28 Cdo 1087/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
v právní věci žalobkyně Obce K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) L.
ČR, s.p., zastoupeným advokátem a 2) České republice – Ministerstvu
zemědělství, zastoupené advokátem, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp.
zn. 9 C 290/96, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 14.10.2002, č.j. 15 Co 405/2002-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 6.9.1996 u Okresního soudu v Sokolově a doplněnou dne
4.9.2000 domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že je
vlastnicí pozemků blíže popsaným v petitu žaloby.
Okresní soud v Sokolově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20.5.2002,
č.j. 9 C 290/96-120, žalobu v odstavci I. proti prvnímu žalovanému zamítl a v
odstavci II. žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly
ke dni 31.12.1949 zapsány v pozemkové knize u Státního notářství v Sokolově
jako vlastnictví žalobkyně. Vzal za prokázáno, že žalobkyně podala u
Katastrálního úřadu v S. návrh na zápis majetku obce podle § 2 zákona č.
172/1991 Sb. Rovněž vzal z výpisu z katastru nemovitostí za prokázáno, že
předmětné pozemky jsou ve vlastnictví České republiky – S. l. K., s.p. L. K.,
které byly zapsány v obchodním rejstříku v období od 28.12.1990 do 6.8.1993. Z
korespondence Ministerstva vnitra okresním národním výborům soud prvního stupně
zjistil, že dnem 1. 7.1950 nabývá účinnosti zřízení Vojenského újezdu P. a dne
27.6.1950 byl sepsán v úřadovně MNV v K. zápis, podle kterého měl MNV předat
předmětné nemovitosti do vlastnictví Československého státu. Dovodil, že první
žalovaný není v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem pasivně legitimován,
neboť vlastníkem předmětných nemovitostí je Česká republika a první žalovaný
má k uvedeným pozemkům právo hospodaření. Vyslovil závěr, že pasivně
legitimována v tomto řízení může být pouze Česká republika, neboť je v katastru
nemovitostí zapsána jako vlastník. Dále poukazoval na
§ 21a odst. 1 o.s.ř., podle kterého za stát před soudem vystupuje organizační
složka státu příslušná podle zvláštního předpisu - zákona č. 219/2000 Sb. o
majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích ve smyslu
zákona č. 501/2001 Sb. s tím, že Česká republika musí být v řízení zastoupena
Ministerstvem zemědělství České republiky jako ústředním orgánem státní správy
lesů. Rovněž odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27.3.1997, sp.zn. 2 Cdon 180/96, v němž dospěl k závěru, že část pozemku, dříve
evidovaná jako samostatná pozemková parcela a později sloučená s jinými
pozemky, je v žalobě náležitě identifikována také uvedením údajů z evidence v
pozemkové knize. Na základě výše uvedeného vyslovil názor, že žalobkyně
předmětné nemovitosti náležitě identifikovala. Dospěl k závěru, že je tu dán
naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť na základě rozhodnutí soudu
má být do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo a tímto způsobem
dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Za
podstatnou považoval skutečnost, že žalobkyně před podáním žaloby podala u
Katastrálního úřadu v S. návrh na zápis vlastnického práva k předmětným
nemovitostem. Uzavřel, že žalobkyně je vlastnicí předmětných pozemků, neboť
prokázala splnění podmínek podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
K odvolání druhé žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 14.10.2002, č.j. 15 Co 405/2002-133, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku II. a IV. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním posouzením s tím, že subjekt pasivně legitimovaný
v tomto řízení je Česká republika - Ministerstvo zemědělství ČR a první
žalovaný L. ČR, s.p. s majetkem státu pouze hospodaří. Shodně se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, že pro identifikaci pozemku je podstatné uvedení
parcelního čísla a katastrálního území. Poukazoval též na § 26 odst. 1 zákona
č. 169/1949 Sb. o vojenských újezdech s tím, že Vojenský újezd P. byl zákonným
způsobem zřízen až ke dni 1.7.1950, tedy po 31.12.1949 a k rozhodnému datu byla
v pozemkové knize jako vlastník zapsána Obec K. Podle odvolacího soudu nelze
odkazovat ani na § 309 obecného zákoníku občanského, neboť toto ustanovení
upravuje držbu a nikoli vlastnické právo k věcem a nebylo prokázáno, že by byly
před 31.12.1949 splněny podmínky pro nabytí vlastnictví držbou. Ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že byl prokázán naléhavý právní zájem žalobkyně
na podání určovací žaloby a též bylo prokázáno, že žalobkyně byla ke dni
31.12.1949 vlastnicí předmětných pozemků.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dne 6.1.2003
dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. Tvrdila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., které spatřovala v tom, že v řízení byla označena jako
účastník řízení, ačkoli k tomu neměla (resp. nemá) pasivní způsobilost
účastníka řízení. V této souvislosti odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 28.2.2002, sp.zn. 20 Cdo 537/2001 s tím, že podle § 2 odst. 1 a 2 zákona
č. 77/1997 Sb. je podnik právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s
majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost a k tomuto majetku má
právo hospodaření. Namítala, že zakladatel (Ministerstvo zemědělství) tedy
podle tohoto zákona nemá zákonnou možnost majetek, který byl státnímu podniku
svěřen k hospodaření, odejmout. Podle dovolatelky státní podnik při sporech o
určení vlastnického práva k nemovitostem, k nimž zastává právo hospodaření,
nemá být zastoupen Ministerstvem zemědělství, jako ústředním orgánem státní
správy na úseku lesního hospodářství, ale toto postavení plně náleží státnímu
podniku L. ČR Tvrdila, že Česká republika - Ministerstvo zemědělství nemůže
uložit státnímu podniku L. ČR případné vydání majetku, který mu svěřilo k
podnikání, Městu K. Dále poukazovala na nepřetržitou existenci vojenského
výcvikového tábora C. les asanovaného do Vojenského újezdu P. a to od roku 1947
do roku 1954 a na existenci V. l. a s. L. K., n.p., která nepřetržitě
hospodařila od roku 1947 až do roku 1959. Konstatovala, že dne 16.6.1949 byl
přijat zákon č. 169/1949 Sb. o vojenských újezdech, který stanovil podmínky pro
zřizování nových vojenských újezdů a § 26 odst. 1 a 2 tohoto zákona je nutno
podle dovolatelky aplikovat i u Vojenského výcvikového tábora C. les, přičemž
nedošlo k jeho zrušení, nýbrž k ustavení nového Vojenského újezdu P. Navrhla
proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto
nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby
na určení vlastnictví v této věci bylo závislé na zjištění, zda žalobkyně je
vlastnicí předmětných nemovitostí. Z nesporných skutkových zjištění učiněných
již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom
dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož subjektem
pasivně legitimovaným v tomto řízení je Česká republika – Ministerstvo
zemědělství České republiky a L. ČR, s.p. vykonávají k předmětným pozemkům
pouze právo hospodaření. Lze přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru,
že v dané věci byl dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví a rovněž
vzal správně za prokázáno, že žalobkyně Obec K. byla ke dni 31.12.1949
vlastnicí předmětných pozemků. Dovolací soud se ztotožňuje i s právními závěry
odvolacího soudu o tom, že na projednávanou věc nelze aplikovat § 26 odst. 1
zákona č. 169/1949 Sb., neboť Vojenský újezd P. byl zřízen až po dni 31.12.1949
a nelze vycházet ani z ustanovení
§ 309 obecného zákoníku občanského, jelikož před 31.12.1949 nebyly splněny
podmínky pro nabytí vlastnictví držbou.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní
judikatury. Nelze proto přisvědčit druhé žalované, že by přípustnost dovolání
byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro
úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatelky na jí uváděné rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR ze dne 28.2.2002, sp.zn. 20 Cdo 537/2001, je nepřípadný.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného
ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §
243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití
§ 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Druhá žalovaná
neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním
žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu