Po skutkové stránce vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně, podle
nichž žalobkyně původně vyzvala výzvou doručenou Obvodnímu podniku bytového
hospodářství v P. tuto organizaci k vydání ideální poloviny nemovitostí.
Podruhé pak podala výzvu Obvodnímu podniku bytového hospodářství s.p. v P.,
která mu byla doručena dne 25. 4. 1995. Stejnou výzvu téhož dne doručila
městské části P. a rovněž tak za stejných podmínek i žalovanému Š. N.
Ministerstvo hospodářství České republiky rozhodnutím ze dne 31. 5. 1995
udělilo Obvodnímu podniku bytového hospodářství v P. výjimku z ustanovení § 45
zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů k prodeji části majetku
tohoto podniku. Kupní smlouvou uzavřenou dne 15. 8. 1994 mezi Městskou částí
P., M. B. (které byla předtím vydána ideální polovina uvedených nemovitostí),
Obvodním bytovým podnikem v P., s.p. na straně jedné a mezi Š. N. na straně
druhé se stal Š. N. výlučným vlastníkem nemovitostí, které jsou nyní předmětem
sporu. Právní účinky vkladu vlastnictví ve prospěch posledně jmenovaného
nastaly ke dni podání návrhu, to je ke 7. 10. 1994.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně o tom, že
žalobkyně splňuje požadavky kladené na oprávněnou osobu, že nynějším vlastníkem
sporných nemovitostí je žalovaný a že se jím stal na základě shora uvedené
kupní smlouvy uzavřené dne 15. 8. 1994. Přitom Obvodní bytový podnik v P. byl
informován o tom, že u něj žalobkyně uplatnila své nároky poté, co vstoupil v
účinnost zákon č. 87/1991 Sb., byť i v té době žalobkyně úspěch s nárokem na
vydání věcí mít nemohla vzhledem k tehdejší právní úpravě. Stejnou vědomost o
uplatnění těchto nároků měl i další převodce - Městská část P. Odvolací soud se
však neztotožnil s dalšími právními závěry soudu prvního stupně o neplatnosti
předmětné smlouvy. Soudu prvního stupně vytkl nesprávné posouzení údajně
mimořádného spěchu s uzavřením kupní smlouvy a vkladem vlastnického práva do
katastru nemovitostí. Okolnost, že po uzavření kupní smlouvy dne 15. 8. 1994
došlo k podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí dne
7. 10. 1994 není právně významná, když soud prvního stupně nepřípustným
způsobem směšuje datum právního účinku vkladu s datem provedení zápisu do
katastru nemovitostí.
Podle odvolacího soudu netrpí kupní smlouva předně rozporem se zákonem v
ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Zákaz převodu věci do vlastnictví
jiné osoby podle tohoto ustanovení platil jen do zániku práva na vydání věci,
jak to bylo vysloveno již v rozhodnutí č. 65 ročníku 1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Toto blokační ustanovení platilo od 1. 4. 1991 po dobu
šesti měsíců, popřípadě i nadále, pokud byla oprávněnou osobou v této lhůtě
podána výzva. Obdobné závěry je třeba vztáhnout po účinnosti nálezu Ústavního
soudu publikovaného pod č. 164/1994 Sb., tedy v době od 1. 11. 1994 po dobu
šesti měsíců, případně i nadále, pokud byla oprávněnou osobou v této lhůtě
podána výzva.
Kupní smlouva v této věci však byla uzavřena 15. 8. 1994, tedy mimo shora
uvedené období, výzva k vydání nemovitostí byla žalovaným Městské části P. a
Obvodnímu bytovému podniku v P., s.p. v likvidaci doručena dne 25. 4. 1995.
Okolnost, že v době uzavření kupní smlouvy byl publikován nález Ústavního
soudu, který otevíral další možnost oprávněným osobám postrádajícím do té doby
trvalý pobyt v České republice, uplatnit svůj restituční nárok, je v této věci
bezvýznamná. K uzavření kupní smlouvy totiž došlo po předchozích jednání
trvajících asi půl roku. Z účastníků kupní smlouvy měl vědomost o uplatnění
výzvy restituentky z roku 1991 pouze Obvodní bytový podnik v P., s.p. v
likvidaci, a dokonce ani ten v době uzavírání smlouvy nemohl vědět, zda
restituentka svůj nárok opět uplatní či nikoliv. Okolnost, zda a kdy byla výzva
doručena i dalším účastníkům kupní smlouvy, považoval odvolací soud za právně
bezvýznamnou, neboť ve vztahu ke Š. N. nešlo o osobu povinnou z hlediska zákona
č. 87/1991 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uplatnila dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci. Podle dovolatelky je kupní smlouva
uzavřená v této věci v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Nesouhlasila s právními závěry odvolacího soudu, podle nichž bylo třeba lišit
mezi účinky tohoto blokačního ustanovení v závislosti na účinnosti původně
uplatněné výzvě (za účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., ve znění před účinností
ústavního nálezu č. 164/1994 Sb.) a mezi účinky omezení převodu věci
podléhající vydání podle tohoto zákona po nabytí účinnosti zmíněného nálezu. V
této souvislosti dovolatelka zdůrazňovala, že požadavek trvalého pobytu na
území České republiky byl podle tohoto nálezu od počátku protiústavní. K těmto
důsledkům bylo třeba přihlédnout při výkladu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
Závěry, k nimž dospěl odvolací soud, tak porušují rovnost občanů a představují
porušení základního lidského práva. Namítala dále, že v době uzavření předmětné
kupní smlouvy scházel souhlas vlády dle ustanovení § 45 zákona č. 91/1991 Sb.,
který byl opatřen teprve dodatečně se značným zpožděním. Při vědomosti Městské
části P. jako zřizovatele Obvodního bytového podniku pro P. došlo tak k
uzavření kupní smlouvy v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 o.z.,
takže smlouvu je třeba považovat za neplatnou podle § 39 o.z. Navrhla proto
zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný sub 3) navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto
dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č.
30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle
dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského
soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Dovolání v této věci shledal přípustným podle § 238 odst. 1 písm. a)
o.s.ř.. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek v celém rozsahu (§ 242
odst. 1 o.s.ř.) z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3
písm. d) o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení může
spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného
právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z
rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
text na str. 13/45).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věci podle
ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a § 3 odst. 1 o.z., to vše ve
vztahu k ustanovení § 39 o.z., která se této právní věci týkala a účastníci
řízení na ně v průběhu řízení také poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba
ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil,
popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení
právních předpisů.
Odvolacímu soudu lze předně přisvědčit, pokud neshledal důvod
neplatnosti předmětné kupní smlouvy v tvrzeném rozporu s porušením povinností
povinné osoby uvedených v § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Uvedené ustanovení
už podle gramatického výkladu míří na povinnosti zvláštního subjektu, jímž je
povinná osoba uvedená v ustanovení § 4 zákona. Na ni se vztahuje povinnost
odvíjející se od doručení výzvy osobou oprávněnou definovanou v ustanovení § 5
zákona. K tomu se sluší připomenout důsledky plynoucí z citovaného ustanovení
(odstavec 2, odst. 3) o lhůtách k podání výzvy (následně pak i případné žaloby
na uplatnění nároků oprávněné osoby podle § 4 odst. 4 zákona). Uvedená
ustanovení nelze vytrhávat z kontextu celého zákona č. 87/1991 Sb., jehož
účelem a smyslem bylo nikoliv odstranění veškerých křivd, k nimž došlo v
rozhodném období (§ 1), nýbrž zmírnění křivd, a to jen některých, postupem
uvedeným v příslušných ustanoveních tohoto zákona. Pak ovšem nelze než dospět k
závěru, že omezení stíhající povinnou osobu vznikla pouze ve specificky
vymezeném vztahu mezi oprávněnou osobou, splňující požadavky na ni kladené ve
smyslu § 3 zákona, která učinila podle platné právní úpravy úkon, totiž
uplatnila u povinné osoby výzvu k vydání věci, to vše ve lhůtách stanovených ve
shora uvedených ustanoveních. Názor prezentovaný dovolatelkou, podle něhož jí
status oprávněné osoby příslušel od počátku účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.,
nelze akceptovat. V této souvislosti se připomíná, že úprava provedená zákonem
č. 87/1991 Sb. (a obdobně dalšími zákony, jako zákonem č. 403/1990 Sb., zákonem
č. 229/1991 Sb.) přestavuje bezesporu nesrovnatelně široký rozsah pokusu státu
o nápravu, resp. zmírnění některých křivd způsobených oprávněným osobám v
rozhodném období. Nešlo ovšem o restituci beze zbytku, jednotlivé případy, kdy
k vydání, případně úplnému vydání nedošlo, zohlednil zákonodárce v
odpovídajících skutkových podstatách zákona (srov. § 2 zákona).Tomu odpovídala
omezení daná původně vyloučením některých skupin z důvodů absence občanství
ČSFR (resp. ČR), požadavku trvalého pobytu na území republiky, jakož i
stanovení lhůt k uplatnění těchto nároků.
Samotná okolnost, že uvedený zákon byl v pozdějším vývoji dotčen
některými nálezy Ústavního soudu deklarujícími protiústavnost těchto omezení
neznamená ještě, že zákon č. 87/1991 Sb. v podobě před přijetím jednotlivých
ústavních nálezů jej měnících, nebyl platným pramenem práva. Tento závěr má
svůj důsledek právě z hlediska posouzení chování subjektů, na jejichž práva a
povinnosti měl zákon, resp. změny některých jeho ustanovení, vliv.
Tyto okolnosti je třeba mít na zřeteli při výkladu důsledků ustanovení § 9
odst. 1 zákona, které odvolací soud přiléhavým a správným způsobem aplikoval,
jak to odpovídá dnes již ustálené soudní praxi v restitučních sporech. Na ně
ostatně odůvodnění rozsudku odvolacího soudu správně odkazuje.
V dovolání zmíněná absence předchozího souhlasu vlády podle zákona č. 92/1991
Sb., je v této věci bezvýznamná. Kupní smlouva uzavřená dne 15. 8. 1994 mezi
účastníky, měla účinky vázanosti smluvními projevy pro strany, které ji
uzavřely. Souhlas vlády podle § 45 odst. 2 ve vztahu k výjimce ze zákazu
převodu vlastnictví majetku podniků mimo obvyklé hospodaření, představoval
podmínku účinnosti smlouvy ve smyslu ustanovení § 47 odst. 1 o.z.. Poté, co byl
tento souhlas převodci obvodnímu bytovému podniku v P. udělen usnesením vlády
ČR ze dne 24. 5. 1995, byla kupní smlouva důvodně v souladu s platnou úpravu
byla předložena s návrhem na provedení vkladu vlastnického práva ve prospěch
třetího žalovaného (kupujícího) do katastru nemovitostí.
Z žádného ustanovení platného práva tak nelze neplatnost smlouvy podle tvrzení
žalobkyně dovodit. Právní závěry odvolacího soudu je tak třeba považovat za
správné.
Neplatnost uvedené smlouvy nelze dovodit ani za použití ustanovení § 3 odst. 1
o.z. Podle uvedeného ustanovení výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Zákon
neobsahuje legální definici pojmu dobré mravy. Soudní praxe dospěla k výkladu,
podle něhož dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních
norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních. Z rozhodování Ústavního soudu lze připomenout výklad, podle
něhož „dobré mravy“ jsou souborem etických, obecně zachovávaných a uznávaných
zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby
každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické
společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj
morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního
případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání
účastníků právního vztahu.
Soudní praxe rovněž dospěla k závěru, že použití ustanovení § 3 odst. 1 o.z.
nelze vyloučit jen na základě úvahy, že takový výkon práva, který odpovídá
zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy. Stejně tak byl vysloven závěr, že
ustanovení § 3 odst. 1 o.z. nemůže vyloučit účinky, jaké má podle kogentní
právní normy pro vznik, změnu nebo zánik právních vztahů zákonem předvídaná
právní skutečnost.
Aplikováno na posuzovanou věc, nelze odvolacímu soudu vytknout, že by tyto
zásady nerespektoval a že by v této konkrétní věci nevěnoval pozornost všem
okolnostem případu, na které žalobkyně a žalovaní v průběhu řízení poukazovali.
Vzhledem k výše zaujatému výkladu o zásadní platnosti kupní smlouvy
ze dne 15. 8. 1994
Obecně platí (a ke stejnému závěru došla soudní praxe), že použití
ustanovení § 3 odst. 1 o.z. nelze vyloučit jen na základě úvahy, že takový
výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy. Stejně
tak je přijímán závěr, že ustanovení § 3 odst. 1 o.z. nemůže vyloučit účinky,
jaké má podle kogentní právní normy pro vznik, změnu nebo zánik právních vztahů
zákonem předvídaná právní skutečnost. Pro oblast výkonu vlastnického práva byl
formulován závěr, podle něhož zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor
výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy,
pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by
vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo
zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení).
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalobkyně zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4
o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1
o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného
sub 3 k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby
ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu