28 Cdo 1075/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobce J. K., zast.
advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.
června 2000, sp. zn. 22 Co 135/2000 (v právní věci žalobce J. K., zast.
advokátem, proti žalovaným 1) M. Kn., 2) M. K., oba zast. advokátem, o
vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 18 C 152/95)
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Obvodní soud pro Prahu 2 svým v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 8. září
1999, pod čj. 18 C 152/95-73 zamítl žalobu, dle které jsou žalovaní 1) a 2)
povinni vyklidit byt 3+1, I. kategorie, domu čp. 1980 v P., v katastrálním
území N. m. a vyklizený jej žalobci předat do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací toto rozhodnutí soudu prvního stupně
svým rozsudkem ze dne 22. června 2000 pod čj. 22 Co 135/2000-95 potvrdil. Ve
výroku o nákladech řízení byl rozsudek nalézacího soudu změněn tak, že
žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení stejně jako náhrada nákladů
řízení odvolacího. Návrh na připuštění dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu byl zamítnut.
Odvolací soud ani po doplnění dokazování spisem odboru výstavby Obvodního
úřadu v P. obsahujícího stavební dokumentaci domu čp. 1980 v P. neshledal důvod
k přehodnocení základního závěru učiněného soudem prvního stupně o právní i
faktické neexistenci bytu velikosti 3+1 s příslušenstvím v I. patře uvedeného
domu.
Byt v I. patře předmětného domu byl kolaudován již v roce 1904 jako byt
velikosti 5+1 s příslušenstvím. V padesátých letech byl sice tento byt
rozdělen, ale pouze administrativně a rozdělení nebylo provázeno stavebními
úpravami, které by byly kolaudovány, a na jejichž základě by vznikla kromě
jiného také samostatná bytová jednotka velikosti 3+1 s příslušenstvím. Proto
pokud v devadesátých letech došlo provedením drobných stavebních úprav k
faktickému obnovení kolaudovaného stavu bytu 5+1 s příslušenstvím, předmět
nájmu, tak jak svědčili žalobci, zanikl a rozhodnutí, jímž by přes tuto
skutečnost bylo žalobě vyhověno, by tak bylo nevykonatelné. Pro posouzení
existence, právního režimu a charakteristiky bytu a bytových prostor je
rozhodující stavebně technický stav, jak byl kolaudován příslušným rozhodnutím
stavebního úřadu, faktický způsob užívání místností není rozhodující.
Při posuzování návrhu na připuštění dovolání dle ustanovení § 239 občanského
soudního řádu (dále jen o.s.ř.), kdy žalobce shledával zásadní právní význam v
posouzení otázky, zda je možné se domáhat vyklizení bytu kolaudovaného jako byt
velikosti 5+1, je-li předmětem užívání nebo nájmu pouze část, odvolací soud s
odkazem na skutečnost, že otázky související se závazností kolaudačního stavu
již byly judikaturou řešeny, návrh zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Při prokazování
přípustnosti svého podání se dovolatel zaměřil na dikci ustanovení § 238 o.s.ř.
Žalobce upozorňuje na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu pro Prahu 2, sp. zn. 6
C 276/89, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 11 Co 400/90,
kterým došlo ke zrušení práva společného užívání bytu 3+1, který je předmětem
nynějšího sporu. Podle žalobce není možné, aby soudy nejprve svým rozhodnutím
ohledně uvedeného bytu potvrdily jeho existenci, a následně – po pár letech,
kdy se s předmětnými místnostmi právně nic nedělo – aby tytéž soudy
konstatovaly, že tento byt vůbec neexistuje. Zákonná úprava bytu obsažená ve
vyhlášce č. 83/76 Sb. umožňuje, aby z bytu o velikosti 5+1 byly dány do nájmu
tři místnosti jednomu subjektu a zbývající dvě místnosti druhému subjektu.
Dovolatel se pak svou žalobou domáhá vyklizení bytu sestávajícího ze tří
specifikovaných místností s příslušenstvím, k němuž mu bylo rozhodnutím ONV v
P. o schválení dohody o výměně bytu založeno právo užívání, které poté bylo
potvrzeno i citovanými soudními rozhodnutími. Podle § 871 občanského zákoníku
se právo osobního užívání změnilo na nájem. Jeho nájem předmětného
třípokojového bytu dosud trvá, neboť mezi ním a pronajímatelem dosud nebyl
učiněn žádný úkon ve smyslu § 710 obč. zákoníku. Za této situace tedy
pronajímatel nemohl uzavřít novou nájemní smlouvu se žalovanými, neboť by
takový postup byl pro nemožnost plnění zatížen neplatností ve smyslu § 37 odst.
2 obč. zák.. Pokud by platilo stanovisko soudu, nemohli by se občané žijící v
administrativně rozdělených bytech dovolat svých souvisejících práv, což jistě
nebylo úmyslem zákonodárce. Navíc podle § 3 obč. zák. výkon práv a povinností
nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí
být v rozporu s dobrými mravy.
K tomuto dovolání podala druhá strana sporu vyjádření. Podle žalovaných nejde
u dovolání podaného žalobcem o případ přípustnosti upravený v ustanovení § 238
odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť důvodem vydání usnesení Městského soudu ze dne
16. 10. 1998 pod sp. zn. 21 Co 30/98, kterým byl zrušen první rozsudek
obvodního soudu, byly vady žaloby a dále nepřezkoumatelnost rozsudku prvního
stupně. Odvolací soud tedy nevyslovil žádný konkrétní právní názor, který by
se týkal merita věci, a kterým by byl obvodní soud vázán při svém dalším
rozhodování. Podle žalovaných není dále ani dána důvodnost dovolání podle § 241
odst. 3 písm. d/ o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na správném
posouzení věci. Rozsudek, jehož vydání se žalobce domáhá, je nevykonatelný.
Uvedený byt 3+1 neexistuje právně ani fakticky. Pro posouzení bytů, ale i
nebytových prostor je rozhodující stavebně technický právní stav – tedy stav
kolaudační - nikoliv stav faktického užívání. Byt, který žalovaní obývají, byl
v roce 1904 kolaudován jako 5+1 a od této doby nedošlo k žádné změně právního
stavu, tedy ani k rekolaudaci. Navrhovaným oddělením části místností v bytě
žalovaných by jednak došlo k porušení právního stavu, jednak by byl byt
rozdělen do dvou nesamostatných částí. Nadto je žaloba v rozporu s dobrými
mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Žalobce totiž při podání zjevně nebyl
veden skutečným úmyslem ochránit svoje právo na bydlení, ale snažil se – jak
vyplývá nejenom z původně alternativního petitu - podáním žaloby na vyklizení
získat peníze.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení
části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se
projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále
uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu
oprávněnými, řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l
o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod daný ustanovením § 24l
odst. 3, písm. d/ o.s.ř., které upravuje důvodnost dovolání, nikoliv jeho
přípustnost, jak žalobce uvádí ve svém dovolání. Dříve, než bylo přistoupeno k
věcnému projednání, bylo ovšem třeba zaujmout stanovisko k tomu, zda je toto
dovolání vůbec přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Žalobce ve svém dovolání podle
obsahu usiluje o subsumaci jeho podání do režimu ustanovení § 238 odst.. 1
písm. b/ o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Předpokladem přípustnosti dále je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem
rozhodl jinak proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve
zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí
věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno nebo omezeno tím, že byl povinen
vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento
právní názor soudu byl jedině a výhradně určující pro rozhodnutí ve věci. Tam,
kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí a
pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti,
nelze dovozovat přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení.
V projednávané věci byl první rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6.
11. 1997, čj. 18 C 152/96-41, kterým bylo podané žalobě vyhověno, zrušen
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1998, čj. 21 Co 30/98-57. V
tomto rozhodnutí odvolací soud vytýká nalézacímu soudu přehlédnutí
nesrozumitelnosti žalobního návrhu a absenci právního posouzení věci ve smyslu
ustanovení § 157 odst. 2,3. Těmito důvody soud druhého stupně odůvodnil zrušení
prvoinstančního rozsudku a jeho vrácení k dalšímu řízení. Soud tedy nezaujal
stanovisko k právnímu posouzení věci a nelze hovořit o tom, že by jeho právní
názor byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně.
Zrušující usnesení městského soudu obsahuje pouze pokyny, jak dále postupovat
po procesní stránce, v posouzení věci obvodní soud nijak nezavazuje.
Z výše uvedeného je patrné, že v daném případě nelze souhlasit s názorem
žalobce vyjádřeného v jeho dovolání, podle kterého by průběh řízení odůvodňoval
přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Vzhledem k
této skutečnosti tedy nezbylo, než podané dovolání – když nebyl zjištěn ani
žádný důvod podle ustanovení § 237 o.s.ř. - se zřetelem k ustanovení § 218
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a § 243b odst. 4 o.s.ř. jako nepřípustné odmítnout.
O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 151 věty první odst. 1 a §
150 o.s.ř., když procesně úspěšným žalovaným nebyla náhrada nákladů řízení
přiznána, neboť dovolací soud v okolnostech případu shledal důvody zvláštního
zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. prosince 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu