28 Cdo 1034/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem
v Praze 3, Táboritská 23, proti žalovanému JUDr. J. K., o zaplacení 23.000,-
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 59/2005, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2009, č. j. 55
Co 456/2008-119, takto:
I. Dovolání v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu
se odmítá.
II. Dovolání v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu
se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací
soud“) změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. října 2007, č. j. 10 C 59/2005-93, tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci částku
23.000,- Kč (výrok I); současně uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 9.620,- Kč (výrok II). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci dne 25. 3. 2002 uzavřeli smlouvu
o poskytování právní pomoci (služeb), na jejímž základě žalovaný (advokát)
zastupoval žalobce (klienta) v občanském soudním řízení, vedeném u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 237/2002. V něm se žalobce domáhal určení,
že spolu s MUDr. R. K. se stali společnými nájemci /označeného/ bytu, jehož
nájemcem do své smrti byla žalobcova matka. Po zahájení řízení ovšem vyšlo
najevo, že nájem MUDr. R. K. (vnučky zamřelé nájemkyně) zanikl její dohodou s
pronajímatelem k 30. 4. 2002 a žalobce pak sám neprokázal, že se svou matkou
žil v den její smrti ve společné domácnosti (§ 706 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 – dále jen „obč. zák.“). Proto nebyl žalobce ve věci úspěšný. Při podání žaloby a zastupování žalobce v
zahájeném řízení ovšem žalovaný vycházel z informací, které mu poskytl žalobce
při převzetí zastoupení. Při jeho zastupování jednal s odbornou péčí a
neporušil povinnosti advokáta plynoucí z ust. § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o
advokacii, ve znění pozdějších předpisů. I proto byla žalobcova stížnost na
postup žalovaného k České advokátní komoře odložena jako nedůvodná. Právní vztah mezi účastníky vzniklý odvolací soud posoudil jako závazkový vztah
ze smlouvy příkazní podle § 724 a násl. obč. zák. (pod níž lze podřadit i
smlouvu o poskytování právních služeb), ze které žalovanému (příkazníkovi)
vznikl nárok na sjednanou odměnu (§ 730 odst. 1 obč. zák.). Tu mu byl žalobce
(příkazce) povinen poskytnout, i když jím očekávaný výsledek nenastal, neboť
nezdar při prosazování práv žalobce nebyl způsoben porušením povinností
žalovaného, příkazníka (§ 730 odst. 2 obč. zák.). Jestliže za poskytnuté právní
služby žalobce zaplatil žalovanému částku 23.000,- Kč (jíž vrácení se po
žalovaném v tomto řízení domáhá), nejde o částku nesprávně či neoprávněně
vyplacenou, kdy by bylo lze hovořit o bezdůvodném obohacení žalovaného na úkor
žalobce, které by byl žalovaný povinen žalobci vydat (§ 451 obč. zák.). Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř.), že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Konkrétně namítal, že
jako osobě práva neznalé se mu od soudu nedostalo poučení podle ustanovení §
118a o. s. ř. Při právním posouzení věci se pak odvolací soud – podle žalobcova
názoru – soustředil na nevýznamné skutečnosti a přehlédl, že žalovaný nevyužil
všech prostředků k prosazení žalobcových práv a zvolil nesprávný žalobní petit,
pro který žalobce ve sporu neuspěl. Žalobce má za to, že soud pochybil i při
rozhodování o nákladech řízení, kdy žalovanému přiznal právo i na náhradu těch
nákladů, které původně vůbec nežádal. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby dovolání
bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení, dovolání objektivně přípustné není. Takové rozhodnutí má totiž
povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení
vyjmenovaných v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. (k otázce
přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003). Proto Nejvyšší soud dovolání žalobce v části směřující proti výroku II rozsudku
odvolacího soudu odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. V tomto rozsahu Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty prvé o.s.ř.) a shledal, že dovolání není
opodstatněné. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti
úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. K žalobcovým
námitkám, že se mu za řízení nedostávalo potřebných poučení, Nejvyšší soud
odkazuje na obsah protokolu o jednání konaného u soudu prvního stupně dne 8. října 2007 (založen pod čl. 85 až 90 spisu), z něhož se podává, že žalobce byl
při jednání soudu v potřebném rozsahu vyzýván jak k doplnění svých skutkových
tvrzení (§ 118a odst. 1 o. s. ř.), tak i k označení důkazů k jejich prokázání
(§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Důvodem, pro který neuspěl v tomto řízení, ostatně
není neunešení břemene tvrzení ani břemene důkazního. Proto ani případný
nedostatek náležitě konkrétního poučení by nemohl být kvalifikován jako vada,
jež zde mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Neshledávaje zmatečnosti ani jiné vady řízení, jež by mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se proto Nejvyšší soud
– v hranicích otázek vymezených dovoláním – dále zabýval tím, zda jsou dány
důvody uplatněné žalobcem v dovolání, tedy prověřením správností právního
posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) i důvodem
uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování
(dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.) lze ve smyslu cit. ustanovení
pokládat výsledek hodnocení důkazů soudem, jež neodpovídá postupu vyplývajícímu
z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 30. 10. 1992, sp. zn.
7 Cdo 9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 8/1994, nebo rozsudek ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo
46/2002). Odvolacím soudem učiněná skutková zjištění o tom, jak žalovaný
(advokát) chránil a prosazoval práva a oprávněné zájmy žalobce (klienta) a zda
se přitom řídil žalobcovými pokyny, jsou výsledkem procesně korektního
dokazování, při němž odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. a přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci. Rozhodující skutečnosti odvolací soud čerpal nejenom z obsahu
soudního spisu (Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 237/2002), jež
zachycuje celý průběh předchozího řízení, ale též z účastníky (v písemné formě)
uzavřené smlouvy o poskytování právní pomoci, jejíž součástí je nejenom dohoda
o výši smluvní odměny, ale je k ní připojen i zápis o první poradě advokáta s
klientem (tzv. „informace“), obsahující okruh skutkových okolností, které
žalobce poskytl žalovanému a z nichž žalovaný (po jejich správném vyhodnocení)
při prosazování práv a zájmů žalobce vycházel. Jak se z obsahu spisu a v něm
založených rozhodnutí soudů obou stupňů podává, důvodem, pro který žalobce
neuspěl v předchozím řízení, byla nikoliv nesprávná formulace žalobního petitu
nebo liknavost advokáta, nýbrž závěr soudu (sdílený i soudem odvolacím) že
žalovaný v řízení neprokázal svá tvrzení o společném soužití s nájemkyní bytu
ke dni její smrti (jako jeden z předpokladů přechodu nájmu bytu podle
ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák.).
O nesprávné právní posouzení věci (žalobcem uplatněný dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Podle § 724 obč. zák. příkazní smlouvou se zavazuje příkazník, že pro příkazce
obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost.
Podle § 725 obč. zák. je příkazník povinen jednat při plnění příkazu podle
svých schopností a znalostí. Od pokynů příkazcových se příkazník může odchýlit
jen tehdy, je-li to nezbytné v zájmu příkazce a nemůže-li včas obdržet jeho
souhlas; jinak odpovídá za škodu.
Podle § 730 odst. 2 obč. zák. je příkazce povinen poskytovat odměnu, i když
výsledek nenastal, ledaže nezdar jednání byl způsoben porušením povinnosti
příkazníka.
Podle § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je advokát povinen
chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny.
Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským
předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Podle odstavce 2
je advokát při výkonu advokacie povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen
využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu
klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.
Není pochyb o tom (a žalobce v tomto směru námitky ani nevznáší), že smlouva o
poskytování právní pomoci (služeb), kterou účastníci uzavřeli podle zákona č.
85/1996 Sb., o advokacii, je (typově) smlouvou příkazní ve smyslu ustanovení §
724 a násl. obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12.
2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008, veřejnosti dostupný na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Odměna advokáta, který poskytuje právní služby za úplatu
(srov. § 1 odst. 2, § 22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb.), se řídí smlouvou s
klientem, případně ustanoveními advokátního tarifu (srov. § 1 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb – advokátní tarif).
V případě úplatného příkazu (jak je tomu i v případě poskytování právních
služeb advokátem) je příkazce povinen poskytnout příkazníkovi odměnu, i když
příkazník svou činností nedosáhl požadovaného výsledku. Příkazník nemá právo na
odměnu pouze tehdy, pokud byl nezdar způsoben porušením jeho povinností (srov.
§ 730 odst. 2 obč. zák.). Předmětem činnosti příkazníka není totiž dosažení
určitého výsledku, ale činnost sama; riziko, zda se výsledek dostaví, proto
nese příkazce, nikoliv příkazník. Není porušením povinností příkazníka pouze
to, že jeho činnost nepřinesla výsledek, o jehož dosažení měl příkazce zájem;
proto má příkazník i v takovém případě práva na odměnu (srov. např. Švestka,
J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až
880. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 2213 a násl.).
Jestliže skutková zjištění odvolacího soudu neumožňují učinit závěr, že
žalovaný při poskytování právních služeb porušil některou z povinnosti
příkazníka (§ 725 obč. zák.) či advokáta (§ 16 zákona č. 85/1996 Sb., o
advokacii), pak žalovanému bezpochyby vzniklo právo na odměnu (sjednanou
smlouvou), byť jeho činnost nevedla k dosažení žalobcem očekávaného výsledku v
podobě prosazení (tvrzených) práv v občanském soudním řízení. Závěr odvolacího
soudu, že přijetím částky 23.000,- Kč žalovaný nezískal na úkor žalobce
bezdůvodné obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.), neboť šlo o plnění dluhu, jenž
měl žalobce vůči žalovanému ze závazkového právního vztahu založeného příkazní
smlouvou (§ 724 a násl. obč. zák.), je proto správný.
Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (jejich
obsahového vymezení) správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud nezjistil ani jiné vady, k nimž u
přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dovolání – v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu – zamítl
(§ 243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy
žalobce nebyl ve věci ani částečně úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu