28 Cdo 1042/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
Města T., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře z 29.1.2002, sp.zn. 15 Co 13/2002, vydanému v právní věci vedené u
Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 3 C 63/2001 (žalobce Města T. proti
žalovanému státnímu podniku L. ČR, o určení vlastnického práva), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání
Žalující město se domáhalo, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že je výlučným
vlastníkem pozemku parc. č. 587/1 (o výměře 4960 m2) v katastrálním území S.
Ú., zaměřeného geometrickým plánem č. 1310-673/1999, vyhotoveným dne 7.1.2000
Geodetickou kanceláří Ing. D. v T. Uvedený pozemek byl oddělen od původního
pozemku parc. č. 587 (o výměře 5251 m2) v S. Ú. tímto geometrickým plánem; na
nově utvořeném pozemku parc. č. 587/2 (o výměře 291 m2) je budova restaurace
čp. 101 v S. Ú., jejímž vlastníkem je V. K. Nově vzniklý pozemek parc. č. 587/1
je nezastavěný a tvoří plochu mezi rekreačními ubytovnami a prostorem
sportovního střediska u S. Podle názoru žalujícího města pozemek parc. č. 587/1
„splňuje podmínky přechodu státního majetku obcím podle ustanovení § 2 zákona
č. 172/1991 Sb., neboť jde o pozemek nezastavěný, který Město T. vlastnilo k
31.12.1949; ke dni 24.5.1991 byl tento pozemek ve vlastnictví České republiky a
nejde o pozemek tvořící se stavbou jeden funkční celek“. Žalovaný státní podnik
L. ČR odmítl podepsat prohlášení o přechodu vlastnického práva k nově
utvořenému pozemku parc. č. 587/1 v katastrálním území S. Ú. na Město T.
Žalující město má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví, protože
žalovaný státní podnik L. ČR je veden ohledně uvedených pozemků v katastru
nemovitostí.
Žalovaný státní podnik navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalujícímu městu
nevzniklo vlastnické právo k pozemku parc. č. 587/1 v S. Ú. ke dni účinnosti
zákona č. 172/1991 Sb. Nejde tu o pozemek nezastavěný. Pozemek parc. č. 587 v
S. Ú. tvoří jeden funkční celek se stavbou čp. 101 a se stavbami rekreačních
chatek a sociálních zařízení, která jsou na pozemcích parc. č. 2229 až 2244;
veškeré tyto stavby spolu s pozemkem parc. č. 587 tvoří rekreační středisko S.
Uvedený sporný pozemek je užíván jako odstavná plocha pro automobily
provozovatele rekreačního zařízení i rekreantů. K oddělení pozemku parc. č.
587/1 na základě žalobcem uváděného plánu došlo až po účinnosti zákona č.
172/1991 Sb.; nedošlo ani k zápisu do katastru nemovitostí ohledně tohoto nově
označeného pozemku. Pozemek parc. č. 587 patřil ke dni účinnosti zákona č.
172/1991 Sb. podniku R.a j. a k jeho privatizaci došlo později.
Soud prvního stupně provedl místní šetření v S. Ú. ohledně pozemku parc. č. 587
a žalovaným státním podnikem uváděných staveb a pozemků a konstatoval obsah
listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v
Táboře z 30.10.2001, čj. 36 C 63/2001-42, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Bylo
také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že podle názoru soudu
prvního stupně žalobci sice svědčí ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/
občanského soudního řádu naléhavý právní zájem na vydání určujícího soudního
rozhodnutí, ale žaloba žalobce věcně nemůže obstát.
Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že v katastru nemovitostí vedený
pozemek parc. č. 587 (zastavěná plocha o výměře 5251 m2) byl vytvořen z částí
pozemků parc. č. 651/1 (o výměře 2126 m2), částí pozemku parc. č. 651/12 o
výměrách 3115 m2 a 7 m2 a z části pozemku parc. č. 378 o výměře 3 m2. Soud
prvního stupně měl za prokázané, že ke dni 7.10.1991 existoval pozemek parc. č.
587 – zastavěná plocha o výměře 5251 m2 a dále také existovaly pozemky parc. č.
2229 až parc. č. 2244, jež byly ve vlastnictví státu a v užívání JS lesů. B.
Dále vycházel soud prvního stupně z toho, že ke dni 24.5.1991 byly vlastníkem
objektu restaurace na pozemku parc. č. 587 a vlastníkem chatek na dalších
pozemcích parc. č. 2229-2244 R. a j., s. p. se sídlem v T. Pozemek parc. č.
587 byl geometrickým plánem č. 1310 673/1999, vyhotoveným 7.1.2000 Geodetickou
kanceláří v T. (Ing. D.), rozdělen na pozemek parc. č. 587/1-zastavěná plocha,
nádvoří (o výměře 4960 m2) a na pozemek parc. č. 587/2-zastavěná plocha (o
výměře 291 m2 s domem čp. 101) v katastrálním území S. Úí.
Pokud šlo o právní posouzení věci poukazoval soud prvního stupně ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb. na to, že tu ke dni
24.5.1991 existoval pouze pozemek parc. č. 587 (o výměře 5251 m2) , na jehož
části stála budova restaurace ve vlastnictví právnické osoby; takovýto pozemek,
na němž stála trvalá stavba, je nutno označit za pozemek zastavěný, ať již
stavba zahrnovala jakoukoli část pozemku, i když stavba na tomto pozemku nebyla
zapsána v katastru nemovitostí; na tomto stavu nemůže nic změnit ani následně v
roce 2000 vypracovaný geometrický plán. Pouze na pozemek parc. č. 587 (o výměře
5251 m2) jako celek mohly dopadnout účinky uvedené v ustanovení § 2 odst. 1
písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb., tedy že by tento pozemek jako celek přešel ze
zákona dnem 24.5.1991 jako nezastavěný do vlastnictví žalujícího města. V
každém případě by pozemek parc. č. 587/1 (o výměře 4960 m2) tvořil jeden
funkční celek ve vztahu k budově restaurace čp. 101 v S. Ú., takže by tu na něj
nedopadlo ani ustanovení § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb., protože
tu jedním funkčním celkem je třeba rozumět stavební pozemek, popřípadě pozemek
zastavěný stavbou, o niž jde, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří s tímto
pozemkem souvislý celek bez přerušení. Právě tomuto vymezení funkčního celku
odpovídá celý areál tvořený budovou restaurace čp. 101 v S. Ú., chatkami na
pozemcích parc. č. 2229 až 2244, včetně pozemků pod chatkami a pozemku parc. č.
587 v celkové výměře 5251 m2; nedopadala tu ani výjimka obsažená v ustanovení §
11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl a o nákladech
řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalujícího města Tábor proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem z 29.1.2002,
sp.zn. 15 Co 13/2002. Odvolací soud výrokem svého rozsudku připustil změnu
žaloby žalobce ze 17.12.2001 tak, aby bylo určeno, že je žalobce výlučným
vlastníkem pozemku parc. č. 587/1 o výměře 4957 m2 v katastrálním území S. Ú.,
zaměřeného podle geometrického plánu ze 7.1.2000 a geometrického plánu z
25.10.2001, ale dalším výrokem svého rozsudku tento změněný žalobní návrh
zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení
nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně
provedl dokazování v potřebném rozsahu, důkazy náležitě hodnotil ve smyslu
ustanovení § 132 občanského soudního řádu a jeho skutkové závěry byly správné;
také odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně označil odvolací soud jako
výstižné a podrobné.
Odvolací soud zdůrazňoval, že pozemek parc. č. 587 v S. Ú. byl ke dni 24.5.1991
veden jako celek a jako takový bylo nutno jej posuzovat; jestliže na něm byla
postavena stavba, šlo o pozemek zastavěný a nemůže být rozhodující, jakou část
pozemku stavba zahrnovala. Správný je pak, podle názoru odvolacího soudu, i
závěr soudu prvního stupně, který učinil s odkazem na ustanovení § 2 odst. 2
písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb., pokud jde o otázku funkčního celku, k němuž
pozemek náleží. Odvolací soud měl za to, že neobstojí námitka žalobce, že
chatky stojí na pozemcích parc. č. 2229 až 2244, které se sporným pozemkem
tvoří funkční celek, protože jsou pouze provizoriem a lze je bez problémů
odstranit; odvolací soud byl také toho názoru, že tu jde o stavby, které jsou z
hlediska občanskoprávního stavbou, takže na pozemek, na němž chatky stojí, je
nutno pohlížet jako na zastavěný pozemek, který navíc se sporným pozemkem a
budovou tvoří jeden funkční celek. Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k
závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je tedy věcně správný, ale s ohledem
na změnu žaloby bylo nutno změnit rozsudek soudu prvního stupně tak, že se
zamítá žaloba žalobce v této nové podobě. O nákladech řízení bylo rozhodnuto
vzhledem k tomu, že žalované společnosti v odvolacím řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalujícímu městu a dovolání ze strany
žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Táboře dne 3.5.2002, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Podle názoru dovolatele je jeho dovolání přípustné,
protože rozsudkem odvolacího soudu došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně
a rozsudkem odvolacího soudu je zároveň řešena právní otázka zásadního významu
(pokud jde o výklad pojmu pozemku ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb.,
výklad významu zaměření a označení pozemku a výklad funkční plochy pozemku).
Podle názoru dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňoval, že Město T. (jak vyplývá ze zápisu v Zemských deskách)
vlastnilo sporný pozemek k 31.12.1949 a ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.
byl ve vlastnictví státu, takže tento pozemek přešel ke dni účinnosti tohoto
zákona (k 24.5.1991) do vlastnictví obce. Jde o pozemek pouze částečně
zastavěný, když tu stojí jen budova restaurace (S. Ú. čp. 101) o výměře 291 m2;
vlastníkem této budovy je na základě prodeje dražbou jiná fyzická osoba. S
ohledem na tuto skutečnost dalo žalující město zpracovat geometrické plány ze
7.1.2000 a z 25.10.2001, kterými došlo k rozdělení pozemku parc. č. 587 (o
výměře 5251 m2) v katastrálním území S. Ú. a k novému zaměření a označení
pozemků parc. č. č. 587/1 (o výměře 4857 m2), parc. č. 587/2 (o výměře 291 m2)
a parc. č. 387/3 (o výměře 3 m2); na nově utvořeném pozemku parc. č. 587/2 je
budova restaurace čp. 101 a nově utvořený pozemek (o výměře 495 m2) je ve
skutečnosti nezastavěný a tvoří plochu mezi rekreačními ubytovnami v prostoru u
sportovního střediska S.; pozemek parc. č. 387/3 je veřejným statkem. Dovolatel
poukazoval na to, že stavby rekreačních ubytoven stojící na pozemcích parc. č.
2229 až parc. č. 2243 a stavba sociální zařízení, stojící na pozemku parc. č.
2244, jsou vlastnictvím téže fyzické osoby jako budova restaurace čp. 101 v S.
Ú. Stavby rekreačních ubytoven a sociálního zařízení byly povoleny jako
provizorium na základě kolaudačního rozhodnutí, takže je možné je v důsledku
veřejného či jakéhokoli jiného zájmu odstranit.
Dovolatel je přesvědčen o tom, že nově utvořený pozemek parc. č. 587/1 (o
výměře 4957 m2) v katastrálním území S. Ú. splňuje podmínky přechodu státního
majetku obcím podle ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť jde o pozemek
nezastavěný, který město vlastnilo k 31.12.1949 a ke dni 24.5.1991 (kdy nabyl
účinnosti zákon č. 172/1991 Sb.) byl ve vlastnictví České republiky a nejde o
pozemek zastavěný, tvořící se stavbou jeden funkční celek. Podle názoru
dovolatele nebylo v souladu s předpisy o evidenci nemovitostí, eventuálně se
stavebními předpisy, že došlo k označení pozemku, jenž je mezi účastníky tohoto
řízení sporný, jako zastavěné plochy; za zastavěný pozemek lze považovat ten
pozemek, jehož hranice se shoduje s půdorysnými hranicemi stavby, umístěné na
něm. Dovolatel vyslovoval v této souvislosti přesvědčení, že stavba restaurace
čp. 101 v S. Ú. a chatek na pozemcích parc. č. 2229 až 2244 nikdy nebyla
zřízena v rámci provádění stavby jakéhokoli rekreačního areálu; stavba
restaurace proběhla samostatně a samostatně proběhla i výstavba chatek, které
jsou výslovně zkoulaudovány jako provizorium. Dovolatel ještě zdůrazňoval, že
sporný pozemek parc. č. 587 v S. Ú. je co do 94,5 % nezastavěný.
Dovolání dovolatele bylo tu třeba vzhledem k obsahu tohoto dovolání posoudit
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu i podle
ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Při úvaze o tom, zda tu došlo rozhodnutím odvolacího soudu ke změně rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního
řádu) vycházel dovolací soud z posouzení toho, zda k této zákonem předpokládané
změně rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem odvolacího soudu skutečně
došlo. Tato úvaha nemůže spočívat jen ve formálním označení výroku rozsudku
(tedy např. v použití výrazu „změna“ či „mění se“), ale rozhodující je věcný
obsah rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé ve vztahu k obsahu rozhodnutí
soudu prvního stupně. Jestliže tedy v daném případě odvolací soud ve svém
rozhodnutí dospěl rovněž k výslednému závěru o zamítnutí žaloby žalujícího
města shodně se závěrem obsaženým ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž
byla žaloba také zamítnuta, nejde tu o rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně změněno; za takovou změnu nelze považovat formulační
úpravu slovního znění výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Pokud se dovolatel dovolával co do přípustnosti dovolání ustanovení § 237 odst.
1 písm. c/ občanského soudního řádu, bylo třeba mít na zřeteli výklad pojmu
„rozhodnutí po právní stránce zásadního významu“, obsažený v ustanovení § 237
odst. 3 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Řešenou právní otázkou v daném případě byl zejména výklad ustanovení § 3 odst.
3 zákona č. 172/1991 Sb.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 16/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že pod pojmem uvedeným v
ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. „pozemky tvořící s objekty
výstavby jeden funkční celek“, je třeba rozumět stavební pozemek, popřípadě
pozemek zastavěný stavbou, o niž jde, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří s
tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení.
Z uvedeného uveřejněného právního závěru vycházel v podstatě i odvolací soud ve
svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele.
Nešlo tu tedy v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky, která by v
rozhodování dovolacího soudu (Nejvyššího soudu) dosud nebyla vyřešena, a nelze
mít také za to, že by řešení právní otázky v rozhodnutí odvolacího soudu,
vycházející z uveřejněné soudní judikatury, bylo v rozporu s hmotným právem
(srov. § 237 odst. 3 občanského soudního řádu).
Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že by dovolání dovolatele bylo
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu,
když nelze mít za to, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo
po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání dovolatele nebylo dáno, jak již shora bylo uvedeno a
vysvětleno, ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního
řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu jako dovolání, proti
němuž není dovolání přípustné.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených
žalovaným státním podnikem na vyjádření k dovolání žalobce, použil dovolací
soud ve smyslu ustanovení § 243c odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §
150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání nákladů řízení i účastníku
řízení, který byl v řízení úspěšný; dovolací soud tu přihlížel k povaze
projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalovaného státního
podniku, rekapitulujícího procesní vyjádření žalovaného, učiněná již v řízení
před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu