28 Cdo 1027/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání l) Obce H. m. P., zastoupené advokátem, a 2)
Městské části P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze
z 1. 11. 2000, sp. zn. 23 Co 348/2000, vydanému v právní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 C 1/99
(žalobců Obce H. m. P. a Městské části P. proti žalovaným A/ M. A., zastoupené
advokátkou, a B/ C. I., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o určení
vlastnického práva), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobou podanou u soudu 7. 1. 1999 se žalobci domáhali, aby bylo rozsudkem
soudu určeno, že dům čp. 1687 v P. s pozemkem parc. č. 2901 a dům čp. 340 v P.
s pozemkem parc. č. 2900 jsou ve vlastnictví Obce H. m. P. a jsou svěřeny
Městské části P. V žalobě bylo uvedeno, že A. H., matka žalované M. A.,
uzavřela dne 23. 9. 1991 s Bytovým podnikem v P. dohodu o vydání domu čp. 1687
s pozemkem 2901 v P. a dne 18. 9. 1991 dohodu s Obvodním úřadem v P. o vydání
domu čp. 340 v P. s pozemkem parc. č. 2900. Podle názoru žalobců jsou však
uvedené dohody (jakož i následná kupní smlouva z 22. 1. 1992 se
žalovanou společností C.-I. o prodeji uvedených nemovitostí) neplatné, protože
jejich předmětem byly nemovitosti, které byly konfiskovány již v roce 1959
původnímu vlastníku A. P. podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., a
to výměrem finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v
P. z 5. 5. 1959; později bylo vydáno rozhodnutí finančního odboru
bývalého Obvodního národního výboru v P. z 24. 11. 1959, čj. 3-88/59 maj.
366/674/59, podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Uvedené nemovitosti přešly
podle ustanovení § 3 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví H. m. P. a podle
jeho statutu byl tento nemovitý majetek svěřen Městské části P. Žalobci
spatřovali naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví v tom, že
soudní rozhodnutí se tu stane podkladem pro zápis v katastru nemovitostí a tím
se vyřeší rozpory mezi účastníky tohoto řízení, týkající se užívání a správy
nemovitostí.
Žalovaná společnost s ručením omezeným C. I. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že
tato firma nabyla nemovitosti, uváděné žalobci, v dobré víře kupní
smlouvou z 22. 1. 1992, registrovanou bývalým Státním notářstvím
pro Prahu 8 20. 7. 1992 pod sp. zn. 8 R I 328/92; uvedená společnost je také
zapsána v katastru nemovitostí jako jejich vlastník. Žalovaná společnost C. I.
poukazovala také na pravomocné rozhodnutí v právní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 24/94, jímž byla zamítnuta žaloba Městské
části P. o neplatnost dohody o vydání domu čp. 340 (s pozemkem parc. č. 2900) v
P., uzavřené mezi Obvodním úřadem v P. a A. H., jakož i o neplatnost
kupní smlouvy z 22. 1. 1992, uzavřené mezi A. H. a C. I., s. r. o.
Žalovaná M. A. navrhla rovněž zamítnutí žaloby s tím, že dohody o
vydání nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců, uzavřené její právní
předchůdkyní A. H., nejsou neplatné, a to i když rozhodnutí o registraci dohody
vydané bývalým Státním notářstvím pro Prahu 8 dne 20. 7. 1992 pod sp. zn. 8 R I
328/92 bylo později zrušeno. Žalovaná M. A. byla i toho názoru, že na straně
žalobců není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení jejich údajných
vlastnických práv k domu čp. 1687 a čp. 340 v P. (s pozemky parc. č. 2900 a
parc. č. 2901).
Soud prvního stupně se seznámil se spisem Katastrálního úřadu v P. sp.
zn. V 6701/94-H., se spisem bývalého Státního notářství pro Prahu
8 sp. zn. 8 R I 328/92 a se spisem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 9 C
24/94 a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze 4. 6. 1999, čj. 5 C
1/99-42, byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo, aby společně a
nerozdílně zaplatili žalované M. A. na náhradu nákladů řízení 5950 Kč a
žalované společnosti C. I. s.r.o. rovněž 5950 Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku uváděl soud prvního stupně, že dohoda o vydání
věcí, uzavřená mezi Obvodním úřadem pro P. a A. H. 18. 9. 1991, kterou měl být
vydán dům čp. 340 s pozemkem parc. č. 2900 v P., nebyla registrována a
nebyl povolen vklad této dohody do katastru nemovitostí. Soud se za této
situace zabýval otázkou, zda rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 29. 4. 1994,
kterým byla zrušena registrace této dohody, mohla mít vliv na práva žalované
společnosti C. I., když nabyla nemovitosti v dobré víře, a to ještě v době,
kdy rozhodnutí o registraci smlouvy nebylo zrušeno. Poukazováno bylo přitom na
ustanovení § 243 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č. 519/1991 Sb.), podle něhož právní poměry někoho jiného
než účastníka řízení nemohly být dotčeny nový rozhodnutím (po zrušení
rozhodnutí předchozího na základě dříve v občanském soudním řádu upravené
stížnosti pro porušení zákona), ledaže mu porušení zákona muselo být známo.
Soud prvního stupně proto zamítl žalobu žalobců o určení jejich vlastnictví,
pokud šlo o dům čp. 340 v P. s pozemkem parc. č. 2900.
Pokud šlo o dům čp. 1687 (s pozemkem parc. č. 2901) v P., byla dohoda o
jeho vydání oprávněné osobě A. H. uzavřena 29. 5. 1991 a registrována byla
bývalým Státním notářstvím pro Prahu 8 dne 28. 8. 1991 pod sp. zn. 8 RE
248/91, jež ani dodatečně zrušeno nebylo. V této souvislosti se soud prvního
stupně zabýval otázkou, zda skutečnost, že tu nebyly důvody pro vydání věcí
podle ustanovení § 2 zákona č. 403/1990 Sb., je třeba posuzovat jako neplatnost
smlouvy ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku. Soud prvního stupně tu
dospěl k závěru, že ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti právních úkonů
tu lze použít jen tehdy, když tvrzené důvody neplatnosti nelze podřadit
pod ustanovení speciálního restitučního předpisu. Soud prvního stupně měl za
to, že přezkum takové dohody o vydání věcí podle ustanovení občanského zákoníku
byl možný jen tehdy, kdyby neplatnost dohody spočívala v jiných okolnostech,
než které mají na zřeteli ustanovení § 1 a § 2 zákona č. 403/1990 Sb. Soud
prvního stupně byl i toho názoru, že ani skutečnost, že v době uzavření dohody
o vydání věcí nebyly splněny předpoklady podle ustanovení § 2 zákona č.
403/1990 Sb. nevede sama o sobě k absolutní neplatnosti dohody a vlastnické
právo státu, které přešlo na oprávněnou osobu, zaniklo dohodou o vydání
pozemku. Byla proto soudem prvního stupně zamítnuta i žaloba o určení jejich
vlastnictví k domu čp. 1678 (s pozemkem parc. č. 2901) v P.
Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn soudem prvního stupně ustanovením § 142
odst. 1 občanského soudního řádu.
K odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v
Praze usnesením ze 16. 2. 2000, sp. zn. 23 Cdo 397/99, zrušil rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu
prvního stupně, že se dostatečně nevypořádal s právní problematikou
projednávané právní věci, a to v otázkách, kdy byly sporné nemovitosti
vlastnicky odňaty původnímu vlastníku A. P., a pokud se tak stalo podle dekretu
č. 108/1945 Sb. již ke dni 30. 10. 1945, potom jaké účinky mohlo mít rozhodnutí
finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v P., vydané na základě
vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a zda vůbec tu mohly být uzavřeny dohody o
vydání věcí ve smyslu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a zda mohly být takovou
dohodou získané věci platně převedeny kupní smlouvou na třetí osobu a zda na
tuto projednávanou právní věc dopadalo ustanovení § 243 odst. 3 občanského
soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 519/1991 Sb.).
Odvolací soud podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a/, c/ a odst. 2 občanského
soudního řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
V dalším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem z 11. 5.
2000, čj. 5 C 1/99-85, znovu žalobu žalobců zamítl. Žalobcům
bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované M. A. na
náhradu nákladů řízení 10.750 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a žalované C.
I., s. r. o., také 10.750 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku z 11. 5. 2000 soud prvního stupně dovozoval
především svůj právní závěr, že přesto že nebyly splněny podmínky zákona č.
403/1990 Sb., mohlo dojít k uzavření platných dohod o vydání věci ohledně
nemovitostí uváděných v žalobě žalobců; pokud povinná osoba takovou věc vydala,
aniž byly tyto podmínky splněny, neznamenalo to neplatnost dohody. Soud prvního
stupně dále dovozoval, že ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti právních
úkonů lze tu použít jen tehdy, když tvrzené důvody neplatnosti nelze subsumovat
pod speciální kriteria zákona č. 403/1990 Sb. Nemovitosti získané na základě
dohod o vydání věcí mohly pak být platně převedeny kupní smlouvou na třetí
osobu. Soud prvního stupně rovněž poukazoval na ustanovení § 243 odst. 3
občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 519/1991
Sb.), které chápal jako ustanovení, jímž se chránila práva třetích osob, nabytá
v dobré víře; proto i v daném případě práva žalovaných nemohla být dotčena
zrušením rozhodnutí bývalého státního notářství o registraci dohody
o vydání věci, ani kupní smlouvy, kterou uzavřela následně oprávněná osoba
ohledně dohodou získaných nemovitostí s další osobou. Soud prvního stupně byl
posléze i toho názoru, že žalovaná M. A. není v této právní věci pasívně
legitimována, když není v katastru nemovitostí vedena jako vlastnice sporných
nemovitostí a ani netvrdí, že by takový právní vztah k těmto nemovitostem měla.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl s
poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvoláních žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně z 11. 5.
2000, čj. 5 C 1/99-85, rozhodl Městský soud v Praze
rozsudkem z 11. 5. 2000, sp. zn. 23 Co 348/2000. Rozsudek
soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Žalobcům bylo
uloženo zaplatit každému ze žalovaných na náhradu nákladů řízení 2150 Kč do 3
dnů od právní moci rozsudku. Výrokem svého rozsudku odvolací soud vyslovil, že
se zamítá návrh žalobců na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že odvolání žalobců neshledal
důvodným. Měl za to, že soud prvního stupně postupoval v intencích předchozího
zrušovacího usnesení odvolacího soudu a vyřešil si otázky, na které mu odvolací
soud poukazoval. Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně téhož
názoru na řešené závěry tohoto soudu, které vyslovil v odůvodnění svého
rozsudku, a uváděl, že má totožný názor na právní problematiku tohoto řízení, k
níž se vázal nárok uplatněný v řízení žalobci. Odvolací soud měl také za to, že
postavení žalované společnosti s ručením omezeným C. I. bylo chráněno
ustanovením § 243 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací
zákonem č. 519/1991 Sb.) a vzhledem k tomu nemůže být její postavení jako
vlastníka uváděných nemovitostí, vyznačeného v katastru nemovitostí,
zpochybněno. Pokud šlo o žalovanou M. A., shledal odvolací soud, že žaloba
žalobců vůči ní byla zcela nedůvodná a souhlasil se závěry soudu prvního
stupně, které uvedl ohledně jejího postavení v tomto řízení. Proto odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle
ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení
rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského
soudního řádu.
Odvolací soud nepřipustil dovolání proti svému rozsudku, protože své rozhodnutí
nepovažoval za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, zejména vzhledem
k existenci ustanovení § 243 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č. 519/1991 Sb.).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátům, kteří žalobce v řízení
zastupovali, dne 22. 12. 2000 a 5. 1. 2001 a dovolání ze strany Obce H. m.
P. a ze strany Městské části P. byla podána dne 22. 1. 2001 a dne 2.
2. 2001, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve
znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Oba uvedení dovolatelé navrhovali, aby byly zrušeny rozsudek odvolacího
soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k
dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali na ustanovení § 239
odst. 2 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
dále, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jako i to,
že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Městská část P. ve svém dovolání vyslovovala především názor, že rozsudky soudů
obou stupňů v daném případě se vůbec nezabývaly námitkou žalobců, že při
uzavírání dohody z 18. 9. 1991 o vydání domu čp. 340 s pozemkem parc. č. 2900 v
P. byl zde na straně vydávajícího Obvodního úřadu pro P. nedostatek právní
subjektivity. Dále byl v tomto dovolání vyslovován názor o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí soudů obou stupňů pro nedostatek odůvodnění rozhodnutí; podrobné
odůvodnění tu však bylo nezbytné zejména při změně názoru ohledně platnosti
dohod o vydání věcí ve srovnání s předchozími rozhodnutími soudů v této právní
věci a na druhé straně pak s jejich závěry v rozhodnutích konečných.
Dovolávající se Městská část P. měla za to, že odvolací soud nesprávně
aplikoval na tuto projednávanou právní věc ustanovení § 243 občanského soudního
řádu, které tu ve znění zdůrazňovaném odvolacím soudem již neplatilo v době
rozhodování soudu o stížnosti pro porušení zákona, podané proti
rozhodnutí bývalého státního notářství. Základní nedostatek rozhodování soudů
obou stupňů v daném případě pak spočíval, podle názoru této dovolatelky, v
tom, že tu nebyl respektován základní princip občanského práva, že nikdo nemůže
převést na jiného více práv, než sám má; tento princip byl tu porušen jak při
uzavírání dohod o vydání věcí i při následném prodeji nemovitostí, protože se
tu převáděl majetek původního vlastníka A. P., který byl ale již konfiskován
podle dekretu č. 108/1945 Sb.
Obec H. m. P. ve svém dovolání vyslovovala názor, že soudy obou stupňů
zdůvodnily svá rozhodnutí způsobem, který je nepřezkoumatelný, protože jimi
vyslovený právní názor není zargumentován ani odkazem na konkrétní právní
ustanovení právních předpisů, případně ani na judikaturu soudů. Za nesprávný
argument v rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolávající se obec odkaz na
dobrou víru nabyvatelů nemovitostí při jejich získání dohodou o vydání věcí
nebo kupní smlouvou; dobrá víra při nabytí věci má svůj význam pouze v
souvislosti s případným vydržením práva k věci, což v daném případě
nepřicházelo v úvahu.V tomto dovolání bylo dále zdůrazněno, že nabytí
nemovitostí dohodou o vydání věci, pro jejíž uzavření nebyly zákonné
předpoklady, je nutno považovat za úkon absolutně neplatný a v důsledku toho je
pak nutno, podle názoru vyjádřeného v tomto dovolání, považovat za neplatnou i
následnou kupní smlouvu, uzavřenou nabyvatelkou nemovitostí, jež byly ze strany
prodávající získány neplatnou dohodou o vydání věcí; nebylo tu totiž možné
převést na nabyvatele práva, která převodce neměl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se
projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů
(tj. podle ustanovení občanského zákoníku - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského
soudního řádu (v již uvedeném znění), protože směřovalo proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a odvolacím
soudem nebylo v jeho rozsudku vysloveno, že se připouští proti jeho rozsudku
dovolání.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka
na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č.
19 (usnesení) ve svazku č. 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl
vysloven právní závěr, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je
nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené
judikatury nebo přinášejí judikaturu novu s možným dopadem na rozhodování soudů
v obdobných případech.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí vydávané
Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 172/1991
Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně
nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č.
87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. Ostatní
věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkou plynoucí z ustanovení § 4 odst. 1
citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku
vztahují, včetně povinnosti je vydat.
Podle ustanovení § 243 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před
účinností jeho novely provedené zákonem č. 519/1991 Sb., tj. před 1. 1. 1992)
právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohly být novým rozhodnutím
(po zrušení předchozího rozhodnutí ke stížnosti pro porušení zákona) dotčeny,
ledaže mu porušení zákona muselo být známo. Z tohoto ustanovení tedy v uvedené
době vyplývalo, že právní poměry dalších osob, které navazovaly na právní
poměry účastníků řízení, nesprávně upravené rozhodnutím zrušeným ke stížnosti
pro porušení zákona, zůstávaly v důsledku dobré víry těchto osob zásadně
nedotčeny (s výjimkou případů, v nichž těmto osobám muselo být porušení zákona
známo).
Z těchto citovaných právních závěrů, které pokládá i dovolací soud za
použitelné, také v daném případě odvolací soud v podstatě vycházel. Nemohl
proto přisvědčit názoru, že by tu ohledně rozhodnutí odvolacího soudu šlo o
rozhodnutí, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo by přinášelo
judikaturu novou (srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z
23. 8. 1995, III. ÚS 181/95 ). Potom ovšem dovolací soud nemohl ve
smyslu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č.30/2000 Sb.) dospět k závěru, že tu jde o rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu a že by tedy bylo možné pokládat dovolání v
daném případě za přípustné.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů, jako dovolání
nepřípustného (§ 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu
ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů, vynaložených
žalovanou společností s ručením omezeným na vyjádření k dovolání dovolatelů,
použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1
občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.)
ustanovení § 150 téhož právního předpisu o možnosti nepřiznání náhrady nákladů
řízení i účastníku v řízení úspěšnému; dovolací soud tu přihlížel k povaze
projednávané věci a k obsahu vyjádření k dovolání, rekapitulujícího procesní
stanoviska žalované společnosti C. I., uplatněná již v řízení před soudy obou
stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném
pod č. 69/2001 Sb.).
V Brně dne 28. června 2001
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v. r.
předseda senátu