28 Cdo 1069/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského
ve věci žalobců a) J. M., b) M. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1)
K..b., a. s., 2) M. – P. spol. s r. o., a 3) O. v. d. „S.“, zastoupenému
advokátem o zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Plzeň - město pod sp. zn. 35 C 71/2004, o dovolání žalovaného 3) proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 2. 2008, č. j. 25 Co 360/2007 – 249, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, se
odmítá; jinak se dovolání zamítá.
II. Žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení
částku ve výši 35.754,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
mezi žalobci a žalovanými 2) a 3), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
odvolacího.
Odvolací soud sdílel skutkové i právní závěry soudu prvního stupně. Dne 29. 5.
1995 byla mezi žalovaným 1) jako věřitelem a žalovaným 2) jako dlužníkem
uzavřena smlouva o úvěru. Závazek žalovaného 2) byl zajištěn kromě jiného i
zástavní smlouvou na nemovitosti, kterou žalobci dne 8. 6. 1995 uzavřeli se
žalovaným 1). Dne 11. 8. 1998 byla mezi žalovaným 1) a žalovaným 3) uzavřena
dohoda o přistoupení k závazku podle § 533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), v níž se
žalovaný 3) zavázal, že za žalovaného 2) splní jeho peněžitý závazek (kromě
úroků z prodlení z částek po splatnosti). Přistoupit lze pouze k závazku, který
vznikl. Přistoupení k závazku působí toliko změnu závazku v subjektech
závazkového právního vztahu, neboť se mění počet dlužníků. Přistoupení další
osoby vedle dosavadního dlužníka nemá vliv na další trvání zajištění, neboť
původní právní vztah mezi věřitelem a dlužníkem se nemění. Splněním dluhu
kterýmkoliv ze solidárních dlužníků závazek zaniká, čímž zaniká i jeho
zajištění. Tedy i naopak plněním zástavců zaniká v rozsahu tohoto plnění i
závazek solidárních dlužníků. Všichni tito solidární dlužníci (tedy i žalovaný
3/) v rozsahu tohoto plnění získávají majetkový prospěch, a jsou proto pasivně
věcně legitimováni k vydání bezdůvodného obohacení.
Pokud jde o žalovaným 3) vznesenou námitku promlčení proti nároku žalobců,
spatřoval odvolací soud těžiště řešení této otázky v § 261 odst. 3 písm. d) ve
spojení s § 261 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Vztahy ze smlouvy úvěrové, jakož i
vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků z této smlouvy (tedy i vztahy ze
smlouvy zástavní), se řídí obchodním zákoníkem. Je nerozhodné, že
spoludlužnictví z absolutního obchodu (ze smlouvy úvěrové) vzniklo na podkladě
smlouvy opřené o občanský zákoník (§ 533). V dané věci žalobci coby zástavci
plnili za dlužníky – žalované 2) a 3), a stali se tak v rozsahu poskytnutého
plnění „novými věřiteli“ na místo jimi uspokojeného věřitele (žalovaného 1/).
Bylo by proto nelogické a proti smyslu citované zákonné úpravy, aby regres
žalobců za žalovanými 2) a 3) byl vydělován z působnosti obchodního zákoníku.
Proto i promlčení bezdůvodného obohacení, byť vlastní úprava bezdůvodného
obohacení není součástí obchodního zákoníku, je třeba podle tohoto právního
předpisu posuzovat. Čtyřletá promlčecí doba (§ 397 obch. zák.) počala v daném
případě žalobcům běžet dnem následujícím po té, co žalovanému 1) plnili, a její
konec neuplynul dříve, než žalobci svůj nárok uplatnili prostřednictvím návrhu
na přistoupení žalovaných 2) a 3) do řízení.
Tento rozsudek napadl v plném rozsahu žalovaný 3) dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a důvodnost
dovozuje z toho, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž též právní posouzení věci provedené
odvolacím soudem je nesprávné. Žalovaný 3) se domnívá, že není ve sporu pasivně
věcně legitimován, neboť se na úkor žalobců neobohatil. Smlouvou o zřízení
zástavního práva žalobci zajistili dluh žalovaného 2), přičemž žalovaný 3)
nebyl účastníkem této smlouvy, a není tedy účastníkem právního vztahu
vyplývajícího ze zástavní smlouvy. Nestal se jím ani na základě přistoupení k
závazku, byť byl tento závazek v době přistoupení zajištěn zástavním právem.
Žalobci mají nárok na náhradu pouze vůči tomu, jehož pohledávku podle zástavní
smlouvy jako zástavci zajistili, a za nějž ji takto plnili. Touto osobou je
pouze žalovaná 2), nikoliv žalovaný 3). Žalovaný 3) se přistoupením k závazku
žalované 2) až po vzniku zástavního práva účastníkem závazkového právního
vztahu ze zástavní smlouvy nestal. Soudy obou stupňů taktéž nesprávně posoudily
žalovaným 3) vznesenou námitku promlčení, neboť promlčení v dané věci nepodléhá
právní úpravě obchodního zákoníku, nýbrž zákoníku občanského. Pokud se vůbec
žalovaný 3) na úkor žalobců obohatil, plnili za něj žalobci nikoliv z titulu
smlouvy o úvěru, nýbrž z titulu dohody o přistoupení k závazku, což je vztah
občanskoprávní, nikoliv obchodněprávní. Právním důvodem pro plnění žalobců pak
byla zástavní smlouva k nemovitostem, což je opět vztah občanskoprávní. Nad
rámec dosavadní argumentace žalovaný 3) poukazoval na další zásadní pochybení
soudů obou stupňů týkající se hmotněprávního posouzení smlouvy o přistoupení k
závazku ze dne 11. 8. 1998 uzavřené mezi žalovanou 1) a žalovaným 3). Žalovaný
3) považuje tuto smlouvu za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem. Žalovaný
3) je totiž právnickou osobou, přičemž podle § 243 odst. 2 a 3 obch. zák.
platného a účinného ke dni 11. 8. 1998 je statutárním orgánem družstva
představenstvo. Je-li přitom pro právní úkon, který činí představenstvo,
předepsána písemná forma (§ 531 odst. 3 obč. zák.), je třeba podpisu alespoň
dvou členů představenstva. Výše uvedená smlouva nebyla podepsána dvěma členy
představenstva žalovaného 3), a je proto absolutně neplatná. Žalovaný 3) se z
tohoto důvodu nepovažuje v dané věci za pasivně věcně legitimovaného. Navrhl
proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání nesouhlasí s právní konstrukcí žalovaného
3) ohledně neplatnosti smlouvy o přistoupení k závazku. Domnívají se, že tato
smlouva nemusela být uzavírána výhradně představenstvem družstva (žalovaného
3/), a to s odkazem na § 15 obch. zák. Zmíněná argumentace dovolatele je zcela
účelová, neboť svá tvrzení ohledně neplatnosti dotčené smlouvy mohl uplatnit
již před soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) vychází z
toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho
přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko
na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť ve spojení s napadeným
rozhodnutím odvolacího soudu mu byla předložena k posouzení právní otázka,
která v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla explicitně
vyřešena, a která tak naplňuje podmínky zásadní právní významnosti.
Dovolání však důvodné není.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel, přestože obecně vady řízení namítá, žádným svým tvrzením je dále
nespecifikuje, skutkově nevymezuje. Jeho argumentace se soustřeďuje toliko na
zpochybnění interpretace hmotného práva. Ze spisu se žádné zmatečnostní či jiné
závažné procesní vady potencionálně ovlivňující výsledek sporu nepodávají, a
proto se Nejvyšší soud zabýval přezkumem rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska
výkladu hmotného práva.
Otázku zásadně právně významnou spatřoval Nejvyšší soud v posouzení toho, zda
dlužník přistoupivší k dluhu podle § 533 obč. zák. se bezdůvodně obohatí na
úkor zástavce (osoby odlišné od osobního dlužníka), jestliže k dluhu přistoupil
až poté, co byla pohledávka tomuto dluhu odpovídající zajištěna zástavním
právem, a zástavce složí zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci.
Nejvyšší soud předně vychází ze znění ustanovení § 533 obč. zák., jež stanoví,
že „kdo se bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za
dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a
oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Ustanovení § 531 odst. 4 zde
platí obdobně.“
Z citovaného ustanovení se podává, že přistoupením k dluhu (kumulativní
intercese) se mění závazkový právní vztah tak, že na stranu dlužnickou vstoupí
nový subjekt, jenž se zaváže vůči věřiteli, že za dosavadního dlužníka splní
jeho peněžitý dluh. Věřitel tak může požadovat plnění jak po původním, tak i po
novém dlužníku, nebo případně po obou současně.
Zároveň bylo v judikatuře Nejvyššího soudu dovozeno, že samotné přistoupení k
dluhu a následné uhrazení tohoto dluhu přistoupivším dlužníkem má za následek
vznik majetkového prospěchu na straně dosavadního dlužníka, neboť ve vztahu k
věřiteli je tento dosavadní dlužník zproštěn povinnosti plnit, a proto se jeho
majetek nezmenší, ačkoliv se zmenšit měl. Smlouva o převzetí dluhu podle § 531
odst. 2 obč. zák. upravuje přitom pouze vztahy mezi věřitelem na straně jedné a
dlužníky na straně druhé, představuje tedy toliko právní důvod pro plnění
poskytnuté věřiteli ze strany později přistoupivšího dlužníka. Ve vztahu mezi
ním a dosavadním dlužníkem naproti tomu žádný právní důvod k plnění neexistuje,
respektive není založen smlouvou o přistoupení k dluhu či jeho převzetí (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 881/2008,
veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
K tomu je třeba dodat, že ačkoliv v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud
interpretoval § 531 odst. 2 obč. zák., a nikoliv § 533 obč. zák., jedná se ve
své podstatě o dva instituty s obdobnými právní následky, kdy ustanovení § 533
obč. zák. lze považovat za ustanovení zvláštní ve vztahu k ustanovení obecnému
§ 531 odst. 2 obč. zák. (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a
kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H.
Beck, 2009, str. 1585 a str. 1589). Ustanovení § 533 obč. zák. je rozdílné v
tom, že se vztahuje pouze na peněžité závazky, přičemž mezi původním a
přistoupivším dlužníkem vzniká vztah pasivní solidarity spojený s případným
právem regresu.
V dalším z pro souzený spor relevantních rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že
„peněžitá pohledávka ze smlouvy o úvěru zajištěná smluvně zřízeným zástavním
právem nemůže být v případě, že smluvními stranami úvěrové smlouvy byli ke dni
uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva jediný věřitel a jediný dlužník,
identifikována jinak než (mimo jiné) osobou tohoto jediného osobního dlužníka.
Odtud rovněž plyne, že vůči osobě, která se písemným přistoupením k závazku ve
smyslu ustanovení § 533 obč. zák. stane solidárně zavázaným dlužníkem vedle
původního dlužníka, nepůsobí bez dalšího zástavní právo zřízené dříve (jen) k
zajištění pohledávky věřitele vůči původnímu dlužníku“ (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 851/2003, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, č. sešitu 2, jako R 14/2007,
veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu).
Konečně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 29 Odo 104/2008
(veřejnosti též dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu), byl
zdůrazněn právní závěr, že „uhradí-li zástavní dlužník z titulu zástavního
práva váznoucího na majetku v jeho vlastnictví za osobního dlužníka zástavnímu
věřiteli zajištěnou pohledávku, a není-li zde jiné dohody mezi ním a osobním
dlužníkem, má právo domáhat se v rozsahu takové úhrady vůči osobnímu dlužníku
vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 454 obč. zák.“
Z rozsudku ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 851/2003, je třeba dovodit, že v
případě, kdy k dluhu, jemuž odpovídající pohledávka je zajištěna zástavním
právem, přistoupí další subjekt podle § 533 obč. zák., nestává se tento nový
dlužník automaticky účastníkem závazkového právního vztahu vyplývajícího ze
zástavního práva. Zástavní právo zřízené zástavcem k zajištění pohledávky
zástavního věřitele vůči osobnímu dlužníkovi se proto vztahuje toliko k dluhu
dosavadního osobního dlužníka (v souzeném sporu žalovaného 2/), nikoliv již k
dluhu dlužníka přistoupivšího, neboť postavení dosavadního a přistoupivšího
dlužníka je třeba ve vztahu k věřiteli chápat odděleně.
Oba dlužníci (dosavadní i přistoupivší) jsou totiž vůči věřiteli zavázáni
splnit stejný dluh, každý ovšem z jiného právního důvodu; v souzeném případě
dosavadní dlužník na základě smlouvy o úvěru, přistoupivší dlužník pak na
základě dohody podle § 533 obč. zák. Pohledávka věřitele vůči dlužníku
pozdějšímu pak již není zajištěna zástavním právem, jež se vztahuje toliko k
dlužníku dosavadnímu.
Jestliže tedy z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 29 Odo
104/2008, vyplývá, že zástavní dlužník má vůči osobnímu dlužníkovi právo na
vydání bezdůvodného obohacení, pokud za něj z titulu zástavního práva plní, tím
spíše má právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu z dlužníků, na nějž
se práva a povinnosti vyplývající ze zástavního práva nevztahují. Dlužník, jenž
přistoupí k dluhu na základě § 533 obč. zák., musí plnit přednostně svůj dluh,
k čemuž by byl ostatně povinen, i kdyby jeho dluhu odpovídající pohledávka
zajištěna zástavním právem byla (zásada subsidiarity). Jestliže se pak věřitel
domáhá uspokojení ze zástavy a zástavní dlužník jej v souladu s právem uspokojí
(nerozhodně jestli zpeněžením zástavy či vyplacením ceny zástavy), plní
zástavní dlužník za přistoupivšího (osobního) dlužníka to, co měl po právu
plnit dlužník sám (§ 454 obč. zák.).
Dlužník přistupující k dluhu si musí být vědom skutečnosti, že učiněním tohoto
právního úkonu na sebe bere povinnost plnit dluh, k němuž přistoupil, a to
stejně jako dlužník dosavadní (originární). Jestliže za něj plní někdo jiný,
vzniká na straně přistoupivšího dlužníka bezdůvodné obohacení, stejně tak jako
v případě dlužníka původního.
Nedůvodná je rovněž námitka dovolatele směřující ke zpochybnění závěrů soudu
odvolacího ohledně problematiky promlčení žalobci vzneseného nároku. Výše sice
byla potvrzena správnost úvahy, že pozdější dlužník (žalovaný 3/) přistoupil k
dluhu na základě § 533 obč. zák., čili jde o dluh z jiného právního důvodu než
u dlužníka původního (žalovaný 2/), to však nemůže v žádném případě znamenat,
že závazek pozdějšího dlužníka se řídí jinou právní úpravou než závazek
dlužníka předchozího. Přistoupením k dluhu se totiž mění závazek toliko z
hlediska subjektového, nikoliv však obsahového. Přistoupivší dlužník proto plní
dluh za stejných podmínek jako dlužník původní, tedy v souzeném sporu jako
dlužník z úvěrové smlouvy, jejíž právní režim plně podléhá úpravě obsažené v
obchodním zákoníku.
Byť Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených nepokládá za přiléhavý právní názor
odvolacího soudu, že žalobcům vznikl regresní nárok vůči žalovanému 3), ani
vůči žalovanému 2) – jednalo se o závazkový právní vztah založený vznikem
bezdůvodného obohacení – v konečném důsledku pokládá za správný názor téhož
soudu, že promlčení práva žalobců se řídí právní úpravou obchodního zákoníku.
V judikatuře dovolacího soudu bylo již dříve dovozeno, že „vznikne-li ve
vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nebo ve vztazích
mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské
činnosti, týkajících se zabezpečování veřejných potřeb, bezdůvodné obohacení
plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání
právní úpravou obchodního zákoníku“ (rozsudek velkého senátu obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 3, ročník 2004, veřejnosti
též dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Dále Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že „vztah z
bezdůvodného obohacení, získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy o úvěru (§
497 a násl. obch. zák.), je obchodním závazkovým vztahem; právo na vydání
tohoto bezdůvodného obohacení se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle
ustanovení § 397 obch. zák.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp.
zn. 29 Odo 813/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
sešit č. 2, ročník 2005, veřejnosti též přístupný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu).
Vznik bezdůvodného obohacení je samostatným zavazovacím důvodem (§ 489 obč.
zák.). To platí ve vztahu ke všem skutkovým podstatám vyjádřeným v § 451 a §
454 obč. zák. Přestože obchodní zákoník neobsahuje samostatnou úpravu
bezdůvodného obohacení, je v něm naopak zakotvena komplexní úprava právního
institutu promlčení. Z právě citovaných rozhodnutí přitom vyplývá, že při
úvahách o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je třeba vždy
zvažovat, zda vznik bezdůvodného obohacení souvisí s právními vztahy upravenými
obchodním zákoníkem. Jinými slovy řečeno, při posuzování této otázky nelze
pouštět ze zřetele okolnosti, za nichž ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo,
jaké právem upravené, pro daný případ rozhodné, skutečnosti vedly ke vzniku
bezdůvodného obohacení. I z důvodů možného narušení právní jistoty účastníků
soukromoprávních vztahů není případné posuzovat promlčení bezdůvodného
obohacení zcela odděleně od právní úpravy vztahů, v jejichž důsledku ke vzniku
bezdůvodného obohacení došlo.
V souzeném případě tedy nelze odhlédnout od toho, že závazkový právní vztah
žalovaného 3) vůči žalovanému 1) se řídil obchodním zákoníkem (§ 261 odst. 3
písm. d/ obch. zák.), stejně tak jako právní vztah žalobců vůči žalovanému 1) a
2) (§ 261 odst. 4 obch. zák.). Ve shodě s odvolacím soudem tak soud dovolací
uzavírá, že by bylo nelogické a proti smyslu citované zákonné úpravy, aby nárok
žalobců vůči žalovaným 2) a 3) byl zcela vydělován z působnosti obchodního
zákoníku, a to včetně situací, kdy se jedná o případ, v němž ke vzniku
bezdůvodného obohacení došlo proto, že žalobci plnili za žalovaného 3), co měl
po právu plnit sám. Proto Nejvyšší soud souhlasí s odvolacím soudem i v tom, že
promlčení tohoto nároku je třeba posuzovat podle právní úpravy promlčení
obsažené v obchodním zákoníku.
Konečně Nejvyšší soud nemohl přihlédnout k námitce dovolatele týkající se
absolutní neplatnosti smlouvy o přistoupení k závazku ze dne 11. 8. 1998
uzavřené mezi žalovanou 1) a žalovaným 3). Dovolací soud je v souzeném sporu
povolán toliko k přezkumu otázek právních, jež účastníci učinili předmětem
posouzení již před soudem odvolacím. Lze sice přitakat dovolateli v tom, že
otázku platnosti právního úkonu ve smyslu § 39 obč. zák. posuzuje soud z úřední
povinnosti, to ovšem nikoliv bez vazby na účastníky tvrzené a prokazované
rozhodné okolnosti. Jestliže tedy dovolatel v průběhu předchozího soudního
řízení netvrdil skutečnost, že „výše uvedená smlouva nebyla podepsána dvěma
členy představenstva žalovaného 3)“, nebylo možno k této skutečnosti
přihlédnout v dovolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
Dovolací soud tedy považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání
žalovaného 3) za nedůvodné, a proto je podle § 243b odst. 2, části věty před
středníkem, o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá v celém
rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti
výroku II, v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je
začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o.
s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska
úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §
237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť
usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání
proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a §
239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně
vyjmenovaných případů. V této části bylo tak dovolání odmítnuto ve smyslu §
243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst.
1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 29.445,- Kč
(srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004
Sb. a č. 277/2006 Sb. – čl. II.) a v paušální částce náhrady výdajů za dva
úkony právní služby ve výši 600,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č.
618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), to vše navýšeno o 19 % DPH, celkem
tedy ve výši 35.754,- Kč. Žalovaný 3) je povinen přiznanou náhradu nákladů
řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149
odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2009
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.,
v. r.
předseda senátu