28 Cdo 1031/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatelky
České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Praha 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, územní pracoviště: 371 03 České Budějovice, Prokišova
1202/5, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 22. 11. 2011,
sp. zn. 8Co 2377/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 10C 307/2010 (žalobkyně Jednoty, spotřebního
družstva, České Budějovice, IČ 0003 1852, 370 07 České Budějovice, Lidická
1625/156, proti žalované České republice
– Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště: 371 03
České Budějovice, Prokišova 1202/5, o určení vlastnického práva k
nemovitostem), t a k t o :
I. Dovolání s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o
dovolání.
O žalobě žalující Jednoty, spotřebního družstva, České Budějovice,
podané u soudu 10. 9. 2010 bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Českých
Budějovicích z 20. 7. 2011, č. j. 10C 307/2010-45. Tímto rozsudkem soudu
prvního stupně bylo určeno, že žalobkyně Jednota, spotřební družstvo, Č. B. je
vlastníkem pozemku (o výměře 3 693 m2) v katastrálním území Č. B., zapsaného na
listu vlastnictví pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro
Jihočeský kraj (katastrální pracoviště Č. B.). Byl však zamítnut žalobní návrh
uvedené žalobkyně, pokud se jím domáhala určení svého vlastnického práva k
pozemku (o výměře 132 m2) v katastrálním území Č. B., zapsaného na listu
vlastnictví pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj
(katastrální pracoviště Č. B.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků
řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 22. 11. 2011, sp.
zn. 8Co 2377/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního
soudu v Českých Budějovicích z 20. 7. 2011, č. j. 10C 307/2010-45, potvrzen ve
výroku (označeném I.) o určení vlastnictví žalující Jednoty, spotřebního
družstva, Č. B. k pozemku v katastrálním území Č. B. a ve výroku (označeném
III.) o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tohoto řízení, jak tyto dva
výroky byly odvoláním napadeny. bylo také rozhodnuto, že žalující Jednota,
spotřební družstvo, České Budějovice nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §
212 a § 212 odst. 5 občanského soudního řádu a dospěl k závěru o nedůvodnosti
podaného odvolání. Odvolací soud vycházel ze zjištění o tom, že ve prospěch žalujícího
spotřebního družstva bylo hospodářskou smlouvou z 24. 4. 1990, č. TU/151/90,
uzavřenou podle § 70 hospodářského zákoníku, zřízeno právo trvalého užívání
parcely č. 2919/6 a parcely č. 2919/7 v katastrálním území Č. B.; žalující
spotřební družstvo pak včas požádalo stát o změnu práva trvalého užívání
pozemku na právo vlastnictví ve lhůtě jednoho roku, počítané od 1. 7. 2000 (§
879 odst. 4 občanského zákoníku). Mezi účastníky tohoto soudního řízení bylo
však sporné, zda pozemek v katastrálním území Č. B. navazuje (ve smyslu
ustanovení § 879 odst. 1 občanského zákoníku) na pozemek, na němž stojí
Obchodní dům D., a zda pozemek v katastrálním území Č. B. souvisí s provozem
této budovy a zda tomu tak bylo i ke dni nabytí účinnosti zákona, t. j. k 1. 7. 2000. Přitom mezi pozemkem a pozemkem se nachází parcela, ve vlastnictví třetí
osoby. Odvolací soud vycházel dále ze zjištění, že k zásobování již uvedeného
Obchodního domu D. bylo zvoleno technické řešení v podobě tunelu, který na
straně vjezdu ústí pod povrch země z ulice Pražské a na druhé straně tunel
vyúsťuje na točně, která je zřízena na pozemku; stavba tunelu je ve vlastnictví
žalujícího spotřebního družstva a je nezbytné pro provoz obchodního domu, neboť
umožňuje jeho zásobování. Dík tunelu (ve vlastnictví žalobce) je tu návaznost
budovy Obchodního domu Družba (ve vlastnictví žalobce) na parcelu č. 2919/7, na
níž je točna, kde se zásobující automobilová vozidla mohou otočit, aby mohla
vyjet zase ven. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že pozemek
bezprostředně souvisí s provozem budovy Obchodního domu D. a prostřednictvím
tunelu navazuje na budovu obchodního domu a na pozemek, na němž stojí obchodní
dům. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle § 219
občanského soudního řádu jako věcně správný, neboť měl za to, že určovací
rozsudek tu odpovídá tomu, že tu došlo (ve smyslu ustanovení § 879a odst. 1
občanského zákoníku) ke změně práva trvalého užívání k parcele v katastrálním
území Č. B. na vlastnictví k němu, když tento pozemek je uvedenou budovou
obchodního domu zastavěný a tento pozemek i stavba patří osobě, v jejíž
prospěch bylo dříve zřízeno právo trvalého užívání nárokovaného pozemku. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s
přihlížením k tomu, že v řízení úspěšný žalobce se náhrady těchto nákladů
řízení vzdal. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových (jednajícím za Českou republiku) dne 28. 12.
2011 a dovolání
uvedené žalované bylo podáno u soudu prvního stupně dne 3. 2. 2012, tedy ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. V tomto dovolání bylo
navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 22. 11. 2011 ve
výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení, že žalující
J., spotřební družstvo, Č. B. je vlastníkem pozemku v katastrálním území Č. B., a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedená dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako
dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b)/ občanského soudního
řádu). Podle názoru uvedené dovolatelky je v tomto sporu zásadní otázkou
posouzení aplikace ustanovení § 879c odst. 1 občanského zákoníku, a to zejména
z hlediska výkladu slovního spojení „a pozemku na něj navazujícího“, obsaženého
v tomto ustanovení. V dovolání bylo poukazováno na to, že žalující spotřební družstvo je
vlastníkem Obchodního domu D. v Č. B., stojícího na pozemku, a pozemků v
katastrálním území Č. B. Tento obchodní dům zásobuje žalující spotřební
družstvo J. Č. B. s využitím tunelu, který vede pod pozemky v katastrálním
území Č. B., které jsou vlastnictvím žalujícího spotřebního družstva, a dále
pod pozemkem v tomto katastrálním území (který je ve vlastnictví společnosti
Holiday City Club, s. r. o.) a pod pozemkem v uvedeném katastrálním území
(který je vlastnictvím státu). Zásobovací auta vyjíždějí ze zmíněného tunelu na
pozemek v katastrálním úžení Č. B., na němž je vybudována otáčecí smyčka a
vracejí se zpět. Pozemek, ve vlastnictví státu, o nějž je v tomto řízení spor,
odděluje od pozemků a budovy ve vlastnictví žalujícího spotřebního družstva
pozemek s budovou v katastrálním území Č. B., jež jsou vlastnictvím Holiday
City Clubu, s. r. o. Zatím co soudy obou stupňů měly v tomto řízení za to, že
pozemek splňuje zákonný požadavek návaznosti, spočívající v tom, že pozemek
souvisí s provozem objektu (Obchodního družstva D. v daném případě) a je tu
tedy provozní souvislost budovy s předmětným pozemkem, je žalovaná Česká
republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových toho názoru, že
sporný pozemek nenavazuje na pozemky v katastrálním území Č. B., na kterých je
umístěna budova občanské vybavenosti č. p. 2176 (obchodní dům) a tím není
splněna zákonná podmínka návaznosti podle ustanovení § 897c odst. 1 občanského
zákoníku. Podle názoru žalované totiž mají pozemky „navazovat (ve smyslu § 879c
odst. 1 občanského zákoníku) prostorově a jejich hranice mají sousedit bez
přerušení“. Dovolávající se ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových je např. známo, že k tomuto právnímu závěru („přilehlé pozemky musí
tvořit s pozemkem souvislý celek bez přerušení“) dospěl dovolací soud v
rozhodnutí Cdon 1026/1996 Nejvyššího soudu. Přípustnost dovolání dovolávající se žalované tu bylo třeba posoudit podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud
dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po
právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem. V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 879c odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož právo trvalého
užívání pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku),
zastavěný budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo
právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový
pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí
účinnosti tohoto zákona (zákona č. 103/2000 Sb.), se mění uplynutím jednoho
roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž
prospěch bylo toto právo zřízeno. V této projednávané právní věci bylo již v rozsudku soudu prvního stupně
poukázáno na to, že pro změnu práva trvalého užívání pozemku v právo vlastnické
vyžadovalo ustanovení § 879c odst. 1 občanského zákoníku jednak splnění
předpokladů týkajících se charakteristiky pozemků a dále předpokládalo podání
žádosti státu o změnu tohoto práva. Předpoklad podání žádosti státu o změnu
práva v daném případě žalující spotřební družstvo splnilo. Výsledky zjištění
učiněných v tomto soudním řízení pak nedokládají závěr, že by sporný pozemek
(parc. v katastrálním území Č. B.) nebyl pozemkem navazujícím na pozemek
zastavěný budovou Obchodního domu D. a pozemkem souvisejícím s provozem této
budovy. Nelze přisvědčit názoru dovolatele, že ze slovního znění ustanovení §
879c odst. 1 občanského zákoníku vyplývalo jednoznačně jen „návaznost
prostorová“ a jen „sousedění hranic pozemku bez přerušení“; tyto pojmy jsou jen
dílčími možnými a nikoli výlučnými výkladovými hledisky k podmínkám, jež byly
stanoveny v ustanovení § 79c odst. 1 občanského zákoníku; takto je třeba chápat
závěry z dřívějších nepublikovaných (ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) soudních rozhodnutí týkajících se této
právní problematiky. Dovolací soud k tomu dodává, že v této věci jde o výklad § 879c o. z., (ve
znění zákona č. 103/2000 Sb., účinného od 1. 7. 2000 do jeho zrušení článkem
II. zákona č. 229/2001 Sb), tedy přechodného ustanovení, které mělo řešit
právní režim předmětů práva, na něž původně (podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb.,
hospodářský zákoník) dopadal režim práva trvalého užívání pozemku.
Z povahy
tohoto přechodného ustanovení plyne, že jeho smyslem bylo docílit pokud možno
bezkonfliktního stanovení pravidel pro dovození důsledků, které ono právo
užívání ex lege transformuje do práva vlastnického. Lze důvodně usuzovat, že
nebylo smyslem tohoto ustanovení a tedy nebylo by ani namístě dovozovat
doslovným výkladem takový důsledek, který by se příčil hospodářskému životu,
dosavadnímu (zpravidla respektovanému) výkonu práv a vytvářel tak případně
neřešitelné situace příčící se účelnému využití spojení budov nebo stav a
pozemků na ně navazujících. Proto není namístě – jak bylo shora zdůrazněno –
vycházet pouze z výkladu gramatického, ale i ze smyslu a účelu dotčeného
zákonného ustanovení. Pakliže realita (ekonomického) života dovolovala (dokonce
po relativně dlouhou dobu) výkon práva hospodaření pozemku a toto právo i v
podobě vlastnického práva obvyklý průběh událostí nadále umožňuje, je namístě
přihlížet ke stavu, kdy souvislost mezi budovou nebo stavbou a přilehlým
pozemkem je dána jiným, stavebně technickým řešením, jako se to stalo v
projednávané věci, kdy tento předpoklad je dán zřízením tunelu mezi budovou
nebo stavbou a dalším pozemkem, i pokud je pozemek oddělen pozemkem ve
vlastnictví třetí osoby. Závěr odvolacího soudu v tomto směru, jak byl
vyjádřen v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, tak odpovídá nejen smyslu
a účelu dotčeného zákonného ustanovení, ale přihlíží i k reálnému umožnění
výkonu ze zákona transformovaného vlastnického práva. Opačným argumentům
dovolatele tak nelze spolehlivě přisvědčit. Dovolací soud tu měl na zřeteli i právní závěr vyjádřený Ústavním soudem ČR v
nálezu z 29. 8. 2006, I. ÚS 398/04 (uveřejněném pod č. 154 ve svazku 42 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), že totiž „nelze akceptovat, aby jeden
státní orgán při výkonu veřejné moci přezkoumal a osvědčil, respektive
konstituoval, ve prospěch konkrétní osoby určité právo, na jehož existenci
konkrétní osoba pak spoléhá, a aby následně jiný státní orgán ve zcela jiném
řízení toto právo odňal jako důsledek toho, že předchozí osvědčení bylo údajně
vadné. Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu z 22. 11. 2011 (sp. zn. 8 Co 2377/2011 Krajského soudu v Českých Budějovicích), proti
němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil svým rozhodnutím posuzovanou právní
otázku, spornou mezi účastníky tohoto řízení, v rozporu s hmotným právem nebo
právní otázku, která by byla konkrétně rozdílně rozhodována odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem, ani otázku, která by dosud vůbec nebyla řešena v
rozhodování dovolacího soudu. Nebyly tedy u dovolání dovolatelky shledány zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního
řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího
přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu. Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání
nepřípustného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první
o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146
odst. 3 o. s. ř. Dovolávající se Česká republika – Úřad pro zastupování státu
ve věcech majetkových nebyla v řízení od dovolání úspěšná a žalujícímu
spotřebnímu družstvu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.