28 Cdo 1073/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa
Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce H., s.r.o.,
zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) A. T., spol. s r.o., 2) D. T. M.
T., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u
Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 376/2001, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10.
2003, č.j. 5 Co 2121/2003-210, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na nákladech dovolacího
řízení částku celkem 1.025,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám zástupce žalobce.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným
byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 12. 5. 2003, č.
j. 5 C 376/2001-184, kterým byli oba žalovaní zavázáni ve výrocích I., II.
vyklidit nebytové prostory v přízemí a v prvním poschodí domu č.p. 214 v K.
Odvolací soud přisvědčil, po dílčím doplnění dokazování čtením listin, právnímu
závěru soudu prvního stupně, že nájemní smlouva, sjednaná dne 26. 8. 1994 mezi
tehdejším vlastníkem domu S. a M., s. r. o. jako pronajímatelem a Mgr. L. Z.
jako nájemcem – žalovaní byli ve smluvním podnájmu od 5. 4. 2001 - je neplatná
pro nedostatek souhlasu obecního úřadu (§ 3 odst. 2, 4 zákona č. 116/1990 Sb. o
nájmu a podnájmu nebytových prostor). Neúspěšným žalovaným bylo uloženo
nahradit náklady řízení žalobce před odvolacím soudem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání.
Dovodili v něm zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a s odkazy na
judikaturu senátu Nejvyššího soudu 28 Cdo dospěli k názoru, že výchozí nájemní
smlouva nemůže být kvalifikována jako neplatná. Dovolatelé namítali, že již
samotný požadavek předchozího souhlasu obecního úřadu je v rozporu se svobodou
dispozice vlastníka a ad hoc s právní jistotou účastníků nájemní smlouvy (resp.
právních nástupců vlastníka), a to vzhledem k časovému odstupu od
jejího sjednání. Dovodili též, že prokázané doručení žádosti o souhlas s
nájemní smlouvou vedoucímu odboru výstavby Městského úřadu v K. dne 22. 4. 1994
založilo fikci souhlasu orgánu obce s nájemní smlouvou; doručeno bylo podle
nich v souladu s § 25 správního řádu č. 71/1967 Sb. Dovolatelé navrhli, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil první instanci k
dalšímu řízení.
Žalobce navrhl ve vyjádření k dovolání, aby toto bylo jako
nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami
zastoupenými advokátem (§ 240 odst.1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu -
dále jen „o. s. ř.“). V rámci dalšího přezkumu však musel posoudit, zda je
dovolání přípustné; vzhledem ke konformitě rozsudků nižších instancí a
předchozí kasaci odvolacím soudem jen z formálních důvodů připadala v úvahu jen
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku podle § 237
odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.
Dovolání však nebylo posouzeno jako přípustné, a to z těchto
důvodů:
1) Dovolací námitky, sledující tezi rozporu souhlasu obecního úřadu s
vlastnickou dispoziční svobodou resp. právní jistotou, neobstojí ve světle
rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo
1895/2002. Velký senát nepřisvědčil právnímu názoru, vyslovenému senátem 28 Cdo
téhož soudu. Pro interpretační výjimky, směřující k odlišnému posouzení otázky
předchozího souhlasu orgánu obce jako podmínky platnosti nájemní smlouvy,
ponechal velký senát jen minimum prostoru. Znamená to, že odpadá možná
přípustnost dovolání daná absencí judikatury nebo jejími rozpory a zůstala jen
eventualita přípustnosti dovolání pro řešení právní otázky v rozporu s hmotným
právem (srov. § 237 odst. 3 o. s .ř.).
2) Dovolatelům lze přisvědčit v posouzení prokázaných skutečností, za nichž
došlo k doručení žádosti o předchozí souhlas s nájemní smlouvou dne 22.4.1994.
Tyto skutečnosti vyvolaly účinky doručení písemnosti a při pasivitě obecní
administrativy i účinky předchozího souhlasu s nájemní smlouvou, uzavřenou poté
26. 8. 1994. Přes příliš formalistický výklad této právní otázky nižšími
instancemi však dovolací soud nepřikročil ke kasačnímu rozhodnutí vůči
rozsudkům soudů obou stupňů, neboť uvedenou právní otázku neshledal jako
jedinou určující pro rozhodnutí.
3) Při dovolacím přezkumu totiž nebylo možné přehlédnout, že soud prvního
stupně – odvolací soud se touto právní otázkou výslovně nezabýval - založil
rozsudek o povinnosti žalovaných vyklidit předmětné prostory též na závěru, že
smlouvy o podnájmu, uzavřené mezi Mgr. Z. (titulovaným jako nájemcem) a oběma
žalovanými (podnájemci) jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Byly totiž
sjednány v den konání dražby domu N. č.p. 214 (5. 4. 2001) a sledovaly zjevně
záměr zabezpečit žalované tak, aby – při již předchozím bezesmluvním užívání
prostor – nemuseli tyto prostory opustit. Nelze tu přehlédnout nejen absenci
výslovného souhlasu dražebních nabyvatelů manželů Č. s těmito podnájmy (srov. §
6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb.), ale zejména fakt, že právě předchozí
vlastníci domu a procesní předchůdci nynějšího žalobce manželé Č. podali v této
věci žalobu na vyklizení žalovaných opřenou o tvrzení, že nejsou povinni
respektovat užívání nebytových prostor žalovanými a že nemovitost vydražili
„bez závad“ (zjevně myšleno nezatíženou právními vztahy, o nichž nevěděli). Z
řečeného nemůže dovolací soud vyvodit jiný závěr, než že žalovaní postrádají
právní důvod užívání nebytových prostor pro neplatnost obou smluv o podnájmu
pro úmysl nájemce zákon obejít a posléze pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského
zákoníku).
Dovolací soud současně konstatuje, že i při chybějícím právním
posouzení této otázky v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nepovažoval za
oprávněné zrušit pouze rozsudek odvolací instance a vrátit jí věc za účelem
doplnění právní kvalifikace o tento právní aspekt. Shledal-li totiž, že otázka
právní relevance smluv o podnájmu je pro věc též určující a její řešení vede
již samo o sobě k závěru o správnosti výroků rozsudků nižších instancí,
nepovažoval za žádoucí vyhnout se tomu, aby svůj právní názor o ní, opřený o
zjevně definitivní skutková zjištění, vyslovil. Bylo by v rozporu s účelem
úpravy přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí (nehledě na
hospodárnost řízení obecně), aby došlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a
ten pak rozhodl v intencích vázanosti právním názorem Nejvyššího soudu. Poté by
se ovšem stala přípustnost dovolání, zachovaná neúspěšné straně podle § 237
odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., záležitostí zcela formální.
Na základě všech shora popsaných závěrů dovolací soud dovolání
žalovaných odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Úspěšnému žalobci vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 218 písm. c/
o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty spočívaly v odměně za
jeden úkon, tedy za vyjádření zástupce k dovolání, krácené dvakrát o polovinu
(§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Při základní sazbě
za úkon 3.800,- Kč představovala po uvedeném krácení výše odměny částku 950,-
Kč a s přičtením režijního paušálu 75,- Kč dospěl dovolací soud k výši nákladů,
stanovené ve výroku II. tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. prosince 2004