28 Cdo 103/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatele S. K., zastoupeného advokátkou proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem z 12. 5. 2005, sp. zn. 11 Co 304/2004, vydanému v právní věci vedené
u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 16 C 5021/2001 (žalobce S. K.,
zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. P. M., a. s., 2. T. M., a. s., a
3. A. T. M., a. s., zastoupeným advokátem o vyklizení nebytových prostor),
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 1. 10. 2001, se žalobce domáhal uložení povinnosti
žalovaným vyklidit a vyklizené žalobci odevzdat nebytové prostory v levé části
objektu na parcele č. 66/58 v katastrálním území M., zapsaných na listu
vlastnictví č. 4109 pro toto katastrální území u K. ú. v M.. Okresní soud v
Mostě rozsudkem z 1. 12. 2003, č. j. 16 C 5021/2001-67, žalobu žalobce zamítl. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se stal na základě kupní
smlouvy, uzavřené 18. 10. 1993, vlastníkem stavby – objektu prádelny na
stavební parcele č. 6658, přičemž v levé části objektu žalobce je umístěna
výměníková stanice. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že uvedené prostory
jsou využívány všemi třemi žalovanými, aniž by mezi žalobcem a žalovanými byla
uzavřena nájemní či jiná smlouva. Dále bylo v řízení před soudem prvního stupně
zjištěno, že vlastníkem strojního zařízení a vybavení tvořícího výměníkovou
stanici byl P. b. h. v M. a od 1. 2. 1998 je jejich vlastníkem M. M., které
uzavřelo smlouvu s žalovanou P. M., a. s., o provozu, správě a údržbě tepelných
zařízení, jež umožňuje i dalším dvěma žalovaným přístup k výměníkové stanici. Soud prvního stupně vzal rovněž za prokázáno, že užívání objektu bylo po
provedené modernizaci povoleno rozhodnutím odboru územního plánování a
architektury bývalého M. n. v. v M. z 28. 11. 1978, č. j. UP
1437/1569/78/Kr-352/1 Šp, a to jako provozovna pro napínání záclon a praní
prádla, provozovaná O. p. s. v M., přičemž tento podnik užíval objekt od 1. 2. 1971, kdy vydal odbor výstavby M. n. v. v M. rozhodnutí o povolení provozu. Dále soud prvního stupně zjistil, že O. p. s. v M. byl privatizován a předmětem
privatizace byla rovněž provozní jednotka – prádelna, rychločistírna a sběrna v
M., včetně pozemku parc. č. 6658 v katastrálním území M. II se stavbou –
objektem v M.. Soud prvního stupně vzal také za prokázané, že v době, kdy
probíhala privatizace uvedené provozní jednotky, měl ji v ekonomickém pronájmu
žalobce a na této jednotce vázne omezení ze strany jiných subjektů, spočívající
v tom, že samotná oddělená číst stavby sloužila k umístění zařízení výměníkové
stanice P. b. h. v M. s tím, že zařízení v této části objektu bylo majetkem P. b. h. v M., a to až do 1. 2. 1998, kdy bylo bezúplatně převedeno na M. M.. Podle názoru soudu prvního stupně neobsahuje kupní smlouva z 18. 10. 1993,
uzavřená S. K. jako kupujícím, žádné ujednání o zřízení věcného břemene; pouze
v článku V. odstavec 7, je uveden závazek žalobce zajistit provozu výměníkové
stanice. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce objekt rekonstruuje
a rozšiřuje provoz. Dovozoval, že v době uvedení objektu do provozu v roce 1971
platil zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, přičemž
povinnost trpět oprávnění energetických podniků, vymezená v ustanovení § 22
odst. 1 uvedeného zákona, vázne na nemovitosti věcné břemeno zřizování. Dále
vyslovil soud prvního stupně, že zřizování a provozování zařízení pro výrobu a
rozvod tepla upravovala vyhláška č. 38/1963 Sb., která nestanovila žádná
omezení vlastníků nemovitostí. Zákon č. 79/1957 Sb. byl zrušen zákonem č.
89/1987 Sb., jenž upravil v ustanovení § 20 a násl. oprávnění k cizím
nemovitostem s tím, že tato oprávnění vznikají dnem, kdy stavební povolení
nabylo právní moci a zanikají dnem zrušení zařízení pro rozvod tepla; tato
oprávněná jsou věcnými břemeny, která vázla na dotčených nemovitostech a
nezapisovala se do evidence nemovitostí. Soud prvního stupně měl za to, že tato
uvedená úprava se vztahuje i na výměníkovou stanici v daném případě, která byla
zřízena před 1. 1. 1988; konstatoval, že ve prospěch právního předchůdce
žalovaných byla budova objektu, kde tato výměníková stanice je, zatížena věcným
břemenem, které vzniklo ze zákona a nezapisovalo se do katastru nemovitostí. Na
této úpravě nic nezměnily zákony č. 222/1994 Sb. a č. 458/2000 Sb.
Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že žalované akciové
společnosti jsou oprávněny užívat objekt, v němž je umístěno zařízení
výměníkové stanice; z jejich strany nejde o neoprávněný zásah do vlastnického
práva žalobce, který by byl spojen s právem domáhat se vyklizení části
nemovitosti, uváděné žalobcem, ve smyslu ustanovení § 126 občanského zákoníku.
Omezení vlastnického práva žalobce je omezením provedeným ve veřejném zájmu na
základě zákona.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 12. 5. 2005, sp.
zn. 11 Co 304/2004-96, potvrdil uvedený rozsudek soudu prvního stupně z 1. 12.
2003. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a v podstatě se ztotožnil
i s jeho právním posouzením věci. Podle odvolacího soudu tu bylo rozhodné, zda
žalované akciové společnosti mají právní důvod, kterýž jim umožňuje užívání
nemovitosti žalobce. Odvolací soud zaujal názor, že věcné břemeno, spočívající
v oprávnění žalovaných užívat část v žalobě uvedeného objektu, patřícího
žalobci, vzniklo již na základě zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a
spotřebě elektřiny, který platil v době, kdy bylo vydáno povolená k užívání
výměníkové stanice, jímž byl uveden do provozu objekt v M. v roce 1971.
Odvolací soud měl za to, že ze zákona č. 79/1957 Sb. je třeba dovodit, že jím
stanovená právní úprava se vztahovala i na výměníkové stanice vybudované přímo
v objektech jiných vlastníků (uživatelů). Podle názoru odvolacího soudu uváděná
omezení vlastníka opravňují provozovatele zařízení pro rozvod tepla k užívání
prostor, v nichž je toto zařízení umístěno; dané omezení výkonu vlastnického
práva neznamená ani rozpor s ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku; nejsou
tu tedy dány podmínky pro aplikaci ustanovením § 126 odst. 1 občanského
zákoníku v daném případě.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas (ve smyslu
ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu) dovolání, které pokládal za
přípustné, a uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Byl toho názoru, že oprávnění
provozovatele teplovodního zařízení vznikla k okamžiku, kdy nastaly účinky
stavebního povolení. Podle názoru dovolatele se však zákon č. 79/1957 Sb. na
tepelná zařízení nevztahuje. Navrhoval proto zrušení rozhodnutí soudů obou
stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření žalovaných k dovolání dovolatele bylo uváděno, že by tomuto
dovolání nemělo být vyhověno, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, napadené
dovoláním, je správné po skutkové i právní stránce.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo nutno posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V této právní věci byl žalobcem uplatněn žalobní návrh na vyklizení nebytových
prostor s tím, že jako vlastník stavební nemovitosti (v níž jsou tyto nebytové
prostory), kterou získal podle kupní smlouvy uzavřené s F. n. m. ČR 18. 10.
1993, neuzavřel žádnou smlouvu o nájmu těchto prostor a že neexistuje ani žádný
jiný právní důvod, na základě něhož by byli žalovaní (nebo některý z nich)
oprávněni tyto prostory užívat. Nešlo tu o nárok na vydání bezdůvodného
obohacení jako v právní věci, kterou se zabýval dovolací soud v rozsudku z 18.
5. 2005 (33 Cdo 352/2004 Nejvyššího soudu), na který dovolatel ve svém dovolání
z 26. 8. 2005 poukazoval. Jinak z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp.
zn. 16 C 5021/2001 Okresního soudu v Mostě), ani z obsahu dovolání dovolatele a
ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by odvolací soud ve
svém rozsudku z 12. 5. 2005 (sp. zn. 11 Co 304/2004 Krajského soudu v Ústí nad
Labem), napadeném dovoláním dovolatele, řešil právní otázku, která by byla
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo tedy třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by
dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud v daném případě byl toho názoru, že soud prvního stupně ve svém
rozsudku z 1. 12. 2003 (č. j. 16 C 5021/2001-67 Okresního soudu v Mostě)
správně dovozoval, že žalovanou P. M., a. s., a žalovanou T. M., a. s.,
opravňuje k bezplatnému užívání nemovitosti žalobce (v jím označené části
nebytových prostor) při provozování výměníkové stanice (vlastníkem jejíhož
technologického zařízení je T. M., a. s.) věcné břemeno, které na dotyčné
nemovitosti vázne. Odvolací soud pak (v podstatě shodně se soudem prvního
stupně) dospěl k výsledném závěru, že „toto věcné břemeno vzniklo již na
základě zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, který
platil v době, kdy bylo vydáno povolení k užívání výměníkové stanice (uvedené
do provozu k 1. 3. 1970) a kdy byl uveden do provozu objekt v M. (v roce 1971),
v jehož prostoru byla tato výměníková stanice zřízena; z povahy věci pak plyne,
že tato právní úprava se vztahuje i na výměníkové stanice vybudované přímo v
objektech jiných vlastníků (uživatelů); toto zákonné oprávnění (věcné břemeno)
bylo ponecháno v platnosti i následujícími předpisy upravujícímu dotčeno
problematiku“ (zejména zákonem č. 89/1987 Sb., zákonem č. 222/1994 Sb. i
zákonem č. 458/2000 Sb.). Tento právní závěr, zaujatý odvolacím soudem, nelze
označit jako odporující konkrétnímu znění citovaných obecně závazných předpisů,
takže nelze dospět přesvědčivě k závěru, že by uváděnou problematiku (právní
otázku) řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem.
Lze v této souvislosti poukázat (vzhledem k tomu, že žalobce v řízení před
soudy obou stupňů zdůrazňoval, že sám se žalovanými neuzavřel žádnou smlouvu o
nájmu nebytových prostor, o něž jde v tomto řízení) např. na právní závěry
zaujaté v rozhodnutí uveřejněném pod č. 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem“„Prostory, jež oprávněná osoba užívá z
titulu práva odpovídajícího věcnému břemeni, nemohou být za trvání věcného
břemene vlastníkem, kterého věcné břemeno omezuje, platně (znovu) přenechány do
užívání nájemní smlouvou, byť by šlo o smlouvu uzavřenou s nositelem práva
odpovídajícího věcnému břemeni, které zatěžuje nemovitost, privativní novací (§
570 občanského zákoníku)“.
Neshledal tedy dovolací soud u dovolání dovolatelel zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání, jak jsou stanoveny v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 občanského soudního řádu.
Dovolací soud proto podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského
soudního řádu dovolání dovolatele odmítl, a to jako dovolání nepřípustné podle
ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti
pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených
žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150
téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v
řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu takto vynaložených nákladů řízení
žalovaným nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednávané
právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání
dovolatele, obsahujícímu v podstatě to, co žalovaní uvedli již v řízení před
soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu