28 Cdo 1104/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka
Ištvánka, v právní věci žalobců a) Ing. L. S., b) J. B., c) J. R., d) M. P., e)
B. P., f) V. G. ml., g) J. B., h) B. T., ch) J. L., i) V. G. st., všech
zastoupených žalobcem i), proti žalovanému M. s. P.-B., zastoupenému advokátem,
o určení členství v žalovaném s. a uložení povinnosti plnit vůči žalovaným
povinnosti, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 80/2003, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci, ze dne 25. ledna 2005, č. j. 29 Co 580/2004-88, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne
25. ledna 2005, č. j. 29 Co 580/2004-88, se zrušuje ve vztahu k žalobci Ing. L.
S.
II. Dovolání žalovaného, pokud směřovalo proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 25. ledna 2005, č. j. 29 Co
580/2004-88, ve zbývající nezrušené části, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, shora uvedeným
rozsudkem, změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 12. 2004, č.
j. 17 C 80/2003-51, tak, že určil, že žalobci jsou členy M. s. P.-B.
a že žalovaný je povinen plnit vůči nim všechny povinnosti vyplývající ze
zákona č. 83/1990 Sb. a ze stanov s. Současně rozhodl o nákladech řízení mezi
účastníky.
Rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl změněn rozsudkem odvolacího
soudu, vycházel ze závěru, že členství žalobců ve s. žalovaného zaniklo
dobrovolným rozpuštěním podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 83/1990 Sb., o
sdružování občanů, čímž zaniklo i členství žalobců. Následně pak zbývající
bývalí členové založili s. nové, které bylo zaregistrováno a jehož stanovy
byly schváleny. Dalším důvodem zamítnutí žaloby podle soudu prvního stupně byl
závěr, podle něhož žalobci na schůzích dne 8. 3. 2002 i 13. 4. 2002 dali
nepochybně najevo svůj úmysl ukončit členství ve s. Konečně zamítavé rozhodnutí
spočívalo na závěru o nedodržení třicetidenní subjektivní a šestiměsíční
objektivní lhůty k uplatnění soudní ochrany proti rozhodnutí obou schůzí o
ukončení členství, pokud tato usnesení považovali za nezákonná nebo odporující
stanovám.
Odvolací soud proti tomu vyšel z odlišného právního posouzení.
Nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že M. s. P. – B. zaniklo dobrovolným
rozpuštěním, když tento závěr nemá oporu ani v provedených důkazech, ani v
tvrzení účastníků včetně samotného žalovaného. Takovou úvahu nabídl soudu pouze
svědek V. N., jenž uváděl, že po vystoupení žalobců ze s. zbývající členové
podali žádost o registraci M. s. k Ministerstvu vnitra ČR, respektoval, že se
mělo jednat o „přeregistraci s původním jménem“. Žalovaný však na výzvu
odvolacího soudu výslovně sdělil, že nečiní skutková tvrzení k závěru, že
původní m. s. zaniklo a že vzniklo s. nové ani k takovému tvrzení neoznačil
žádné důkazy. Odvolací soud za této situace poukázal na znění ustanovení §
12 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., podle něhož pokud stanovy s. neurčují způsob
dobrovolného rozpuštění s., rozhoduje o něm jeho nejvyšší orgán, ten oznámí
zánik s. do patnácti dnů příslušnému ministerstvu. Pokud žalovaný netvrdí, že
by takto postupoval a nevyvrací tvrzení žalobců, že stále působí pod stejným
registračním číslem a dokonce hospodaří s původním účtem s., pak ve spojení se
zjištěním odvolacího soudu převzatým z přípisu Ministerstva vnitra ČR ze dne
17. 7. 2002 adresovaného V. G. st. lze dovodit, že členská schůze konaná dne 4.
5. 2002 přijala pouze změnu stanov s., kterou pak oznámila Ministerstvu vnitra
ČR. Přitom odvolací soud zjistil, že ani z obsahu zápisů o členských schůzích
není zřejmé, že by členská schůze jako nejvyšší orgán s. přijala usnesení o
rozpuštění s.. Odvolací soud proto nemohl převzít závěr soudu prvního stupně o
tom, že došlo k rozpuštění s. podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 83/1990 Sb.
K otázce vystoupení člena ze s. uvedl odvolací soud, že zákon č.
83/1990 Sb. neobsahuje vlastní úpravu a vzhledem k ustanovení § 3 odst. 3
zákona odkazuje na znění stanov s. Z nich odvolací soud zjistil, že členství ve
s. zaniká:
a) úmrtím člena,
b) vystoupením člena a
c) vyloučením.
Pokud jde o možnost vystoupení člena ze s., vyšel odvolací soud z
obsahu stanov předložených žalovaným, že podle nich členství v takovém případě
zaniká uplynutím tří měsíců ode dne doručení písemného oznámení o vystoupení
předsedovi s. Odvolací soud proto dovodil, že k účinnému vystoupení člena může
dojít pouze touto písemnou formou. Kromě toho i pro tento právní úkon platí
úprava jeho náležitostí podle § 37 odst. 1 o. z., tedy že právní úkon musí být
mj. učiněn určitě a srozumitelně, pod sankcí neplatnosti. Podle § 40 odst. 1 o.
z. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda
účastníků, je neplatný. Z toho dovodil, že žalobci nemohli ukončit členství ve
s. neformálním či konkludentním jednáním, z něhož by bylo možno usuzovat na
úmysl ukončit členství ve s. Odvolací soud připustil, že požadavek písemné
formy úkonu adresovaného předsedovi s. mohla být dodržena podpisem zápisu o
průběhu členské schůze, v jejímž průběhu žalobci učinili prohlášení, že ze s.
vystupují. Tento závěr o jednoznačném prohlášení však nelze dovodit ze žádného
ze zápisů o schůzích s. Odvolací soud v tomto směru odkázal na bod 2. usnesení
z mimořádné členské schůze ze dne 8. 3. 2002, podle něhož zánik členství ve s.
ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. b) a v souladu s odstavcem 2, finanční
vypořádání členského podílu, které bude provedeno na výroční členské schůzi a
zánik funkce finančního hospodáře, rozhodně nelze vykládat jako jednoznačný
projev vůle konkrétních osob ukončit členství ve s.
Podle odvolacího soudu zápis neobsahuje podpisy žalobců, takže nemůže
být ani vzhledem ke shora uvedené úvaze považován za právní úkon je zavazující.
Ani zápis z výroční členské schůze neobsahuje jednoznačné prohlášení
konkrétních osob, že vystupují ze s. V zápise je totiž pouze uvedeno, že
členská schůze bere na vědomí v souladu s unesením mimořádné členské schůze ze
dne 8. 3. 2002, že zaniká členství a na tomto základě byly vráceny členské
podíly, dále že pokračují sousední honební společenství v jednání o rozdělení
původní honitby a přičlenění jejich částí k těmto honebním společenstvím (bod
d). Pod zápisem jsou podle zjištění odvolacího soudu přičiněny podpisy žalobců
„za členy bývalého MS B. – P.“, což odvolací soud hodnotil jako zavádějící,
když m. s. nezaniklo.
Odvolací soud tak dospěl k závěru, že sice nelze vyloučit, že původně
žalobci měli v úmyslu ze s. vystoupit a určitou dobu tak i jednali, dokonce si
nechali vyplatit členské podíly, nebylo v tomto řízení prokázáno, že učinil
platný právní úkon k vystoupení ze s. ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. b)
stanov žalovaného. Nebyl zjištěn a prokázán ani jiný způsob ukončení členství
žalobců v tomto s. Současně odvolací soud vzal do úvahy i zjištění učiněného i
z vyjádření žalovaného, že tento považoval členství žalobců ve s. za ukončené a
neplnil proto vůči nim povinnosti plynoucí z něj ze zákona č. 83/1990 Sb. a ze
stanov s. Odvolací soud v této skutečnosti spatřoval doložení naléhavého
právního zájmu žalobců na určení, jehož se domáhali.
Podpůrně odvolací soud připomněl, že žádné z usnesení shora citovaných
neobsahuje výslovné jednoznačné rozhodnutí, kterým by bylo ukončeno členství
konkrétních členů žalobců ve s. Právní ochrana žalobců proto není omezena
ustanovením § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., podle něhož považuje-li člen s.
rozhodnutí některé z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat
opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do třiceti dnů
ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do šesti měsíců od rozhodnutí,
požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a
stanovami.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to proti všem jeho
výrokům, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle § 241a
odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Přitom opakoval argumentaci z řízení před soudy obou stupňů a namítal,
že odvolací soud vycházel z odlišného skutkového stavu, než byl zjištěn soudem
prvního stupně, ač nezopakoval listinné důkazy, na které se odvolává.
Odvolacímu soudu vytýkal, že důkazy nehodnotil ve všech souvislostech a
nesprávně právně posoudil právní úkony žalobců podle ustanovení § 35 o. z.
Podle dovolatele právo sdružovat se je záležitostí svobodnou, dobrovolnou a
nelze ji proto svazovat nadbytečnými formalitami, když ze s. může každý
kdykoliv vystoupit, aniž by pro to zákon vyžadoval jakékoliv další formality.
Připojil námitku zmatečnosti v tom, že V. G. není v žalobě označen jako
žalobce, jako zástupce žalobců. Nebyl proto účastníkem řízení. Kromě toho
usnesením Okresního soudu č. j. 17 C 80/2003-70 ze dne 18. 5. 2004, bylo řízení
o odvolání ve vztahu k žalobci Ing. L. S. zastaveno. Přesto odvolací soud
rozhodoval i o tomto účastníkovi.
Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání
bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto rozsudek odvolacího soudu v
rozsahu plynoucím z ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání je v převážné části neopodstatněné.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dovolatel
uplatnil míří na situaci, kdy řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vady, k nimž za řízení došlo, jsou
způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, nejde-li o zmatečnosti uvedené v § 229
o. s. ř. za současné podmínky že mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. S tím souvisí rovněž posouzení existence dalšího dovolacího důvodu, totiž
nesprávného právního posouzení věci ve smyslu 241a odst. 3 o. s. ř. Tento
dovolací důvod dopadá na případy, kdy rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Konečně pokud jde o dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), tvrdil dovolatel nesprávnou aplikaci
ustanovení občanského zákoníku ve vztahu k posouzení právních úkonů, jimiž se
měli žalobci vzdát svého členství v žalovaném s.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout také ke
zmatečnostem uvedeným v § 229 odst. 1, v § 229 odst. 2 písm. a) a b) a v § 229
odst. 3 o. s. ř. Přihlédnutí ke zmatečnostem má za následek, že dovolací soud
napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě též rozhodnutí soudu prvního
stupně, zruší, jestliže zjistí, že řízení je uvedenými zmatečnostmi postiženo.
Dovolací soud v tomto směru postupoval za situace přípustného dovolání,
přihlédl k poukazu dovolatele obsaženém v dovolání, a to jmenovitě k důsledkům
plynoucím z usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. 5. 2004, č. j. 17 C
80/2003-70. Tímto usnesením bylo totiž zastaveno řízení o odvolání, které
podali žalovaní Ing. L. S., J. B. a J. L. pro nezaplacení soudního
poplatku. Uvedené usnesení bylo zrušeno dalším usnesením téhož soudu ze dne 9.
července 2004, č. j. 17 C 80/2003-75, a to ve vztahu k žalobcům J. B. a J. L.
Je proto zřejmé, že žalobce Ing. L. S. nebyl již účastníkem odvolacího řízení v
této věci, neboť z povahy uplatněného nároku neplyne závěr o nerozlučném
společenství účastníků. Dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu v
té části, která se týkala prvního žalobce Ing. L. S. podle ustanovení § 242
odst. 3 o. s. ř. za použití § 243b odst. 4 o. s. ř., § 229 odst. 1 písm. b) o.
s. ř.
Naproti tomu další námitka dovolatele, podle níž žalobce V. G. nebyl
ani v žalobě označen jako účastník, nýbrž jen jako zástupce dalších žalobců,
není důvodná z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Ze znění žaloby a
formulace rozhodnutí, kterého se žalobci domáhali, plyne nade vší pochybnost,
že předmět žaloby a okruh účastníků byl vymezen ve vztahu k žalobcům původně
označeným sub 1) až 10) – tedy včetně V. G. st., ježto skutková tvrzení se
vázala k popření usnesení shora uvedených schůzí, u nichž došlo k ukončení
členství jmenovaných. Soud prvního stupně, potažmo soud odvolací, proto
nepochybil, pokud s posledně uvedeným jako účastníkem řízení jednal a rovněž
rozhodnutí soudů obou stupňů se tak na jmenovaného důvodně vztahovala.
Ani ve zbývajících částech nemohl dovolací soud argumentům dovolatele
přisvědčit.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, tento vycházel ze
shodného důkazního materiálu, jak byl shromážděn v řízení před soudem prvního
stupně. Šlo především o listinné důkazy, jež byly v řízení probrány k důkazu
postupem odpovídajícím ustanovení § 122 a násl. o. s. ř. Tomu ostatně odpovídá,
že účastníci proti obsahu tam čtených listinných důkazů námitky nevznášeli a
jejich doplnění ani nenavrhovali. Je věcí předvídavosti a procesní pečlivosti
každého z účastníků, aby zvážil dosah důkazu nabídnutého soudem a probraného k
důkazu. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z důkazů, jejichž pravost a
úplnost namítána nebyla, odlišným způsobem je však právně hodnotil. Posouzení
právních aspektů listinného důkazu nespadá do oblasti skutkových zjištění.
Odvolacímu soudu nelze upřít právo odlišného právního posouzení listinného
důkazu, jenž byl v řízení před soudem prvního stupně řádně probrán k důkazu.
Pak ovšem nelze dospět k závěru, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc
podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně
vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle
ustanovení zákona č. 83/1990 Sb., jakož i v úvahu přicházejících ustanovení
občanského zákoníku o právních úkonech, která se této právní věci týkala a
účastníci řízení na ně v průběhu řízení také poukazovali. V řízení o dovolání
bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně
vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných
ustanovení právních předpisů.
Dovolací soud předně nemá důvodů pochybovat o správnosti závěrů
odvolacího soudu, pokud tento s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 zákona č.
83/1990 Sb., respektoval přednost spolkové autonomie vyjádřenou zákonodárcem
odkazem na stanovy s. Správně též vycházel ze znění předložených stanov a
dovodil z nich důsledky pro posouzení právní povahy v úvahu přicházející
způsoby zániku členství ve s., když pouze tato otázka spadá vzhledem k obsahu
dovolání do předmětu dovolacího přezkumu. Odvolací soud rovněž dospěl ke
správným a přiléhavým závěrům o závaznosti úpravy obsažené ve stanovách a
nutnosti respektování postupu v nich obsažených, na které dovolací soud pro
stručnost odkazuje. Za správný je třeba považovat i závěr odvolacího soudu o
podpůrné aplikaci ustanovení občanského zákoníku, jmenovitě § 37 odst. 1 o
určitosti a srozumitelnosti právního úkonu a § 40 odst. 1 o neplatnosti úkonu
při nedodržení zákonem stanovené formy. Dovolací soud se s těmito závěry
ztotožňuje, když nemohl přisvědčit opačnému výkladu dovolatele akcentujícímu
údajnou bezformálnost vystoupení člena ze s. Jde o tvrzení vnitřně rozporné,
jestliže na jedné straně se dovolatel (žalovaný) opírá o znění vlastních stanov
a tvrdí souladnost svého postupu při obou schůzích s., a na druhé straně ve
vztahu k otázce rovněž detailně upravené v těchže stanovách, odmítá uznat
jejich závaznost. Přitom v obou případech jde o respektování vnitřního předpisu
s., jejichž úpravu zákonodárce preferuje (viz shora uvedené ustanovení § 3
odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.). Úvahy o konkludentnosti právního úkonu jsou pak
bezpředmětné vzhledem ke shora uvedené dikci stanov, jež hovoří o písemné formě
vystoupení ze s.
Odvolací soud připustil, že požadavek písemné formy mohl být splněn i
podpisem zápisu o průběhu členské schůze, v jejímž průběhu žalobci učinili
prohlášení, že ze s. vystupují. I pro ten případ musel by tento úkon být
učiněn srozumitelně tak, aby z něj byl patrný jednoznačný projev vůle
konkrétních osob ukončit členství ve s. Pokud odvolací soud v tomto směru
dospěl k závěru, že tento posledně uvedený předpoklad jednoznačnosti a
určitosti úkonu z obsahu zápisu nevyplývá, pozbývá významu otázka absence, či
pravosti podpisů členů na příslušných zápisech ze schůzí s.
Z toho, co bylo shora uvedeno, tak plyne závěr, že prostřednictvím
podaného dovolání nepodařilo se dovolateli zvrátit správnost závěrů odvolacího
soudu v této věci. Dovolací soud proto přikročil k zamítnutí dovolání podle §
243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.
s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný v
dovolacím řízení neměl úspěch a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním
zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Josef R a k o v s
k ý , v. r.
předseda
senátu