28 Cdo 1001/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobců A/ A. K., a B/ K. K., zastoupených J. M., proti
žalovanému Městu R. u P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 5 C 374/96, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4.2.2004,
čj. 20 Co 425/2003-158, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4.února 2003, čj. 20 Co
425/2003-158, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 15.července 2003,
čj. 5 C 374/96-133, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k
dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali určení, že jsou vlastníky pozemků č. 3815, č.
3816, č.3817/4 a č.3817/5, původně před rozdělením tvořících pozemek č. 117, v
katastrálním území Ž. Okresní soud Praha-západ nejprve návrh zamítl rozsudkem
ze dne 17.9.1997, poté, co byl tento rozsudek zrušen odvolacím soudem,
opětovně rozsudkem ze dne 15.6.2001. I tento rozsudek byl odvolacím soudem
zrušen a soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 15.7.2003, čj. 5 C
374/96-133, rozhodl, že žalobci jsou vlastníky předmětných pozemků. Přitom
vyšel ze zjištění, že pozemek č. 117 v Ž. byl zahrnut do dědictví po původním
vlastníkovi A. K., otci žalobců, že žalobci byli vedeni 24.6.1991 na listu
vlastnictví jako jeho vlastníci, a to až do 5.3.1996, kdy byl duplicitně zapsán
jako jejich vlastník žalovaný. Soud zjistil, že původní vlastník dal dne
8.5.1959 souhlas, aby na pozemku č. 117 byl vybudován sportovní stadion. Rada
ONV P. schválila dne 14.8.1959 návrh zemědělského odboru na vyjmutí tohoto
pozemku ze zemědělské půdy za účelem vybudování sportovního hřiště. Rozhodnutím
rady MNV v R. z 9.10.1965 byl zrušen povinný pacht pozemku č. 117, zřízený
podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění
zemědělské výroby, a konečně na základě rozhodnutí ONV Praha-západ z 12.10.1965
přešel tento pozemek do vlastnictví státu podle nařízení vlády
č.15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi
socialistického sektoru (dále jen \" vl.nař.15/1959 Sb.\"). Soud prvního stupně
vyhověl žalobě podle § 28b odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů ( dále jen \"zákon o půdě\"), když dospěl k závěru, že žalovanému se
nepodařilo prokázat, že pozemek byl vyňat ze z. p. f.
Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, přičemž vyšel z jeho skutkových zjištění. Právní závěry soudu
prvního stupně shledal správnými, zejména pak aplikaci ustanovení § 28b odst. 1
zákona o půdě. Dovodil rovněž, že zákon o půdě se na předmětný pozemek
vztahuje, protože jeho zemědělský charakter nesporně trval po dobu, kdy
podléhal režimu vládního nařízení č. 50/1955 Sb., tj. do zrušení přikázání do
užívání, k němuž došlo 9.10.1965. Za důkaz vynětí pozemku ze z. p. f. odvolací
soud nepovažoval odkaz na schůzi rady ONV P. ze 14.8.1965, na níž měl být
schválen návrh zemědělského odboru na \"vyjmutí pozemku č.k. 117 Žalov z
obdělávání zemědělské půdy\", ani korespondenci mezi MNV v R. u P. a ONV P.
Navíc podle výpisu z katastru nemovitostí z 4.1.2000 je u parcely č. 117
uváděno jejich zařazení do půdně ekologických jednotek ( BPEJ). Nesporně bylo
zjištěno, že všechny pozemky, o nichž soud prvního stupně rozhodoval, vznikly
oddělením z původního pozemku č. 117. Protože pak jako jeho vlastníci byli ke
dni účinnosti zákona o půdě vedeni pouze žalobci, je právní závěr soudu
prvního stupně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež odůvodnil
nesprávným právním posouzením věci (§ 241a odst. 2 písm.b) OSŘ), pokud bylo na
případ užito ustanovení § 28b odst. 1 zákona o půdě. Pozemek č. 117 v Ž. byl
totiž již 14.8.1959 vyňat ze zemědělského půdního fondu a ke dni jeho přechodu
na stát nešlo již o zemědělský pozemek. To vyplývá z obsahu sdělení rady ONV P.
z 15.8.1959. Zákon o půdě nelze proto na daný případ aplikovat. Do vlastnictví
státu přešel pozemek na základě rozhodnutí ONV P. z 12.10.1965 bez ohledu na
to, zda došlo k zápisu změny vlastnictví v evidenci nemovitostí. Sportovní
hřiště na něm bylo skutečně vybudováno, otec žalobců nebyl vlastníkem pozemku
ke dni své smrti, a žalobci jej proto nemohli zdědit. Dovolatel poukazuje na
to, že soudy se nezabývaly tím, jaký charakter mají sporné pozemky v současné
době a k jakému účelu mají sloužit. Pokud pak vycházely soudy z § 28b odst. 1
zákona o půdě, měly aplikovat i jeho § 11, podle nějž mj. nelze vydat pozemek,
na němž bylo zřízení sportovní zařízení. Navrhl, aby rozsudky soudů obou
stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání vyslovili názor, že žalovaný by v
případě, kdyby došlo k vynětí pozemku č. 117 v Ž., tuto skutečnost doložil u
příslušného katastrálního úřadu, dříve střediska geodézie, a požádal o změnu
kultury. Jsou přesvědčeni, že vlastnické právo nabyli v dědickém řízení, byli
jako vlastníci řádně vedeni v evidenci nemovitostí, neměli důvod o svém
vlastnictví pochybovat a uplatňovat restituční nároky. Ustanovení § 11 zákona o
půdě nelze dle nich aplikovat, protože nejde o řízení před pozemkovým úřadem
dle restituční části zákona o půdě. Podle žalobců není správné tvrzení
žalovaného, že se na pozemku nachází sportovní stadion i se svým zázemím.
Skutečný stav věci je takový, že je na něm výběh pro dobytek a zvířata.Navrhli,
aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 a § 241a OSŘ a je
přípustné; směřuje totiž proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, který ve věci rozhodl jinak než ve svém původním
rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho
předchozí rozsudek zrušil (§ 237 odst. 1 písm.b) OSŘ). Dovolací soud proto
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu věcně v rozsahu podaného dovolání, přičemž
přihlédl i k případným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm.a) OSŘ). Přitom dospěl k závěru, že
dovolání je částečně důvodné.
V dané věci je třeba vyjít z toho, že pozemek č. 117 v Ž. přešel v
době, kdy jeho vlastníkem byl otec žalobců A. K., na stát podle vl.n. 15/1959
Sb. Dle obsahu připojeného spisu Okresního úřadu P. se tak stalo rozhodnutím
ONV P. ze dne 12.10.1965 č. Fin.4-2673/65- A 1779/Ko, jež mu bylo doručeno, a
jež nabylo právní moci dne 2.11.1965. Od tohoto dne nebyl předmětný pozemek ve
vlastnictví původního vlastníka, který zemřel 28.1.1981. Pokud byl pozemek
zahrnuto do dědictví, stalo se tak bez právního důvodu a jeho samotné zařazení
do dědictví nemohlo způsobit změnu ve vlastnictví státu. Otázka případného
vydržení vlastnického práva nebyla předmětem posouzení se strany soudu.
Tyto vlastnické vztahy nesporně trvaly do 1.7.1993, kdy nabyla
účinnosti novela zákona o půdě, provedená zákonem č. 183/1993 Sb., a do zákona
bylo zařazeno ustanovení § 28b odst. 1. Zákonodárce, evidentně veden snahou
urychleně vyjasnit vlastnické vztahy v případech, kdy dle právních předpisů o
zemědělském družstevnictví bylo sporné, zda zemědělský majetek přešel na
zemědělské družstvo, nebo kdy bylo - nesprávně - na zemědělský majetek použito
ustanovení vl.nař. 15/1959 Sb., přičemž zápis v evidenci nemovitostí svědčil
pro vlastnictví původního vlastníka, a vyhnout se zdlouhavým sporům, založil
nově vlastnické právo osob, zapsaných v evidenci nemovitostí, a to ke dni své
účinnosti, tj. k 1.7.1993 (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30.5.1996, sp.zn. 2 Cdon 104/96, nebo z 21.4.1999, sp.zn. 2 Cdon 2026/97 a z
30.5.1996, sp.zn. 1 Cdon 471/96).
Obecně lze tedy i v daném případě vyjít z toho, že žalobci splňují
podmínky ustanovení § 28b odst. 1 zákona o půdě ve vztahu k pozemku č. 117 v
Ž., protože byli ke dni 24.6.1991 zapsáni v evidenci nemovitostí jako jeho
vlastníci a šlo o pozemek označený jako role, který přešel předtím na stát
podle vl.nař.15/1959 Sb. Okolnost, že v § 28b odst. 1 váže zákon o půdě nové
vlastnické právo na zápis v katastru nemovitostí, který k 24.6.1991 ještě
neexistoval / byl zřízen až zákonem č. 344/ 1992, o katastru nemovitostí České
republiky (katastrální zákon), / lze překlenout výkladem. Novela zákona o půdě
– zákon č. 183/1993 Sb. - byl vydán již po zřízení katastru nemovitostí, což se
zřejmě obrazilo v nepřesné dikci § 28b odst. 1 zákona o půdě).
Podmínkou pro to, aby ustanovení § 28b odst. 1 zákona o půdě mohlo být v dané
věci aplikováno, je však zjištění, že pozemek č. 117 ke dni 1.7.1993 existoval,
tj. že nebyl již dříve rozdělen na jiné pozemky, u nichž byl veden jiný
vlastník, a zejména že tento pozemek (případně z něj nově vzniklé pozemky)
splňovaly kriteria zemědělského pozemku ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o půdě,
tj. byly součástí zemědělského půdního fondu k 1.7.1993, kdy právo vlastnictví
osoby zapsané v evidenci nemovitostí bylo zákonem založeno, případně k
24.6.1991, kdy zákon o půdě nabyl účinnosti.
V tomto směru dovolací soud připomíná též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 10.11.1995, sp.zn. 6 A 905/94, v němž tento soud dovodil: Pro zahrnutí
pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zák.
č. 229/1991 Sb. se vyhledávají dva znaky: jednak takový pozemek je, anebo
byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální) a
jednak v evidenci (katastru) nemovitostí je označen druhem kultury uvedeným v
ustanovení § 1 odst. 2 zák. ČNR č. 334/1992 Sb. (znak právní, formální).
Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován a ani v budoucnu tomu tak nemá
být, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl
v rozporu s faktickým stavem v katastru nemovitostí formálně veden v
některé z kategorií zemědělské půdy ( SoJ ve věcech správních 11/1998).
K tomu dovolací soud dodává, že pokud v citovaném rozsudku Vrchního
soudu v Praze se jako podmínka zemědělského charakteru pozemku hovoří o tom, že
byl zemědělsky obhospodařován, je to proto, že rozsudek byl vydán ve věci podle
druhé části zákona o půdě. Na tu se totiž vztahuje ustanovení § 30 téhož
zákona, podle něhož se pro postup podle části druhé zákona považuje za
zemědělský majetek i takový, který byl k zemědělským účelům využíván v době
jeho odnětí. Toto hledisko by proto mohlo být směrodatné v řízení o vydání
pozemku podle části druhé zákona o půdě, v dané věci však o toto řízení nejde a
§ 30 nelze proto aplikovat.
V dané věci se proto nejeví rozhodujícím, zda došlo v roce 1959 či později k
rozhodnutí příslušného orgánu o vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu.
I tak ale nelze jednoznačně říci, že k vynětí pozemku ze z. p. f. nedošlo.
Podle obsahu již shora zmíněného spisu Okresního úřadu P. z. A 1779 a tam
založeného sdělení Okresního národního výboru P. z 15.8.1959, adresovanému
Místnímu národnímu výboru v Ž., schválila rada ONV dne 14.8.1959 návrh
zemědělského odboru na vyjmutí z obdělávání zemědělské půdy pozemek č. 117 k.ú.
Žalov za účelem vybudování sportovního hřiště. V té době bylo vynětí půdy ze
zemědělského půdního fondu upraveno ustanovením § 12 zákona č. 48/1959 Sb.,
jenž nabyl účinnosti 24.7.1959. Rozhodování v těchto případech zákon svěřil
výkonným orgánům okresních národních výborů, jakým byla i jeho rada. Předběžný
souhlas s vynětím v té době zákon nevyžadoval, a lze tedy připustit, že
rozhodnutí rady ONV o schválení návrhu zemědělského odboru ONV k vynětí
pozemku ze zemědělského půdního fondu mohlo být takovým rozhodnutím; ve vztahu
k vlastníkovi by ovšem muselo být doručeno, což ze spisu neplyne. Dovolací
soud nicméně nepovažuje za potřebné v této věci činit další zjištění a nové
závěry, protože – jak je shora vyloženo – rozhodným pro aplikaci zákona o půdě
včetně jeho § 28b je faktický charakter pozemků ke dni 1.7.1993.
Dovolatel má pravdu v tom, že z tohoto hlediska soudy neučinily jasný
závěr o tom, který z pozemků vzniklých z původního č.kat. 117 v Ž. je (byl k
1.7.1993) zastavěn a jak, či jsou, eventuelně některé, jak naznačují žalobci,
zemědělsky využívány, tedy zda a který z pozemků uvedených ve výroku soudního
rozhodnutí lze podřadit pod zemědělský půdní fond podle předpisů platných k
1.7.1993. Důležité rovněž je zjištění, kdy k rozdělení původního pozemku č. 112
v Ž. došlo a kdo byl veden jako vlastník nově vzniklých pozemků. Bez tohoto
posouzení konkrétních pozemků nelze učinit bezpečný závěr, že se na ně vztahuje
zákon o půdě a rozhodnutí odvolacího soudu je proto z tohoto hlediska
nepřezkoumatelné. Jde o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, jak má na mysli § 241a odst. 2 písm.a) OSŘ; dovolací soud
proto rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu
soudu pro Prahu-západ ( § 243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 OSŘ, §
243d odst. 1 věta prvá OSŘ).
O nákladech řízení bude rozhodnuto nově, včetně nákladů dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu