U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivou Brožovou v
právní věci žalobce Ing. P. N., IČ 10187316, se sídlem podnikání v Praze 6,
Ostrovská 50, zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze
8, Křižíkova 159/56, proti žalovanému JUDr. J. B., zastoupenému Mgr. Tomášem
Kutnarem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, o zaplacení částky ve
výši 204.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 28 C 446/2007, o opravě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, č.
j. 28 Cdo 1071/2010-216, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, č. j. 28 Cdo 1071/2010-216, se
opravuje tak, že v záhlaví uvedeného rozsudku se jméno a příjmení advokáta
zastupujícího žalovaného „Mgr. Bohumilem Petrů“ nahrazuje správným „Mgr.
Tomášem Kutnarem.“
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, č. j. 28 Cdo 1071/2010-216, je
postiženo chybou v psaní spočívající v tom, že advokát žalovaného, kterým byl
skutečně Mgr. Tomáš Kutnar, advokát se sídlem v Praze 5, byl v záhlaví
uvedeného rozhodnutí označen jako Mgr. Bohumil Petrů.
Podle § 164 o. s. ř. opraví předseda senátu v rozsudku kdykoliv i bez návrhu
chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava
výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí,
vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku
rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení
nenabude právní moci. Protože opravu nebylo možno provést ve všech stejnopisech
rozhodnutí, Nejvyšší soud uvedenou chybu v psaní opravil opravným usnesením a
způsobem vyplývajícím z jeho výroku.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně vázán právním názorem
dovolacího soudu ve věci následně rozhodl rozsudkem ze dne 20. 11. 2007, č.j.
28 C 446/2007-155, a žalobu v celém rozsahu zamítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 28. 3. 2001
zprostředkovatelskou smlouvu, jejíž předmětem byl závazek žalobce najít pro
žalovaného vhodného zájemce o koupi předmětných nemovitostí a předběžně
projednat všechny náležitosti potřebné pro uzavření kupní smlouvy s minimální
kupní cenou 6.500.000,- Kč, a to včetně zajištění kupní smlouvy a návrhu na
vklad vlastnického práva u příslušného katastrálního úřadu. Dále soud zjistil,
že z obsahu smlouvy rovněž vyplývalo, že povinnosti zprostředkovatele jsou
považovány za splněné podpisem kupní smlouvy ze strany vyhledaného zájemce. Dne
17. 10. 2001 nakonec k uzavření kupní smlouvy došlo. Soud prvního stupně však
dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že by k uzavření kupní smlouvy
došlo jeho přičiněním, a proto mu právo na odměnu nepřiznal.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 9. 2008, č.j. 17 Co
82/2008-190, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 36.000,-
Kč s příslušenstvím potvrdil a ve výroku II. co do částky 168.750,- Kč s
příslušenstvím změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci
částku 168.750,- Kč s 0,1% úrokem z prodlení za každý den prodlení od 1. 11.
2001 do zaplacení. Opravným usnesením ze dne 23. 11. 2009, č.j. 17 Co
82/2008-205, odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. co do částky 18.900,- Kč s příslušenstvím potvrdil a ve výroku II. co
do částky 185.850,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobci částku 185.850,- Kč s 0,1% úrokem z prodlení za
každý den prodlení od 1. 11. 2001 do zaplacení. V odůvodnění svého rozhodnutí
odvolací soud uvedl, že k uzavření kupní smlouvy dne 17. 10. 2001 došlo
spolupůsobením žalobce podle zprostředkovatelské smlouvy ze dne 28. 3. 2001 a
žalobci tudíž přísluší podle § 775 obč. zák. odměna v dohodnuté výši, tj. 3 % z
kupní ceny za převedené nemovitosti. Odvolací soud uzavřel, že odměnu
zprostředkovatele je nutné vypočíst ze skutečné kupní ceny nemovitosti
odpovídající 5.900.000,- Kč a následně ji stanovil na 177.000,- Kč s 5% DPH,
tj. v celkové výši 185.850,- Kč. Odvolací soud rovněž přiznal žalobci nárok na
sjednaný úrok z prodlení ve výši 0,1 % za dobu od 1. 11. 2001, kdy byla kupní
smlouva na předmětné nemovitosti uzavřena.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť
napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé. Jako dovolací důvod uvedl vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. jakož i
nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně
uvedla, že:
a) soud se spokojil s výslechy svědků J. Š., R. N. a J. H., aniž doplnil
dokazování výpovědí žalovaného coby účastníka řízení,
b) odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se
skutečností, že svědci J. Š. a R. N. byli zaměstnanci žalobce, což mohlo mít
vliv na věrohodnost jejich svědeckých výpovědi,
c) k uzavření kupní smlouvy se zájemcem nedošlo přičiněním žalobce jako
zprostředkovatele; podle konstantní judikatury je přitom přičinění se základní
náležitostí pro vznik práva zprostředkovatele na odměnu; dojde-li k uzavření
smlouvy mezi zájemcem a třetí osobou bez účasti zprostředkovatele,
zprostředkovateli nárok na odměnu nevznikne,
d) odvolací soud vyvodil výši odměny zprostředkovatele z částky
5.900.000,- Kč, ačkoliv správně měla být odměna s ohledem na velikost
spoluvlastnického podílu žalovaného odvozena z částky 4.425.000,- Kč, tj. pouze
v rozsahu 3/4,
e) odvolací soud přiznal nesprávně a v rozporu se zákonem úrok z
prodlení ve výši 0,1 % za každý den prodlení od 1. 11. 2001 do zaplacení; úrok
z prodlení je však stanoven nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění do 27. 4.
2005 jako dvojnásobek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu
dni prodlení ročně.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř.
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Dovolatel prostřednictvím podaného dovolání výslovně napadá rozsudek odvolacího
soudu ve výroku I. a II.
Podle § 240 odst. 1 o.s.ř. může dovolání podat účastník řízení. Konstantní
judikatura Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č.
SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo
2357/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C
154) však dovodila, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy,
vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být
zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tak může podat jen
účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem
uložena povinnost - tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. Krčmář, Z. in
Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. § 201-376. 1.
vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1907-1908; příp. Bureš, J. – Drápal, L.
Dovolání podle občanského soudního řádu. Praha: C.H. Beck, 1994. s. 20-21). S
ohledem na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalovaného
proti výroku I. odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen v zamítavém výroku co do částky 18.900,- Kč s příslušenstvím, není
přípustné.
Ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o
částce 185.850 Kč s pšíslušenstvím, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., neboť dotčeným výrokem rozhodnutí odvolacího soudu bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
I. K námitce neprovedení důkazu výslechem žalované (ad a)
1. Podle ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. „[ú]častníci jsou povinni
označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných
důkazů provede.“
2. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu skutečnost, že
soud neprovedl navržený důkaz výslechem účastníka, není odnětím možnosti jednat
před soudem. Navíc neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. jen výjimečně, a to
tehdy, jestliže v rozporu s § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti
rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k
jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený
důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl
důkazní břemeno (srov. rozhodnutí ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 2078/97,
publikované v časopise Soudní rozhledy, roč. 2000, č. 12, nebo rozsudek ze dne
28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005). Dovolací soud v souzené věci zohlednil,
že žalovaná v průběhu řízení před soudy obou stupňů sama provedení důkazu svým
výslechem nenavrhovala – u jednání dne 4. 3. 2003 (na č.l. 43) i u jednání dne
14. 4. 2003 (na č.l. 46) výslovně uvedla, že nemá dalších důkazních návrhů; ve
svém vyjádření k odvolání (na č.l. 63) dokonce přímo odmítla, že by soud
prvního stupně pochybil odmítnutím důkazních návrhů; u jednání dne 5. 4. 2004
(na č.l. 74) důkaz výslechem nenavrhla, následně u jednání dne 25. 11. 2004 (na
č.l. 127) výslovně prohlásila, že „soud prvního stupně dostatečně zjistil
skutkový stav věci,“ což zopakovala i u jednání dne 20. 11. 2007 (na č.l. 153),
konečně důkaz svým výslechem nenavrhla ani u jednání dne 20. 5. 2008 (na č.l.
181) a dne 2. 9. 2008 (na č.l. 186). Jinými slovy pokud sama žalovaná v průběhu
nalézacího a odvolacího řízení důkaz nenavrhla a dokonce sama namítala, že
provedení důkazu je nadbytečné, Nejvyšší soud uzavřel, že uvedená dovolací
námitka není důvodná.
II. K námitce nesprávného zhodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí (ad b)
3. Jedná-li se dále o námitku dovolatele, že soudy nižších stupňů
nezohlednily zaměstnanecký poměr svědků J. Š. a R. N. ve vztahu k žalobci, což
mohlo mít vliv na věrohodnost jejich svědeckých výpovědi (ad b), dovolací soud
odkazuje na svůj rozsudek ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 689/2006, ze
kterého vyplývá, že dovoláním „lze napadnout výsledek činnosti soudu při
hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.“
4. Dovolací soud konstatuje, že proces dokazování i proces hodnocení
důkazů je věcí nalézacího soudu, příp. odvolacího soudu, do níž dovolacímu
soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích
vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými
skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor,
nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů
(srov. i nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09). V
souzené věci soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 126 odst.
2 o.s.ř., řádně zaznamenal, že svědci J. Š. i R. N. byli zaměstnanci žalobce, a
vlastní hodnocení jejich svědeckých výpovědí nenese v konfrontaci s dalšími
provedenými důkazy znaky libovůle. Za takové situace pak dovolacímu soudu
nezbylo, než konstatovat, že dovolací námitka je nedůvodná.
III. K námitce nesprávného posouzení existence nároku žalobce (ad c)
5. Podle § 774 obč. zák. „[z]prostředkovatelskou smlouvou se
zprostředkovatel zavazuje obstarat zájemci za odměnu uzavření smlouvy a zájemce
se zavazuje zprostředkovateli poskytnout odměnu tehdy, byl-li výsledek dosažen
přičiněním zprostředkovatele.“
6. V rozsudku ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1593/2000, vyložil
Nejvyšší soud, že pojmem „přičinění se“ ve smyslu § 774 obč. zák. se „obecně
rozumí snaha, píle, úsilí, což odpovídá v daném kontextu výrazu přičiniti se ve
smyslu vyvinout velké úsilí, postarat se, vynasnažit se, zasadit se o něco
(Slovník spisovného jazyka českého vyd. r. 1964 AV). Návrh zprostředkovatele na
odměnu ve smyslu ustanovení § 774 obč. zák. je opodstatněn za předpokladu, že
mezi výsledkem, tj. uzavřením požadované smlouvy zájemcem s třetí osobou, a
činností zprostředkovatele je vztah příčiny a následku (vztah příčinné
souvislosti), opravňující závěr, že nebýt snahy, úsilí zprostředkovatele,
směřující k zajištění příležitosti pro zájemce uzavřít smlouvu s třetí osobou,
k tomuto výsledku by nedošlo. Závěr v tomto směru odvisí od okolností
konkrétního případu a jejich hodnocení ve vzájemných souvislostech.“
7. Z předeslaného závěru jinými slovy plyne nutnost individuálního
posouzení každého jednotlivého případu, jak se uvádí též v rozhodnutí ze dne
27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 15, pod č. C 1068, a obdobně i v rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, z nichž se dále podává, že
dovolací soud může v případě, kdy se hmotněprávní posouzení otázky odvíjí od
konkrétních skutkových okolností a tudíž závisí na jejím individuálním
posouzení, zkoumat pouze, zda se soudy nižších stupňů při svém hodnocení
nedopustily libovůle (viz též nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp.
zn. II. ÚS 2070/07) či jiné zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah. Dovolací
soud je ze zákona povolán k obecnému výkladu právních norem, resp. obecnému
právnímu posouzení, a je proto nežádoucí, aby polemizoval se závěry soudů
nižších stupňů, které vycházejí z individuálního posouzení, neboť nalézací a
odvolací soudy jsou mnohem blíže obeznámeny se všemi skutkovými okolnostmi než
soud dovolací. Protože dovolací soud neshledal, že by se soudy nižších stupňů
při formulování závěru o oprávněnosti nároku žalobce na vyplacení smluvní
odměny dopustily libovůle či jiné nepřiměřenosti – když svá rozhodnutí opřely o
provedené důkazy výslechem svědků, zejména J. H., který potvrdil, že svůj zájem
o koupi nemovitosti uskutečňoval prostřednictvím žalobce – uzavřel, že vznesená
dovolací námitka je nedůvodná.
IV. K námitce výše odměny za zprostředkování prodeje nemovitosti (ad d)
8. Podle § 775 obč. zák. „[z]prostředkovateli patří odměna v dohodnuté
výši; odměnu je třeba sjednat v souladu s obecně závaznými právními předpisy,
jinak je smlouva neplatná podle § 40a.“
9. Dovolací soud předně vycházel z nesporného závěru, že účastníci v
souzené věci sjednali odměnu zprostředkovatele v čl. V. smlouvy (nazvané jako
„smlouva o obstarání věci“) ze dne 28. 3. 2001, zn. 3766OS, ve výši 3 % z
celkové kupní ceny předmětných nemovitostí spolu s 5% DPH. V souzené věci bylo
dále nesporné, že k převodu předmětných nemovitostí došlo dvěma kupními
smlouvami (kupní smlouvou, kterou byl převeden spoluvlastnický podíl ve výši
3/4 k předmětným nemovitostem za cenu 5.300.000,- Kč, a kupní smlouvou, kterou
byl převeden spoluvlastnický podíl ve výši 1/4 k předmětným nemovitostem za
cenu 600.000,- Kč), a to za celkovou cenu 5.900.000,- Kč. V tomto směru
odvolací soud správně dovodil, za základ výpočtu odměny je třeba brát v souladu
s uvedeným čl. V. smlouvy ze dne 28. 3. 2001 celkovou kupní cenu, za kterou
byly předmětné nemovitosti převedeny, tj. částku 5.900.000,- Kč. Dovolatel se
tedy mýlí, pokud namítá, že výše odměny měla být vypočtena z částky 4.425.000,-
Kč odpovídající 3/4 z celkové kupní ceny – takový způsob výpočtu odměny totiž z
čl. V. smlouvy (nazvané jako „smlouva o obstarání věci“) ze dne 28. 3. 2001,
zn. 3766OS, neplyne. Dále dovolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 6. 2007, č.j. 33 Odo 533/2005-146, k výši odměny uvádí, jestliže
„[e]xistence společného jmění manželů a výše spoluvlastnických podílů k těmto
nemovitostem nehrála roli, neboť uzavření zprostředkovatelské smlouvy není
ještě úkonem, který by se bezprostředně dotýkal společné věci (§ 145 odst. 2
obč. zák.),“ potom je v souladu s § 145 odst. 3 obč. zák. žalobce aktivně
legitimován i vůči majetku ve společném jmění manželů (žalobou proti žalovanému
jako solidárnímu dlužníku). Za dané situace žalobci náleží odměna ve výši
sjednané ve zprostředkovatelské smlouvě ze dne 28. 3. 2001, zn. 3766OS – tudíž
3 % z celkové kupní ceny 5.900.000,- Kč, tj. částka 177.000,- Kč, zvýšená o 5%
DPH v částce 8.850,- Kč na celkovou částku ve výši 185.850,- Kč. Protože
odvolací soud zavázal žalovaného k zaplacení uvedené částky, dovolací soud
neshledal důvody pro zrušení jeho rozhodnutí a proto dovolání v této části
zamítl (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
V. K námitce nesprávné výše úroků z prodlení (ad e)
10. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo
2070/2002, dospěl k závěru, že „absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo
jako dotčený má na tom právní zájem, soud však přihlíží k absolutní neplatnosti
právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti,“ neboť „[a]bsolutní
neplatnost právního úkonu nastává ze zákona“ (srov. též rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 726/2004).
11. Podle ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. „[j]de-li o prodlení s
plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění
úroky z prodlení [...],“ přičemž „výši úroků z prodlení [...] stanoví prováděcí
předpis.“ Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. „[v]ýše úroků z prodlení
činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a
platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.“ Podle § 39 obč. zák.
„neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu [...].“
12. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu přitom dovodila, že „[p]ovaha
ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v
občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který
toto ustanovení provádí“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2005,
sp. zn. 33 Odo 1117/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. R 26/2006 civ., nebo stanovisko Občanskoprávního kolegia a
Obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 202/2005, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 39/2006 civ., příp. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 87/2009 civ.).
13. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než uzavřít, že
odvolací soud rozhodl v rozporu s platnou právní úpravou, neboť v souzené věci,
kdy se mezi účastníky jedná o občanskoprávní závazkový vztah dle § 774 a násl.
obč. zák., přiznal žalobci jako věřiteli smluvně dohodnuté příslušenství ve
výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Dovolací soud pro úplnost
uvádí, že na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že žalovaný namítl neplatnost
smluvního ujednání ohledně úroků z prodlení až v dovolacím řízení, neboť soudy
nižších stupňů měly platnost předmětného ujednání posoudit z úřední povinnosti,
což neučinily.
Protože část napadeného výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (viz část D.V. tohoto rozhodnutí) a uplatněný
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem o.s.ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst.
3 o.s.ř.).
V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby rozhodl o otázce výše úroků z
prodlení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř. v souvislosti s § 226 odst. 1 o.s.ř.).
P o u č e n í :
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 1. září 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu