28 Cdo 1018/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce O. s. p. z. a v.
– A. s. o., zastoupeného v dovolacím řízení advokátem, proti žalovanému M., s.
a d. u. o. s., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 100.770.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 492/2000,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2004,
č.j. 36 Co 68/2004-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení o dovolání žalovanému
částku 58.160,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
zástupce.
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 2. 2004, č.j. 16 C 492/2000-95, kterým
byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen žalobci zaplatit 100.770.000,-
Kč s 26% úrokem z prodlení od 19. 12. 1997 do zaplacení, vše do tří dnů
od právní moci rozsudku. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů řízení,
vzniklých žalovanému jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem
odvolacím.
Odvolací soud, aniž zasáhl do skutkových zjištění soudu prvního stupně,
přisvědčil jeho závěru, že žalobce nevyužil podle § 15 odst. 1 zákona č.
83/1990 Sb., o sdružování občanů, svého práva podat žalobu, domáhající se
vyslovení rozporu se zákonem nebo stanovami (tj. v důsledku neplatnosti)
usnesení mimořádné valné hromady žalovaného z 18. 12. 1997. Obsahem usnesení
bylo majetkové vypořádání v souvislosti s ukončením členství žalobce v rámci
žalovaného. Nicméně odvolací soud přijal způsob, jakým se soud prvního stupně
vyrovnal s nynější žalobou na plnění, napadající důsledky majetkového
vypořádání. Podle odvolacího soudu se správně zkoumalo, zda žalovaný vůči
žalobci postupoval v souladu s citovaným usnesením mimořádné valné hromady,
pokud jde o výši vypořádacího podílu z celkového majetku žalovaného i způsob
vypořádání jednotlivými prostředky (akcie, volné finance, peněžitá plnění ve
formě služeb). Žalovaný tu, jak dovodil odvolací soud, poprávu vycházel z
nominální, nikoli z účetní či reálné hodnoty akcií.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm
zásadní právní význam napadeného rozsudku, vedoucí pak k posouzení dovolacího
důvodu, spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci. Označil tři právní
otázky, které považoval za zásadní, a to
1) zda dovolatel již jako nečlen žalovaného (po provedeném vypořádání) mohl
proti usnesení valné hromady podat žalobu podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990
Sb.,
2) zda tato žaloba je žalobou na určení ve smyslu § 80 písm. c/ občanského
soudního řádu (dále „o. s. ř.“), či zda jde pouze o zvláštní druh žaloby,
3) zda byl žalobce oprávněn podat žalobu na plnění, pokud bylo zřejmé, že výše
označenou speciální žalobou se nebylo možno domáhat zaplacení jím požadované
dlužné částky.
V dalším textu dovolání pak žalobce popsal svá řešení položených otázek,
přičemž zdůraznil, že podle jeho názoru právnická osoba, která „ztratila ještě
před rozhodnutím orgánu sdružení postavení opravňující k podání návrhu k
soudu“, ztrácí „zásadně“ i aktivní věcnou legitimaci v řízení § 15 zákona č.
83/1990 Sb. Proto bylo důvodné podat žalobu na peněžité plnění. Dovolatel
navrhl, aby dovolací soud zrušil obě rozhodnutí nižších instancí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný v podrobném vyjádření k dovolání polemizoval s vyslovenými názory
žalobce, přidržel se argumentace obdobné jako použil odvolací soud a žádal, aby
bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v
otevřené lhůtě. Při zkoumání podmínek přípustnosti dovolání, a to v úvahu
připadající přípustnosti pro zásadní právní význam napadeného meritorního
rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), po níž by teprve mohl následovat
přezkum dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., bylo nutno
zodpovědět, zda některá z právních otázek, položených dovolatelem, splňuje
znaky tvrzeného zásadního právního významu.
Po takto provedeném přezkumu dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti
dovolání.
Nejvyšší soud již v této věci ve zrušovacím usnesení ze dne 9. 5. 2000, č.j. 29
Cdo 2890/99-83, vyslovil závazný právní názor, že spor mezi občanským sdružením
a jeho členem (i členem bývalým), jemuž stanovy sdružení přiznávají nárok na
majetkové vypořádání při zániku členství, je sporem patřícím do pravomoci
soudů. Kromě žaloby podle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. se tedy mohl žalobce
domáhat žalobou zaplacení částky, o kterou měl být – podle svých tvrzení – při
majetkovém vypořádání v souvislosti se zánikem svého členství krácen.
Právní úprava svobodného sdružování občanů ve spolky, společnosti či sdružení
vychází z článku 20 Listiny základních práv a svobod. Toto ústavní východisko
je založeno na principu odluky spolků od státu, jejímž konkrétním vyjádřením je
mj. vysoká míra autonomie sdružení při řešení členských záležitostí. Funguje tu
zásada spolkové samosprávy, do níž stát nesmí zasahovat. Pokud tak přesto činí,
pak jedině výslovnou právní úpravou, jakou obsahuje ustanovení § 15 odst. 1
zákona č. 83/1990 Sb., umožňující členu sdružení napadnout rozhodnutí orgánu
sdružení pro nezákonnost nebo rozpor se stanovami.
Vycházeje z uvedených premis zákonné úpravy, použil dovolací soud při posouzení
věci restriktivní výklad, pokud jde o rozsah soudní ingerence do aktů
jednotlivých orgánů sdružení.
Všechny tři právní otázky, položené dovolatelem, si tento buď zodpovídá sám,
nebo již byly vyřešeny v předchozím průběhu řízení. Jak již Nejvyšší soud v
citovaném kasačním usnesení uvedl, dovolatel byl oprávněn podat žalobu o
zaplacení jím vyčíslené částky, která podle jeho názoru představovala dluh
žalovaného z provedeného majetkového vypořádání. Žaloba podle § 15 odst. 1
zákona č. 83/1990 Sb. pak zajisté není obvyklou žalobou určovací, ale zvláštním
druhem žaloby, upraveným přímo zákonem. I když žalobce nevyužil práva podat
takovou žalobu, jeho oprávnění podat žalobu na plnění tím nezaniklo.
V této souvislosti se sluší vyjádřit k otázce aktivní věcné legitimace žalobce,
zpochybňované samotným žalobcem v tom směru, že jako bývalý člen již žalobu
podle § 15 citovaného zákona nemohl podat. Nejvyšší soud však tento názor
nesdílí. Jak naznačil již v předchozím svém usnesení, nelze vyloučit podání
této speciální žaloby bývalým členem sdružení, zejména jde-li o právní vztah,
který se ho bezprostředně týká, založený rozhodnutím orgánu sdružení (o
majetkovém vypořádání) a beroucí v úvahu jeho dosavadní členství. Předpokladem
oprávněného podání citované žaloby je tedy – z obecného pohledu – dopad
rozhodnutí orgánu sdružení na práva osoby, jíž je rozhodnutí adresováno.
Nižší instance, zejména soud odvolací, všechny shora vyslovené právní názory
respektovaly a z jejich rozhodnutí včetně odůvodnění je zřejmé, že o žalobě na
plnění bylo řádným způsobem věcně rozhodováno. Dovolací soud je zároveň toho
názoru, že za situace, kdy nebylo napadeno usnesení mimořádné valné hromady
žalovaného z 18. 12. 1997 žalobou podle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., zde byl
soudní přezkum zčásti limitován. Nižší instance byly oprávněny toliko posoudit,
zda žalovaný při svém rozhodování o výši částky z majetkového vypořádání
dodržel procedurální postup, který upravují pro tento případ jeho stanovy.
Aproboval-li odvolací soud postup soudu prvního stupně i potud, že byla
posouzena i celková částka resp. jednotlivé aspekty vypořádání mezi účastníky
(výše vypořádacího podílu, způsob vypořádání, kritéria pro určení hodnoty
akcií), pak – podle názoru dovolacího soudu – zde zašel dokonce za omezený
rámec soudního přezkumu.
Odvolací instance tedy při řešení nastolených otázek po hmotněprávní stránce
nepochybila. Z předchozího usnesení Nejvyššího soudu v této věci je navíc
zřejmé, že se judikatura k dovolatelem nastoleným otázkám zformovala a v praxi
nečiní zásadní obtíže. Žádná ze zákonem (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s.
ř.) vypočtených alternativ zásadního významu napadeného rozsudku po právní
stránce tedy nebyla naplněna.
Dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Podle § 146 odst. 3 o. s. ř. náleželo při odmítnutí dovolání žalovanému právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady byly vynaloženy ve výši
odměny za jeden úkon právní služby, kterým se stalo vyjádření k dovolání.
Odvolací soud již správně vypočetl sazbu za úkon podle vyhlášky 484/2000 Sb. ve
výši 232.342,- Kč; dovolací soud v podrobnostech na výpočet odkazuje. Pro účely
stanovení nákladů dovolacího řízení však bylo nutno sazbu za úkon krátit
dvakrát o polovinu, neboť šlo o jediný úkon v dovolacím řízení a dovolání bylo
odmítnuto (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhl.). Konečná výše odměny tu
tedy činila 58.085,50 Kč, a k této částce přičetl dovolací soud 75,- Kč
režijního paušálu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu