28 Cdo 111/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Blanky Moudré o dovolání F. B.,
zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 7.11.2001,
sp. zn. 14 Co 637/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v
Rokycanech pod sp. zn. 5 C 164/99 (žalobce F. B., zastoupeného advokátem, proti
žalovanému Zemědělskému družstvu O., zastoupenému advokátem, o 35.971,40 Kč),
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 27.3.11997, se žalobce domáhal, aby žalovanému
družstvu bylo uloženo zaplatit mu 112.671 Kč se 17% úrokem od 1.1.1995 do
zaplacení. V žalobě bylo uvedeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 543
(o výměře 6.405 m2) a parc. č. 544 (o výměře 11.442 m2) v katastrálním území
L., okres R. Uvedené pozemky užívá žalované družstvo, a to zčásti jako stavební
plochu a zčásti jako manipulační plochy a komunikace, ale úhradu za toto
užívání žalobci neplatí. Žalobce požaduje za takto celkově užívanou plochu
12.519 m2 po 3 Kč za 1 m2 za dobu tří roků zpětně, a to se 17% úrokem od
1.1.1995 do zaplacení.
Žalované družstvo k žalobě žalobce uvedlo, že se nebrání poskytnout
přiměřenou náhradu za skutečně užívané pozemky. Žalované družstvo uznává, že
užívá zastavěnou plochu z pozemků žalobce, na níž jsou postaveny stavby, avšak
pokud jde o manipulační plochy a komunikace, ty užívá i sám žalobce v
souvislosti s jeho zemědělským podnikáním; část pozemků, které jsou uváděny v
žalobě žalobce, žalované družstvo vůbec neužívá. Žalované družstvo vyslovovalo
názor, že by právní vztah mezi žalobcem a žalovaným družstvem měl být posuzován
podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Soud prvního stupně se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v
Rokycanech sp. zn. 3 C 46/93 (v právní věci týchž účastníků o zaplacení úhrady
za užívání stejných pozemků v L.) a konstatoval obsah listinných dokladů,
předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech z
19.10.1999, čj. 5 C 164/99-32, bylo uloženo žalovanému družstvu zaplatit do 3
dnů od právní moci rozsudku žalobci 112.671 Kč s úroky 17 % z jednotlivých
dlužných částek, počínaje od 1.1.1995 až do zaplacení; ve zbytku žalobního
návrhu byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit
žalobci na náhradu nákladů řízení 4.508 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaného družstva byl uvedený rozsudek soudu prvního
stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni z 29.3.2000, sp. zn. 14 Co
118/2000, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V
odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uváděl, že tu jde o posouzení výše
nájemného za nájem pozemků, které jsou ve vlastnictví žalobce; nájemní vztah
mezi žalobcem a žalovaným družstvem vznikl ze zákona ke dni 14.6.1991 podle
ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ale mezi uvedenými účastníky
tohoto právního vztahu nedošlo k dohodě o výši nájemného. Protože žalobcem
uváděné pozemky nepatří do zemědělského půdního fondu, odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tu nelze vycházet z ustanovení §
22 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud se však neztotožnil s názorem
soudu prvního stupně, který při stanovení výše nájemného vycházel z ustanovení
vyhlášky č. 393/1991 Sb. V daném případě vznikl nájemní vztah k 24.6.1991 a
předmětem žaloby žalobce je úhrada nájemného za období od 1.3.1994 do
28.2.1997; byl proto odvolací soud toho názoru, že je tu třeba vycházet z
právní úpravy náhrady za dočasné užívání pozemků, obsažené ve vyhlášce č.
182/1988 Sb. Z těchto důvodů odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního
stupně podle ustanovení § 221 odst. 1 občanského soudního řádu a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Rokycanech pak vynesl rozsudek z 30.8.2000, čj. 5 C
164/99-72, jímž bylo žalovanému zemědělskému družstvu uloženo zaplatit
36.722,40 Kč se 16 % úrokem z jednotlivých dlužných částek úhrady nájemného
počínaje od 1.1.1995 do zaplacení; ve zbytku žalobního návrhu byla žaloba
žalobce zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na
náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo
vyčísleno podle ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. nájemné částkou 25.038.- Kč
za dobu od 1.3.1994 do 31.10.1994 a nájemné částkou 11.684,40 Kč za dobu od
1.11.1994 do 28.2.1997, tedy celkem 36.722,40 Kč; přiznán byl i úrok z prodlení
ve výši podle § 1 nařízení vlády č. 192/1994 Sb.
K odvolání žalovaného družstva Krajský soud v Plzni usnesením ze
14.5.2001, sp. zn. 14 Co 720/2000, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v
odvoláním napadené části, tj. do částky 35.971,40 Kč, dále ohledně
příslušenství této pohledávky i ohledně výroku o nákladech řízení a v tomto
rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud
vytýkal soudu prvního stupně, že jen zčásti respektoval při svém rozhodování
právní názor odvolacího soudu. Při určení nájemného obvyklého v době vzniku
nájemního vztahu bylo třeba po celé žalované období od 1.3.1994 do 28.2.1997
vycházet z vyhlášky č. 182/1988 Sb. Nebylo tu možné vycházet z ustanovení § 16
odst. 4 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ale z ustanovení § 14 odst. 1 téže vyhlášky;
rozhodující tu je, že v době vzniku nájmu těchto pozemků šlo o pozemky
zastavěné a o nádvoří, za něž je třeba považovat i manipulační plochy a
spojovací komunikace. Podle názoru odvolacího soudu pochybil soud prvního
stupně i pokud šlo o přiznané příslušenství pohledávky, neboť nevzal v úvahu,
že podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. bylo možné přiznat úroky
pouze ve výši 3 % a nikoli 16 %, jak uvažoval soud prvního stupně. Podle
ustanovení § 671 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož není-li dohodnuto
nebo zvláštními předpisy stanoveno jinak, platí se nájemné měsíčně pozadu, tedy
nejpozději do posledního dne kalendářního měsíce po měsíci, za který se nájemné
platí; do prodlení se tak žalované družstvo dostalo již 1. dnem dalšího měsíce,
nikoli 2. dnem, jak dovodil soud prvního stupně.
V dalším průběhu řízení rozhodl Okresní soud v Rokycanech rozsudkem z 3.7.2001,
čj. 5 C 164/99-97, tak, že žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit do 3 dnů
od právní moci rozsudku 18.027,50 Kč s úrokem z prodlení 3 % z částky 1.564,80
Kč od 1.1.1995, 16 % úrokem z částky 1.564,80 Kč od 12.1.1995, 17 % úrokem z
částky 1.564,80 Kč od 1.1.1995 a z částek vždy 521,60 Kč od 1.2.1995, od
1.3.1995, od 1.3.1995, od 1.4.1995, od 1.5.1995, od 1.6.1995, od 1.7.1995, od
1.8.1995, od 1.9.1995, od 1.10.1995, od 1.11.1995, od 1.12.1995, od 1.1.1996,
od 1.2.1996, od 1.3.1996, od 1.4.1996, od 1.5.1996, od 1.6.1996, od 1.7.1996,
od 1.8.1996, od 1.9.1996, od 1.10.1996, od 1.11.1996, od 1.12.1996, od
1.1.1997, od 1.2.1997, od 1.3.1997 a od 1.4.1997 do zaplacení. Byl však
zamítnut žalobní návrh na zaplacení 17. 943,90 Kč a o příslušenství pohledávky
ve výši 35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení. Bylo také rozhodnuto, že
žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud vycházel
z právního názoru odvolacího soudu a vzhledem k tomu, že rozsudkem Okresního
soudu v Rokycanech z 30.8.2000, čj. 5 C 164/99-72, bylo již na nájemném
přiznáno žalobci 751,- Kč, náleží mu z celkové částky za žalované období (od
1.3.1994 do 28.2.1997), tedy z 18.778,50 Kč, zbývající částka 18.027,50 Kč, a
to s úroky za dobu do účinnosti nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve výši 3 % a za
dobu po tomto datu ve výši 16 % a 17 %. Výrok o nákladech řízení byl soudem
prvního stupně odůvodněn ustanoveními § 142 a § 150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Rokycanech z
3.7.2001, čj. 5 C 164/99-97, rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze
7.11.2001, sp.zn. 14 Co 637/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen v
odvoláním napadené části, tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba do částky
17.943,90 Kč a co do příslušenství pohledávky ve výši 35.971,40 Kč, nad
přiznané úroky z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení. Žalobci bylo uloženo
zaplatit žalovanému družstvu na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.675,- Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že stěžejní otázkou tu byla
otázka, jaké bylo v daném čase a místě obvyklé nájemné. Při posouzení této
otázky odvolací soud vycházel z ustanovení § 853 (dříve § 469) občanského
zákoníku, podle něhož by se tu mohlo obdobně použít ustanovení obsahově i
účelem nejbližší právní úpravy; odvolací soud tu poukazoval na dříve platná
ustanovení § 397 a násl. občanského zákoníku (ve znění platném do 31.12.1991);
pokud byla dohodnuta úhrada za dočasné užívání pozemků, nesměla tato úhrada
přesáhnout výši zjištěnou podle vyhlášky č. 182/1998 Sb.; jinak by šlo o dohodu
neplatnou. Z citované vyhlášky vycházel odvolací soud pro úvahu o výši náhrady
za dočasné užívání pozemků v místě a čase obvyklé. Proto odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu
jako věcně správný včetně výroku o nákladech řízení; výrok o nákladech
odvolacího řízení byl odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 19.11.2001 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního
soudu v Rokycanech dne 4.12.2001, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti
dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského
soudního řádu, neboť měl za to, že tu byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňoval, že mezi žalobcem a žalovaným družstvem nebyla uzavřena
nájemní smlouva právě pro neshody ohledně výše nájemného. V občanském soudním
řízení mezi žalobcem a žalovaným družstvem, jež bylo vedeno u Okresního soudu v
Rokycanech dříve pod sp.zn. 3 C 46/93 a pak pod sp.zn. 5 C 164/99, byla v
soudních rozhodnutích z 19.4.1995, čj. 3 C 46/93-102 (které pak bylo potvrzeno
i Krajským soudem v Plzni pod sp.zn. 10 Co 404/95) i z 19.10.1999, čj. 5 C
164/99-32, výše nájemného posouzena částkou 3,- Kč za 1 m2 za dobu do
31.10.1994 s přihlédnutím k vyhlášce č. 393/1991 Sb. a nájemné po 1.11.1994 s
přihlédnutím k vyhlášce č. 178/1994 Sb. Teprve v usnesení Krajského soudu v
Plzni z 29.3.2000, sp.zn. 14 Co 118/2000, byl vysloven právní názor, že na
posuzovanou právní věc nedopadá ustanovení § 671 občanského zákoníku a že výše
nájemného má tu být posuzována podle ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb., která
upravovala náhradu za dočasné užívání pozemků; stejný názor pak zaujal Krajský
soud v Plzni ve zrušovacím usnesení ze 14.5.2001, sp.zn. 14 Co 720/2000. Tento
názor odvolacího soudu nepokládá dovolatel za správný.
Dovolatel k doložení opačného právního názoru zdůrazňoval, že tu nájemní vztah
mezi žalobcem a žalovaným družstvem vznikl na základě ustanovení § 22 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění platném od 24.6.1991). Ve smyslu ustanovení §
868 občanského zákoníku se vznik právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé
před 1.1.1992 posuzují podle dosavadních předpisů. Podle názoru dovolatele
poté, kdy bylo v občanském zákoníku zakotveno ustanovení § 671, je podle něho
nájemce povinen platit nájemné podle smlouvy a jinak nájemné obvyklé v době
uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího
užívání. Pokud jde o výši nájemného poukazoval dovolatel na to, že vyhláška č.
182/1988 Sb. byla vydána v době, kdy zákon č. 229/1991 Sb. neexistoval; tato
vyhláška nemohla předpokládat, že dojde ke vzniku institutu nájmu zemědělských
pozemků, ať již ze zákona či dohodou zúčastněných. Od 1.11.1991 platila
vyhláška č. 393/1991 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů a o
úhradách za zřízení práva trvalého užívání pozemků, která pak byla zrušena
vyhláškou č. 178/1994 Sb., o oceňování staveb, pozemků a trvalých porostů; ta
nabyla účinnosti dnem 1.11.1994 a platila až do 1.1.1998. Dovolatel byl proto
toho názoru, že došlo-li k přijetí nového právního předpisu, ať již zákona č.
229/1991 Sb. či vyhlášek č. 393/1991 Sb. a č. 178/1994 Sb., musely se nutně
obrazit tyto právní předpisy ve výši obvyklého nájemného. Výše nájemného v
tomto případě neměla být určována podle vyhlášky č. 182/1998 Sb., ale mělo být
stanoveno jako obvyklé nájemné, přičemž vodítkem pro stanovení nájemného měly
být vyhlášky č. 393/1991 Sb. a č. 178/1994 Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení bodu 1 hlavy
první dvanácté části zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský
soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.); podle uvedeného bodu přechodných ustanovení
zákona č. 30/2000 Sb. platí tento zákon i pro řízení zahájené přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (tedy před 1.1.2001), pokud nebylo v tomto zákoně
stanoveno jinak.
Přípustnost dovolání bylo tedy třeba v daném případě posoudit podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je
dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Na toto ustanovení také
dovolatel ve svém dovolání poukazoval.
V daném případě směřovalo dovolání dovolatele proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze 7.11.2001, sp.zn. 14 Co 637/2001, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Rokycanech z 3.7.2001, čj. 5 C 164/99-97 (ve výroku, jímž byla
zamítnuta žaloba ve věci samé do částky 17.943,90 Kč a do příslušenství
pohledávky ve výši 35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení). Při vydání
rozsudku z 3.7.2001, čj. 5 C 164/99-97, byl Okresní soud v Rokycanech vázán
právním názorem odvolacího soudu uvedeným v usnesení Krajského soudu v Plzni ze
14.5.2001, sp.zn. 14 Co 720/2000, jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu v
Rokycanech z 30.8.2000, čj. 5 C 164/99-72. Jak rozsudkem Okresního soudu v
Rokycanech z 30.8.2000, čj. 5 C 164/99-72, tak i rozsudkem Okresního soudu v
Rokycanech z 3.7.2001, čj. 5 C 164/99-97, byla uložena platební povinnost
žalovanému družstvu vůči žalobci F. B., a to se zřetelem k ustanovením dříve
platné vyhlášky č. 182/1988 Sb.
Bylo tu tedy nutné zabývat se tím, zda ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/
občanského soudního řádu, podle svého obsahu a podle svého slovního znění,
dopadá i na tento projednávaný případ, v němž ve dvou případech rozsudků soudu
prvního stupně, které předcházely rozsudku odvolacího soudu, proti němuž
směřuje dovolání dovolatele, posuzované dovolacím soudem, byl vynesen výrok
rozsudku na plnění, vycházející z týchž právních závěrů, na základě týchž
právních předpisů. Došlo tu tedy v řízení k tomu, že nebyl vydán rozsudek soudu
prvního stupně (potvrzený rozsudkem odvolacího soudu), který by se lišil od
rozsudku téhož soudu bezprostředně předcházejícího; bylo proto třeba mít na
zřeteli při úvaze o aplikaci a výkladu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/
občanského soudního řádu v tomto případě pouze druhý z rozsudků vydaných soudem
prvního stupně (tj. rozsudek Okresního soudu v Rokycanech z 3.7.2001, čj. 5 C
164/99-97) a nikoli už rozsudek soudu prvního stupně, vydaný před tím (tj.
rozsudek Okresního soudu v Rokycanech z 30.8.2000, čj. 5 C 164/99-72). Za
dřívější rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b/ občanského soudního řádu bylo tu nutno považovat bezprostředně předcházející
rozsudek soudu prvního stupně a nikoli jiný dřívější rozsudek soudu prvního
stupně (zrušený odvolacím soudem), vydaný v předcházející době. Nemohl proto
dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, vyjádřenému v jeho dovolání
směřujícímu i proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech z 3.7.2001, čj. 5 C
164/99-97, že tento rozsudek “byl vydán z důvodu skryté diformity z důvodů
vázanosti soudu prvního stupně právním názorem vysloveným v předchozích
rozhodnutích“.
Dospěl tedy dovolací soud k závěru, že tu nebyla dána přípustnost dovolání
dovolatele podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení
§ 243c odst. 1 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému družstvu v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 7. května 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu