28 Cdo 1056/2024-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: TRIPPING OF PRAGUE SE, IČO 24181293, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 823/33, zastoupená JUDr. Jiřím Oršulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 988/31, proti žalovanému: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o zaplacení 3 693 690 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 195/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2023, č. j. 91 Co 109/2023-210, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Mětského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 30. 8. 2023, č. j. 91 Co 109/2023-210, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2023, č. j. 28 C 195/2018-183 (dále jen „soud prvního stupně“), jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 3 693 690 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení jdoucím od 21. 11. 2018 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem II. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Neuvedla žel, ve kterých konkrétních okolnostech spatřuje naplnění předpokladů jeho přípustnosti ? nevymezila žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, ohledně níž by uváděla, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od dovolatelkou specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo že má být tato dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Nejvyšší soud podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
5. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
6. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
7. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, či důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
8. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v posuzovaném případě zjevně nedostála, jestliže v dovolání výslovně neoznačila žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by oznamovala, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která dle jejího mínění v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzena jinak. Vznesení uvedených otázek přitom nelze dovodit ani z obsahu dovolání, když za konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva nelze považovat toliko obecnou argumentaci dovolatelky, dle níž soudy v projednávané věci nenalezly spravedlivé řešení sporu, doprovázenou odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 2371/11.
9. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatelka dovolání v zákonné lhůtě nedoplnila (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
10. Průběh a výsledek soudního řízení ostatně idejím spravedlivého řešení sporu nikterak neodporuje, byla-li žaloba o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého protiprávním užitím cizího pozemku zamítnuta poté, co dovolatelka přes poskytnuté poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nedoplnila svá tvrzení a neoznačila důkazy stran způsobu a rozsahu užívání předmětného pozemku žalovaným (k tomu, že břemeno tvrzení a důkazní stran způsobu a rozsahu užívání cizí nemovité věci tíží ochuzeného, viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 225/2023).
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s ustanovením § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 7. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu