28 Cdo 1060/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
akciové společnosti T., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z
21.10.2003, sp.zn. 26 Co 154/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního
soudu v Trutnově pod sp.zn. 9 C 172/95 (žalobce M. F., jako právního nástupce
žalobkyně L. F., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. akciové společnosti
T. a 2. akciové společnosti T.-L., o uzavření dohody o vydání nemovitostí),
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 3.7.1995, se žalobkyně L. F. domáhala, aby žalovaným
bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodou o vydání domu čp. 259, pozemku parc.
č. 272, domu čp. 260, pozemku parc. č. 273, části pozemku parc. č. 860, části
pozemku parc. č. 861, části pozemku parc. č. 1040, části pozemku 1041, části
pozemku parc. č. 164/3, části pozemku parc. č. 162/1, části pozemku parc. č.
162/10, části pozemku parc. č. 979, pozemku parc. č. 1039, pozemku parc. č.
162/11, pozemku parc. č. 162/12, pozemku parc. č. 162/17, pozemku parc. č.
162/18, části pozemku parc. č. 183/7, pozemku parc. č. 162/5, pozemku parc. č.
166/2, části pozemku parc. č. 166/2, a části pozemku parc. č. 164/3 v
katastrálním zemí P. u T., zapsaných na listu vlastnictví č. 4496 pro uvedené
katastrální území u Katastrálního úřadu v T. V žalobě žalobce bylo uvedeno, že
tyto nemovitosti byly původně vlastnictvím J. P. (dědečka žalobkyně) a R. P.
(strýce žalobkyně), kteří se stali za nacistické okupace obětí rasové
perzekuce, jejich majetek byl tzv. arizován a J.P. zahynul v koncentračním
táboře. Žalobkyně uváděla, že je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 2
a odst. 4 písm. e/ zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb./ a
uplatnila svůj nárok na vydání uvedených nemovitostí výzvou žalobkyně z
21.12.1994 vůči žalovaným, ale bezvýsledně.
Obě žalované navrhly zamítnutí žaloby. Namítaly, že tu nebyla podána řádná
výzva k vydání nemovitostí podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., dále i to,
že žalobkyně nedoložila dostatečným způsobem to, že je v této právní
záležitosti oprávněnou osobou. Vyslovovaly také názor, že „práva k majetku, jež
žalobkyně uplatňuje k vydání, byla postoupena státu za částku 720.000 Kč a že
tato částka byla také proplacena, a to formou započtení“.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem z 29.10.1996, čj. 9 C 172/95-70, rozhodl
jednak o připuštění dílčí změny žalobního návrhu žalobkyně a potom dalšími
výroky svého rozsudku zamítl jak žalobní návrh žalobkyně, aby bylo žalovaným
uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání jí uváděných nemovitostí a stejně tak i
žalobní návrh na vydání týchž nemovitostí.
K odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud
v Hradci Králové usnesením ze 17.8.1998, sp.zn. 24 Co 256/97, zrušil rozsudek
soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení u soudu prvního stupně.
Podle názoru odvolacího soudu bude třeba ještě v řízení odpovídajícím způsobem
objasnit tvrzení žalovaných o „zániku závazku tehdejšího národního podniku Č.
l. a t. z. v T. zaplatit žalobkyni na základě smíru, uzavřeného dne 9.3.1950 v
řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. Nc I 415/49 na základě
zákona č. 128/1946 Sb., 720.000 Kč v důsledku započtení (kompenzace)“. Bude
také zapotřebí provést v řízení znalecký důkaz, jímž by bylo provedeno
geometrické oddělení znaleckým posudkem ohledně žalobou uváděných částí
nemovitostí (pozemků) a jejich řádné označení, přičemž se tento znalecký
posudek stane součástí rozsudku soudu.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Trutnově rozsudek z 20.12.2002,
čj. 9 C 172/95-295; bylo rozhodnuto, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle
ustanovení § 3 odst. 2 a odst. 4 písm. c/ a e/ zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění
zákona č. 116/1994 Sb.) a má restituční nárok k nemovitostem zapsaným původně v
knihovní vložce č. 851 pozemkové knihy pro katastrální území P. u T.; dalším
výrokem tohoto rozsudku bylo vysloveno, že o tom, které z nemovitostí,
uváděných žalobkyní, budou předmětem dohody o vydání nemovitostí, jakož i o
nákladech řízení, bude rozhodnuto v rozsudku konečném. Tento mezitímní rozsudek
soudu prvního stupně nabyl právní moci.
Dalším rozsudkem Okresního soudu v Trutnově z 20.12.2003, čj. 9 C 172/95-295,
bylo rozhodnuto, že žalovaná akciová společnost T.-L., a.s., M. B., je povinna
uzavřít se žalobkyní L. F. dohodu o vydání těchto nemovitostí v katastrálním
území P. u T.: průmyslového objektu čp. 260, pozemku parc. č. 273, pozemku
parc. č. 162/1 (v rozsahu vyplývajícím z geometrického plánu G., s.r.o., D. K.
z 24.1.2002 č. 735-456/2001), pozemku parc. č. 162/11, pozemku parc. č. 162/23
(zaměřenou v již uvedeném plánku), pozemku parc. č. 162/17 (v rozsahu
vyplývajícím z již uvedeného geometrického plánu), pozemku parc. č. 162/18 (v
rozsahu vyplývajícím z již uvedeného plánku), pozemku parc. č. 164/3, pozemku
parc. č. 166/2 a pozemku parc. č. 183/9. Dalším výrokem téhož rozsudku bylo
uloženo žalované akciové společnosti T. T. uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání
těchto nemovitostí v katastrálním území P. u T., a to průmyslového objektu čp.
259, pozemku parc. č. 272 a pozemku parc. č. 162/5. Byl však zamítnut žalobní
návrh žalobkyně, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o
vydání dalších nemovitostí. Žalovaným bylo uloženo zaplatit (společně a
nerozdílně) žalobkyni na náhradu nákladů řízení 12.742,40 Kč do 3 dnů od právní
moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukázáno na to, že v daném
případě uplatnila žalobkyně restituční nárok na vydání nemovitostí, o něž v
tomto řízení jde, již 26.9.1991 a protože nedošlo k uspokojení nároku
mimosoudně, podala dne 1.4.1992 žalobu u soudu; tato žaloba byla u Okresního
soudu v Trutnově projednávána pod sp.zn. 5 C 1077/92 a řízení v této právní
věci není dosud pravomocně skončeno. Nemělo být proto v daném případě
postupováno podle zákona č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby.
Proto tu právní úkon porušující ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.
byl úkonem neplatným; nebylo tu možno použít ani ustanovení článku II bod 2
zákona č. 116/1994 Sb.
Pokud se soud prvního stupně zabýval otázkou pasívní legitimace na straně
žalovaných v tomto sporu, dospěl k závěru, že i přesto, že akciová společnost
T. v T. není nyní zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník žádné
nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, shledal soud prvního stupně na její
straně pasívní legitimaci v tomto sporu vzhledem k tomu, že nepovažoval za
platný převod domu čp. 259 s pozemky parc. č. 272 a parc. č. 162/5 v
katastrálním území P. u T., k němuž došlo dne 1.7.1992 z T., a.s., na Město T.;
tento stav trval i v době, kdy žalobkyně vyzvala k vydání uvedených nemovitostí
a později žalobkyně podala žalobu o jejich vydání. Další žalovaná v této právní
věci – T.-L., a.s., je pak nyní v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník.
Pokud šlo o to, zda žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 2
a 4 zákona č. 87/1991 Sb., vycházel soud prvního stupně ze svého předchozího
pravomocného mezitímního rozsudku a znovu zdůrazňoval, že žalobkyně je právní
nástupkyní původního vlastníka R. P., který po návratu z koncentračního tábora
uplatnil po válce svůj nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti
některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této
neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících; toto řízení o návrhu R.
P. skončilo smírem, podle něhož část nemovitostí přešla zpět do jeho
vlastnictví a další část nemovitostí (včetně nemovitostí sporných nyní mezi
žalobkyní a žalovanými) měla být postoupena státu za částku 720.000 Kč. Podle
názoru soudu prvního stupně byly podmínky tohoto smíru nevýhodné pro uvedeného
navrhovatele a částka za postoupení nemovitostí neodpovídala jejich skutečné
ceně, takže k přechodu věci na stát tu došlo postupem porušujícím obecně
uznávaná lidská práva a svobody.
Soud prvního stupně dále také dovodil, že u části pozemků, jejichž vydání se
žalobkyně domáhala, došlo k jejich dodatečnému zastavění, takže je tu dána
překážka vydání těchto pozemků podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991
Sb. To se týkalo konkrétně pozemku parc. č. 1039 v P. u T. (na němž je postaven
sklad stavebních hmot), pozemků parc. č. 1040 a parc. č. 1041 (s úpravnou vody
a akumulační nádrží), pozemku parc. č. 1189, parc. č. 1190 a parc. č. 1191 (s
vodohospodářským dílem k přečistění odpadních vod) a pozemku parc. č. 860 (se
skladem příze) a také stavebního pozemku parc. č. 861, který je dodatečně
zastavěn skladem hořlavin.Vydat bylo ovšem možné zbývající části uvedených
pozemků, které zůstávají po potřebném oddělení samostatnými věcmi.
Ve vztahu k žalované společnosti T.-L., a.s., bylo žalobě soudem prvního stupně
vyhověno ohledně objektu čp. 260 a pozemku parc. č. 273 v P. u T., jakož i
ohledně části pozemku parc. č. 162/1 a části pozemku parc. č. 162/22 i pozemku
parc. č. 162/23 a také ohledně části pozemku parc. č. 162/17 a parc. č. 162/18;
vydány byly také pozemky parc. č. 164/3, parc. č. 166/2 a parc. č. 183/9 v P. u
T.
Zamítnuta byla žaloba žalobkyně týkající se pozemků parc. č. 979 a parc. č.
183/7 v P. u T., když vlastníkem těchto pozemků není žádná ze žalovaných.
Soud prvního stupně byl i toho názoru, že otázka zhodnocení či znehodnocení
vydaných nemovitostí může být řešena až po právní moci rozhodnutí o vydání
nemovitostí.
O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 142
odst. 3, věta první, občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně i žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově z
20.12.2002, čj. 9 C 172/95-295, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem
z 21.10.2003, sp.zn. 26 Co 154/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve svých výrocích (označených I., II. a
III.), týkajících se věci samé „vyjma části týkající se pozemku parc. č. 183/7
a pozemku parc. č. 979 v P. u T.“. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu
bylo zastaveno řízení o odvolání žalobkyně proti části výroku rozsudku soudu
prvního stupně, označené III., týkající se pozemku parc. č. 183/7 a pozemku
parc. č. 979 v P. u T. Výrok rozsudku (označený IV.) byl změněn ve výroku o
nákladech řízení tak, že žalovaným bylo uloženo nahradit (společně a
nerozdílně) na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 29.723,50 Kč
(nikoli jen 12.747,40 Kč). Bylo rovněž uloženo žalovaným zaplatit (společně a
nerozdílně) žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.425 Kč, a to do
tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno ohledně odvolání žalobkyně,
že poté, co žalobkyně vzala částečně zpět své odvolání (a tedy v tomto rozsahu
bylo odvolací řízení zastaveno), neshledal odvolací soud ve zbývající části
odvolání důvodnou; odvolací soud měl totiž za to, že soud prvního stupně
správně zjistil skutkový stav věci a jeho právní zhodnocení koresponduje se
skutkovým zjištěním ohledně zastavěnosti části pozemků po převzetí nemovitostí
státem. Proto tu odvolací soud dospěl k závěru o potvrzení části výroku
rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (označeného III.), týkajícího se
žalobkyně.
Dále bylo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvedeno ohledně odvolání
žalovaných, že se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
byla-li v daném případě uplatněna výzva k vydání věcí podle zákona č. 87/1991
Sb. v časovém rozmezí do 1.10.1991 a o uplatněném restitučním nároku nebylo
negativně rozhodnuto, nemělo tu dojít k privatizaci majetku; zákonné dopady
porušení ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb. jsou tu neodvratitelné, bez
ohledu na to, zda žalované věděly nebo nevěděly o tom, že žalobkyně uplatnila
restituční nárok žalobou u soudu. Proto odvolacím soudem odvolání žalovaných
nebylo v tomto smyslu vyhověno a výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající
se žalovaných, byl potvrzen.
Stejně jako soud prvního stupně byl odvolací soud toho názoru, že otázka
zhodnocení převzatých nemovitostí může být řešena až po právní moci rozhodnutí
o vydání nemovitostí. Byl i toho názoru (shodně se soudem prvního stupně), že
tu nebyla dána překážka litispendence v tomto soudním řízení kvůli předchozímu
občanskému soudnímu řízení ve věci sp.zn. 5 C 1077/92 Okresního soudu v
Trutnově.
Při rozhodování o nákladech řízení vycházel odvolací soud z ustanovení § 142
odst. 3, věta první, a § 224 odst. 1, jakož i z ustanovení § 149 odst. 1 a §
160 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované akciové společnosti T. T. dne
26.11.2003 a dovolání ze strany uvedené žalované bylo podáno u Okresního soudu
v Trutnově dne 23.1.2004, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
občanského soudního řádu.
Dovolávající se akciová společnost navrhovala, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu z 21.10.2003 (sp.zn. 26 Co 154/2003 Krajského soudu v
Hradci Králové) v jeho výrocích označených I., III. a IV. (tedy ve výroku
potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výrocích o
nákladech řízení) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své dovolání
pokládala dovolatelka za přípustné a jako dovolací důvod uplatňovala, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především pokládala za nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že v
daném případě nelze použít ustanovení článku II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb.
Odvolací soud tu tedy dospěl, podle názoru dovolatelky, nesprávně k závěru, že
tu nebyl na místě postup, kdy po uplatnění výzvy k vydání nemovitostí bylo o
privatizačním projektu rozhodnuto 7 dní po uplynutí lhůty k uplatnění nároku u
soudu a že v případě uplatnění výzvy k vydání věcí bylo nutno postavit před
provedením najisto, zda nárok na vydání věci zanikl marným uplynutím lhůty
běžící od 1.4.1992 či nikoli, a tedy že došlo k porušení ustanovení § 3 odst. 2
zákona č. 92/1991 Sb., v důsledku čehož je schválení privatizačního projektu
právním úkonem neplatným. Dovolatelka naproti tomu je toho názoru, že z
ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. vyplývá, že majetku, na jehož
vydání může vzniknout nárok, může být použito podle zákona č. 92/1991 Sb.
tehdy, nebyl-li nárok ve lhůtě řádně uplatněn nebo byl zamítnut; „skutečnost,
že byla podána výzva či následně žaloba, ještě nekvalifikuje majetek jako
majetek, na který může vzniknout nárok na vydání“. Povinní jsou omezeni v
dispozicích s majetkem po dobu trvání lhůty k uplatnění restitučního nároku.
Oprávněné osoby jsou samy povinny uvědomit osoby povinné o uplatnění a způsobu
uplatnění svého nároku, zvláště když jde o uplatnění nároku formou soudní
žaloby, o níž se povinní dovídají většinou až následně. Dovolatelka má proto za
to, že z její strany nedošlo při schvalování privatizačního projektu k porušení
blokačního ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., s privatizovaným
majetkem bylo nakládáno v souladu s tímto zákonem, a proto se na daný případ
vztahuje článek II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb.
Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 9 C 172/95
Okresního soudu v Trutnově), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z
vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku,
proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je
rozdílně rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní
otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud
nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud se ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatelky, zabýval
zejména vztahem právní úpravy obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, a ustanovení § 3 odst. 2 (i § 10 odst. 2) zákona č. 92/1991
Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, i ustanovení článku II.
bod 2 zákona č. 116/1994 Sb.
Již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, bylo vyloženo (na str. 105-107
/239-241/), že nárok, který má na zřeteli zejména ustanovení § 2 odst. 3, věta
druhá, zákona č. 87/1991 Sb., se ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.
92/1991 Sb. (nárok uplatněný ve stanovené lhůtě nebo nárok, který byl podle
zákona č. 87/1991 Sb. zamítnut) se uplatňuje podle § 47 odst. 2 zákona č.
92/1991 Sb.; lhůtu uvedenou v § 47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. lze pokládat
za dodrženou, byl-li nárok uplatněn výzvou o vydání věci podle § 5 odst. 1 a 2
zákona č. 87/1991 Sb. (a to i u právnické osoby, která ke dni účinnosti zákona
č. 87/1991 Sb. /tj. k 1.4.1991/ věc držela).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 28/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, bylo zdůrazněno, že vkladu práva do katastru nemovitostí brání
skutečnost, že ohledně nemovitosti, jíž se tento vklad týká, byl uplatněn nárok
na její vydání podle restitučního předpisu, o němž dosud nebylo s konečnou
platností rozhodnuto.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 18.10.2001, III. ÚS 17/01, uveřejněném pod č. 152
ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR bylo vyloženo: „Pokud
v době probíhajícího schvalování privatizačního projektu nebylo pravomocně
rozhodnuto o restitučních návrzích, ani nebyly tyto návrhy zamítnuty, nebylo
možné restitučním návrhem dotčený majetek do privatizace zahrnout. Pokud tedy
nemovitosti byly zahrnuty do privatizačního projektu a byly privatizovány za
situace, kdy restituční nárok byl uplatněn a nebyl zamítnut, odporoval takový
právní úkon ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu
majetku státu na jiné osoby, a je proto neplatný.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 29.11.2001, IV. ÚS 263/01, uveřejněném pod č. 186
ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní
názor, že „z ničeho nelze dovodit, že bod 2 článku II. zákona č. 116/1994 Sb.,
upravující ochranu třetích osob, které ve stanoveném časovém rozmezí či
mezidobí nabyly sporné věci, by se měl týkat i jiných nároků než uvedených v
článku I. zákona č. 116/1994 Sb“ (tj. nově založených nároků fyzických osob,
které dříve před účinností nálezu č. 164/1994 Sb. oprávněny nebyly); na jiné
nároky článek II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. nedopadá.
Z těchto citovaných právních závěrů, které dovolací soud pokládá za použitelné
i v daném případě, vycházel dovolací soud i při posuzování přípustnosti
dovolání dovolatelky. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že z těchto
právních závěrů vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku, proti
němuž směřuje dovolání dovolatelky. Nemohl proto dovolací soud dospět
přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud řešil některou právní otázku v
rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla
vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již shora uvedeno,
neřešil tu odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, neshledal dovolací soud u dovolání
dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání z důvodu nepřípustnosti
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ostatním účastníkům řízení v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Nejvyšší soud upravil označení účastníků tohoto řízení na základě zjištění, že
žalobkyně L. F. dne 3.2.2004 zemřela a na základě usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 17.2.2005 schválenou dohodou dědiců o vypořádání dědictví
předmět dědictví nabyl pozůstalý syn M. F., který svým právním zastoupením
podle plné moci ze dne 10. března 2005 pověřil JUDr. V. J., jenž do té doby
zůstavitelku v řízení o dovolání zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 22. prosince 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu