28 Cdo 101/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobkyně M. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému
P. f. České republiky, o určení výše náhrady za nevydané pozemky, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 24 C 161/2000, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
13.9.2002, čj. 25 Co 300/2002-99, ve znění opravného usnesení ze dne
19.11.2002, čj. 25 Co 300/2002-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20.2.2002, čj. 24 C
161/2000-80, uznal naléhavý právní zájem žalobkyně na určení výše náhrady za
pozemky, jež jí nebyly jako oprávněné osobě vydány podle zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"), a rozhodl,
že žalobkyni (jež po poslední změně návrhu požadovala náhradu ve výši 91.330,20
Kč) náleží náhrada ve výši 5.594,30 Kč. Doplňujícím rozsudkem ze dne 4.6.2002,
čj. 24 C 161/2000-92, rozhodl, že co do zbytku žalobního žádání se žaloba
zamítá. Spornou v této věci byla otázka, zda náhrada ze pozemky v katastrálním
území Placky, které žalobkyně prodala státu v době, kdy byly označeny jako
orná půda, má být poskytnuta podle tohoto zařazení, či má být zohledněno, že
později byly vyňaty ze zemědělské půdy a zařazeny mezi pozemky stavební.
Okresní soud uzavřel, že náhrada podle § 14 odst. 1 a § 16 odst. 2 zákona
o půdě se odvíjí od stavu ke dni přechodu (převodu) věci na stát. K tomu došlo
smlouvou kupní ze dne 3.2.1970 na základě již předtím provedeného geometrického
plánu. Teprve po uzavření smlouvy došlo k vynětí takto prodaných pozemků ze
zemědělského půdního fondu, k vydání územního rozhodnutí a seznamů pozemků, jež
měly být zastavěny.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové shora uvedeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že pro poskytnutí
náhrady je směrodatný stav nemovitosti ke dni převodu vlastnictví, v daném
případě tedy k 3.2.1970. Přitom vyslovil názor, že při opačném výkladu by se
žalobkyni dostalo náhrady za kvalitativně jinou věc, než která jí byla odňata.
S odkazem na tehdy platnou vyhlášku č. 144/1959 Sb., kterou se provádí zákon o
stavebním řádu, dovodil, že za stavební pozemek se považovalo místo vymezené
územním rozhodnutím k zastavění, to však v daném případě v době převodu pozemku
vydáno ještě nebylo. K důkazům, nově uváděným žalobkyní v odvolacím řízení,
nemohl odvolací soud přihlížet s ohledem na systém neúplné apelace. Účastníci
byli totiž před skončením jednání soudu prvního stupně dne 12.1.2002 poučeni
podle § 119a odst. 1 OSŘ o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a
důkazy označit dříve, než soud vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné
skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a
OSŘ. Žalobkyně, resp. její právní zástupce prohlásil poté výslovně, že
nedoplňuje svá tvrzení ani nenavrhuje další důkazy.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
v němž se jeho přípustností nezabývá, a jako dovolací důvody uvádí jednak
nesprávné právní posouzení věci, jednak vady řízení před soudy obou stupňů, jež
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Obsahově naplňuje tato
tvrzení následujícími argumenty:
Soud prvního stupně rozhodoval ve věci již dříve a dospěl k závěru, že
náhradu je třeba poskytnout v takové výši, \"jaký byl rozdíl potencionální
hodnoty dané i možným využitím převedených pozemků ke dni převodu, a nejen
hodnoty dané jejich kulturou v době převodu na stát, vůči za ně vyplacené ceně
\". Přesto žalobu zamítl, neboť žalobkyně se dle jeho názoru domáhala náhrady v
rozsahu jiném, než jí příslušela. Odvolací soud závěr okresního soudu
nezpochybnil; přesto se v novém rozsudku okresní soud od něj odchýlil, aniž
uvedl proč, tj. dospěl k závěru, že podstatná není faktická hodnota pozemků ke
dni jejich převodu na stát, ale pouze jejich hodnota stanovená podle jejich
administrativní klasifikace. Naproti tomu žalobkyně vychází z toho, že je
třeba přihlédnout i k reálné použitelnosti pozemků - ty byly vždy součástí
intravilánu obce, sloužily jako zahrada a nacházely se mezi zástavbou
rodinných domků, takže náhrada by měla být poskytnuta podle této hodnoty,
nikoli ve výši hodnoty pole. Odvolací soud dále vychází z toho, že směrodatný
je právní stav pozemků v době převodu, nikoli stav faktický, aniž tuto úvahu
blíže vysvětlil.
Dovolatelka dále spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že
soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že předmětné pozemky byly jednoznačně ke dni
převodu určeny pro stavbu rodinných domků, byly rozparcelovány ještě před
převodem a bezprostředně poté jejich nabyvatel – stát požádal o jejich vynětí
ze zemědělského půdního fondu. Na žalobkyni bylo naléháno, aby pozemky prodala
právě proto, že se měla tato výstavba uskutečnit. I když se tedy z
administrativního hlediska jednalo nepochybně o pozemky zemědělské, fakticky
byly již tehdy určeny pro stavbu. Pokud neměla žalobkyně v řízení před soudem
prvního stupně námitky proti koncentraci řízení, vycházela z toho, že okresní
soud bude hodnotit možnosti využití pozemků v časové souvislosti s převodem
tak, jako ve svém prvním rozsudku, a že provedené důkazy jsou dostatečné.
Rovněž namítá, že nebyla v tomto směru poučena podle § 118a OSŘ. Mezi důkazy,
předloženými odvolacímu soudu, je i dopis představitelů MNV z 13.3.1970,
adresovaný ONV, v němž se uvádí, že na uvedený pozemek existuje územní
rozhodnutí ONV, vyjádřené geometrickým plánem z února 1969. Dovolatelka rovněž
namítá, že soud se nevypořádal se závěry znaleckého posudku, který určil cenu
pozemků k jejich stavu dne 3.2.1970 částkou 91.330,20 Kč, a naopak vyšel z
protokolu o ocenění pozemku, předloženého žalovaným. Odvolací soud ostatně
neuvedl, z jakého skutkového stavu vyšel. Dovolatelka proto nemá jistotu, zda
soudy učinily závěr, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že sporný pozemek měl
v době rozhodné jiný faktický stav než právní, nebo zda učinil závěr, že se jí
to sice podařilo prokázat, na výši náhrady však to nemá vliv. Dovolatelka
navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyslovil názor, že zákon o půdě si
klade cíl odstranit některé majetkové křivdy, a nepočítá s dalšími náhradami
dle představ oprávněných osob. Žalobkyně nemůže tedy získat náhradu za pozemek
stavební, když převáděla pozemek, který podle tehdy platných předpisů nebyl
určen pro stavbu. Příslušná správní rozhodnutí, jimiž byl charakter pozemku
změněn, byla vydána teprve v rozmezí několika měsíců po přechodu pozemků na
stát. Výsledky znaleckého posouzení nejsou relevantní, protože znalec posoudil
pozemky jako určené pro výstavbu, přitom ale nemůže řešit právní otázky.
Náhrady se v souladu s § 28a zákona o půdě poskytují podle vyhlášky č. 182/1988
Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Přitom jako stavební pozemek je podle
těchto předpisů (odkazujících na § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější
úpravě územního řízení a stavebním řádu), posuzován jen takový pozemek, u nějž
v době přechodu na stát byly provedeny úkony, na jejichž základě by bylo možné
na něj pohlížet jako na určený pro stavbu. V každém případě musí k rozhodnému
datu vždy dojít k vydání rozhodnutí příslušného orgánu, což se v dané věci
nestalo. Žalovaný proto navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání splňuje náležitosti dle § 241 a § 241a OSŘ, a dovolací soud se
proto zabýval jeho přípustností. Protože soud prvního stupně rozhodl ve věci
dvakrát, vždy tak, že žalobu zamítl, a odvolací soud napadeným rozsudkem jeho
druhý rozsudek potvrdil, nepřichází v úvahu jeho přípustnost podle § 237 odst.
1 písm. a/ a b/ OSŘ. Dovolací soud však dospěl k závěru (i když dovolatelka se
toho výslovně nedovolává), že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní
význam, protože problematiku, jíž se týká toto rozhodnutí, dovolací soud dosud
neřešil (§ 237 odst. 3 OSŘ). Dovolání je proto podle § 237 odst. 1 písm. c/
OSŘ přípustné.
Dovolací soud neshledal, že by v řízení došlo k vadě, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V prvé řadě jde o námitky
dovolatelky, že nebyla dostatečně poučena ve smyslu § 119a a § 118a OSŘ soudem
prvního stupně, což vedlo k tomu, že neoznačila další důkazy. Tyto námitky
neshledává dovolací soud důvodnými, protože z protokolu o jednání Okresního
soudu v Hradci Králové ze dne 12.2.2002 vyplývá, že k poučení účastníků došlo,
jmenovitě zástupce žalobkyně si vyhradil po poučení podle § 118a OSŘ doplnit
důkazní návrhy, poté (po připuštění změny žaloby) výslovně prohlásil, že
žalobkyně nedoplňuje svá tvrzení, ani nenavrhuje provedení dalších důkazů. Na
tom nemůže nic změnit okolnost, že dovolatelka snad spoléhala, že soud prvního
stupně, přesto, že jeho první rozsudek byl zrušen odvolacím soudem, bude
zastávat stejný názor o využitelnosti pozemků jako v prvním rozhodnutí.
Okolnost, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku výslovně nezabýval
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, plyne z toho, že tato zjištění
nebyla napadána, a odvolací soud se zaměřil na právní posouzení věci dle
zjištění provedeného soudem prvního stupně. Rovněž okolnost, že soudy
nehodnotily posudek znalce o ceně pozemků, vyplývá z právního názoru, že v době
převodu nešlo podle tehdy platných předpisů o pozemek určený k zastavění, jak
jej znalec posuzoval, a posudek byl pro stanovení výše náhrady za pozemek
zemědělský nepoužitelný.
Právní názor, vyslovený odvolacím soudem ve věci samé, dovolací soud
považuje v zásadě za správný. Pokud oprávněné osobě byl odňat zemědělský
pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek. Zbývá dodat, že zákon o
půdě počítá s náhradami za odňatý zemědělský majetek, a že žalobkyně sama
neusilovala o změnu charakteru pozemků, a v době převodu ani nebylo jisté, zda
k takové změně ve skutečnosti dojde a kdy.
Přitom může být cenově zohledněno i určení zemědělského pozemku pro výstavbu,
ovšem v souladu s tehdy platnými předpisy, na něž odkazuje vyhláška č. 182/1988
Sb., ve znění pozdějších předpisů (§ 28a zákona o půdě), tj. na základě
správního rozhodnutí existujícího ke dni odnětí pozemku (v dané věci ke dni
prodeje pozemku označeného jako role /orná půda/). Pojem pozemek určený pro
stavbu, resp. samo toto určení, musí mít určité kvalifikované znaky, dané
uvedenými předpisy, a nelze je dle názoru dovolacího soudu ztotožňovat s
pouhým záměrem kupujícího později učinit kroky k přeměně pozemku na stavební.
Dále by mohlo být zohledněno i skutečné užívání pozemku jako zahrada, a to za
použití § 30 zákona o půdě, který hledisko skutečného užívání zemědělského
majetku staví před jeho formální, administrativní označení. V dané věci však
žalobkyně tento důvod pro stanovení vyšší ceny uvedla až v dovolání (tj. že šlo
o pozemky v intravilánu používané jako zahrada), a dovolací soud se proto
tímto argumentem, který nebyl ani posuzován odvolacím soudem, nemohl zabývat
(§241a odst. 4 OSŘ).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je
správný a dovolání proto zamítl podle § 243b odst. 2 věta před středníkem OSŘ.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který by měl s
ohledem a výsledek dovolacího řízení nárok na jejich náhradu, prokazatelné
náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst.5. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1
OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu