28 Cdo 1110/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,
CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání 1. D.
K., 2. T. K. a 3. J. K., zastoupených advokátem, proti usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci z 22.3.2001, sp. zn. 36 Co 143/2001,
vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp.
zn. 7 C 731/99 (žalobců D. K., T. K. a J. K. proti žalované České republice -
Pozemkovému fondu ČR, 110 00 Praha 1, Ve Smečkách 33, o vydání náhradních
pozemků), takto :
Zrušuje se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v
Liberci z 22.3.2001, sp. zn. 36 Co 143/2001, a věc se vrací tomuto odvolacímu
soudu k dalšímu řízení o odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v
Jablonci nad Nisou z 5.2.2001, čj. 7 C 731/99-58.
V řízení o žalobě žalobců, podané u soudu 26.7.1999, jíž se žalobci
domáhali uložení povinnosti žalovaného fondu uzavřít se žalobci smlouvu o
převodu části pozemku parc. č. 877/1 v katastrálním území R. (případně jiného
srovnatelného pozemku), vydal Okresní soud v Jablonci nad Nisou usnesení z
24.1.2000, č.j. 7 C 731/99-26, o zamítnutí návrhu žalobců na vydání předběžného
opatření, kterým by bylo uloženo, aby až do rozhodnutí soudu o žalobě žalobců
žalovaný nenakládal s pozemkem parc. č. 877/1 v R., zejména aby tento pozemek
nepřevedl na někoho jiného.
V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně poukazoval na to, že žalobci v
řízení o předběžném opatření nedoložili, že žalovaný fond má v úmyslu převést
nemovitost na někoho jiného, čímž by byl případně ohrožen výkon rozhodnutí
soudu o žalobě žalobců ve věci samé; soud prvního stupně dále poukazoval na to,
že pozemek, jehož se návrh na vydání předběžného opatření týkal, nebyl v návrhu
potřebným způsobem označen a identifikován.
O odvolání žalobců proti usnesení soudu prvního stupně o předběžném opatření
rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze
7.3.2000, sp. zn. 29 Co 116/2000, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o
zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření. Odvolací soud dospěl k závěru,
že žalobci neosvědčili konkrétní hmotné právo ve smyslu ustanovení zákona č.
229/1991 Sb. a zákona č. 284/1991 Sb., na jehož základě by se mohli domáhat
vydání rozhodnutí ve věci samé, pro něž není dána v konkrétní právní věci
pravomoc soudu.
Okresní soud v Jablonci usnesením z 19.7.2000, č.j. 7 C 731/99-42,
rozhodl, že řízení o žalobě žalobců zastavuje. O nákladech řízení rozhodl soud
prvního stupně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobcům bylo uloženo zaplatit soudní poplatek 2.000,- Kč do 15 dnů od právní
moci usnesení.
V odůvodnění tohoto svého usnesení soud prvního stupně uváděl, že při
svém rozhodování vycházel z toho, co uvedl odvolací soud ve svém usnesení ze
7.3.2000, sp. zn. 29 Co 116/2000, že totiž „soudy nemají pravomoc rozhodovat
spory mezi oprávněnými osobami a pozemkovým fondem ohledně vydání konkrétního
pozemku s tím, že zákon č. 229/1991 Sb. stanoví, že jde-li o případ, kdy
pozemek nebo jeho část nelze v restitučním řízení vydat oprávněné osobě,
převede pozemkový fond bezúplatně do vlastnictví oprávněných osob jiné pozemky
ve vlastnictví státu, a to postupem podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona č.
284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech. Takto je tedy
stanoven závazný způsob k vydání náhradních pozemků, přičemž k poskytnutí
jiných vhodných pozemků je legitimován Pozemkový fond ČR, jako správce
pozemkového majetku státu. Poskytnutí náhradního pozemku závisí na existenci
vhodného pozemku a na souhlasu oprávněné osoby s takto nabízeným pozemkem. Musí
tedy dojít ke konsenzu mezi pozemkovým fondem a oprávněnými osobami. Pokud k
tomu nedojde, má oprávněná osoba právo na finanční náhradu podle ustanovení §
14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Takto je tedy pravomocným k vydání náhradních
pozemků pouze Pozemkový fond ČR s tím, že pokud vydává náhradní pozemek, může
opět pouze tento fond určit, o které pozemky se jedná, s čímž však oprávněný
musí souhlasit. Nedojde-li k tomuto konsenzu, dojde k vyplacení finanční
náhrady. Z těchto ustanovení vyplývá, že soudy nemají pravomoc v těchto věcech
rozhodovat\", uváděl odvolací soud a měl za to, že soud prvního stupně správně
zastavil řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu. Výrok
o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanovením § 146 odst. 1
písm. c) občanského soudního řádu a výrok o soudním poplatku ustanovením § 11
odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z 5.2.2001, č.j. 7 C
731/99-58, bylo rozhodnuto o návrhu žalobců na předběžné opatření, a to tak, že
bylo podle ustanovení § 102 a § 75a občanského soudního řádu zakázáno
žalovanému disponovat s pozemkem parc. č. 877/1 - loukou v katastrálním území
R., zapsaným u Katastrálního úřadu v J. na listu vlastnictví č. 10002, a to do
doby pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Jablonci
nad Nisou pod sp. zn. 7 C 731/99.
V odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně uvedl, že žalobci
odůvodnili svůj návrh na vydání předběžného opatření obavou, že Pozemkový fond
převede pozemek parc. č. 877/1 v katastrálním území R. na Obec R., která údajně
o převod tohoto pozemku požádala, přičemž zástupce žalovaného fondu při soudním
jednání dne 16.12.1999 „odmítl přislíbit, že pozemky do skončení řízení
Pozemkový fond nepřevede\".
O odvolání žalovaného proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně rozhodl
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením z 22.3.2001, sp.
zn. 36 Co 143/2001. Usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno a řízení bylo
zastaveno.
V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud vyslovoval názor, že se soud prvního
stupně neřídil ustanovením § 159 odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož
jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc „v rozsahu
závaznosti výroku rozsudku\" projednávána znovu, přičemž ve smyslu ustanovení §
167 odst. 2 občanského soudního řádu totéž platí i pro usnesení soudu. Žalobci
se totiž v tomto případě už podáním z 2.9.1999 domáhali vydání stejného
předběžného opatření jako svým pozdějším návrhem a s týmž odůvodněním. Tento
předchozí návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut usnesením Okresního
soudu v Jablonci nad Nisou, z 24.1.200, č.j. 7 C 731/99-26 (potvrzeným
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze 7.3.2000, sp.
zn. 29 Co 116/2000, které nabylo právní moci dnem 26.4.2000). Předchozí řízení
o předběžném opatření se týkalo stejného předmětu řízení a stejných účastníků
řízení. Odvolací soud ještě uváděl, že „není podstatné, z jakých důvodů k
pravomocnému zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření došlo\". Měl tedy
odvolací soud za to, že rozhodnutí o dalším návrhu na vydání předběžného
opatření brání překážka věci pravomocně rozhodnuté; proto bylo usnesení soudu
prvního stupně zrušeno ve smyslu ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) a podle ustanovení §
104 odst. 1 písm. c) bylo řízení o odvolání zastaveno.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 26.4.2001 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního
soudu v Jablonci nad Nisou dne 21.5.2001, tedy ve lhůtě podle ustanovení § 240
odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby
věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali
dovolatelé na ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako
dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Ve svém dovolání dovolatelé zdůrazňovali, že žalobci požádali žalovaný fond o
poskytnutí náhradního pozemku v sousedství rodinného domku žalovaných manželů
J. a T. K.; žalovaný fond však tuto žádost odmítl a nenabídl žalobcům ani jiný
pozemek. V průběhu soudních řízení žalovaný fond při soudním jednání na dotaz
žalobců uvedl, že má záměr pozemek parc. č. 877/1 v katastrálním území R.
převést na Obec R. Dovolatelé dále poukazovali na to, že při předchozím
rozhodování soudů obou stupňů (rozhodnutími z 24.1.2000 a ze 7.3.2000) se
odvolací soud samotným návrhem na vydání předběžného opatření nezabýval, ale
řešil otázku, zda tu je v pravomoci soudů rozhodovat o podané žalobě o vydání
náhradního pozemku. Proto se žalobci se svým následným podáním z 1.12.2000
domáhali, aby soud rozhodl o návrhu na vydání předběžného opatření, což soud
prvního stupně učinil a předběžně opatření podle návrhu žalobců nařídil. Pokud
pak odvolací soud v dovolacím řízení dospěl k závěru, že soud prvního stupně se
neřídil ustanovením § 159 odst. 3 občanského soudního řádu, dovolatelé
pokládali tento názor odvolacího soudu za nesprávný, když citované ustanovení
se vztahuje výslovně na výrok rozsudku v téže věci a na usnesení, jež nebylo
vydáno ve věci samé, jej lze použít jen přiměřeně (§ 167 odst. 2 občanského
soudního řádu). Proto podle názoru dovolatelů odvolací soud pochybil, když se
návrhem žalobců na vydání předběžného opatření věcně nezabýval, ale řešil věc
zastavením řízení o předběžném opatření.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému 22.3.2001, bylo třeba
posoudit ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), podle něhož je přípustné dovolání proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a
řízení bylo zastaveno.
Podle ustanovení § 102 odst. 1 občanského soudního řádu, je-li třeba po
zahájení řízení upravit poměry účastníků, nebo je-li po zahájení řízení obava,
že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud
nařídit předběžné opatření.
Podle ustanovení § 159 odst. 3 občanského soudního řádu, jestliže bylo o věci
pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku
rozsudku projednávána znovu.
Podle ustanovení § 167 odst. 2 občanského soudního řádu není-li v tomto soudním
řádu stanoveno jinak, užijí se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.
Odvolací soud v daném případě posuzoval otázku vydání navrženého předběžného
opatření podle citovaného ustanovení občanského soudního řádu, která se na
projednávanou právní věc vztahovala, takže dovolateli vytýkané nesprávné právní
posouzení věci nespočívalo v nesprávném použití právního předpisu při
rozhodování; bylo však třeba se zabývat v dovolacím řízení tím, zda si odvolací
soud použitý právní předpis také správně vyložil (srov. k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.
13/45/).
Odvolací soud nepochybil v tom, že při posouzení odvolání žalobců přihlížel k
ustanovením § 159 odst. 3 a § 167 odst. 2 občanského soudního řádu, jejichž
aplikace tu nebyla pojmově vyloučena (jak měli za to dovolatelé), ale podle
názoru dovolacího soudu neposoudil odvolací soud správně tu otázku, zda tu
skutečně šlo o překážku pravomocně rozsouzené věci ve smyslu ustanovení § 159
odst. 3 občanského soudního řádu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí
astanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že překážka věci
pravomocně rozsouzené (§ 159 odst. 3 občanského soudního řádu) není dána v tom
případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky,
avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v
době původního řízení a k nimž došlo i později.
Jestliže tedy v daném případě došlo dříve usnesením soudu prvního
stupně k zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, protože soud měl za
to, že tu nebyly splněny podmínky pro vydání tohoto opatření ve smyslu
ustanovení § 102 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením § 74 a násl.
téhož právního předpisu, ale odvolací soud takový právní závěr nepřezkoumával,
nýbrž za rozhodující pokládal to, že tu vůbec nebyla dána pravomoc soudu k
rozhodování o převodu náhradních pozemků oprávněným osobám (ve smyslu
ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.), pak tu nedošlo k pravomocnému vyřešení
otázky, zda tu bylo či nebylo zapotřebí zatímně upravovat poměry účastníků
řízení po zahájení řízení, jak to má na zřeteli ustanovení § 102 odst. 1
občanského soudního řádu.
Pokud tedy v dalším průběhu řízení soud prvního stupně, v němž tento soud
nevycházel z právního názoru odvolacího soudu o nedostatku pravomoci soudu v
daném případě, se na základě nového návrhu žalobců znovu zabýval
opodstatněností požadovaného vydání předběžného opatření v této právní věci,
pak odvolací soud (který už výslovně nevycházel jako v dřívějším rozhodnutí z
právního názoru o nedostatku pravomocí soudu k řešení této právní věci) se
musel otázkou zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření zabývat,
pokud měl za to, že tu je jiná okolnost nebo skutečnost (srov. již shora
citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek),a že tedy je tu dána pravomoc soudu k rozhodnutí o žalobě žalobců,
uplatněné ve věci samé. Proto právní závěr odvolacího soudu o překážce věci
rozsouzené tu nebyl na místě a bylo nutno přisvědčit tomu, že tu byl dán důvod
dovolání podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Dovolací soud tedy přikročil ke zrušení usnesení odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu (ve znění zákona
č. 30/2000 Sb.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení o dovolání žalovaného proti
usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z 5.2.2001, č.j. 7 C 731/99-58.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 a §
226 odst. 1 občanského soudního řádu). Při rozhodování o nákladech řízení bude
bráno v úvahu ustanovení § 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném
pod č. 69/2001 Sb.).
V Brně dne 11. července 2001
JUDr. Milan Pokorný, CSc.v.r.
předseda senátu