28 Cdo 1019/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobce JUDr. Jaromíra Vániše, bytem v Přelouči, Sluneční 1421, jako
správce konkurzní podstaty úpadce LEKVA nábytek s.r.o., IČ: 25270711, se sídlem
ve Skutči, Smetanova 667, proti žalovanému O. R., zastoupenému Mgr. Ladislavem
Kočkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 12/777, o zaplacení
710.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod
sp. zn. 11 C 276/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 1. 10. 2009, č.j. 19 Co 54/2009-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám advokáta Mgr. Ladislava
Kočky na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.810,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové jako soud
odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud
prvního stupně“) ze dne 29. 10. 2008, č.j. 11 C 276/2007-65, jímž byla
zamítnuta žaloba o zaplacení 710.000,- Kč s 9,5% úrokem z prodlení od 26. 1.
2007 do zaplacení. Jako správná vzal za svá skutková zjištění soudu prvního
stupně, že částka 710.000,- Kč byla čerpána z konkurzní podstaty úpadce LEKVA
nábytek s. r. o. tehdejší správkyní konkurzní podstaty tohoto úpadce Mgr. Evou
Rabasovou jako záloha odměny a hotových výdajů, jejíž vyplacení ji povolil
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „konkurzní
soud“) usnesením ze dne 23. 1. 2007, č.j. 48 K 38/2006-517; usnesení nabylo
právní moci 25. 1. 2007 a nebylo zrušeno ani změněno, přičemž v konkurzním
řízení dosud nedošlo ani k vydání rozhodnutí o určení výsledné odměny a náhrady
hotových výdajů této nyní již bývalé správkyně, jež byla usnesením konkurzního
soudu ze dne 30. 7. 2007 funkce zproštěna a novým správcem konkurzní podstaty
byl ustanoven žalobce. Na bankovní účet žalovaného byla záloha poukázána dne
26. 1. 2007 po dohodě žalovaného s Mgr. Evou Rabasovou, která s takto získanými
penězi nadále nakládala.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl i odvolací soud
k závěru, že žalovaný se na úkor úpadce bezdůvodně neobohatil (§ 451 odst. 1 a
2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů – dále
jen „obč. zák.“). Uzavřel, že částka 710.000,- Kč byla vyplacena nikoliv
žalovanému, jehož bankovní účet byl toliko platebním místem, nýbrž bývalé
správkyni konkurzní podstaty Mgr. Evě Rabasové jako záloha odměny, jíž čerpala
nikoliv bez právního důvodu, nýbrž na základě pravomocného rozhodnutí
konkurzního soudu.
Proti rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.) a na
zásadní významnost rozhodnutí po právní stránce usuzoval z toho, že výsledek
řízení „má přímý vliv na objem finančních prostředků rozdělovaných konkurzním
věřitelům úpadce“; odkázal přitom na dovolací důvody uvedené v ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Konkrétněji namítal, že rozhodnutí
konkurzního soudu o povolení čerpání zálohy správkyní konkurzní podstaty úpadce
nemůže být titulem poskytnutého plnění, jelikož při jeho vydání soud nezkoumá
oprávněnost požadavku správce konkurzní podstaty na poskytnutí zálohy. Ač o to
byla konkurzním soudem žádána, vyúčtování odměny a výdajů zproštěná správkyně
dosud nepředložila. Jak žalobce posléze zjistil, žádný majetek úpadce zproštěná
správkyně nezpeněžila a odměna ji proto nepřísluší. Důkazy nezbytné k prokázání
výše odměny soud neprovedl a v tomto směru se spokojil pouze s tvrzením Mgr.
Evy Rabasové; v tom spatřuje žalobce vadu řízení, jež měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Poskytnutí zálohy pokládá žalobce za plnění z
právního důvodu, který později odpadl. Za neplatnou podle § 39 obč. zák. má i
dohodu žalovaného a Mgr. Evy Rabasové o poukázání peněz na bankový účet
žalovaného, která podle žalobcova názoru obchází zákon a odporuje dobrým
mravům, jelikož byla uzavřena za účelem zkrácení pohledávek jiných věřitelů,
pro jejichž uspokojení je na majetek Mgr. Evy Rabasové nařízeno vícero exekucí.
Za své jednání při výkonu funkce čelí zproštěná správkyně trestnímu stíhání.
Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu
vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný označil napadený rozsudek za správný. Se skutkovými i
právními závěry odvolacího soudu se ztotožnil a navrhl „potvrzení rozsudků
soudů obou stupňů“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.
7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), jež má
právnické vzdělání (§ 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §
240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených
v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Může přitom posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu
uplatněnými dovolacími důvody).
Rozsudek odvolacího soudu spočívá na posouzení dvou právních
otázek otevřených k dovolacímu přezkumu, z nichž každé samo o sobě vedlo
odvolací soud k zamítnutí žaloby. Jednak jde otázku vzniku závazkového právního
vztahu z bezdůvodného obohacení a konečně i o otázku pasivní věcné legitimace
žalovaného k uspokojení uplatněného práva.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatil, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným
obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z
neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i
majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Určení pasivně legitimovaného subjektu ze závazkového právního
vztahu z bezdůvodného obohacení vyplývá tedy již z ustanovení § 451 odst. 1
obč. zák. Povinným subjektem je ten, kdo získal na úkor jiného bezdůvodné
obohacení, tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil,
popřípadě u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (více
k tomu srovnej kupříkladu i závěry, k nimž dospěl již bývalý Nejvyšší soud SSR
ve stanovisku ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, k otázkám postupu soudů
při rozhodování o nárocích z neoprávněného majetkového prospěchu /tj. právního
institutu, který byl zákonem č. 509/1991 Sb. nahrazen institutem bezdůvodného
obohacení/, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R
1/79, z novější judikatury pak kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2634/2007).
Jestliže v posuzované věci opírá žalobce uplatněný nárok o
tvrzení, že k jeho vzniku došlo neoprávněným čerpáním zálohy zproštěnou
správkyní konkurzní podstaty Mgr. Evou Rabasovou, na kterou ji podle tvrzení
žalobce nárok nevznikl, pak sama skutečnost, že částka byla se souhlasem
správkyně konkurzní podstaty složena na bankovní účet jiné osoby (zde
žalovaného), nečiní tuto osobu (žalovaného) odpovědným subjektem k vydání
bezdůvodného obohacení, jelikož jemu majetkový prospěch z poskytnutého plnění
správkyni konkurzní podstaty nevznikl. Důvody, které správkyni k určení tohoto
platebního místa vedly, nejsou z hlediska posouzení věcné legitimace (jež je
vztahem vyplývajícím z hmotného práva, ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák.)
rozhodující. Žalovaný tedy subjektem legitimovaným k vydání bezdůvodného
obohacení tak či onak není.
K předpokladům vzniku závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení
přitom patří, aby k získání majetkového prospěchu došlo právními předpisy
nikoli aprobovaným způsobem, naplněním některé ze skutkových podstat
bezdůvodného obohacení taxativně vypočtených v ustanovení § 451 odst. 2 obč.
zák. (srov. již zprávu občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR
ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/1974, uveřejněnou ve Sbírce soudního
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 26/75). O takový případ se ovšem v posuzované
věci nejedná. Částka 710.000,- Kč z konkurzní podstaty úpadce byla správkyní
konkurzní podstaty čerpána jako záloha odměny a náhrady hotových výdajů,
nikoliv bez právního důvodu, nýbrž na základě povolení konkurzního soudu, jehož
se správkyni dostalo rozhodnutím soudu vydaným na základě ustanovení § 8 odst.
3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „ZKV“). Určení výše odměny a výdajů správce konkurzní podstaty je v
kompetenci konkurzního soudu, který tak učiní v souvislosti se schválením
konečné zprávy ve formě rozhodnutí (srov. § 29 odst. 3 ZKV), vydaného na
podkladě vyúčtování, jež mu předkládají i ti, kdo byli soudem v průběhu řízení
funkce správce zproštěni (§ 29 odst. 1 ZKV). Jestliže dosud konkurzní soud o
výši odměny a hotových výdajů zproštěné správkyně nerozhodl (tedy ani neručil,
že správkyni odměna a náhrada výdajů nenáleží), nelze akceptovat názor, že
plnění, jehož se zproštěné správkyni čerpáním zálohy dostalo, je plněním z
právního důvodu, který již odpadl. I proto se odvolací soud v tomto řízení
určením výše odměny a hotových výdajů zproštěné správkyně důvodně nezabýval a
dokazování k těmto skutečnostem (jejichž hodnocení je v kompetenci konkurzního
soudu) neprováděl.
Obě právní otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí o věci samé
spočívá, posoudil tedy odvolací soud správně a v souladu s konstantní
judikaturou. Napadený rozsudek není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně
významným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání proti něm
přípustné není.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, §
218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.,
podle nichž je žalobce povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení v
plné výši, jež zahrnují odměnu advokáta stanovenou paušální sazbou 51.500,- Kč
(§ 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), sníženou
dvakráte o 50% na částku 12.875,- Kč (§ 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 téže
vyhlášky), dále paušální náhradu hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částku 2.635,- Kč
odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o.
s. ř.), celkem 15.810,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu