V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že soud
neshledal důvodnými žalobní návrhy žalobců na uložení povinnosti žalovaného
fondu na uzavření smluv s nimi o bezúplatném převodu pozemků, jež jsou ve
vlastnictví státu a ve správě P. f. ČR. Soud prvního stupně pokládal za
prokázané, že žalobci jsou jako smluvní nabyvatelé postoupených pohledávek
oprávněnými osobami podle ustanovení § 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v
rozsahu postoupené pohledávky za pozemky, které nemohly být původnímu
restituentovi J. Č. vydány ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb. Měl proto soud prvního stupně za to, že žalobci jsou v daném případě
aktivně legitimováni v tomto občanském soudním řízení a že žalovaný P. f. ČR je
v tomto sporu pasívně legitimován. Soud prvního stupně však přisvědčil názoru
žalovaného fondu, že je plně v jeho pravomoci rozhodnout o tom, které pozemky
budou podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. převedeny z
vlastnictví státu do vlastnictví oprávněných osob podle citovaného zákona;
jestliže podle výsledků dohadovacího řízení nebyl převod žalobci požadovaných
pozemků P. f. ČR odsouhlasen, nelze chybějící projev vůle žalovaného fondu k
uzavření smluv o převodu pozemků nahradit soudním rozhodnutím.
K odvolání žalobců proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v
Praze usnesením ze 6.4.2000, sp. zn. 27 Co 60/2000, zrušil rozsudek soudu
prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu
prvního stupně, že se nezabýval zdůvodněním žalobci uplatňovaného nároku,
vázaností účastníků právního vztahu návrhem smlouvy a jeho akceptací podle
ustanovení § 43a a § 44 občanského zákoníku, když žalobci tvrdili, že žalovaný
jejich návrhy přijal ve smyslu ustanovení § 43c občanského zákoníku a touto
akceptací je vázán. Tento nedostatek byl třeba v dalším řízení odstranit a dále
je třeba se zabývat ze strany soudu prvního stupně i otázkou právního posouzení
věci z hlediska ustanovení § 50a občanského zákoníku.
V dalším průběhu řízení Okresní soud Praha-východ rozsudkem z 20.8.2000, č.j. 6
C 138-141/98-91, opět žalobu žalobců zamítl. Rozhodl také, že nikdo z účastníků
řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit na
účet Okresního soudu Praha-východ na úhradu zálohovaného svědečného 56,- Kč do
15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se uvádělo, že návrhy smluv
posoudil soud jako jednostranný úkon žalobců, jímž uplatnil-li své nároky vůči
povinnému subjektu na převod v návrzích specifikovaných náhradních pozemků z
vlastnictví státu do jejich vlastnictví; žalovaný tím, že návrh smlouvy opatřil
svým razítkem a podpisem, stvrdil jejich převzetí se závazkem je projednat v
souladu s interním prováděcím předpisem žalovaného fondu a učinit závěry, které
povedou buď k uzavření smlouvy o převodu těchto pozemků či k dalšímu jednání
tak, aby oprávněné nároky žalobců byly uspokojeny. Na žádném návrhu smlouvy
není však vyjádřen souhlas žalovaného fondu s obsahem návrhu smlouvy, ani
závazek žalovaného převést do vlastnictví žalobců pozemky za podmínek uvedených
v návrhu. „Jestliže pro smlouvu o převodu nemovitosti zákon vyžaduje písemnou
formu, musí vůle účastníků smlouvy vyplývat jasně a srozumitelně z jejich
písemného projevu na téže listině; v daném případě takový kvalifikovaný projev
akceptace návrhu žalovaným nelze dovodit\". Nebylo tu možné z ničeho dovodit
ani závazek ze smlouvy o budoucí smlouvě. Proto soud prvního stupně žalobců
zamítl. Výroky o nákladech řízení byly odůvodněny tím, že žalovaný náhradu
nákladů řízení nepožadoval, a dále ustanovením § 148 odst. 1 občanského
soudního řádu.
O odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ z 20.7.2000,
č.j. 6 C 138-141/98-91, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 18.1.2001. sp.
zn. 27 Co 578/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Bylo
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Byl zamítnut návrh na vyslovení přípustnosti dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu k posouzení otázky převodu pozemků v případě oznámení
o schválení právních úkonů, sděleného osobám navrhujícím smlouvu o převodu, z
hlediska ustanovení § 43a až § 53c občanského zákoníku.
Odvolací soud byl toho názoru, že z návrhu žalobců, učiněných žalovanému fondu,
na převod pozemků žalobcům z vlastnictví státu, bylo zřejmé, že nešlo o návrhy
na převod konkrétních existujících pozemků žalobcům. V době vypracování těchto
návrhů /20.11.1997/ ani tyto pozemky neexistovaly, neboť až následně, na
základě objednávky z 3.4.1998, byl zhotoven geometrický plán, podle něhož
pozemky, které žalobci požadují převést, měly být odděleny z pozemku parc. č.
228/1 v katastrálním území D. Pozemky v době podání návrhu nebyly tedy určeny
konkrétně, nebyly vytyčeny a neexistovaly v době, kdy žalovaný fond dopisem ze
dne 3.4.1998 oznámil žalobcům, že jejich návrhy byly schváleny. V době učinění
návrhu, ale ani v době oznámení žalovaného o schválení návrhů nebyl předmět
návrhu dostatečně určitý /srov. § 43a odst. 1 občanského zákoníku/, neboť v té
době nebyl ještě vypracován geometrický plán /stalo se tak až později/ a
pozemky, ohledně nichž se žalobci domáhají uzavření smlouvy o jejich převodu,
neexistovaly. Nebyl-li tedy návrh na uzavření smlouvy určitý, nemohlo ke
shodnému projevu vůle ani ze strany žalovaného dojít. Požadavek určitosti
právního úkonu platí i pro uzavření smlouvy o budoucí smlouvě; smlouva o
budoucí smlouvě předpokládá ostatně závazek účastníků, že do dohodnuté doby
smlouvu uzavřou, což v daném případě nebylo stanoveno; u smlouvy o budoucí
smlouvě je nutný požadavek písemné formy úkonu. Z uvedených důvodů odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení
§ 291 občanského soudního řádu.
Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst.
1 občanského soudního řádu.
Odvolací soud byl toho názoru, že jeho rozhodnutí není rozhodnutím zásadního
významu po právní stránce. Poukazoval přitom na to, že věc byla odvolacím
soudem posouzena pouze podle ustanovení občanského zákoníku o platnosti
právních úkonů, zejména podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku.
Proto nevyhověl návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 22.2.2001 a dovolání žalobců bylo podáno na poště k doručení
Okresnímu soudu Praha-východ dne 22.3.2001, tedy ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000
Sb./.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání
dovolatelé poukazovali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) občanského soudního
řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./; jako dovolací důvody
uváděli to, co bylo uvedeno v ustanoveních § 241 odst. 3, písm. a), c) a d)
občanského soudního řádu /v již citovaném znění/.
Dovolatelé především poukazovali na to, že soudy obou stupňů jim nesprávným
postupem v řízení znemožnily účast na řízení, když se nemohli vyjádřit k
důvodům, které nakonec vedly k zamítnutí žaloby žalobců. Dovolatelé v této
souvislosti uváděli, že odvolací soud původně zrušil /usnesením ze 6.4.2000,
sp. zn. 27 Co 60/2000/ rozsudek soudu prvního stupně, protože se tento soud
nezabýval výkladem ustanovení § 43a a násl. občanského zákoníku, avšak po té,
když rozhodoval rozsudkem z 18.1.2001, sp. zn. 27 Co 578/2000 /proti němuž
směřuje dovolání dovolatelů/ se v odůvodnění svého rozsudku již nezabýval
výkladem ustanovení § 43a a násl. občanského zákoníku, třebaže předchozím
usnesením právě k posouzení těchto ustanovení zrušil rozsudek soudu prvního
stupně, a nezabýval se důvody rozsudku, proti němuž žalobci podali odvolání,
ani argumenty tohoto odvolání a v tomto smyslu se nezabýval ani argumentací
žalovaného a jeho tvrzeními. Dovolatelé ještě dodávali, že s ohledem na
předcházející rozhodnutí odvolacího soudu „předpokládali posouzení a rozhodnutí
věci z hlediska argumentace použité dle pokynu zrušovacího usnesení odvolacího
soudu soudem prvního stupně v rozsudku z 20.7.2000; z toho také vyplýval návrh
dovolatelů na připuštění dovolání\".
Dovolatelé dále poukazovali na to, že v době sepsání návrhů na převod pozemků /
2.11.1997/, v době schválení převodů komisí fondu /2.4.1998/ a v době zaslání
oznámení o schválení převodu /3.4.1998/ byly již pozemky určené pro převod na
jednotlivé žalobce dostatečně určitě vymezeny. Byl zpracován situační plánek,
který určoval polohu částí pozemku parc. č. 228/1 v katastrálním území D. a
který odpovídal a odpovídá později zpracovanému geometrickému oddělovacímu
plánu, jenž umožňoval určit jednotlivé pozemky tak, aby mohly být zapsány v
katastru nemovitostí. Byla určena finanční výše nároku každého ze žalobců a tím
i přesné výměry částí pozemku, které by měly být vydány. Tyto podklady byly
úplné a dostatečné pro určení a vymezení vydávaných částí pozemku.
Podle názoru dovolatelů nebyl správný závěr odvolacího soudu, že
pozemky, jejichž převod žalobci žádají, neexistovaly. Tyto pozemky totiž
existovaly jako části zapsaného pozemku parc. č. 228/1 v katastrálním území D.
Až pro konečný převod nemovitostí bylo nutné jejich vymezení podle
katastrálních předpisů. Podle názoru dovolatelů byly tedy jejich návrhy na
uzavření smluv určité, jejich akceptace mohla být učiněna a budoucí smlouva
mohla být uzavřena, a to určitě a platně; ustanovení § 50a občanského zákoníku
nepožaduje písemné projevy na téže listině. Dovolatele jsou, na rozdíl od
žalovaného fondu, přesvědčeni i o tom, že územní pracoviště P. P. f. ČR
postupovalo přesně podle příkazu ministra zemědělství a předsedy výkoného
výboru P. f. ČR z 20.12.1993, č.j. 7226/93-100-č.j. 1014/93-PF.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení
části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti
uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních
předpisů /tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb.
ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolání tu bylo třeba posoudit především podle ustanovení § 239 odst.
2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./,
podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu je po právní stránce zásadně významné.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném
pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu
je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené
judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na
rozhodování soudů v obdobných věcech.
Podle ustanovení § 43c odst. 1 občanského zákoníku projev vůle
směřující k uzavření smlouvy, jenže je určen jedné nebo více určitým osobám ,
je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj
vůle navrhovatelky, aby jím byl vázán v případě jeho přijetí.
Podle ustanovení § 50a odst. 1 občanského zákoníku se účastníci mohou písemně
zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o
jejích podstatných náležitostech.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Z obsahu a slovního znění těchto ustanovení odvolací soud v daném případě
vycházel ve svém rozhodnutí a jeho právní závěry neodporují ani závěrům, jež
byly obsaženy v uveřejněné soudní judikatuře obecných soudů /zejména ze Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/, popřípadě právním
závěrům z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.
Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by rozsudek
odvolacího soudu se odchyloval od ustálené judikatury nebo by přinášel
judikaturu novou /srov. k tomu již shora citovaný nález Ústavního soudu ČR z
23.8.1995, III. ÚS 181/95/. Potom ovšem nebyl předpoklad ve smyslu ustanovení §
39 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č.
30/2000 Sb./, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu hodnoceno jako rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239
odst. 2 občanského soudního řádu /v již citovaném znění/ proto dovolací soud
neshledal.
Protože dovolatelé poukazovali co do přípustnosti svého dovolání také na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu /ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, musel dovolací soud posoudit také, zda v
daném případě byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata žalobcům
možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem /§ 237 odst. 1 písm. f) občanského
soudního řádu/ se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení
realizaci těch procesních práv, která občanský soudní řád dává /viz rozhodnutí
uveřejněné pod č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/. O odnětí
možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f)
občanského soudního řádu jde tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu
řízení /a nikoli při rozhodování/ a byl-li tento postup nesprávný /viz
rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
V daném případě uváděli dovolatelé, že jim byla „odňata možnost jednat řádně a
plnohodnotně před soudem, když jsme se nemohli vyjádřit k důvodům, které
nakonec vedly k zamítnutí žaloby\". Podle názoru dovolatelů se odvolací soud\"
v odůvodnění rozsudku nezabýval výkladem ustanovení § 43a a násl. občanského
zákoníku.....; nezabýval se důvody rozsudku, proti němuž jsme podali odvolání\".
Přihlížeje k obsahu toho, co takto dovolatelé uvedli ve svém dovolání i k tomu,
co odvolací soud uváděl k aplikaci ustanovení § 43a odst. 1 občanského soudního
zákoníku ve svém rozsudku z 18.1.2001, sp. zn. 27 Co 578/2000 /na předposlední
straně rozsudku v třetím odstavci/ nedospěl dovolací soud k závěrům, že by tu v
daném případě došlo k tomu, že by dovolatelům byla v průběhu řízení nesprávným
postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č.
30/2000 Sb./. Dovolací soud totiž na rozdíl od názoru dovolatelů při výkladu
citovaného ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu vycházel
ze závěrů obsažených v již uvedených rozhodnutích, uveřejněných pod č. 25/1993
a pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším
soudem, a nemá za to, že by tu byla na základě okolností uváděných dovolateli
dána přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) občanského
soudního řádu /v již citovaném znění/.
Protože tedy dovolací soud neshledal v daném případě přípustnost dovolání podle
ustanovení § 239 odst. 2, ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f)
občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./,
přikročil k odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1
písm. c) občanského soudního řádu /v již citovaném znění/ jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky
vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb./.
V Brně dne 17. července 2001