28 Cdo 1067/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
v právní věci žalobkyně Obce B., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) M.
K. a 2) A. K., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 172.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 673/2000, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
25.9.2003, č. j. 11 Co 378/2002-100, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.9.2003, č. j. 11
Co 378/2002-100, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou podanou dne 20.9.1999 u Okresního soudu v Lounech domáhala se žalobkyně
uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobkyni částku 172.000,- Kč s 16 %
úrokem z prodlení ode dne 1.1.1999 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci
rozsudku.
Okresní soud v Lounech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
29.1.2002, č.j. 12 C 673/2000-71, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že
účastníci uzavřeli dne 10.8.1998 kupní smlouvu o převodu 1/6 nemovitosti - domu
č.p. 2 na stavební parcele č. 16/1 v obci B. za dohodnutou kupní cenu 172.000,-
Kč, která měla být žalovanými uhrazena do 31.12.1998, přičemž předmětná kupní
smlouva byla vložena do katastru nemovitostí a právní účinky vkladu nastaly
dnem 15.10.1998. Vzal za prokázáno, že usnesením obecního zastupitelstva ze dne
19.11.1997 byla schválena privatizace bytového fondu ve vlastnictví obce, a to
bytů v domě č.p. 2 za tržní cenu stávajícím nájemníkům. Rovněž zjistil, že
usnesením ze dne 17.3.1998 obecní zastupitelstvo schválilo cenové relace na
prodej nemovitostí ve vlastnictví obce, a to mimo jiné také ideální 1/6 domu
č.p. 2 za cenu 171.100 Kč a dále byl schválen postup při prodeji s tím, že
prodej bude uskutečněn prostřednictvím Obecního úřadu v B. Též vzal za
prokázáno, že usnesením ze dne 26.10.1998 obecní zastupitelstvo schválilo
prodej bytu v domě č.p. 2 manželům K. Dospěl k závěru, že kupní smlouva
uzavřená účastníky dne 10.8.1998 je platná. Neshledal důvody neplatnosti
předmětné smlouvy namítané žalovanými. Zaujal názor, že v řízení nebyl prokázán
nedostatek svobodné vůle na straně žalovaných při podpisu smlouvy, neboť na ně
nebyl žádným způsobem činěn nátlak, přičemž žalovaní měli dostatek času a
prostoru pro posouzení svých finančních možností a k rozhodnutí, zda mohou
smlouvu uzavřít a zda bude v jejich možnostech dostát podepsanému závazku. Dále
vyslovil, že ani skutečnost ve smyslu § 49a o.z. nebyla při uzavírání smlouvy
prokázána a důvod neplatnosti předmětné smlouvy ve smyslu § 40 o.z. také nebyl
dán. Též dovodil, že v řízení nebyla prokázána při uzavření předmětné smlouvy
tíseň či nápadně nevýhodné podmínky ani odstoupení žalovaných od předmětné
smlouvy. Konstatoval, že kupní smlouva ze dne 10.8.1998 byla uzavřena i v
souladu s § 36a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích. Uzavřel, že obecní
zastupitelstvo tedy před uzavřením kupní smlouvy rozhodlo o prodeji předmětného
domu, byť v rovině obecné a toto rozhodnutí považoval za dostačující s
odůvodněním, že v počáteční fázi při rozhodování o privatizaci bytového fondu
nemůže být předem zřejmé, komu budou domy či byty prodány. Vyslovil závěr, že
žalobkyně proto po právu požaduje od žalovaných zaplacení kupní ceny, kterou
měli uhradit do konce roku 1998, a to včetně příslušenství.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 25.9.2003, č.j. 11 Co 378/2002-100, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením ohledně platnosti
uzavření kupní smlouvy v souladu s ustanovením § 36a zákona č. 367/1990 Sb., o
obcích. Shodně se soudem prvního stupně pak posoudil ostatní důvody neplatnosti
předmětné kupní smlouvy. Podle odvolacího soudu z ustanovení § 36a zákona č.
367/1990 Sb., o obcích ve znění platném v době uzavření smlouvy vyplývá, že o
převodu nemovitých věcí je oprávněno rozhodovat výhradně obecní zastupitelstvo,
proto chce-li obec prodat nemovitost, musí nejprve obecní zastupitelstvo
schválit příslušnou kupní smlouvu, na základě které má být nemovitost úplatně
převedena. Poté, na základě a v mezích rozhodnutí obecního zastupitelstva, musí
tuto kupní smlouvu podepsat starosta. Konstatoval, že rozhodnutí obecního
zastupitelstva je tedy aktem interní povahy, přičemž obecní zastupitelstvo musí
mít při svém schvalování k dispozici již konkrétní smlouvu, aby ji přijalo se
všemi v ní stanovenými podmínkami. Zaujal názor, že rozhodnutí obecního
zastupitelstva o převodu předmětné nemovitosti za dohodnutou kupní cenu do
vlastnictví žalovaných je tedy podle § 36a zákona o obcích nutné považovat za
zákonem stanovenou podmínku, která nebyla splněna, neboť obecní zastupitelstvo
schválilo prodej nemovitosti žalovaným dne 26.10.1998, tedy až po podpisu kupní
smlouvy dne 12.10.1998. Na rozdíl od soudu prvního stupně tak dospěl k závěru,
že předmětná kupní smlouva je neplatná, přičemž se jedná o neplatnost
absolutní, působící přímo ze zákona, a to od počátku a soud k ní přihlíží i bez
návrhu, z úřední povinnosti. Uzavřel, že žalobkyně se tak nemůže domáhat na
základě tohoto absolutně neplatného právního úkonu požadovaného plnění, tedy
zaplacení kupní ceny.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovala podle obsahu dovolání z § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního
posouzení věci. Poukazovala na ustanovení § 36a) zákona o obcích, který byl
vložen novelou zákona č. 485/1991 Sb. s tím, že toto ustanovení výslovně
nepožaduje, aby zastupitelstvo předem schvalovalo konkrétní kupní smlouvu.
Podle dovolatelky odvolací soud posuzoval ustanovení § 36 a) zákona o obcích
příliš extenzivně, přitom v uvedeném ustanovení v odstavci prvním je uvedeno,
že obecní zastupitelstvo rozhoduje o majetkoprávních úkonech obce (a/ nabytí a
převodu věcí atd.), ale nijak nekonkretizuje, jak se má zastupitelstvo v
jednotlivých případech v praxi zachovat. Konstatovala, že i kdyby v praxi bylo
běžné, že nejprve obecní zastupitelstvo schválí příslušnou kupní smlouvu, není
to povinnost stanovená zákonem a při jejím nesplnění není obcházen zákon.
Vytýkala odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu rozhodnutí obecního zastupitelstva
ze dne 17.3.1998 s odůvodněním, že toto usnesení je v souladu s odstavcem 4) a
§ 36 a) zákona o obcích, neboť obecní zastupitelstvo tímto usnesením dalo
najevo svůj záměr k prodeji nemovitostí a též komu a za jakou cenu prodat.
Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto
dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté,
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od
1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského
soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst.
1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít
opodstatnění.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/45). O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci jde v dovolacím řízení především o
posouzení, zda kupní smlouvu ze dne 10.8.1998 uzavřenou bez předchozího
schválení obecním zastupitelstvem lze hodnotit jako absolutně neplatný právní
úkon ve smyslu § 39 o.z.
Podle § 39 o. z. (ve znění platném v době uzavření kupní smlouvy dne 10.8.
1998) byl neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu
nebo jej obcházel nebo se příčil zájmům společnosti.
Pro posuzovanou věc je třeba připomenout ustanovení § 36a odst. 1 zákona č.
367/1990 Sb., o obcích, ve znění platném v době uzavření smlouvy, podle něhož
obecní zastupitelstvo rozhoduje (též) o takových majetkoprávních úkonech obce,
jako je nabytí a převod nemovitých věcí.
Výklad citovaného ustanovení ovšem nemůže být představován jen formálně právní,
respektive formalistickou, restriktivní interpretací, která by nezohledňovala
systematický i historický výklad ustanovení občanského zákoníku, která se na
danou problematiku vztahují. Je třeba v této souvislosti připomenout obecné
zásady ovládající občanské právo, jmenovitě pak princip smluvní autonomie,
jakož i zásadu důvěry v učiněný projev. Z hlediska zařazení ustanovení § 39
o.z. tak nelze ponechat stranou stav, který charakterizuje občanskoprávní kodex
ve znění po 1.1.1992. Instrumenty, které mají účastníci občansko právních
vztahů k dispozici zahrnují celou škálu možností obsaženou v nynější právní
úpravě. Kromě absolutní neplatnosti právního úkonu podle § 39 o.z. (která
mimochodem zahrnuje jak případy neexistentního právního úkonu, tak úkonu sice
vzniknuvšího, avšak stíhaného sankcí absolutní neplatnosti), jde o relativní
neplatnost podle ustanovení § 40a o.z. ve vztahu k případům v něm uvedeným (tak
typicky § 49a/ o.z.) až po odporovatelnost, která svědčí dokonce straně stojící
mimo základní závazkový vztah. Už z této hierarchie lze vystopovat změnu v
nazírání na frekvenci a meze použitelnosti tak přísného důsledku, který s sebou
nese důsledek absolutní neplatnosti. Z porovnání těchto případů vyjmenovaných v
ustanoveních § 38 o.z. (což je případ očividně směřující k odepření platnosti
právního úkonu pro absenci způsobilosti k právním úkonům na straně kontrahenta
– odstavec první citovaného ustanovení), přes ustanovení odstavce druhého
(směřující k ochraně zájmů osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k
tomuto právnímu úkonu neschopnou), přes neplatnost pro nedostatky formy (§ 40
o.z.), včetně ustanovení § 39 o.z., který je normou s hypotézou relativně
neurčitou, vede k závěru o nutnosti lišit po obsahové stránce důvodnost
případů, ve kterých stát (jednající soudem, jako orgánem povolaným k posouzení
sporné otázky platnosti) může odepřít závaznost úkonu, ohledně něhož se tvrdí
existence absolutní neplatnosti.
Z hlediska historického výkladu nelze přehlédnout, že nynější právní stav lépe
respektuje důsledky plynoucí ze zásady rovnosti subjektů v občanskoprávních
vztazích, jakož i důsledky vázanosti plynoucí z odpovědnosti těchto subjektů
při realizaci zásady smluvní autonomie. Kupní smlouva, posouzení jejíž
platnosti je rozhodující v daném případě, byla sice na jedné straně uzavřena s
obcí, tedy veřejnoprávní korporací, to však nic neumenšuje na závěru, že ani
tento kontrahent není nadán vyšší mírou právní ochrany či dokonce nadřazeným
postavením nad druhým účastníkem uzavřeného právního vztahu.
Dovolací soud vychází z naznačených tendencí a dospívá k závěru, že prvořadým
hlediskem pro posouzení, zda nastaly skutečností odůvodňující odepření
platnosti konkrétnímu smluvnímu ujednání, není kvalifikace jedné ze smluvních
stran (obce), nýbrž respektování výše uvedených důsledků vyplývajících ze
systematického a historického výkladu, jakož i prvořadé respektování principu
dobré víry účastníka v učiněný projev a z toho plynoucí vázanosti takového
subjektu učiněným projevem. Pro úplnost se odkazuje na důsledky plynoucí z
ustanovení § 41, § 41a odst. 1, odst. 2 o.z., z nichž lze nade vší pochybnost
dovodit i úmysl zákonodárce, který dal zřejmě přednost výkladu preferujícímu
vyjádřenou vůli jednající osoby, před výkladem, který formalisticky hodnotí
takový úkon s přísnými (leckdy nechtěnými) důsledky absolutní neplatnosti.
Na rozdíl od odvolacího soudu dospívá proto dovolací soud k závěru, že na
straně obce v dané věci došlo ke vzniku projevu vůle dostatečně srozumitelným
způsobem již v usneseních obecního zastupitelstva ze dne 19.11.1997, kterým byl
schválena privatizace bytového fondu ve vlastnictví obce, a to bytů v domě
č.p. 2 za tržní cenu stávajícím nájemníkům. Tím byl bezpochyby vyjádřen nejen
záměr obce (tedy dostatečně jasně formulovaný projev vůle) co do formy převodu
majetku obce, nýbrž šlo o konkretizaci tohoto projevu ve vztahu k předmětu
převodu (konkrétního domu), a to za tržní cenu. Ve vztahu k budoucím účastníkům
kupní smlouvy jde totiž o usnesení dostatečně jednoznačné, neboť okruh
účastníků (budoucích kupujících) je v usnesení dostatečně jasně vymezen. V
návaznosti na to nutno hodnotit i usnesení obecního zastupitelstva ze dne
17.3.1998, jímž byly schváleny cenové relace na prodej nemovitosti, mimo jiné
také ideální 1/6 domu č.p. 2 za cenu 171.100 Kč. Rozumný, životný, okolnostem
případu odpovídající, výklad neumožňuje jiný závěr, než že šlo o konkretizaci
další esenciální náležitosti kupní smlouvy, totiž výše kupní ceny za předmět
převodu. Stejně tak tímto usnesením byl schválen postup při prodeji s tím, že
prodej bude uskutečněn prostřednictvím Obecního úřadu v B. Tím byla určena i
další modalita převodu.
Bez významu neponechává dovolací soud ani okolnost (byť i časově následnou),
totiž usnesení obecního zastupitelstva ze dne 26. 10.1998, jímž toto schválilo
prodej bytu v domě č.p. 2 manželům K. Stalo se tak na základě projednání kupní
smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 10.8.1998. Platí sice, že projev vůle je
třeba hodnotit k okamžiku jeho uzavření. Stranou však nelze ponechat hodnocení
právních úkonů jednoho z účastníků smlouvy, které podporují závěr o prvotním
vzniku, existenci a platnosti úmyslu směřujícího k uzavření konkrétního
smluvního ujednání. Tak je tomu podle názoru dovolacího soudu v dané věci,
jestliže posledně zmíněné usnesení obecního zastupitelstva kontinuálním
způsobem navazuje na obsah jeho předchozích usnesení, jejich obsah stvrzuje a
není s nimi v rozporu.
Shora uvedené závěry dovolacího soudu jsou v souladu i s vývojem výkladové
praxe vztahující se k shora uvedenému okruhu právních problémů. Tak v nálezu
Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 87/04 byly formulovány
následující závěry:
„Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že
zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení.
Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především
výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či
zákazu.
V soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní
neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není
jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy
především ochrana smluvních vztahů podle zásady „pacta sunt servanda“ (smlouvy
se musí dodržovat).
V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto
každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody,
a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozporu
se zákonem restriktivně a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s
čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích
základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být
šetřeno jejich podstaty a smyslu a takové omezení nesmějí být zneužívána k
jiným účelům, než pro které byla stanovena“.
Z odůvodnění citovaného nálezu, které je třeba považovat za integrální součást
výrokové části nálezu, dále plyne, že v posuzované věci, která se týkala
posouzení oprávnění starosty obce ve vztahu k rozsahu zmocnění plynoucího z
rozhodnutí příslušného orgánu obce, se jinak podává závěr, podle něhož „…
starosta obce nemohl platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující majetek
obce bez platného rozhodnutí obecního zastupitelstva, případně rady obce.
Nemůže totiž podle dřívější ani současné právní úpravy sám vytvářet vůli obce.
Avšak tam, kde již vůle obce v zásadních bodech vytvořena byla, mu nelze upřít
právo, aby v intencích takto projevené vůle jednal“.
Dovolací soud poukazuje na závěry shora uvedeného nálezu, která odpovídají
smyslu a účelu jak ochrany majetku obce, tak respektování důsledků
projevujících se, mimo jiné, v důsledcích plynoucích ze shora citovaných
ustanovení občanského zákoníku. Nemohl proto dovolací soud přisvědčit
spolehlivě správnosti závěrů odvolacího soudu zaujatému v dovoláním napadeném
rozhodnutí. Podle ustanovení § 243b odst. 2 věty druhé o.s.ř. přistoupil
proto dovolací soud k zrušení rozsudku odvolacího soudu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním
názorem dovolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř., § 243c odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu