28 Cdo 1052/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobců a) J. M., b) H. K., c) M. B., d) V. S., e) J. M.,
zastoupených advokátem, za účasti 1) K., zastoupeného advokátem, a 2) P. f. Č.
r., o nahrazení rozhodnutí správního orgánu o schválení dohody o vydání
nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 676/2003, k
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2006, č.
j. 28 Co 569/2006-256, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 28 Co
569/2006-256, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení podle páté části občanského soudního řádu (o. s. ř.) přezkoumával
Okresní soud v Mělníku rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v
M. ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 203/PÚ/52-914/K. I. Vyšel z toho, že žalobci a
účastník ad 1) uzavřeli dohodu podle § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), podle níž se účastník ad 1)
zavázal vydat žalobcům jako oprávněným osobám podle § 4 tohoto zákona blíže
specifikované pozemky původně vedené jako č. 641/1 v katastrálním území K.
Dohoda byla předložena ke schválení pozemkovému úřadu, účastník ad 1) však
později změnil své stanovisko a navrhl, aby soudu, že pozemky nelze zemědělsky
využít, protože se může jednat o pozemky pomocné, potřebné ke skladování či
jiným účelům, navíc primárně mají být pozemky vydávány, pokud tomu nebrání
zákonem stanovené důvody. Oprávněným osobám se dokonce vydávají i pozemky, na
nichž jsou stavby, které nemohou být využity v zemědělství, pokud jde o stavby
výslovně vyjmenované v § 11 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ostatně povinná osoba
nemůže rozhodně pozemky zemědělsky využívat. Dodavatelé také argumentují tím,
že v dané věci se povinná osoba dobrovolně rozhodla i přes později namítané
překážky pozemky restituovat, což je zřejmým důkazem toho, že je nepovažovala
za nezbytné pro provozování své výroby. Ostatně i v odvolání argumentovala
pouze zařazením pozemků do ochranného pásma. Navrhli, aby rozsudek odvolacího
soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud konstatoval, že dovolání splňuje formální náležitosti stanovené
zákonem a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s ř., protože napadá
rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé. Rozsudek odvolacího soudu proto dovolací soud přezkoumal z věcných
hledisek, přičemž dospěl k závěru, že dovolání je z větší části důvodné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že předmětné pozemky jsou
zastavěny, navíc souvisejí se stavbami areálu společnosti K., a. s., a navíc
nemohou sloužit účelům zemědělské výroby.
Pokud jde o posouzení pozemků jako zastavěných, odporuje rozsudek odvolacího
soudu bohaté a dnes již ustálené judikatuře nejen Ústavního soudu, ale i
Nejvyššího soudu, který jednoznačně zastává názor, že stavbu je třeba posuzovat
jako výsledek stavební činnosti a aplikovat lze na tyto vztahy pouze předpisy
občanského práva hmotného, nikoli práva správního, jakož i to, že parkoviště,
veřejné osvětlení a zpevněné plochy nejsou považovány za stavbu ve smyslu § 11
odst., 1 písm. c) zákona o půdě. Namátkově lze uvést některá rozhodnutí, která
k takovým závěrům došla, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008,
sp. zn. 2398/2008, nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 754/01 a IV. ÚS 42/01.
K tomu dovolací soud dodává, že odkaz na vyhlášku č. 85/1976 Sb., o
podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, obsažený v § 11 odst. 1
písm. c) zákona o půdě, nemá jiný důvod než převzetí definice staveb v něm
uvedených jejichž existence nebrání vydání pozemku oprávněným osobám, a netýká
se jiných staveb. Pokud za průlomový rozsudek, který danou judikaturu změnil,
považuje odvolací soud rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 10.
2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, není tento rozsudek s uvedenou judikaturou v
rozporu a neřeší ani problematiku, která je předmětem řízení v dané věci. Řeší
se v něm spor o vlastnictví podle občanského zákoníku, přičemž Nejvyšší soud v
něm dochází k závěru, že vlastnictví dálnic, silnic a místních komunikací
nemusí být totožné s vlastnictvím pozemku a připouští možnost zřízení věcného
břemene ve prospěch těchto staveb. V dané věci jde však o posouzení, zda lze
vydat oprávněným mimo jiné pozemek, na němž se nachází účelová komunikace.
Podle § 22 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon),
platného v době účinnosti zákona o půdě, se účelovou komunikací rozumí
komunikace sloužící spojení jednotlivých výrobních závodů nebo objektů a
nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi anebo komunikačním účelům v
uzavřených prostorách nebo objektech. Podobné ustanovení obsahuje i zákon č.
13/1997 Sb., z nějž vycházel odvolací soud). Citovaný rozsudek velkého senátu
Nejvyššího soudu totiž se ani účelovými komunikacemi nezabýval.
Dovolací soud se proto neztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že
předmětné pozemky jsou zastavěny. Zbývalo posoudit závěr o tom, že pozemky
bezprostředně souvisejí a jsou dohoda nebyla schválena. Soud prvního stupně
vyhověl žalobě a rozhodl, že rozhodnutí pozemkového úřadu se nahrazuje tak, že
dohoda o vydání nemovitostí, od níž povinná osoba výslovně odstoupila, se
schvaluje. Neshledal totiž, že by byl dán důvod pro nevydání pozemků pro jejich
zastavěnost, jak je vyjádřen v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě,
protože podle jeho zjištění, opírajícího se o znalecký posudek, se na pozemcích
nacházejí pouze podzemní vedení, pozemcích není žádná chemická výroba ani
technologie chemické výroby. na jednom pozemku je veřejná zeleň, na ostatních
pozemcích jsou zpevněné plochy, ani jeden z pozemků nesouvisí ani nejsou nutné
k provozování některých staveb na bývalé parcele č. 624/1. Podle znaleckého
posudku jsou pozemky v ochranné bezpečnostní zóně, tato okolnost však dle
názoru soudu prvního stupně nepředstavuje překážku vydání pozemků podle zákona
o půdě, zvláště když další pozemky v této lokalitě vlastní pět dalších
společností.
V odvolacím řízení změnil Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu zamítl. Nezabýval se otázkou, zda pozemky v ochranném pásmu lze
vydat, na základě zjištění soudu prvního stupně, která shledal správnými, však
dovodil, že pozemky nelze podle § vydat s ohledem na ustanovení §§ 11 odst. 1
písm. c) zákona o půdě, protože na nich jsou vybudovány chodník pro pěší z
betonových dlaždic a betonu, veřejné osvětlení, zpevněná plocha z betonu a
veřejná zeleň. Názor Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle nichž takové
plochy nelze považovat za stavbu, shledal odvolací soud neudržitelným; uvedl,
že Nejvyšší soud jej již překonal, neuvedl však, kterým rozhodnutím. Odvolací
soud také vyšel z toho, že zákon o půdě sám neobsahuje způsob posuzování
staveb, avšak z toho, že odkazuje v poznámce pod čarou u § 11 odst. 1 písm. c)
na vyhlášku č. 85/1976 Sb., je nutno usuzovat, že stavby je třeba posuzovat ve
smyslu stavebního zákona a souvisejících předpisů. Ty pak považují za stavbu
všechna díla bez zřetele na jejich stavebně technické provedení tedy vedle
silnic a místních komunikací i účelové komunikace, parkoviště, veřejné
osvětlení, zpevněné plochy, které slouží obslužnosti uvnitř areálu podniku.
Všechny pozemky, které jsou předmětem řízení, jsou, s výjimkou pozemku č.
624/68, který je zatravněn, zpevněny živičným povrchem, asfaltem nebo betonem,
přičemž nejde o stavby ve smyslu výjimek uvedených v § 11 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě. Zatravněný pozemek je pak nutno považovat za silniční vegetaci
ve smyslu výjimek uvedených v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zatravněný
pozemek je pak nutno považovat za silniční vegetaci ve smyslu § 15 zákona č.
13/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Uzavřel, že žádané pozemky je nutno
s ohledem na závěry znaleckého posudku. Vysoké školy chemicko-technologické
posuzovat jako pozemky, které bezprostředně souvisejí se stavbami v areálu
společnosti K. a. s. a jsou nezbytně nutné k jejich provozu. Nadto ani nelze
předmětné pozemky zemědělsky využít.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jež odůvodnili
jednak nesprávným právním posouzením věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.),
jednak tím, že odvolací soud vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu
v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud se podle
dovolatelů nevypořádal s jejich názorem, že nelze neschválit dohodu uzavřenou
platně mezi účastníky, ale i s dalšími jejich argumenty, které se týkaly data
zhotovení staveb a způsobu provedení zpevněných povrchů. Výklad Nejvyšší soudu,
vztahující se ke zpevněnému povrchu, byl sice podle jejich názoru narušen jeho
rozsudkem ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, který rozlišuje
vlastnictví pozemků na nichž jsou vybudovány komunikace, od samotné stavby
komunikace, ten se ale týká jen dálnic, silnic a místních komunikací, nikoli
komunikací účelových, resp. ani chodníků či manipulačních zpevněných ploch.
Odvolací soud se také nezabýval tím, kdy tyto stavby byly vybudovány. Závěr
odvolacího soudu, že předmětné pozemky bezprostředně souvisejí se stavbami v
areálu a jsou nezbytně nutné k jejich provozu, je v příkrém rozporu se závěry
znaleckého posudku, který výslovně odpověděl na otázky soudu opačně. Dovolatel
dále dodává, že ochranné pásmo není předvídáno zákonem o půdě, a navíc v něm
jsou umístěny i stavby obytné a nemovitostí dalších subjektů. Dovolatelé
nepovažují za správný ani závěr odvolacího nutné k provozu dalších staveb.
Dovolací soud dává zapravdu odvolatelům v tom, že odvolací soud nezjistil, kdy
byly uvedené stavby zřízeny, tj. zda tak bylo před nebo po účinnosti zákona o
půdě, což je z hlediska ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě
relevantní. Zejména pak konstatuje, že odvolací soud učinil nesprávný závěr s
odkazem na znalecký posudek (č. l. 149), který výslovně odpověděl na otázky
položené mu soudem prvního stupně tak, že předmětné nemovitosti nesouvisí ani
nejsou nutné k provozování některých staveb na bývalé parcele č. 624/1.
Odvolací soud tedy vyšel v tomto směru ze zjištění, které nemá oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud jde o právní posouzení
této problematiky, dovolací soud rovněž odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2873/2007.
Konečně je nutno dodat, že zákon o půdě nestanoví pro vydání pozemků podle své
druhé části podmínku, že pozemky i nadále budou sloužit zemědělským účelům;
naopak, je běžné vydávání pozemků, které již zemědělské výrobě neslouží, a
proto zákon o půdě obsahuje ustanovení § 30, v němž se stanoví, že postup podle
druhé části zákona o půdě použije i na majetek, který byl k účelům zemědělským
užíván v době odnětí vlastnického práva původních vlastníků.
Nad ráme posouzení rozsudku odvolacího soudu je otázka vydávání pozemků v
ochranných pásmech, protože odvolací soud se jí nezabýval, ač byla předmětem
odvolání. Dovolací soud proto pouze dodává, že i touto problematikou se již
opakovaně zabýval, viz např. rozsudek ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo
767/2006.
Dovolací soud proto neshledal rozsudek odvolacího soudu správným a podle § 243b
odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. jej zrušil.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že argumentaci dovolatelů, směřující k tomu,
že pozemkový úřad nemůže neschválit dohodu, která byla uzavřena podle svobodné
vůle účastníků a neodporuje veřejnému zájmu, nepovažuje za správnou. Vztahy,
týkající se restituce zemědělského majetku, jsou výslovně upraveny zákonem o
půdě a jiné předpisy se uplatní jen v případě, kdy tento zákon věc přímo
neupravuje. Režim vydávání věcí podle § 9 zákona o půdě je však přímo upraven,
přičemž ustanovení jeho § 9 odst. 2 výslovně váže účinnost uzavřené dohody ke
dni jejího schválení pozemkovým úřadem ve formě správního rozhodnutí. Pozemkový
úřad sleduje, zda dohoda je v souladu s tímto zákonem, včetně jeho ustanovení §
9 odst. 1, a pokud má zato, že je s ním v rozporu, je oprávněn rozhodnout, že
dohodu neschvaluje.
Dovolací soud dále postupoval podle § 243b odst. 3 o. s. ř. a věc postoupil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm je odvolací soud vázán právním názorem
dovolacího soudu podle § 243d odst. 1 o. s. ř. Podle téhož ustanovení rozhodne
nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu