudu v Břeclavi nijak neodůvodnili, a kdy se lze jen domnívat, že jeho důvodem je vzdálenost mezi místem jejich bydliště a sídlem Okresního soudu v Teplicích, Nejvyšší soud naplnění předpokladů pro přikázání věci k označenému soudu, jímž by došlo k prolomení zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, neshledal. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů návrhu na přikázání věci Okresnímu soudu v Břeclavi z důvodu vhodnosti nevyhověl a věc tomuto soudu nepřikázal. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Filip Cileček předseda senátu