28 Cdo 1083/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného,
CSc., v právní věci žalobce Města K., zastoupeného advokátem, proti žalované L.
S., zastoupené advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního
soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp. zn. 7 C 244/2000, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.11.2001, č.j. 15 Co
292/2001-89, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.11.2001, č.j. 15 Co
292/2001-89, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 9.4.2001, č.j. 7 C
244/2000-41, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále, pobočce v
Krnově k dalšímu řízení.
Žalobou podanou dne 27.6.2000 u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově
domáhal se žalobce vyklizení nebytových prostorů blíže popsaných v petitu
žaloby. Tvrdil, že je vlastníkem nemovitosti č. p. 21 na H. n. v K., kde se
předmětné nebytové prostory nacházejí, přičemž je přenechal žalované do nájmu
na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 10.4.1997. V důsledku
výpovědi z nájmu pro dluh na nájemném užívá žalovaná předmětné nebytové
prostory po uplynutí výpovědní lhůty bez právního důvodu.
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově jako soud prvního stupně
rozsudkem ze dne 9.4.2001, č.j. 7 C 244/2000-41 žalobě vyhověl zcela. Po
skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce jako vlastník domu č. 21 na H.
n. v K. uzavřel se žalovanou dne 10.4.1997 nájemní smlouvu na dobu neurčitou
ohledně herny, skladu a sociálního zařízení v tomto domě. Dále vzal za
prokázané, že dne 11.2.2000 byla žalované doručena výpověď z tohoto nájmu pro
neplacení nájemného, na němž v období 1995-1999 vázne dluh 101.812,-Kč. Na
základě výpisu z katastru nemovitostí - listu vlastnictví č. 2088 pro
katastrální území K. – H. p. vzal za prokázané vlastnictví žalobce k domu č. 21
( č.p. 92 na parcele č. 207 ) jako pronajímatele předmětných nebytových
prostor. Z obsahu nájemní smlouvy soud prvního stupně dále zjistil, že byla
uzavřena na dobu neurčitou s ujednáním o běhu tříměsíční výpovědní lhůty a
výpovědním důvodu prodlení s placením nájemného a záloh na služby více než
jeden měsíc. Jelikož výpověď z nájmu ze dne 7.2.2000 byla žalované doručena do
vlastních rukou dne 11.2.2000, skončila výpovědní lhůta a tím nájemní vztah
účastníků dnem 31.5.2000. Uzavřel, že pokud žalovaná užívala předmět nájmu i po
uplynutí výpovědní lhůty, činila tak bez právního důvodu, a to od počátku i
ohledně další nebytové místnosti, která předmětem nájemní smlouvy nikdy nebyla.
Námitky žalované směřující do rozhodnutí rady města ohledně prodloužení doby
nájmu či uzavření nové nájemní smlouvy shledal soud prvního stupně nedůvodnými
a nepodstatnými. Dospěl k závěru, že nájemní vztah účastníků skončil uplynutím
výpovědní lhůty na podkladě řádné výpovědi žalobcem v souladu se zákonem. Věc
posoudil podle § 3, § 10 a § 12 zákona č. 116/90 Sb. o nájmu a podnájmu
nebytových prostor a § 126 odst. 1 o.z. Lhůtu k vyklizení stanovil soud prvního
stupně na 15 dní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15.11.2001, č.j. 15
Co 292/2001-89, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se
vyklizení další nebytové místnosti ( po úpravě žalobního petitu označené jako
prodejna a sklad ) v domě č. 21 v prvním nadzemním podlaží na H. n. v K. a v
tomto rozsahu řízení zastavil. V odstavci II. rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé, pokud jím byla uložena povinnost žalované vyklidit nebytové prostory
v domě č. 21 na H. n. v K. v prvním nadzemním podlaží označené jako herna,
sklad, sociální zařízení potvrdil. Odvolací soud převzal skutková zjištění
soudu prvního stupně. Ztotožnil se rovněž s jeho právním závěrem, že mezi
účastníky byla dne 10.4.1997 platně uzavřena nájemní smlouva. Uzavřel, že výše
uvedena nájemní smlouva splňuje náležitosti podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb.
Dospěl k závěru, že platně uzavřený nájemní vztah mezi účastníky byl ve smyslu
§ 10 zákona č. 116/1990 Sb. ukončen platnou písemnou výpovědí, a to podle
článku VI, bodu 2 písm. b) nájemní smlouvy. Tříměsíční výpovědní lhůta začala
běžet od 1.3.2000 a skončila dnem 31.5.2000. Odvolací soud nepřihlédl k nové
skutečnosti uvedené žalovanou v rámci odvolacího řízení, a to, že výpověď ze
dne 7.2.2000 je neplatná z důvodu jejího podepsání pouze starostou města,
přičemž tomuto úkonu nepředcházelo příslušné rozhodnutí zastupitelstva obce či
jeho rady.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila, že
rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci a
jsou zatíženy vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Poukazovala na skutečnost, že výpověď z nájmu nebytových prostor ze dne
7.2.2000 podepsal pouze starosta města K. Namítala, že o všech právních úkonech
souvisejících s obecním majetkem, tedy i o výpovědi z nájmu musí rozhodnout
obecní rada nebo obecní zastupitelstvo, a to podle § 45 písm. p) zákona č.
367/90 Sb. Podle dovolatelky absence rozhodnutí ze strany jednoho z těchto
orgánů obce způsobuje absolutní neplatnost výpovědi ze dne 7.2.2000, když se
nejedná o projev vůle obce. Dále tvrdila, že k absolutní neplatnosti právního
úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti, tj. i bez návrhu účastníků. Vytýkala
rovněž odvolacímu soudu, že se námitkou absolutní neplatnosti právního úkonu
nezabýval s odkazem na § 119a o.s.ř. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů
obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného
ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních;
způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost
takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného
právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován
správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil
nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho
nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Uvedené vymezení tak dopadá nejen na výklad nejen hmotněprávních, ale rovněž na
aplikaci procesněprávních předpisů, pokud pro výsledné posouzení věci mělo
jejich použití význam.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde
jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní
význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i
význam obecný – z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu
má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou
právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího
soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud
neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně
od ustálené judikatury vyšších soudů.
V dané věci mělo právní posouzení zásadní význam nejen pro rozhodnutí
odvolacího soudu v konkrétní věci, ale této otázce (jejíž řešení bylo v
dovolání zpochybněno) přiznává dovolací soud i výše definovaný obecný význam, a
dovolání tak shledává podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle § 3, §10
a § 12 zákona č. 116/1990 Sb. a § 126 o.z. Z hlediska procesních předpisů
vyslovil závěr k ustanovení § 199a o.s.ř., podle něhož nebylo možno v odvolacím
řízení přihlédnout k údajné nové skutečnosti uplatněné odvolatelkou, totiž k
tomu, že výpověď ze dne 7. 2. 2000 je neplatná proto, že byla podepsána pouze
starostou města, aniž tomuto úkonu předcházelo příslušné rozhodnutí
zastupitelstva obce či jeho rady. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda
si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda
projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.
Podle § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. smlouva musí mít písemnou formu a musí
obsahovat předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby
; nejde-li o nájem na dobu neurčitou také dobu, na niž se nájem uzavírá.
Podle § 10 citovaného zákona je-li nájem uzavřen na dobu neurčitou, jsou
pronajimatel i nájemce oprávněni vypovědět smlouvu písemně bez udání důvodu,
není-li dohodnuto jinak.
Podle § 12 citovaného zákona výpovědní lhůta je tři měsíce, nebylo-li dohodnuto
jinak; počítá se od prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi.
Žaloba na vyklizení podle znění žaloby a shodně i podle odůvodnění rozhodnutí
soudů obou stupňů se opírala o ustanovení § 126 o.z. Posouzení její důvodnosti
zahrnovalo prejudicielní zjištění, zda a nakolik svědčí žalované platný právní
titul k užívání předmětných prostor. Ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990
Sb. svým znění odpovídá ustanovení § 39 o.z. Podle tohoto ustanovení neplatný
je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází
anebo se příčí dobrým mravům. Rozpor se zákonem - dovozovaný dovolatelkou v
této věci - byl spatřován u výpovědi z nájmu nebytových prostor ze dne 7.2.2000
v absenci rozhodnutí obecní rady či obecního zastupitelstva. Smysl ustanovení §
39 o.z. stanovící velmi přísný důsledek absolutní neplatnosti (nikoliv
relativní neplatnosti či odporovatelnosti) určitého úkonu míří na případy tak
flagrantního porušení zákona, které obecně odůvodňují zájem státu na odepření
účinků takového úkonu.
Výklad ustanovení § 39 o.z. (v daném případě šlo o absolutní neplatnost
výpovědi ze dne 7.2.2000 ve smyslu citovaného ustanovení pro rozpor se zákonem)
je v soudní praxi i v odborné literatuře (srov. Občanský zákoník. Komentář, 2.
vydání 1994, C. H. BECK/SEVT) ustálen v tom, že absolutní neplatnost právního
úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, působí
přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská
práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní
výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti se může
dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud však přihlíží k
absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.
Absolutní neplatnost právního úkonu (v daném případě pro rozpor se zákonem ve
smyslu § 39 o.z.) totiž nastává ze zákona a nikoli tedy z jednání subjektu
občanskoprávního vztahu (jako je tomu u relativní neplatnosti právního úkonu
podle § 40a o.z.). Za této situace se v případě absolutní neplatnosti právního
úkonu nemůže uplatnit ani zásada, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo
ji sám způsobil, jak je tomu v případě relativní neplatnosti právního úkonu (§
40a věta druhá o.z.).
Aplikováno na oblast procesních předpisů vztahujících se k povinnosti tvrzení
účastníků a úpravě neúplné apelace nutno dospět k závěru, že skutečnost nesoucí
se k závěru o absolutní neplatnosti úkonu, musí soud zkoumat z úřední
povinnosti, aniž by vyčkával odpovídající procesní iniciativu účastníků
plynoucí pro ně z ustanovení § 120 odst. 1 a odst. 3 věty druhé o.s.ř. Uvedená
povinnost vyplývá ze zásady „iura novit curia“ a ze shora zmíněné povahy
důsledků vyplývajících z absolutní neplatnosti úkonu podle § 39 o.z. Ustanovení
procesních předpisů nemohou být vykládána tak, aby nerespektování této úřední
povinnosti soudu došlo k vydání rozhodnutí, které (objektivně) zakládá další
(nové) nároky opírající se o úkon absolutně neplatný, který ze své povahy
nemůže nést žádné právní důsledky. Opačný výklad by vedl k popření základních
zásad civilního procesu vyplývajících z ustanovení § 1 až 3 o.s.ř. Jinak
vyjádřeno, skutečnosti svědčící pro závěr o absolutní neplatnosti právního
úkonu, nespadají do okruhu skutečností, jejichž existence se musí účastník
dovolávat a ve vztahu k nimž (v oblasti procesních předpisů) má povinnost
tvrzení (a následně důkazní břemeno) ve smyslu § 120 odst. 1, odst. 3 věty
druhé o.s.ř. V tomto rozsahu se neuplatní ani ustanovení § 19a odst. 1 o.s.ř. v
řízení před soudem prvního stupně, ani ustanovení § 212a odst. 3 o.s.ř.
Pro posuzovanou věc je třeba připomenout ustanovení § 14 odst. 1 písm. b)
zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, podle něhož do samostatné působnosti obce
patří mj. hospodaření s majetkem obce. Podle § 45 písm. p) zákona č. 367/1990
Sb., o obcích obecní rada zabezpečuje řešení ostatních otázek spadajících do
samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu.
S přihlédnutím k výše uvedenému tak lze přisvědčit argumentaci dovolatelky, že
pro správné posouzení věci věci bylo významné, aby se odvolací soud zabýval (a
to z úřední povinnosti) otázkou absolutní neplatnosti právního úkonu - výpovědi
z nájmu nebytových prostor ze dne 7.2.2000.
Jestliže v projednávané věci odvolací soud zaujal názor, že nájemní vztah mezi
účastníky skončil uplynutím výpovědní lhůty na základě platné výpovědi žalobcem
(aniž ke skutečnostem nesoucím se k případnému závěru o absolutní neplatnosti
tohoto úkonu přihlédl) , nelze tento jeho právní závěr považovat zatím za
správný.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu
zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i
na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). V dalším
řízení bude třeba provést potřebné důkazy vyplývající ze shora uvedených závěrů
dovolacího soudu.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d
odst. 1, věta třetí o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 28. června 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu