28 Cdo 1020/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Josefem Rakovským v právní věci žalobce Statutárního města České Budějovice, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 1,2 České Budějovice, IČ 00244732, zastoupeného JUDr. Janou Šárovou, advokátkou v Českých Budějovicích, Radniční 5, proti žalované České republice – Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, IČ 7124011, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 100/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2014, č. j. 19 Co 2311/2013-123, takto: Písemné vyhotovení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 10. 2014, č. j. 28 Cdo 1020/2014-142, opravuje se: -v záhlaví tak, že namísto označení „rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2014, č. j. 19 Co 3211/2013-123“, zní správně: „rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2014, č. j. 19 Co 2311/2013-123“. -ve výroku tak, že namísto označení „rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2014, č. j. 19 Co 3211/2013-123“, zní správně: „rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2014, č. j. 19 Co 2311/2013-123“.
V písemném vyhotovení shora uvedeného rozsudku odvolacího soudu byl nesprávně uveden údaj o číslu jednacím rozsudku odvolacího soudu tak, že namísto označení „rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2014, č. j. 19 Co 2311/2013-123“ bylo nesprávně uvedeno „rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2014, č. j. 19 Co 3211/2013-123“. Podle § 164 o. s. ř., věty první, před středníkem, předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopise rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům. Uvedené ustanovení je použitelné i pro dovolací řízení (srov. § 243b o. s. ř.). Za použití shora uvedeného ustanovení byla proto tímto opravným usnesením opravena zřejmá chyba v psaní, jak shora uvedeno. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2014 JUDr. Josef Rakovský předseda senátu
Ztotožnil se rovněž s
právním posouzením věci soudem prvního stupně o tom, že dnem 1. 7. 2000 přešlo na žalující město ze zákona (§2a zákona č. 172/1991 Sb.) vlastnictví k předmětnému pozemku. Stát však po přechodu vlastnického práva s obecním majetkem nadále nakládal jako s vlastním, aniž byl obcí vyzván k jeho vydání či bylo jinak zpochybněno jeho vlastnictví. Poukázal na závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jmenovitě rozsudku ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2332/2009 a rozsudku téhož soudu ze dne 2. 109. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1996. Dospěl proto k závěru, že za situace, kdy žalobce, který nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku ze zákona ke dni 1. 7. 2000 a nevyvíjel do 20. 3. 2013, kdy požádal o zařazení nemovitostí do seznamu v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb., žádnou aktivitu směřující k prosazení svých práv, přivodil situaci, v níž stát nabyl vlastnictví k předmětnému pozemku vydržením, neboť jeho dobrá víra nebyla nijak zpochybňována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s právními závěry, které v otázce možnosti vydržení majetku obce státem vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu č. II ÚS 2876/12 dne 13. 11. 2013. Zejména odkazoval na tu část argumentace nálezu, z níž plyne, že zákonným předpokladem vydržení vlastnictví je nejen uplynutí desetileté vydržení doby, ale i oprávněnost držby (dobrá víra). Stát, v tomto případě tedy žalovaný, již tím, že vydal zákon, kterým vrací obcím jejich historický majetek, nemůže splnit podmínku dobré víry.
To je potvrzováno i vydáním novelizace ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb., které umožnilo obcím zapsat si nemovitý majetek, popřípadě podat žalobní návrh na určení vlastnického práva u soudu. Této podmínce žalobě vyhověl podáním žaloby dne 29. 3. 2013. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadený rozsudek tak, že se určovací žalobě vyhovuje. Žalovaný ve vyjádření k dovolání zpochybňoval použitelnost tam uvedené argumentace nesoucí se k závěrům zmíněného nálezu Ústavního soudu. Tam uvedené závěry považuje žalovaný za nesrozumitelné a nepochopitelné.
Zdůrazňoval dále, že ku dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., t. j ku dni 24. 5. 1991, byl předmětný pozemek nikoliv ve vlastnictví České republiky, ale tehdejší federace, tedy České a Slovenské federativní republiky. Odkazoval dále na závěry judikatury Nejvyššího soudu obsaženou v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2179/2011, 28 Cdo 1822/2010 a 28 Cdo 1743/2006. Podle žalovaného po sukcesi vlastnictví ČSFR na Českou republiku ke dni 1. 1. 1993 věc i nadále nacházela ke dni 1. 7. 2000 v jejím vlastnictví, takže restituce ve prospěch obce se stala možnou.
Žalovaný proto tvrdil, že v této věci je třeba aplikovat závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 122/2010, podle kterého platí, že původním záměrem zákonodárce bylo restituovat obcím ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. jen ty nemovitosti, které byly ku dni 14. 5. 1991 ve vlastnictví České republiky, nikoli ve vlastnictví ČSFR. Na podporu tohoto závěru tvrdil žalovaný, že i ze znění novely zákona č. 172/1991 Sb., provedené zákonem č. 173/2012, plyne závěr patrný z důvodové zprávy, vycházející z koncepce přechodu veškerého historického majetku obcí nacházející se ke dni 24.
5. 1991 Sb. v majetku ČSFR zpět na obce. Tomu odpovídá, podle žalovaného, i znění výčtového ustanovení § 2c.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání obou účastníků byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně
zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dospěl přitom k závěru, že dovolání je přípustné a rovněž tak důvodné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu]. O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudí-li soud projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo jestliže si soud aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/). Odvolací soud v této věci aplikoval v úvahu přicházející ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jakož i ustanovení o vydržení vlastnického práva (byť je výslovně necitoval), která se na věc vztahovala a na které účastníci v řízení poukazovali. V dovolacím řízení bylo třeba posoudit, zda si tato ustanovení správně vyložil. Odvolacímu soudu nelze upřít poctivou snahu o nalezení odpovídajícího rozhodnutí v posouzení otázky, která byla pro posouzení věci podstatná. To plyne již z jím uváděného rozboru dřívější judikatury dovolacího soudu, na kterou poukazuje. Podstata právního posouzení věci odvolacím soudem tak tkví v jeho závěru o možnosti, aby stát opětovně nabyl z titulu vydržení věc, která spadala do historického majetku obce a k níž obec vlastnictví nabyla v důsledku příslušných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. Shora rekapitulovaným závěrům odvolacího soudu však nelze spolehlivě přisvědčit. Dovolací soud totiž nemohl ponechat stranou důsledky plynoucí z vyvíjející se judikatury Ústavního soudu i dovolacího soudu. K otázce možnosti vydržení vlastnického práva státem v souvislosti s postupem obce při nabývání tzv. historického majetku obcí se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12. V něm srozumitelně a podrobně vyložil důvody pro závěr, podle něhož zákon č. 172/1991 Sb. založil vlastnictví obcí k tzv. historickému majetku svou účinností, tedy na základě aktu, jehož autorem je stát. Již tato skutečnost podle Ústavního soudu vyloučila v obecné rovině dobrou víru státu k historickému majetku obcí, byť s ním z různých důvodů i nadále nakládal. Správnost tohoto postupu potvrdil i pozdější postup zákonodárce, který zákonem č.173/2012 Sb., s účinností od 29. 6. 2012, novelizoval ustanovení § 8 zákon č. 172/1991 Sb. tak, že původní znění upravující lhůtu k podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí (předtím u střediska geodézie) bylo nahrazeno novým zněním, kterým se teprve jednoznačně stanoví lhůta, do kdy nejpozději je třeba podat návrh na zápis vlastnického práva, a současně se stanoví, že uplynutím tohoto termínu přechází majetek do vlastnictví státu.
K uvedenému je třeba jen připomenout, že již v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 12. 1996, II. ÚS 156/95 (uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, a pro informaci obecných soudů otištěném i v ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 149-151 /259-261/) bylo vyloženo: „Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení § 226 občanského soudního řádu“.
K uvedeným závěrům se hlásí dovolací soud i ve své nynější judikatorní praxi, naposledy kupříkladu v rozsudku ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4365/2013. Aplikováno na nyní posuzovanou věc předloženou dovolacímu přezkumu, nemohl dovolací soud přisvědčit správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. To se týká předně hodnocení otázky, zda samotné nedodržení lhůty uvedené v § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění do 28. 6. 2012, mohlo k pozbytí vlastnictví obce k svému historickému majetku. Ze závěrů shora citovaného nálezu Ústavního soudu je třeba odpovědět na tuto otázku záporně. K tomu přistupuje principiální nemožnost dobré víry na straně státu, který, řečeno slovy zmíněného nálezu „ jako autor zákona č. 172/1991 Sb. založil vlastnictví obcí k tzv. historickému majetku svou účinností, tedy na základě aktu. Již tato skutečnost vyloučila v obecné rovině dobrou víru státu k historickému majetku obcí, byť s ním z různých důvodů i nadále nakládal.“ Úvahy odvolacího soudu o možnosti zpětného nabytí vlastnictví státem cestou vydržení tak nelze považovat za případné. K argumentaci žalovaného uplatněné ve vyjádření k dovolání pak dovolací soud připomíná, že ani cestou tam nabízeného výkladu nelze v konečném výsledku dospět k odlišnému právnímu posouzení v této věci. Žalovaný sám připouští, že režim majetku České republiky jako právního nástupce ČSFR se v důsledku sukcese ke dni 1. 1. 1993 musí promítat i do výkladu pojmu majetek České republiky použitý v novelách zákona č. 171/1991 Sb., vydaných práv pro zabránění nejasností při aplikaci původního znění zákona. Smyslem zákona č. 171/1991 Sb. byla restituce původního historického majetku obcí, tak jak se tato modelová situace v projednávané věci nabízí. Z tohoto hlediska nutno hodnotit odkazy žalovaného na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu jako dnes již nepřípadnou a zejména z hlediska závěrů shora citovaného nálezu Ústavního soudu za překonanou. Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací soud nemohl dospět ke spolehlivému závěru o správnosti posouzení věci odvolacím soudem v této věci. Přistoupil proto ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ § 243e odst. 1, odst. 2 věta první, § 243f odst. 4 o. s. ř.). Odvolací soud, kterému je věc vrácena k opětovnému projednání, bude postupovat v návaznosti na výše uvedený závazný právní názor Nejvyššího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O nákladech řízení o dovolání bude rozhodnuto v dalším průběhu řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. října 2014 JUDr. Josef Rakovský předseda senátu