NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 111/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí, proti žalované
L. P., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 188.922,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 151/2000, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.8.2004, č. j. 11 Co
166/2004-255, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.8.2004, č. j. 11 Co
166/2004-255, a rozsudek Okresního soudu v Opavě 9.12.2003, č.j. 6 C
151/2000-200, se zrušují.
Věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Žalobou, podanou dne 4.7.2000 u Okresního soudu v Opavě, domáhala se žalobkyně
uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 188.922,- Kč s úrokem z
prodlení ve výši 20 % ode dne 1.12.1998 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní
moci rozsudku.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.12.2003, č.j. 6 C 151/2000-200, v
odstavci I. zamítl žalobu o zaplacení částky 108.568,- Kč s 20 % úrokem z
prodlení od 1.12.1998 do zaplacení. Současně v odstavci II. uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni částku 80.354,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od
1.12.1998 do zaplacení.
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na základě dohody o vydání věci ze
dne 25.3.1991 byl žalované vydán dům č.p. 44 v k.ú. P. P., přičemž v článku
IV. této dohody se žalovaná zavázal uhradit zhodnocení vydávané nemovitosti.
Vzal za prokázáno, že dopisem ze dne 18.3.1991 a opakovaně dopisem z 29.4.1991
vyzvala žalovaná Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci o
poskytnutí náhrady za znehodnocenou vydanou nemovitost. Ministerstvo pro správu
národního majetku a jeho privatizaci potvrdilo žalované přijetí této výzvy k
poskytnutí peněžní náhrady. Po předložení znaleckého posudku znalce Ing. S. ze
dne 28.3.1992 sdělilo poté totéž ministerstvo dopisem ze dne 7.7. 1992, že
příslušnou peněžní částku za zhodnocené stavby a náhrady za stavby znehodnocené
a demolované stanoví ministerstvo v pracovním pořádku, podkladem bývá znalecký
posudek, přičemž je možné, aby si zpracování znaleckého posudku žalovaná
objednala sama. Žalovaná nato dopisem ze dne 21. 7. 1992 sdělila ministerstvu,
že zasílá znalecký posudek zpracovaný znalcem, přičemž vyčíslila rozdíl ve svůj
prospěch v částce 48.894,20 Kč. Ministerstvo dopisem ze dne 17.8.1993 sdělilo,
že výzvu k peněžní náhradě obdrželo, podmínkou pro její přiznání je potřeba
okamžitého provedení nezbytných stavebních úprav a podkladem pro její
poskytnutí bude znalecký posudek, kterým bude ověřena oprávněnost výzvy k
peněžení náhradě. Své stanovisko pak Ministerstvo financí ČR sdělilo až
dopisem ze dne 14.9.1998 s tím, že naopak výši podstatného zhodnocení stavby
určuje částkou 188.922.-Kč, kterou je žalovaná povinna uhradit nejpozději do
30. listopadu 1998. Tento požadavek žalovaná odmítla dopisem ze dne 22.11.1998.
Poté Ministerstvo financí dopisem ze dne 2.5.2000 sdělilo žalované, že vzhledem
k jejímu nesouhlasu byl vypracován nový znalecký posudek, který potvrdil závěry
o tom, že stavba byly podstatně zhodnocena. K podání žaloby Ministerstvem
financí pak došlo dne 4.7.2000. V průběhu sporu žalovaná vznesla námitku
promlčení.
Uvedený skutkový stav zhodnotil soud prvního stupně tak, že J. v O. jako
povinná osoba a žalovaná jako oprávněná osoba uzavřely platně v souladu s
ustanovením § 5 odst. 2,3 zákona č. 403/1990 Sb. dohodu o vydání věci na
základě písemné výzvy žalované podané v zákonné šestiměsíční lhůtě podle
ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Zaujal názor, že ve sporu o
finanční náhradu podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. je
aktivně legitimován stát, tj. Česká republika, zastoupený Ministerstvem
financí. Věc posoudil podle ustanovení § 101 o.z. s tím, že promlčecí doba je
tříletá a počíná běžet dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Vyslovil, že
pokud splatnost finanční náhrady za zhodnocení vydané věci nebyla stanovena
dohodou, právním předpisem ani rozhodnutím, tato peněžitá pohledávka se tak
stala splatnou na výzvu podle ustanovení § 563 o.z, přičemž touto výzvou je
dopis žalobkyně ze dne 14.9.1998, který žalovaná obdržela v období od 15.9.1998
do 22.11.1998, kdy na něj svým dopisem reagovala. Dospěl k závěru, že splatnost
dluhu tak nastala nejdříve dne 16.9.1998 a řízení bylo zahájeno dne 4.7.2000,
tj. před uplynutím tříleté promlčecí doby. Dále uzavřel, že ustanovení § 2
vyhlášky č. 73/1964 Sb. předpokládá ocenění stavby jako celku, nikoli její
rozdělení na části a ocenění těchto částí samostatně. Konstatoval, že na
základě odborných znaleckých posudků je třeba vycházet z rozdílu mezi výši
peněžité náhrady a cenou nemovitosti a žalobě na zaplacení částky 80.354,- Kč
vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne
31.8.2004, č.j. 11 Co 166/2004-255, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (v
odstavcích II. – V.). Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a shodně s
ním věc posoudil podle ustanovení § 10 odst. 3 věta první, § 19a odst. 3 zákona
č. 403/1990 Sb. Podle odvolacího soudu vztah mezi restitučním zákonem a
občanským zákoníkem je vztahem zákona speciálního k zákonu obecnému a vzhledem
k absenci ustanovení institutu promlčení v restitučním zákoně je třeba
aplikovat ustanovení § 100 odst. 1 a násl. o.z. Dospěl k závěru, že námitku
promlčení není možné v dané věci považovat za důvodnou, neboť pro počátek běhu
tříleté lhůty ve smyslu § 101 o.z. je podstatný den, kdy mohlo být právo
vykonáno poprvé, tedy den, kdy nastala splatnost zhodnocení, tj. kdy měla
žalovaná poprvé dluh splnit. Dále zaujal názor, že soud prvního stupně též
správně aplikovat ustanovení § 563 o.z. Vyslovil závěr, že počátek běhu
promlčecí doby v dané věci nelze spojovat s okamžikem vydání nemovitosti. V
této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.5.1998, sp.
zn. 2 Cdon 250/97 a na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15.6.2000, sp. zn.
III.ÚS 600/99.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojitosti
s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Namítala, že otázka výkladu ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990
Sb., tedy počátku běhu promlčecí doby v případě požadavku oprávněné osoby na
zaplacení podstatného zhodnocení vydávané nemovitosti nebyla soudní praxí zcela
jednoznačně řešena. Poukazovala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne
28.5.2002, sp. zn. I.ÚS 468/2000 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
31.8.2000, sp. zn. 23 Cdo 1510/99. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že
počátek běhu promlčecí lhůty je spojen s doručením výzvy k plnění, přičemž
touto výzvou je dopis žalobkyně ze dne 14.9.1998. Podle dovolatelky předmětná
nemovitost byla na základě dohody o vydání věci ze dne 25.3.1991 fyzicky vydána
dne 2.4.1991 a teprve dopisem ze dne 14.9.1998 byla žalobkyní vyzvána k
zaplacení podstatného zhodnocení nemovitosti. Tvrdila, že promlčecí doba v dané
věci začala běžet od vydání nemovitosti. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů
obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
O posledně zmíněnou alternativu jde v projednávané věci.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto
nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Dovolací soud tak mohl soustředit svou pozornost pouze na posouzení otázky
počátku běhu promlčecí doby při zaplacení podstatného zhodnocení vydávané
nemovitosti.
K problematice řešené odvolacím soudem, tedy k výkladu ustanovení § 10 odst. 3,
§ 19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. a § 101 o.z. existuje řada rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky, na které ostatně poukazovala jak žalovaná,
tak odvolací soud. Z nich vyplývá správný dílčí závěr zaujatý soudy obou
stupňů, podle nichž restituční zákon je svou povahou předpisem občanskoprávním
a poměr mezi ním a občanským zákoníkem je poměrem zákona zvláštního k zákonu
obecnému. Protože restituční zákon nemá vlastní ustanovení obecně pojednávající
o promlčecích dobách (o započetí jejich běhu či jejich ukončení), je třeba
řešit otázku započetí běhu promlčecí doby a její délky výkladem příslušných
ustanovení o.z. s přihlédnutím k právní teorii. Pro správné posouzení otázky
promlčení práva nelze vystačit pouze se stanovením délky promlčecí doby, nýbrž
je nutné správně stanovit i počátek jejího běhu. Ten upravuje občanský zákoník
zvlášť pro jednotlivá práva (a to pro každé z nich rozdílně) výslovně
vyjmenovaná v ustanovení § 102 a násl. a obecně pro všechny další případy v
ustanovení § 101. Jelikož v daném případě nejde o některé z výslovně
vyjmenovaných práv upravených v ustanovení § 102 a násl. o.z. (jde o úhradu
zhodnocení domu vydaného podle restitučního zákona (§ 10 odst. 3 restitučního
zákona), je promlčecí doba tříletá a běh této obecné promlčecí doby podle § 101
o.z. započal dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tímto dnem je v daném
případě den, kdy nastala splatnost zhodnocení, tj. den, kdy měl žalovaný poprvé
splnit dluh.
Příslušný senát dovolacího povolaný k rozhodnutí této věci nemohl ovšem
přehlédnut okolnost, že ve výkladu tohoto posouzení došlo k posunu ve výkladové
praxi samotného Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru nejnověji byly závěry k
této otázce zaujaty v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7.
2005, ve věci sp. zn. 28 Cdo 566/2004. Podle citovaného rozhodnutí jde o výklad
v úvahu přicházejících ustanovení § 10 odst. 3, § 19a odst. 3 zákona č.
403/1990 Sb. a § 101 o.z. a § 563 o.z.
Podle § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. jde-li o stavbu, která byla podstatně
zhodnocena tak, že její kupní cena určená ke dni uzavření dohody a stanovena
postupem uvedeným v § 19a převyšuje náhradu podle § 14 odst. 1, je na vůli
oprávněné osoby, zda se rozhodne pro tuto náhradu, nebo zda vyzve povinnou
osobu k vydání nemovitosti a uhradí příslušnému ministerstvu pro správu
národního majetku a jeho privatizaci rozdíl mezi takto stanovenou cenou a
náhradou podle § 14 odst. 1. Povinná osoba je povinna vydat věc do 30 dnů po
oznámení výše jejího zhodnocení příslušným ministerstvem pro správu národního
majetku a jeho privatizaci v případě, že se oprávněná osoba rozhodne pro její
vydání.
Podle § 19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. ve lhůtě uvedené v odstavci 1 může
oprávněná osoba vyzvat příslušné ministerstvo pro správu národního majetku a
jeho privatizaci k poskytnutí náhrady podle § 14 nebo vydání kupní ceny podle §
15, popřípadě k doplacení rozdílu podle § 16.
Podle § 100 odst. 1 o.z. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v
tomto zákoně stanovené (§ 101 až § 110 o.z.). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá - li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat. Podle § 101 o.z., pokud není v dalších ustanovení uvedeno
jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno
poprvé.
Podle § 563 o.z. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem
nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy
byl o plnění věřitelem požádán.
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů, jejichž úplnost a správnost není
dovolací soud oprávněn přezkoumávat, nebyla v této věci doba splnění nebyla
dohodnuta v dohodě o vydání věci, nebyla ani stanovena právním předpisem či
určena v rozhodnutí. Obsah dohody o vydání vyzníval tak, že žalované (tehdy
oprávněné osobě) vznikne povinnost uhradit částku zhodnocení na účet
ministerstva ve lhůtě jím stanovené. Výše zhodnocení nebyla totiž v době
uzavírání dohody známa.
K výkladu § 563 o.z. je třeba (v souladu se závěry citovaného rozsudku
dovolacího soudu) připomenout, že podle tohoto ustanovení je dlužník povinen
splnit dluh prvého dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán. Může-li
však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak – objektivně posuzováno – může
své právo i vykonat. Z toho důvodu soudní praxe (R 28/84) dovozuje, že první
objektivní možnost vykonání práva je okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o
splnění požádat, tj. dnem, který následuje po vzniku právního vztahu u dluhu
sjednaného na neurčitou dobu. Pro počátek promlčecí doby je tedy rozhodný den
následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu, a nikoliv až
den, kdy došlo ke splatnosti dluhu.
Počátek běhu promlčecí doby ohledně nároků žalobkyně za zhodnocení nemovitostí
nelze předně vázat ku dni následujícím po registraci dohody o vydání
nemovitosti státním notářstvím. Je sice správné, že teprve registrací takové
dohody byl dovršen proces vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb.,
tento aspekt však ve sledovaných souvislostech není právně významný. V době
registrace dohody nebyla totiž výše dluhu oprávněné osoby ještě známa. Stejný
závěr platí o tom, že za právně významný pro běh promlčecí lhůty nelze
považovat ani den převzetí vydávané věci.
Smluvní ujednání zahrnuté do obsahu dohody o vydání věci, aby svou výzvou
povinné k úhradě vyčísleného zhodnocení, neporušuje princip rovnosti účastníků
v občanskoprávních vztazích (§ § 2 odst. 2 o.z.). Jde totiž o případ smluvního
ujednání o modalitách, z jakých jeden z účastníků bude oprávněn stanovit výši a
termín splatnosti svého nároku. Limitace tohoto oprávnění ovšem tkví v tom, že
tento nárok věřitele je nárokem majetkovým. Jako takový ovšem podléhá režimu
promlčení v obecné tříleté lhůtě.
Počátek běhu této lhůty je třeba posuzovat objektivně, a to se zřetelem ke
shora uvedenému výkladu § 563 o.z. Dovolací soud proto připomíná, že může.i
věřitel vyvolat splatnost dluhu sám – pak objektivně posuzováno – může své
právo i vykonat. Záleží pak na posouzení okolností konkrétního případu, ve
kterém okamžiku se věřitel v takové situaci ocitl. Půjde zpravidla o
objektivně vzniklou situaci nastalou dnem kdy se věřitel měl možnost seznámit s
podklady potřebnými pro úvahu o svém dalším postupu. Věřitel má v zásadě
možnost návrh dlužníka spočívající ve vyčíslené ceně (ve věcech toho druhu,
která je předmětem tohoto řízení zpravidla podle znaleckého posudku)
akceptovat, nebo jej odmítnout. Pro ten případ je jistě věřiteli zachováno
právo opatřit si vlastní podklady k náležitému zjištění výše zhodnocení, to
však nejdéle v průběhu obecné tříleté promlčecí doby.
Opačný výklad, podle něhož věřitel vyčíslené (proti)nároky dlužníka neuznává,
sám si vyhrazuje možnost prověřit výši zhodnocení v blíže neurčené lhůtě (jako
v tomto případě dané „pracovním pořádkem“, tedy evidentně s odkazem na své
interní pracovní předpisy) a k uplatnění svého nároku formou zaslání výzvy
přikročí až po uplynutí obecné tříleté promlčecí lhůty, by se příčil zásadě
rovného postavení účastníků v občanskoprávních vztazích podle shora citovaných
ustanovení. Stejně tak by vedl k újmě z hlediska právní jistoty účastníků.
Z výsledků dokazování před soudy obou stupňů přitom plyne (a dovolací soud na
tomto místě tato zjištění pro přehlednost rekapituluje), že:
1.po opakovaných žádostech žalované (ze dne 18.3.1991 a 29.4.1991) sdělil
právní předchůdce žalobce žalované, že příslušnou peněžní částku stanoví
ministerstvo v pracovním pořádku, podkladem bývá znalecký posudek, přičemž je
možné, aby si zpracování znaleckého posudku žalovaná objednala sama,
2.v reakci na dopis žalované ze dne 21.7.1992 obsahující znalecký posudek
sdělilo totéž ministerstvo dopisem ze dne 17.8.1993 mimo jiné, že podkladem pro
poskytnutí náhrad bude znalecký posudek, kterým bude ověřena oprávněnost výzvy
k peněžní náhradě,
3.k faktickému odmítnutí podkladů žalované a naopak stanovení výše náhrady
požadované žalobkyní pak došlo až v dopise ze dne 14.9.1998, jímž byla
splatnost tam uvedené částky určeno do 30.11.1998,
4.k podání žaloby pak došlo 4.7.2000, přičemž žalovaná namítla promlčení nároku.
Aplikováno na daný případ, se věřitel měl možnost seznámit s podklady
potřebnými pro úvahu o svém dalším postupu doručením dopisu žalované ze dne
21.7.1992 obsahující znalecký posudek, o nějž žalovaná své nároky opírala.
Vědomost o tom, že k přezkoumání nároků mezi účastníky sporných bude třeba
znaleckého dokazování, vyjádřil žalobce ve svém dopise ze dne 17.8.1993. Své
stanovisko vyjádřené ve shora uvedené výzvě však formuloval teprve v dopise ze
dne 14.9.1998. Právo věřitele na stanovení splatnosti pohledávky tak bylo k
uvedenému dni uplatněno po uplynutí obecné tříleté lhůty podle § 101 o.z. S
přihlédnutím k účinně vznesené námitce promlčení, jak se stalo v průběhu tohoto
sporu, nepřicházela proto možnost, aby soud takový nárok žalobci přiznal.
Nemohl proto dovolací soud spolehlivě přisvědčit závěrům odvolacího soudu v
otázce posouzení běhu promlčecí doby ve vztahu k shora citovaným zákonným
ustanovením. Přikročil proto ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle § 243b
odst. 2, i.f. o.s.ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soud prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v němž bude rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu