28 Cdo 1104/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci
žalobkyně České pojišťovny, a.s., IČ: 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená
75/16, adresa pro doručování Česká pojišťovna a.s., Referát právní – pohledávky
Brno, Rašínova 7, proti žalované J. S., bytem Z., zast. JUDr. Janem Tarabou,
advokátem se sídlem v Písku, Prokopova 339, o zaplacení 227.800,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 329/2007, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. listopadu 2011, č. j.
7 Co 1192/2011-118, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. listopadu
2011, č. j. 7 Co 1192/2011-118, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu
řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 1. 2011, č. j. 6 C
329/2007-90, žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 227.800,- Kč (výrok I.).
Současně žalovanou zavázal, aby nahradila náklady řízení vzniklé žalobkyni a
státu (výroky II., III.). Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaná policejním
orgánům do protokolu o nehodě v silničním provozu nepravdivě vylíčila průběh
dopravní nehody, k níž mělo dojít v noci mezi 5. 12. a 6. 12. 2003 a při níž
měl být v důsledku střetu s osobním automobilem tov. zn. A., poškozen osobní
automobil žalované tov. zn. A. Ačkoliv žalovaná věděla, že k vylíčené dopravní
nehodě nedošlo, přijala od žalobkyně na náhradu škody, jež měla být nehodou
způsobena, pojistné plnění ve výši 227.800,- Kč poskytnuté dne 16. 2. 2004. Na
základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že se
žalovaná přijetím pojistného plnění, jež jí bylo poskytnuto bez právního
důvodu, na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila (§ 451 a následující zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen –
„obč. zák.“). K námitce žalované, že nárok byl uplatněn po uplynutí tříleté
objektivní promlčecí doby, soud prvního stupně nárok žalobkyně na vydání
bezdůvodného obohacení promlčeným neshledal, neboť uzavřel, že se žalovaná bez
ohledu na to, že výplatu pojistného plnění zařizoval její manžel, bezdůvodně
obohatila úmyslně, když přijala pojistné plnění na základě události, o níž
věděla, že nenastala. Bylo-li pojistné plnění vyplaceno dne 16. 2. 2004, tak ke
dni zahájení soudního řízení (5. 12. 2007) desetiletá objektivní promlčecí doba
(§ 107 odst. 2 obč. zák.) dosud neuplynula. Z uvedených důvodů soud prvního
stupně žalované uložil, aby žalobkyni získané bezdůvodné obohacení ve výši
227.800,- Kč vydala.
Odvolací soud k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů (výroky II., III.). Odvolací soud dovodil, že za situace, kdy žalovaná
výplatu pojistného plnění osobně nezařizovala, samotná vědomost o tom, že
průběh předmětné dopravní nehody byl vylíčen nepravdivě, neodůvodňuje závěr o
jejím úmyslu získat na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení. Odvolací soud proto
uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by na straně žalované šlo o úmyslné
bezdůvodné obohacení. Nárok na jeho vydání tudíž shledal promlčeným v
objektivní tříleté promlčecí době (§ 107 odst. 2 obč. zák.), jež počala běžet
dne 16. 2. 2004, kdy bylo vyplaceno pojistné plnění, a uplynula před zahájením
soudního řízení (5. 12. 2007). Z uvedeného důvodu odvolací soud žalobě
nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měla za to,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně namítala, že odvolací soud při posuzování úmyslu
žalované bezdůvodně se na úkor žalobkyně obohatit pominul okolnost, že žalovaná
věděla o tom, že ji při uplatňování nároku na pojistné plnění vzešlého z údajné
pojistné události zastupuje její manžel. Dovolatelka přitom poukazovala též na
skutečnost, že dle znaleckého posudku Ing. K. J. vypracovaného v průběhu
soudního řízení poškození na vozidlech účastnících se údajné dopravní nehody
nemohla vzniknout jejich vzájemným střetem. Z uvedených skutečností dovozovala,
že žalovaná policejním orgánům a prostřednictvím svého manžela též žalobkyni
sdělila úmyslně nepravdivé údaje o předmětné dopravní nehodě. Dovolatelka
odvolacímu soudu rovněž vytýkala, že pominul okolnost, že žalovaná přijala
pojistné plnění ve výši 227.800,- Kč, ačkoliv věděla, že se pojistná událost
nestala. Nadále přitom žalobkyni tvrdila, že dopravní nehoda proběhla tak, jak
vylíčila Policii ČR, ačkoliv věděla, že údaje sdělené policejním orgánům jsou
nepravdivé. Z uvedených skutečností dovolatelka dovozuje, že se žalovaná na
její úkor obohatila úmyslně. Dovolatelka rovněž namítala, že uplatněný nárok je
třeba posuzovat jako nárok na náhradu škody, neboť žalovaná sdělením
nepravdivých údajů porušila obecnou prevenční povinnost podle ustanovení § 415
obč. zák. a odpovídá tak žalobkyni za způsobenou škodu (§ 420 odst. 1 obč. zák.). Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné
(§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a bylo podáno oprávněnou právnickou osobou
(účastnicí řízení), za níž jedná pověřený zaměstnanec mající právnické vzdělání
(§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.),
rozsudek odvolacího soudu. Dovolání shledal opodstatněným. U přípustného dovolání dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě takovou vadu
představuje okolnost, že soudy nižšího stupně, aniž svůj postup v odůvodnění
rozsudku vysvětlily (§ 120 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.), neprovedly
listinné důkazy označené žalobkyní v řízení před soudem prvního stupně (dopis
ze dne 11. 2. 2004, jímž byla žalovaná informována o tom, že pojistné plnění ve
výši 227.800,- Kč bylo vyplaceno z titulu pojistné události, k níž na jejím
motorovém vozidle mělo dojít dne 5. 12. 2003, žádost o vrácení pojistného
plnění ze dne 25. 1. 2007). Tyto důkazy přitom mohou prokazovat skutečnosti
významné z hlediska právního posouzení věci (jak uvedeno níže). Skutkový závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování
tehdy, jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo
jestliže soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými
důkazy prokázány nebo za řízení najevo vyšly, anebo tehdy jestliže v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které
vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon
117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R
27/1999). Odvolací soud svůj závěr o promlčení uplatněného nároku založil na
skutkovém závěru, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně o tom, že se
žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila úmyslně. Uvedený skutkový závěr ovšem nemá oporu v dosud provedeném dokazování. Odvolací soud totiž pominul okolnost podávající se mimo jiné z odůvodnění
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 6 T 59/2009, že žalovaná
uplatněním nároku na výplatu pojistného plnění pověřila svého manžela. Neprovedl přitom (jak rozebráno výše) důkaz dopisem adresovaným žalované
žalobkyní dne 11. 2. 2004, ze kterého se podává, že žalovaná byla informována o
tom, že jí pojistné plnění ve výši 227.800,- Kč bylo vyplaceno právě z titulu
pojistné události, k níž na jejím motorovém vozidle mělo dojít dne 5. 12. 2003,
tj. z titulu předmětné dopravní nehody. Uvedené skutečnosti ve spojení s
jednoznačným závěrem podávajícím se z protokolu o dopravní nehodě a znaleckých
posudků vypracovaných jak v probíhajícím občanském soudním řízení, tak i v
trestním řízení, v němž byla žalovaná stíhána pro podezření ze spáchání
trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961
Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „tr.
zák.“),
dle něhož žalovaná policejním orgánům sdělila, že v daném místě a čase došlo k
dopravní nehodě, v jejímž důsledku vznikla na jejím motorovém vozidle škoda
posléze kompenzovaná pojistným plněním poskytnutým žalobkyní, ačkoliv se tato
skutečnost nezakládala na pravdě (uvedený dílčí skutkový závěr přejímá i
odvolací soud), přitom nasvědčují jinému závěru o úmyslu žalované získat na
úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, než ke kterému dospěl odvolací soud. Vždyť
žalovaná, jak se podává z obsahu spisu, věděla, že pojistné plnění bylo
vyplaceno na základě pojistné události, která se nestala (tzn. neoprávněně),
přičemž z jejího chování (nepravdivé vylíčení nehodového děje) lze usuzovat i
na její volní vztah k přijetí neprávem poskytnutého pojistného plnění (chtěla,
aby se tak stalo, eventuálně byla s přijetím tohoto plnění srozuměna – srov. §
4 tr. zák.). Dovolatelce je třeba přisvědčit též v tom, že vyjde-li najevo
skutečnost nasvědčující tomu, že žalovaná svým zaviněným jednáním (zavinění se
presumuje) porušila právní povinnost (kupř. povinnost dát pojistiteli pravdivé
vysvětlení o vzniku pojistné události - § 799 odst. 2 obč. zák. ve znění
účinném do 31. 12. 2004) a způsobila tak žalobkyni škodu, je třeba uplatněný
nárok posoudit z hlediska obecné odpovědnosti za škodu (§ 420 obč. zák.). Jsou-li totiž ve vztahu dvou subjektů splněny podmínky pro dosažení téhož
výsledku (odčerpání neoprávněně získaných hodnot) z titulu náhrady škody a z
titulu bezdůvodného obohacení, ustanovení o bezdůvodném obohacení se nepoužijí
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006). Jelikož rozsudek odvolacího soudu správný není, Nejvyšší soud jej
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 in fine,
odst. 3 věty první o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. března 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu