28 Cdo 1023/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.
v právní věci žalobce I. I., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. S.,
zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u
Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 57/2000, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.10.2002, č.j. 10 Co 555/2002-103,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 14.3.2000 u Okresního soudu v Klatovech domáhal se žalobce
vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost uzavřít dohodu o
vydání nemovitostí, blíže popsanou v petitu žaloby.
Okresní soud v Klatovech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30.4.2002,
č.j. 10 C 57/2000-84, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že Okresní národní
výbor v K. vydal dne 17.3.1962 rozhodnutí, na základě kterého přešly předmětné
nemovitosti do vlastnictví Městského národního výboru v S. Z výzvy k vydání
nemovitosti ze dne 15.4.1991, z přípisu MěÚ v S. a z potvrzení majetkového
úřadu ze dne vzal za prokázáno, že původní majitelky a dědici, mimo jiné i
žalobce uplatnili u MěNV v S. výzvu k vydání nemovitostí, včetně pozemků.
Rovněž vzal za prokázáno, že za zdemolovaný dům s přilehlými stavbami byla
proplacena finanční náhrada. Věc posoudil podle § 9 odst. 2 zákona č. 137/1991
Sb., který novelizuje a doplňuje zákon č. 403/1990 Sb. s tím, že osoby, jež
uplatňují nárok ve lhůtě a jejichž nárok nebude uspokojen, mohou uplatnit nárok
u soudu ve lhůtě 1 roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Dále zaujal názor, že
od této lhůty se odvíjí obecná tříletá promlčecí doba, ve které měl žalobce své
nároky u soudu uplatnit. Dospěl k závěru, že jestliže žaloba byla podána u
soudu až 14.3.2000, došlo k promlčení nároku žalobce. Vyslovil závěr, že
žalobce nedoložil dohodu oprávněných osob, na základě které by měly být
nemovitosti vydány jen jedné z oprávněných osob a ve lhůtě stanovené zákonem
též nedoložil prohlášení Správy pro věci majetkové a devizové při ministerstvu
financí. Uzavřel, že nárok žalobce je promlčen, neboť žalobce v průběhu řízení
nedoložil, zda žalovaný byl vlastníkem nebo držitelem předmětného pozemku ke
dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., není tedy dána pasivní legitimace
žalovaného.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne
17.10.2002, č.j. 10 Co 555/2002-103, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho
právním posouzením s tím, že ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR
publikované pod R 34/1993 uplatnění nároku podle § 5 odst. 4 zákona č. 403/1990
Sb., ve znění posledních úprav, je možné v obecné tříleté promlčecí době. Podle
odvolacího soudu námitku promlčení vzhledem k podání žaloby dne 14.3.2000
považoval za důvodnou. Uzavřel, že lhůta k uplatnění žaloby na vydání věci tak
uplynula k datu 1.11.1993.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 11.12.2002 dovolání,
jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s
odkazem na § 237 odst. 3 o.s.ř. Uplatnil existenci dovolacího důvodu ve smyslu
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítal, že soudy obou stupňů postupovaly v
rozporu se zákonem č. 403/1990 Sb., nesprávně hodnotily provedené důkazy a
nesprávně posoudily věc po právní stránce. Podle dovolatele nelze uznat námitku
promlčení s tím, že právo na ochranu vlastnictví je nepromlčitelné a nemohlo
dojít ani k prekluzi jeho nároku, neboť tehdejší zmocněnec uplatnil u povinné
osoby výzvu k vydání věci včas v zákonem stanovené lhůtě. Odkazoval na soudní
judikaturu, zejména na rozhodnutí uveřejněná pod č. Rc 35/92, Rc 34/93, Rc
14/94, Rc 44/94, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdo 194/93, 22 Cdo
560/99 a nálezy Ústavního soudu ČR III.ÚS 43/2000, I. ÚS 468/2000 a IV. 222/01.
Poukazoval na skutečnost, že z rozhodování soudů vyplývá, že není jednotný
výklad ohledně promlčení nároku, zejména začátku běhu promlčecí doby. Tvrdil,
že žalobu podal před uplynutím obecné tříleté promlčecí doby, kterou počítal od
obdržení negativního stanoviska žalovaného. Navrhl proto zrušení rozsudku
odvolacího soudu, vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a současně odklad
vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto
nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby
na určení vlastnictví v této věci bylo závislé na zjištění, zda námitka
promlčení, uplatněná žalovaným Městem S., je důvodná. Z nesporných skutkových
zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel,
vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle
něhož uplatnění nároku u soudu podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 403/1990
Sb. je možné v obecné tříleté promlčecí době. V tomto směru odvolací soud
správně odkazoval na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze
dne 15.7.1993, sp. zn. Cpjn 50/93. Lze tak přisvědčit odvolacímu soudu pokud
dospěl k závěru, že pokud žaloba byla podána až dne 14.3.2000, nárok žalobce je
promlčen. Dovolací soud se ztotožňuje i s právními závěry odvolacího soudu o
tom, že lhůta k uplatnění žaloby na vydání věci uplynula k datu 1.11.1993.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní
judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla
založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro úplnost
nutno uvést, že odkaz dovolatele na jím uváděnou soudní judikaturu - pod č.
Rc 35/92, Rc 34/93, Rc 14/94, Rc 44/94, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn.
3 Cdo 194/93, 22 Cdo 560/99 a nálezy Ústavního soudu ČR III.ÚS 43/2000, I. ÚS
468/2000 a IV. 222/01, je nepřípadný. Dovolací soud rovněž námitky dovolatele
skutkové povahy posuzoval jako nepřípadné.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného
ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §
243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, vyjádření žalovaného k podanému
dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu § 11
odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu