28 Cdo 1035/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v
právní věci žalobců a) J. S., b) L. Š., c) A. F., zastoupených advokátem, a d)
Ing. A. Č., zastoupeného advokátem , za účasti 1/ P. f. Č. r., a 2/ Č. z. s.,
základní organizace „L. k.“, zastupované Ing. J. S., a za účasti vedlejší
účastnice J. T., zastoupené advokátem , o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.
zn. 6 C 83/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 24.11.2005, čj. 22 Co 300/2005-135,
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 24.
listopadu 2005, čj. 22 Co 300/2005-135, a rozsudek Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 14. prosince 2004, čj. 6 C 83/2003-104, se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
V řízení podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), rozhodoval
pozemkový úřad o návrhu žalobců jako osob oprávněných podle § 4 tohoto zákona,
o vydání pozemků, na nichž je v současné době chatová osada. Pozemkový úřad,
jímž byl v té době - Okresní úřad v P., původně rozhodnutím ze dne 16.9.1996
návrhu vyhověl a rozhodl, že žalobci jsou spoluvlastníky blíže specifikovaných
pozemků v P., a odůvodnil své rozhodnutí tím, že na pozemcích stála osada
sestávající z chat postavených již před odnětím pozemků původním vlastníkům, a
později byla rozšířena, zprvu bez potřebné dokumentace. Toto rozhodnutí bylo
zrušeno na základě opravného prostředku krajským soudem a ve správním řízení
posléze rozhodl pozemkový úřad dne 10.12.2002, čj. PÚ-2515/96/Sá/8108 opačně,
tj. že oprávněné osoby nejsou vlastníky předmětných pozemků. Řídil se přitom
právním názorem krajského soudu, že pozemky nelze vydat s ohledem na ustanovení
§ 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, protože na nich byla před 1.10.1976
chatová osada.
Toto rozhodnutí pozemkového úřadu napadli žalobci žalobou podle páté
části občanského soudního řádu (o.s.ř.). Právní závěr obsažený v rozhodnutí
pozemkového úřadu považují za nesprávný a domáhají se, aby soud namísto
pozemkového úřadu rozhodl, že jsou spoluvlastníky předmětných pozemků.
Okresní soud v Pardubicích shledal rozhodnutí pozemkového úřadu
správným a rozsudkem ze dne 13.12.2004, čj. 6 C 83/2003-104, žalobu zamítl.
V odvolacím řízení, zahájeném žalobci, Krajský soud v Hradci Králové -
pobočka v Pardubicích, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel z
nesporného skutkového zjištění, že chatovou osadu mohou tvořit pouze prostorově
soustředěné stavby určené pro individuální rekreaci, a že taková osada byla na
předmětných pozemcích zřízena před 1.10.1976. Některé stavby byly zřízeny ještě
před odnětím pozemků původním vlastníkům a jejich přechodu na stát, další byly
postaveny mezi lety 1950 až 1976, při čemž od roku 1958 vystupovala již při
jednání s úřady „L. o. K.“. Pokud jde o námitky žalobců, že některé pozemky
byly již chatami zastavěny před tím, než byly odňaty vlastníkům, nepovažoval
odvolací soud tuto skutečnost za rozhodnou pro posouzení věci. Nesouhlasil s
právním závěrem Krajského soudu v Brně, vysloveným v jeho rozsudku ze dne
11.9.2000, sp. zn. 29 Ca 203/99; v něm tento soud vyslovil závěr, že překážka
vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, spočívající v tom, že
nelze vydat pozemek, na němž byla zřízena chatová osada, se týká jen chatových
osad, jež byly zřízeny po odnětí pozemku původním vlastníkům. Tento výklad
odvolací soud nezastává, protože z výslovného znění uvedeného ustanovení nelze
takové omezení vyčíst, a to hlavně proto, že pokud zákonodárce chtěl, aby se
jím stanovená překážka vydání pozemku oprávněné osobě týkala jen doby po
přechodu nemovité věci na stát, uvedl by to výslovně v tomto ustanovení jako v
jiných případech, týkajících se např. zastavěnosti pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s odůvodněním,
že rozsudek řeší otázku zásadního právního významu, čímž uplatňují přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovozují to zejména z toho, že na
otázku výkladu § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě mají soudní i správní
orgány rozdílné stanovisko, dále že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou
judikaturou a v rozporu se smyslem zákona o půdě. Z obsahu dovolání vyplývá, že
namítají nesprávné právní posouzení věci, tedy uplatňují možný dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelé poukazují zejména na rozsudek
Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Co 203/99, jenž byl vydán v návaznosti na
nález Ústavního soudu č. 88/199; odvolací soud podle názoru dovolatelů rozhodl
v rozporu s nimi. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě nelze podle
dovolatelů na jejich věc aplikovat, protože chatová osada L. K., označovaná
původně jako „t. o.“, byla na předmětných pozemcích zřízena již dlouho před
jejich odnětím právním předchůdcům dovolatelů, ještě před druhou světovou
válkou. Už tehdy existoval trampský výbor, který jednal s původními vlastníky i
s úřady, což odvolací soud opomenul. Zákonodárce zcela nepochybně neměl na
mysli nevydat restituentům nemovitosti, tj. pozemky, na kterých zcela
nepochybně existovala chatová osada ještě před jejich odnětím, a to navíc za
situace, kdy původní nájemci si chaty stavěli s vědomím pouhého práva nájmu k
pozemkům, a se souhlasem tehdejších vlastníků pozemků si na pronajatých
pozemcích stavěli chaty s vědomím, že nájem takového pozemku jednou skončí.
Dovolatelé navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Další účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud, když shledal, že dovolání vyhovuje formálním požadavkům
stanoveným zákonem, se zaměřil na posouzení jeho přípustnosti. Napadeným
rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který
byl v této věci jeho prvním rozsudkem, takže nepřichází v úvahu přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. Dovolací soud však vyšel
z toho, že se dosud ve své judikatuře nezabýval výkladem ustanovení § 11 odst.
1 písm. d) o.s.ř., a že odvolací soud rozhodl odlišně od dosud známé judikatury
Krajského soudu v Brně. Uzavřel proto, že rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání shledal
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Právní otázkou, kterou dovolací soud shledává takto významnou, je
výklad části ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, která zní:
„Pozemky nebo jejich část nelze vydat v případě, že ... se na pozemku nachází
zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před l. říjnem 1976“.
Nejasnost při výkladu tohoto ustanovení spočívá v tom, zda tato výjimka z
povinnosti vydat pozemek oprávněné osobě platí absolutně, na neomezenou dobu
před datem 1.10.1976, nebo zda s ohledem na úpravu právních vztahů, sledovanou
zákonem o půdě, se týká jen doby po odnětí pozemku dotčeného výstavbou chatové
osady poté, co přešel do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby. Dovolací
soud vychází ze smyslu a rozsahu úpravy, sledovaných zákonem o půdě, který v
restituční části spočívá na odstranění křivd nastalých přechodem nemovitostí na
stát nebo právnickou osobu z důvodů, uvedených v § 6 odst. 1 tohoto zákona, a v
zásadě si neklade za cíl řešit právní vztahy založené před touto skutečností.
Nelze jej proto extenzivně vykládat proti zájmu oprávněných osob a v zájmu
skupiny uživatelů (zahrádkářů a chatařů), jež oproti jiným osobám dotčeným
restitučními předpisy požívá už tak určité exkluzivní ochrany. Namístě není ani
formální doslovný výklad, opírající se o odlišné znění použité zákonodárcem v
případě pozemků zastavěných a pozemků, na nichž se nachází hřbitov. Je totiž
třeba uvědomit si, že text zákona prošel v důsledku novelizací, často v
důsledku narychlo formulovaných textů, řadou změn. Původní znění zákona o půdě
neobsahovalo v § 11 odst. 1 písm. d) úvodní větu, že jde o případy, kdy pozemek
doznal změny po přechodu na stát nebo na právnickou osobu, proto, že tato
výjimka z povinnosti vydat pozemek byla původně vázána pouze na chatové osady,
na pozemcích státu nebo právnických osob, zřizované až po roce 1976, a to na
základě územního plánu. Rozšíření výjimky na chatové osady, zřízené před tímto
datem, bylo do zákona vloženo v poslanecké sněmovně novelou č. 183/1993
Sb. bez bližšího odůvodnění, když tento záměr nebyl obsahem vládního návrhu
novely zákona. Z její formulace, odlišné od formulace zvolené v § 11 odst. 1
písm. b) a c) zákona o půdě, nelze proto vyvozovat úmysl zákonodárce řešit tuto
problematiku odlišně od ustanovení obdobných, která za překážku vydání pozemku
oprávněné osobě považují až právní skutečnosti, které nastaly po přechodu
nemovitosti na stát nebo na jinou právnickou osobu.
Na podporu této úvahy lze dále uvést, že pokud by k přechodu pozemku v
dané věci na stát nedošlo, řídily by se právní vztahy mezi vlastníky a
dosavadními uživateli chat v chatových osadách ustanovením § 22 odst. 3 zákona
o půdě, zakládajícím m.j. právo uživatelů na prodloužení nájmu. Tímtéž
ustanovením se pak podle § 22 odst. 2 zákona o půdě řídí právní vztahy v
případě, že zemědělský pozemek byl vydán oprávněné osobě.
Dovolací soud proto shledal právní závěry odvolacího soudu správnými,
pokud jde o pozemky, na nichž byly chaty, tvořící chatovou osadu, zřízeny po
jejich odnětí původním vlastníkům. Podle judikatury Nejvyššího soudu je proto
třeba zjistit u jednotlivých původních pozemků (bez ohledu na jejich případné
nové označení v katastru), zda na nich byly zřízeny chaty před odnětím
pozemku původním vlastníkům, nebo až poté, a ustanovení § 11 odst. 1 písm. d)
zákona o půdě pak vztáhnout jen na pozemky, na nichž byly chaty zřízeny až v
době, kdy pozemek byl již v důsledku výroku trestního soudu ve vlastnictví
státu.
Z tohoto hlediska odvolací soud věc neposuzoval, stejně tak i soud
prvního stupně. Protože se tedy dovolací soud neztotožnil s právním názorem
odvolacího soudu, a totéž se týká rozsudku soudu prvního stupně, byly oba
rozsudky zrušeny podle § 243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 o.s.ř. a
podle odstavce 3 tohoto ustanovení byla věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. V něm bude nově rozhodnuto též o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu