28 Cdo 1084/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o
dovolání dovolatelky akciové společnosti S. k., zastoupené advokátkou, proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni z 30. 11. 2006, sp. zn. 10 Co 287/2006,
vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn.
19 C 263/2005 (žalobce P. f. Č. r., proti žalované akciové společnosti S. k.,
zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva a o neplatnost smlouvy o
převodu pozemků), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalujícího Pozemkového fondu ČR, podané u soudu 20. 12. 2005, bylo
rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech z 27. 3. 2006, č. j. 19
C 263/2005-29. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že Česká
republika je vlastníkem a P. f. Č. R. je správcem pozemků parc. č. 129/4, parc.
č. 131, parc. č. 133/11, parc. č. 133/3, parc. č. 133/7, parc. č. 161/1, parc.
č. 170/1, parc. č. 171, parc. č. 175/1, parc. č. 176, parc. č. 242/1, parc. č.
243/3, parc. č. 252/1, parc. č. 252/2, parc. č. 253/1, parc. č. 254/1, parc. č.
259/1, parc. č. 261/2, parc. č. 261/5, parc. č. 261/7, parc. č. 266/1, parc. č.
266/2, parc. č. 275, parc. č. 396/4, parc. č. 397/2, parc. č. 397/4, parc. č.
398, parc. č. 399/2, parc. č. 399/3, parc. č. 400/1, parc. č. 401/1, parc. č.
401/1, parc. č. 401/2, parc. č. 401/3, parc. č. 402/1, parc. č. 402/2, parc. č.
403/2, parc. č. 404/3, parc. č. 404/6, parc. č. 404/7, parc. č. 404/8, parc. č.
408/5 a parc. č. 408/6, zapsaných na listu vlastnictví č. 144 pro katastrální
území a obec M. u Katastrálního úřadu pro K., katastrální pracoviště K., a také
pozemků parc. č. 672/1 a parc. č. 638/1, zapsaných na listu vlastnictví č. 953
pro katastrální území M. (obec N.) u téhož katastrálního úřadu. Dalším výrokem
téhož rozsudku soudu prvního stupně byla však zamítnuta žaloba žalujícího P. f.
Č. R. o určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemků z 30. 6. 2005 (č. 125 PR
05/29). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
O odvolání žalované akciové společnosti S. k. proti uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 30. 11.
2006, sp. zn. 10 Co 287/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen; bylo také rozhodnuto, že odvolání odvolávající
se akciové společnosti S. k. nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud se především zabýval postavením žalujícího P. f. jako účastníka
tohoto řízení i obsahem jeho žalobního návrhu. Poukazoval na to, že P. f. Č.R.
byl zřízen zákonem č. 569/1991 Sb. na základě zákona č. 229/1991 Sb., má ve své
správě pozemky ve vlastnictví státu, patřící do zemědělského původního fondu, a
půdu tvořící lesní půdní fond (v rozsahu stanoveném zákonem č. 229/1991 Sb.).
P. f. Č.R. je oprávněn provádět převody pozemků zejména podle ustanovení § 17
odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a podle ustanovení § 2a zákona č. 569/1991 Sb.
Pozemkový fond ČR je podle ustanovení zákona č. 569/1991 Sb. právnickou osobou,
zapsanou do obchodního rejstříku; správa nemovitostí P. f. Č. R. podle zákona
č. 229/1991 Sb. se zapisuje v katastru nemovitostí na základě ohlášení P. f..
P. f. Č.R. je tedy právnickou osobou, která je podle vymezení zákona oprávněna
samostatně hospodařit s majetkem státu.
Odvolací soud dále uváděl svůj názor (shodný s názorem soudu prvního stupně),
že na straně žalujícího P. f. Č.R. je dán naléhavý právní zájem na požadovaném
určení vlastnického práva a na určení toho, kdo je správcem pozemků, o něž jde
v tomto řízení. Shodně také s názorem soudu prvního stupně byl odvolací soud
toho názoru, že za současného uplatnění žalobního návrhu na určení vlastnického
práva není po právu žalobcem uplatněný nárok na určení neplatnosti smlouvy o
převodu některých pozemků, uvedených v žalobě žalobce, a otázku neplatnosti
smlouvy nelze tu uplatňovat jako samostatný návrh a je tu možné se neplatností
smlouvy zabývat pouze jako předběžnou otázkou.
Odvolací soud poukazoval pak na to, že dne 30. 6. 2005 uzavřel žalující P. f.
Č.R., jako převádějící, s žalovanou akciovou společností, jako nabyvatelkou,
smlouvu o převodu pozemků, označenou č. 125 PR 05/29, s dodatkem ze dne 3. 11.
2005 a k pozemkům (uváděným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně z 27. 3.
2006, č. j. 19 C 263/2005-29) byl proveden zápis vlastnictví žalované akciové
společnosti, a to na listech vlastnictví č. 144 pro katastrální území a obec M.
na č. 953 pro katastrální území M. (obec N.) u Katastrálního úřadu pro K.,
katastrální pracoviště K.
Odvolací soud při úvaze o tom, zda v daném případě tu byl dán nárok, aby na
oprávněnou osobu bylo bezúplatně převedeno vlastnické právo k jinému pozemku ve
vlastnictví státu způsobem stanoveným v § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.,
měl za to, že tu nelze pominout, že žalovaná akciová společnost opírá svůj
nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu (podle § 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb.) o uzavření smluv o postoupení pohledávky, které byly
uzavřeny v 15 případech (označených jmény postupitelů a daty smluv). Odvolací
soud dovozoval, že „zákon č. 229/1991 Sb. takové postoupení restitučních nároků
výslovně nezakazuje, ani neomezuje. Z ustanovení § 33a odst. 1 zákona čl.
229/1991 Sb. vyplývá, že veškeré nároky na poskytnutí náhrad podle zákona č.
229/1991 Sb. jsou pohledávkami, které lze převést na jiné osoby, přičemž
postupník má postavení oprávněné osoby; oprávněné osoby po nabytí věci, jež je
předmětem restituce, mohou touto věcí volně nakládat. Z toho vyplývá, že v dané
věci jde o nárok na bezúplatný převod pozemků, která je pohledávkou podle § 488
občanského zákoníku tak, jak byl podle § 524 občanského zákoníku žalobci
postoupen. Po postoupení nároku nabývá postupník nejen právo na splnění závazku
povinnou osobu, ale i všechna práva, která měl postupitel v době postoupení
nároku (§ 524 odst. 2 občanského zákoníku). K těmto právům náleží i volba
alternativního plnění, pokud takovou volbu již postupitel neuskutečnil“.
Odvolací soud dále dovozoval, že „při postoupení pohledávek si postupníci
museli být vědomi nejen výhod, ale možných rizik takové cesse, a to s ohledem
na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků P. f.“. Odvolací soud ještě
také zdůrazňoval, že v daném případě došlo k uzavření smluv o převodu pozemků
mimo jakékoli výběrové řízení, jak to sám žalobce potvrdil; proto takový postup
obcházel zákon, a proto takovému právnímu úkonu nelze poskytnout právní
ochranu.
Odvolací soud uváděl, že se zabýval i tím, zda zmíněnými smlouvami převáděl
pozemky spadají svým charakterem do okruhu půdních fondů, jež jsou v působnosti
P. f. ČR. Odvolací soud si také ověřil zprávami České geologické služby –
Geofondu v Praze a Obvodního báňského úřadu v Sokolově, že v lokalitách, kde
jsou ve smlouvě uváděné pozemky, nejsou evidována výhradní ani nevýhradní
ložiska surovin, ani tu nejde o území s předpokládanými výskyty ložisek. Těžba
kaolinu nebo jiného vyhrazeného nerostu zde nebyla povolena.
Odvolací soud proto dospěl k výslednímu právnímu závěru, že tu nelze akceptovat
způsob převedení pozemků do vlastnictví žalované akciové společnosti, který
svým výběrem (nikoli jako u jiných oprávněných osob výběrem ze strany státu, se
kterým oprávněná osoba mohla či nemusela projevit souhlas), získala do
vlastnictví pozemky, jimiž mohly být jinak uspokojeny další oprávněné osoby,
které dosud nebyly uspokojeny podle restitučního předpisu.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu
prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního
řádu.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto s použitím ustanovením § 150
občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované akciové společnosti dne 3. 1.
2007 a dovolání ze strany této žalované bylo dne 14. 2. 2007 předáno na poště k
doručení Okresnímu soudu v Karlových Varech, tedy ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Přípustnost svého dovolání dovozovala dovolatelka z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala,
že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňovala především, že z ustanovení § 7 zákona č. 95/1999 Sb.
(na nějž poukazoval odvolací soud) vyplývá, že tento zákon upravuje úplatné
převody zemědělských pozemků do vlastnictví třetích osob oprávněnými osobami
podle zákona č. 229/1991 Sb., ale oprávněným osobám vznikají podle zákona č.
229/1991 Sb. nároky na bezúplatné vydání zemědělských pozemků. K závěru, že by
daná problematika měla být řešena v budoucnu veřejnou nabídkou, se dospělo až v
roce 2006, kdy byl zákonem č. 131/2006 Sb. změněn zákon č. 229/1991 Sb., tak že
tu byl zakotven v ustanovení § 11a postup při převodu jiného zemědělského
majetku a teprve tedy zákonem č. 131/2006 Sb. (tj. dnem 14. 4. 2006) byl
zakotven institut veřejné nabídky. Do té doby nelze, podle názoru dovolatelky,
argumentovat veřejnou nabídkou, jak to činí odvolací soud. Je také třeba mít na
zřeteli, že zákon č. 95/1999 Sb. hovoří o „obchodní veřejné soutěži“, zatím co
zákon č. 131/2006 Sb. hovoří o „veřejné nabídce“. Výběrové řízení při
vypořádání nároků oprávněných osob neupravoval ani zákon č. 284/1991 Sb.; tento
předpis se nevztahoval výhradně na pozemkové úpravy. Názor odvolacího soudu o
výběrovém řízení, které tu údajně mělo předcházet, nemůže v projednávané právní
věci obstát.
Dovolatelka poukazovala na to, že převod náhradních pozemků nemá povahu
rozhodnutí ve správním řízení; vztah mezi pozemkovým fondem a oprávněnou osobou
je vztahem soukromoprávním; jde tu o vztah dlužníka a věřitele. Dovolatelka
dovozovala, že na právní vztah mezi oprávněnou osobou a pozemkovým fondem při
převodech náhradních pozemků nelze aplikovat přímo zákon o pozemkových úpravách.
Za zcela zásadní pochybení v závěrech odvolacího soudu lze považovat poukaz na
to, že v lokalitách, kde jsou pozemky, o něž jde v tomto řízení, nejsou
evidována výhradní nebo nevýhradní ložiska surovin, ani území s předpokládanými
výskyty ložisek. Těžba kaolinu nebo jiného vyhrazeného nerostu zde nebyla
povolena. Dovolatelka je sice akciovou společností, která má oprávnění k
provozování hornické činnosti, ale v souvislosti s posuzováním daného případu
je třeba hledět na žalovanou akciovou společnost jako na kteroukoli jinou
oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.
Dovolatelka dále vyslovovala nesouhlas názorem odvolacího soudu, že v daném
případě šlo o pozemky, jimiž mohly být uspokojeny další oprávněné osoby, které
dosud uspokojeny nebyly; dovolatelce není známo, že by o předmětné pozemky
projevily zájem o jiné oprávněné osoby, případně jejich právní nástupci, nebo i
jejich postupníci. Podle názoru dovolatelky měly v daném případě i ostatní
oprávněné osoby, případně jejich právní nástupci, měly stejné možnosti jako
žalovaná akciová společnost seznámit s pozemky, které jsou ve správě P. f. Č.
R. (např. s využitím katastru nemovitostí nebo prostřednictvím internetu).
Smlouvy z 30. 6. 2005 o převodu pozemků v daném případě vyhotovil sám žalující
P. f. Č.R., pozemky byly oceněny znalcem, jehož osobu určil rovněž P. f. Č.R.
Dovolatelka posléze zdůrazňovala, že má za to (s poukazem na nález Ústavního
soudu ČR III. ÚS 495/05), že P. f. nesmí fakticky upřednostňovat postup podle
zákona o převodu pozemků před uspokojováním závazků státu podle § 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb., které stát uznal, protože je to v rozporu s jeho
působností v rámci plnění povinností uložených státu zákonem o půdě; znění § 1
odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., upravující postup P. ú. ČR při převodu
zemědělských na oprávněné osoby, je nutno, podle názoru dovolatelky,
interpretovat s ohledem na § 19 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., které deklaruje
nedotčenost zákona o půdě.
Ve vyjádření žalobce k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání
nemělo být vyhověno. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky
poukazoval na to, že odvolací soud opřel úvahu o neplatnosti smlouvy č. 125 PRO
5/29 o ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ale podle názoru žalobce
je bez ohledu na použitelnost či nepoužitelnost § 8 zákona č. 284/1991 Sb.
(který bral v úvahu tuto problematiku v § 8 odst. 4) pro aplikaci § 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb. naprosto dostatečně či podstatně svědčí to, aby uváděna
smlouva z 30. 6. 2005 byla posuzována jako neplatná, protože alternativa
uspokojení nároků dovolatelky v obcích M. a N. přicházela v úvahu až poté, co
by nebylo možné uspokojení v místě vzniku závazku, tj. v obcích V., O., T., T.,
Ž., Č. a V. Podle názoru žalobce soud prvního stupně správně vyložil, že
metodické pokyny P. f. Č. R respektují jak ustanovení § 11 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb., tak i ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., takže úvahy,
kterými se řídil, odpovídají zákonu. Jestliže P. f. Č. R. promítl ustanovení
zákona do svých metodických pokynů, tyto pokyny učinil veřejně dostupnými a
těmito pokyny se při svém postupu řídil, pak změna spočívající v možnosti
získat náhradní pozemek mimo veřejnou nabídku bez toho, že by o této možnosti
byly informovány oprávněné osoby, sama o sobě znamená postup, který je v
rozporu s dobrými mravy. Navíc je v přímém rozporu se zákonem, neboť se takto
zavedla možnost získat náhradní pozemek cestou vlastního výběru ve vybrané
lokalitě, a to pouze na základě podání, nikoli meritorního projednání a
rozhodnutí o podání. Odvolací soud proto správně ve svém rozsudku z 30. 11.
2006 (sp. zn. 10 Co 287/2006 Krajského soudu v Plzni) odkázal i na to, že
dovolatelka vlastním výběrem získala pozemky a zmařila tak uspokojení nároků
jiných oprávněných osob.
Přípustnost dovolání dovolávající se akciové společnosti bylo třeba v daném
případě posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem
dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené
dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 19 C 263/2005
Okresního soudu v Karlových Varech), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z
vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 30.
11. 2006 řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě
posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku v
rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla
vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Z obsahu rozsudku odvolacího soudu z 30. 11: 2006 (sp. zn. 10 C 287/2006
Krajského soudu v Plzni) vyplývalo, že tento odvolací soud posuzoval odvolání,
podané v této právní věci, zejména podle ustanovení § 11 odst. 2, § 17 odst. 1
písm. c) a § 19 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
k jinému zemědělskému majetku, ale také podle ustanovení § 488 a § 524
občanského zákoníku.
Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech, které jsou
uvedeny v § 11 odst. 1 tohoto zákona, pozemkový fond oprávněné osobě převede
bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8
odst. 4 zákona č. 284/1994 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech
(ve znění pozdějších předpisů), a to pokud možno v téže obci, ve které se
nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Na žádost oprávněné osoby může být oprávněné osobě předán i pozemek lesního
půdního fondu s trvalými porosty, a to v ceně přiměřené výměře a kvalitě
původního pozemku. To vše v cenách ke dni 24. 6. 1991.
Podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. nemovitosti ve
vlastnictví státu, uvedené v § 1 odst. 1 téhož zákona, spravují právnické
osoby, zřízené zákonem České národní rady („pozemkové fondy“), s výjimkou
pozemků uvedených pod písmeny a) až d), i pozemky, které jsou určeny
rozhodnutím o využití území pro těžbu nerostů.
Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jsou pozemkovými úpravami
změny v uspořádání pozemků v určitém území, provedené za účelem vytvoření půdně
uvedených hospodářských jednotek podle potřeby jednotlivých vlastníků půdy a s
jejich souhlasem i podle celospolečenských požadavků na tvorbu krajiny,
životního prostředí a na investiční výstavbu (Ustanovení § 19 zákona č.
229/1991 Sb. pak obsahuje i právní úpravu o dohodách vlastníků pozemků o
pozemkových úpravách, o rozhodnutích pozemkového úřadu, jestliže se vlastníci
pozemků nedohodnou, a o přidělení pozemků do zatímního užívání po zahájení
řízení o pozemkových úpravách u pozemkového úřadu).
Podle ustanovení § 488 občanského zákoníku závazkovým vztahem je právní vztah,
ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a
dlužníkovi vzniká povinnost splnění závazku.
Podle ustanovení § 524 odst. 1 občanského zákoníku může věřitel svou pohledávku
postoupit písemnou smlouvou jinému.
Při posuzování dovolání dovolatelky v daném případě měl dovolací soud na
zřeteli také to, jak již byl výklad zejména uvedených ustanovení zákona č.
229/1991 Sb. podán v předchozích rozhodnutích dovolacího soudu, v nichž šlo o
řešení obdobné právní problematiky, tj. otázky platnosti smluv o převodu
náhradních pozemků, které byly sjednány v době od 1. 1. 2003 (tedy po zrušení
zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a o pozemkových úřadech, včetně
jeho § 8) do nabytí účinnosti zákona č. 131/2006 Sb. ze dne 14. 4. 2006, jímž
byl do zákona o půdě vložen § 11a.
Např. v rozsudku Nejvyššího soudu z 11. 6. 2007, 28 Cdo 3042/2006, byla řešena
právní otázka, zda v době od 1. 1. 2003 do 14. 4. 2006 mohl Pozemkový fond ČR
při plnění své zákonné povinnosti poskytovat oprávněným osobám náhradní pozemky
za pozemky nevydané podle druhé části zákona č. 229/1991 Sb. sjednávat smlouvy
o převodu náhradních pozemků na základě plné smluvní volnosti, bez ohledu na
jiné subjekty, když mu žádný právní předpis neukládal povinnosti, které by jej
v tomto směru omezovaly. Dovolací soud v této souvislosti byl i toho názoru, že
pokud jde o obsah postoupeného práva, bylo třeba se zabývat tím, zda obsah
postoupeného práva byl totožný s právem osoby původně oprávněné, která svůj
nárok na náhradní pozemek postoupila, a to až do konce roku 2005, kdy dalším
zákonem č. 253/2003 Sb. byla tato práva omezena, a to v souvislosti s nálezem
Ústavního soudu ČR č. 521/2005 Sb., který z dopadu uvedeného zákona vyčlenil
jen osoby původně oprávněné a jejich dědice. Pokud osoby disponující s nárokem
na náhradní pozemky se snažily získat náhradní pozemky před uplynutím lhůty do
31. 12. 2005, bylo rozhodující, komu pozemkový fond náhradní pozemky poskytl a
komu ne. Dovolací soud dospěl v uvedeném rozsudku z 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo
3042/2006 Nejvyššího soudu, k právnímu závěru, že z hlediska platnosti převodu
pozemku je rozhodující pouze úprava provedená obecně závazným předpisem.
V uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, dovolací soud
vycházel z toho, že byla-li do ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. začleněna povinnost P. f. Č. R. postupovat při poskytování náhradních pozemků
obdobně jako při pozemkových úpravách (což se stalo zákonem č. 183/1993 Sb.,
který do uvedeného ustanovení vložil povinnost P. f. postupovat obdobně jako
při pozemkových úpravách, tj. podle § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb.), potom
postup P. f. Č. R. při převádění náhradních pozemků musí být určitým způsobem
regulován, aby nedocházelo k libovůli z jeho strany a ke zvýhodnění některých
subjektů. Proto uvedenou novelou byla vyjádřena povinnost P. f. zjistit v
konkrétních lokalitách seznam osob, jichž se týkaly nejen pozemkové úpravy, ale
i nároky na vydání pozemků a na převod náhradních pozemků tam, kde vydání
pozemků nebylo možné. Lze souhlasit s tím, dovozoval v citovaném rozsudku
Nejvyšší soud, že skončením účinnosti zákona č. 284/1991 Sb. (tj. dnem 1. 1. 2003) skončila také povinnost P. f. Č. R. podle něj postupovat, a to i v
případech poskytování náhradních pozemků, přičemž zákon č. 139/2002 Sb. byl
zaměřen pouze na postup při provádění pozemkových úprav. V době skončení
účinnosti zákona č. 284/1991 Sb. pak platil zákon č. 95/1991 Sb. , a podmínkách
převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby a o
změně zákona č. 569/1991 Sb., o P. f. Č. r. To vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2, v němž se pod písmenem a) výslovně stanoví, že tento zákon upravuje jednak
postup P. f. Č. R. při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým
vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., a to
na fyzické osoby nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo na ně bylo
toto právo převedeno, a pod písmenem b) jsou upraveny podmínky pro převod
zemědělských pozemků na jiné osoby. Smyslem zákona bylo u jednotlivých pozemků
ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky
oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod pozemků
a upravit postup P. f. Č. R. při vyřizování těchto nároků. Převody pak zákon
upravil jako prodej, i když ve skutečnosti předpokládal též převody oprávněným
osobám, jejichž nárok na převod zanikl nevydáním pozemků, nacházejících se v
katastrálním území obce nebo v sousedním katastrálním území (§ 7 odst. 5 zákona
č. 284/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2001 Sb.). Podle této konstrukce, která
zřejmě vycházela z toho, že ceny převáděného pozemku a ceny nevydaných pozemků
nemohly být totožné, byl při prodeji započten do plnění nárok na náhradní
pozemek. Předpokladem pro takto upravený postup bylo zjištění okruhu
oprávněných osob a jiných osob, jež projevily o pozemek zájem; zákon č. 284/1991 Sb. ukládal v § 7 odst. 5 P. f. oznámit zahájení prodeje konkrétního
pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Oznámení o vyhlášení prodeje podle tohoto ustanovení byl P. f. dále povinen
zveřejnit s minimálně týdenním předstihem v denním tisku s celostátní
působností.
Zájemci o pozemek měli pak lhůtu jednoho měsíce ode dne vyhlášení
prodeje na úřední desce k tomu, aby písemně požádali o převod (prodej) pozemku. Zákon č. 95/1999 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) upravoval postup P. f. v
případech, kdy mezi zájemci o převod pozemku byly oprávněné osoby podle zákona
č. 229/1991 Sb. Nebyl-li takto stanovený postup dodržen, byl podle názoru
dovolacího soudu (vyjádřeného v již citovaném rozsudku 28 Cdo 3042/2006)
porušen zákon č. 95/1999 Sb., což způsobovalo neplatnost smlouvy o převodu
pozemku, uzavřené s opomenutím zákonem stanoveného postupu.
Jestliže tedy v tomto případě (sp. zn. 19 C 263/2005 Okresního soudu v
Karlových Varech) odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 11. 2006 (sp. zn. 10 Co
287/2006 Krajského soudu v Plzni) vycházel z „premise, že odkaz v § 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb. na ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb. za
situace, kdy zákon č. 284/1991 Sb. byl zrušen zákonem č. 139/2000 Sb.,
porovnáním ustanovení § 8 zákona č. 284/1991 Sb. a ustanovení § 9 zákona č.
139/2000 Sb. lze dospět k závěru, že úprava v § 9 zákona č. 139/2000 Sb.
vychází stále z § 19 zákona č. 229/1991 Sb., který institut pozemkové úpravy
zakotvuje, takže jak zákonem č. 284/1991 Sb., tak zákonem 139/2000 Sb. (jenž
zákon č. 284/1991 Sb. nahradil) došlo k vymezení působnosti pozemkových úřadů v
rozhodování o restitučních náhradách a rozhodování o pozemkových úpravách, pak
tedy v daném případě došlo k uzavření smlouvy o převodu pozemků mimo jakákoli
výběrová řízení, a takový postup obcházel zákon; proto takovému právnímu úkonu
nelze poskytovat právní ochranu. Vycházel tedy odvolací soud z týchž právních
závěrů jako dovolací soud v již citovaném rozsudku 28 Cdo 3042/2006 Nejvyššího
soudu.
U výsledného závěru odvolacího soudu v rozsudku z 30. 11. 2006 (sp. zn. 10 Co
287/2006 Krajského soudu v Plzni), že totiž v tomto případě nelze „akceptovat
převedení pozemků do vlastnictví žalované akciové společnosti S. k., která svým
výběrem (nikoli jako u jiných oprávněných osob výběrem ze strany státu, se
kterým oprávněná osoba mohla či nemohla projevit souhlas) získala do
vlastnictví pozemky jimiž mohly být uspokojeny další oprávněné osoby, které
dosud uspokojeny nebyly“, nejde o právní závěr, jenž by bylo možné označit za
právní závěr, který je v rozporu s hmotným právem, a tím méně za právní závěr
řešící právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího
soudu (když odvolací soud vycházel shodně ze závěrů již citovaného rozsudku
Nejvyššího soudu ČR z 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006). A protože v této
právní věci (sp. zn. 19 C 263/2005 Okresního soudu v Karlových Varech) neřešil
odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem, nebyly u dovolání dovolávající se akciové
společnosti dány zákonné předpoklady uvedené v ustanoveních § 237 odst. 1 písm.
c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených
žalujícím P. f. Č. R. na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud
ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení
§ 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i
v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu nákladů řízení o dovolání, takto
vynaložených, žalobci nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k povaze
projednané právní věci a také k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání
dovolatelky, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo ze strany žalobce
uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu