Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce: RNDr. T. R., bytem P., zastoupen Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem v
Písku, Velké náměstí 119, proti žalovanému: Jihočeský šachový svaz, se sídlem
Skuherského 14, České Budějovice, zastoupen Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem v
Písku, Komenského 319, o určení nezákonnosti a rozporu rozhodnutí se stanovami,
vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 138/2010, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
19. 10. 2010, č. j. 19 Co 1949/2010-60, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, č. j. 28 Cdo
1075/2011-80, se výroku ad. II. opravuje tak, že správně zní:
Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2.800,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jeho právního zástupce Mgr. Pavla Šimáka.
Ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 1075/2011 bylo dne
12. 10. 2011 vydáno usnesení, kterým byla žalobci uložena povinnost nahradit
žalovanému náklady dovolacího řízení v částce 6.360,- Kč, a to do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce Mgr. Pavla Šimáka.
Soud tak rozhodl o nákladech řízení ve prospěch žalovaného, kterému náklady
vznikly v souvislosti s podáním písemného vyjádření k dovolání.
Dovolací soud však v rozporu se skutečností rozhodl o výši nákladů
dovolacího řízení a přiznal je v celkové částce 6.360,- Kč, tj. včetně 20% DPH
a bez toho, aby zohlednil ustanovení § 15 a § 14 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.
Dne 10. 11. 2011 zaslal žalobce soudu sdělení, ve kterém uvedl, že žalovaný,
resp. jeho právní zástupce není plátcem DPH a s ohledem na to žádal o vydání
opravného usnesení.
Nejvyšší soud poté, co shledal, že námitky žalobce jsou důvodné,
provedl opravu části odůvodnění předmětného usnesení, které se v části, ve
které je určena výše nákladů vzniklých žalovanému v dovolacího řízení, opravuje
následovně:
Úspěšný žalovaný má podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vůči
žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle § 5
písm. d) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 10.000,- Kč,
redukovaná dvakrát na polovinu (§ 18 odst. 1, § 15 a § 14 odst. 1 cit.
vyhlášky), tj. 2.500,- Kč. Po přičtení režijního paušálu ve výši 300,- Kč (§ 13
odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) činí v součtu náklady řízení přiznané žalobci
2.800,- Kč.
S ohledem na výše uvedené byla též provedena oprava výroku II.
předmětného usnesení Nejvyššího soudu tak, jak je uvedeno výše.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vymezil
právní otázku, v níž spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Podle něj má takový význam vymezení okruhu (konkrétních fyzických) osob, které
jsou za situace obdobné pro popisovaný případ ve sporu aktivně legitimovány.
Současně uvedl, že se považuje za aktivně legitimovaného pro podání předmětné
žaloby, a to i proto, že oddíl DDM Písek sám žalobu podat nemůže a uložená
pokuta se jej, jako předsedy tohoto oddílu, nejcitelněji dotkne. Na závěr
navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
K podanému dovolání se prostřednictvím advokáta vyjádřil žalovaný.
Uvedl, že v souvislosti s položenou právní otázkou existuje jednoznačná a
konstantní judikatura, ze které soudy při svém rozhodování též vycházely a není
tudíž možné opírat o výše uvedené tvrzení přípustnost dovolání. Na závěr navrhl
odmítnutí dovolání a přiznaní náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání spatřoval v
zásadním právním významu napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o. s. ř.; dovolací důvod, jak vyplývá z textu dovolání, byl uplatněn
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění
účinném po novele č. 7/2009 Sb.) je dána, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. V tomto
ohledu dovodil, že dovolání není možné shledat přípustným, a to pro absenci
judikatorního přesahu napadeného rozhodnutí.
Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně ve svých rozhodnutích
vycházely z dikce zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sdružování občanů“), zejména z
ustanovení § 15 odst. 1 a 2 tamtéž. Podle odst. 1 v případě, kdy člen sdružení
považuje rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov
podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů
ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí
požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a
stanovami. Podle odst. 2 soud v řízení postupuje podle občanského soudního
řádu.
Pravomoc soudů k přezkumu zásadních rozhodnutí orgánů občanských
sdružení je obecně dána, nicméně je třeba, aby byla též splněna restriktivně
vyložená kritéria pro projednání žaloby, jíž se člen sdružení domáhá právní
ochrany u soudu. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 15 odst. 1 zákona
o sdružování občanů je třeba vykládat za pomoci restriktivního, tedy
zužujícího, výkladu z hlediska okruhu osob, jež se mohou dovolávat soudní
ochrany. To proto, že je nutné v co nejširší míře zachovat spolkovou autonomii
garantovanou v čl. 20 Listiny základních práv a svobod bez nevyvážené ingerence
státní moci. Takovými restriktivními kritérii se rozumí – a to při dostatečně
vysokém stupni intenzity jejich naplnění – protiprávnost tvrzeného jednání
druhé strany (v podobě rozporu se zákony či interními normami spolku – tedy
nejen přísně vzato stanovami), dále pak společenský zájem na projednání věci,
vyčerpání smírčích instrumentů a v neposlední řadě výrazná újma (materiální či
osobnostní), potenciálně utrpěnou žalobcem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2916/2006, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2865/2006 či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2306/2008).
Za rozhodnutí orgánu občanského sdružení podle § 15 odst. 1 zákona o sdružování
občanů nelze bez dalšího pokládat jakékoli rozhodnutí, učiněné při činnosti
sdružení. Má-li se člen sdružení oprávněně domáhat soudní ochrany proti němu,
je především třeba, aby takové rozhodnutí zasáhlo do jeho práv; intenzitu
takového zásahu je nutné posuzovat – vzhledem k zásadě spolkové autonomie –
zdrženlivě, se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2304/2011).
Žalobce se de facto v podaném dovolání domáhá označení osoby či okruhu
osob, které jsou k podání příslušné žaloby oprávněny. Podle Stanov Šachového
svazu České republiky jsou řádnými členy svazu mj. šachové oddíly, tedy i
oddíl, jehož předsedou je žalobce (čl. 3 bod 1 písm. a/ stanov). Fyzické osoby
se členy svazu stávají prostřednictvím svého členství v oddílech (čl. 3 bod 4
věta první stanov). K žalobě podle § 15 odst. 1 zákona o sdružování občanů může
být aktivně věcně legitimován nejen oddíl jako člen šachového svazu, jde-li o
rozhodnutí jeho orgánu, ale také člen šachového oddílu jako fyzická osoba. Není
tu důvodu činit rozdíl mezi „řádným“ a „zprostředkovaným“ členstvím v šachovém
svazu jako občanském sdružení. V projednávané věci však není rozhodnou otázkou,
který subjekt je oprávněn k podání žaloby, ale – s odkazem na výše citované
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2304/2011 – povaha trestu, který byl
oddílu, resp. členu sdružení uložen příslušným orgánem. Podle názoru dovolacího
soudu má předmětná sankce ve výši 1.500,- Kč natolik malou intenzitu, že
postačí věc ponechat v kompetenci orgánů občanského sdružení, v intencích čl.
20 Listiny základních práv a svobod a § 3 odst. 3 zákona o sdružování občanů.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Úspěšný žalovaný má podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vůči
žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle § 5
písm. d) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 10.000,- Kč,
redukovaná na polovinu (§ 18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 5.000,- Kč. Poté je
nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996
Sb.), tj. 5.300,- Kč. Po zohlednění 20 % DPH činí v součtu náklady řízení
přiznané žalovanému 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu