28 Cdo 1115/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o
dovolání O. M. (USA), a Ing. J. H. (USA-Illinois), zastoupených advokátkou,
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 3. 12. 2004, sp. zn. 5
Co 855/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 15 C 137/96 (žalobců O. M. a Ing. J. H., zastoupených
advokátkou, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových, 100 00 Praha 10, Kodaňská 1441/46, územní pracoviště: 270
01 České Budějovice, Prokišova 5, o vydání nemovitostí, za vedlejšího
účastenství J. d., Č., zastoupeného advokátkou), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 7. 6. 1996, se žalobci domáhali, aby původně
žalovanému J. d. v Č. bylo uloženo vydat jim dům čp. 353 s pozemkem parc. č.
358 v katastrálním území Č., a to oproti úhradě za zhodnocení nemovitosti
částkou 620.177,- Kč. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti byly odňaty
původním vlastníkům F. a M. M. rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního
národního výboru v Č. z 28. 4. 1962, Fin. 88-693/61 – Kan., podle vládního
nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu. Původní vlastníci
F. M. a M. M. zemřeli dne 3. 7. 1983 a 13. 10. 1982 a žalobci jsou jejich
právními nástupci podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. d/ zákona č. 403/1990 Sb.,
kteří se dohodli ve smyslu ustanovení § 9 téhož zákona, že nárok podle tohoto
zákona uplatňují ve stejném podílu. Žalobci uplatnili nárok na vydání
nemovitostí podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., ale
bezvýsledně. Žalobci ještě uváděli, že poskytnou žalovanému za zhodnocení
nemovitosti částku 620.177,- Kč za podmínek stanovených v přípise Ministerstva
pro privatizaci a správu národního majetku ČR ze 4. 9. 1995, č.j. 701 394/37
001/RES/95/240, a ve výši uvedené v přípise téhož ministerstva ze 4. 9. 1995.
Původně žalované J. d. Č. navrhlo zamítnutí žaloby žalobců. Uvádělo, že dům čp.
425 (původně čp. 353) se stavební parcelou č. 524 v Č. byly převzaty 1. 4. 1988
hospodářskou smlouvou od bývalého Bytového podniku Č. a při následné přestavbě
byly začleněny do areálu divadla. Podle názoru tohoto původního žalovaného
žalobci nepodali řádně a včas výzvu k vydání nemovitostí; žalobci také požádali
Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR o poskytnutí
náhrady za uvedený dům čp. 425 v Č. a nikoli o jejich vydání; zákonné
předpoklady k vydání těchto nemovitostí žalovaným žalobcům podle zákona č.
403/1990 Sb. tu tedy nejsou dány.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích z 19. 12. 1996, č.j. 15
137/96-45, byla zamítnuta žaloba žalobců O. M. a Ing. J. H., aby žalovanému J.
d. Č. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 425 se stavební
parcelou č. 524, zapsaných na listu vlastnictví č. 15 pro katastrální území Č.
u Katastrálního úřadu v Č., a to proti povinnosti žalobců zaplatit Ministerstvu
pro privatizaci a správu národního majetku ČR za zhodnocení nemovitostí
620.177,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze 4. 6. 1997,
sp. zn. 5 Co 755/97, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně z 19. 12.
1996 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního
stupně zejména to, že se zabýval jen některými účastníky řízení navrženými nebo
předloženými důkazy, především důkazy listinnými. Odvolací soud vytýkal soudu
prvního stupně také nepostačující zhodnocení provedených důkazů, jakož i
nevysvětlení toho, proč některé účastníky navržené důkazy nebyly v řízení
provedeny.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudek z
20. 10. 2000, č.j. 15 C 137/96-125, jímž uložil žalovanému J. d. Č. povinnost
uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 425 se stavební parcelou č. 524 v
katastrálním území Č., zapsaných *u Katastrálního úřadu v Č., a to proti
povinnosti žalobců zaplatit České republice za zhodnocení nemovitosti 620.177,-
Kč. Žalovanému J. d. bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení
93.731,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; žalovanému divadlu bylo také
uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích soudní poplatek
7.080,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V řízení o odvolání žalobců i žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně z
20. 12. 2000 vydal Krajský soud v Českých Budějovicích usnesení z 12. 6. 2001,
sp. zn. 5 Co 534/2001, o tom, že „do řízení vstupuje na místo dosavadního
žalovaného J. d. Č. žalovaná Česká republika“.
Poté Krajský soud v Českých Budějovicích vydal usnesení z 5. 9. 2001, sp. zn. 5
Co 534/2001, jímž připustil „zpětvzetí žaloby žalobců ohledně části navržené
dohody, týkající se vázanosti vydání nemovitostí na zaplacení částky 620.177,-
Kč“, zrušil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích z 20. 12. 2000,
č.j. 15 C 137/96-125, a řízení v tomto rozsahu zastavil. V ostatních výrocích
byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Výrokem tohoto usnesení odvolacího soudu bylo ještě zastaveno řízení ohledně
odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo soudu prvního stupně vytknuto, že
přehlédl, že žalované divadlo ve svém podání z 9. 12. 1997 (na č. 1. 91 spisu
sp. zn. 15 C 137/96 Okresního soudu v Českých Budějovicích) vznesl námitku
promlčení, ale soud prvního stupně se touto námitkou nezabýval. Neobjasněna
zůstala i námitka, že dům čp. 425 v Č. zanikl a že byl „zpracován“ do objektu
J. d.; odvolací soud měl za to, že okolnosti rekonstrukce tohoto domu a jeho
propojení s dalšími objekty, tvořícími celkový objekt J. d., je třeba
prokazovat znaleckým posudkem a to zejména v tom smyslu, zda tu došlo ke vzniku
nové věci v důsledku spojení věcí a zda a do jaké míry bylo přestavbou narušeno
dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží uvedeného domu. Podle názoru
odvolacího soudu nevycházel soud prvního stupně v průběhu řízení ze změny
žalobního návrhu žalobců ze 4. 6. 2001 (založené na č. l. 150 p.v. spisu
Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 15 C 137/96), podle níž se
žalobci domáhali uzavření dohody o vydání nemovitostí v ideálních podílech
třech čtvrtin (ze strany žalobce O. M.) a jedné ideální čtvrtiny (ze strany
žalobce Ing. J. H.).
V dalším průběhu řízení bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Českých
Budějovicích z 28. 1. 2003, č.j. 15 137/96-255. Tímto rozsudkem bylo uloženo
žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku se žalobci dohodu o vydání domu čp.
425 a stavební parcely č. 524 v katastrálním území Č. do vlastnictví O. M. (ze
¾ ) a Ing. J. H. (z ¼ ). Bylo také rozhodnuto, že žalovaná Česká
republika a vedlejší účastník řízení J. d. jsou povinni zaplatit na účet
Okresního soudu v Českých Budějovicích do 3 dnů od právní moci rozsudku na
úhradu znalečného 10.406,- Kč a náhradu soudního poplatku 7.080,- Kč. Žalované
České republice a vedlejšímu účastníku řízení J. d. bylo rovněž uloženo
zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení 146. 287 Kč.
O odvolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových i vedlejšího účastníka řízení J. d. Krajský soud v Českých
Budějovicích usnesením z 9. 5. 2003, sp. zn. 5 Co 992/2003, zrušil rozsudek
Okresního soudu v Českých Budějovicích z 28. 1. 2003, č.j. 15 C 137/96-255, a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení vytýkal, že v řízení před ním nebyl
správně a úplně zjištěn skutkový stav pro posouzení otázky, zda dům čp. 425 v
Č. je v současné době věcí v právním smyslu. Podle názoru odvolacího soudu
nepřihlédl soud prvního stupně k tomu, že věc v právním smyslu může zaniknout
nejen demolicí, ale také tím, že splyne s jinou věcí a v souvislosti s tím
zanikne (stane se součástí jiné věci). Odvolací soud poukazoval na to, že již
ve zrušovacím usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5. 9. 2001, sp.
zn. 5 Co 534/2001, bylo uvedeno, že znalec má odborně posoudit, jakým způsobem
bylo postupováno při rekonstrukci předmětného domu a při jeho připojení k
původnímu objektu J. d. K tomu v řízení u soudu prvního stupně nedošlo. Podle
názoru odvolacího soudu musí soud prvního stupně položit znalci v uvedeném
smyslu takové otázky, aby jeho odpovědi přinesly podrobné a přehledné srovnání
toho, jak vypadal po stavební stránce předmětný dům před stavebním zásahem v
období 1987-1990 a jak vypadá (v návaznosti na sousední původní divadelní
budovu) v současné době. Na základě znaleckého posudku je třeba také posoudit,
zda v případě oddělení domu čp. 425 od budovy J. d. by tu šlo o znehodnocení
původní budovy J. d., při němž by hlavní věc (původní divadelní budova) po
oddělení předmětného domu sloužila svému účelu méně kvalitně nebo by mu nemohla
sloužit vůbec; znalecký posudek znalce z oboru stavebnictví by se měl zabývat i
otázkou, zda vůbec je toto oddělení z hlediska stavebního možné.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že je třeba v řízení přednostně posoudit
otázku namítnutého promlčení nároku žalobců, protože v případě, že by soud
posoudil nárok žalobců jako promlčený, nebylo by třeba zabývat se další
otázkou, týkající se možnosti vydání domu čp. 424 v Č. z hlediska jeho
existence jako věci v právním smyslu. Touto otázkou se soud prvního stupně
odpovídajícím způsobem plně nezabýval, a to zejména z hlediska počátku běhu
případné promlčecí lhůty. Odvolací soud uváděl, že nemohl otázku promlčení
řešit v této právní věci sám, protože skutkové podklady pro právní posouzení
této otázky nebyly soudem prvního stupně jednoznačně zjištěny.
Okresní soud v Českých Budějovicích pak vynesl rozsudek z 19. 2. 2004, č.j. 15
C 137/96-393, jímž uložil žalované České republice – Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku se žalobci
dohodu o vydání domu čp. 425 a stavební parcely č. 524, zapsaných na listu
vlastnictví č. 15 pro katastrální území Č. u Katastrálního úřadu v Č., a to
žalobci O. M. ze ¾ a žalobci Ing. J. H. z ¼,. Žalované a vedlejšímu
účastníku řízení J. d. bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení
164.149,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalované a vedlejšímu účastníku
řízení J. d. bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Českých
Budějovicích do 3 dnů od právní moci rozsudku 16.031,- Kč (na náklady
vynaložené na znalečné) a 7.080,- Kč (na úhradu soudního poplatku).
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobců byla
shledána v plném rozsahu důvodná, když žalobci, jako oprávněné osoby, řádně
uplatnili své restituční nároky.
Soud prvního stupně ve smyslu zrušovacího usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích z 9. 5. 2003, sp. zn. 5 Co 992/2003, se zabýval otázkou, zda nárok
žalobců není promlčen. Byl toho názoru, že „promlčecí dobu k podání restituční
žaloby ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. je nutno počítat ode dne oznámení výše
zhodnocení nemovitosti a nikoli ode dne účinnosti zákona“. Pokud tu
Ministerstvo pro privatizaci a správu národního majetku dopisem z 31. 3. 1995
stanovilo výši zhodnocení částkou 620.177,- Kč a současně vyzvalo žalobce ve
smyslu ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 137/1991 Sb. k volbě způsobu
uspokojení jejich nároků a žalobci ve smyslu této výzvy podali žalobu u soudu
7. 6. 1996, není nárok žalobců promlčen; volba v uplatňování nároku žalobců tu
musela být založena na základě znalosti zhodnocení příslušné stavby, když totiž
v případě vydání stavby žalobcům by vznikla povinnost výši zhodnocení stavby
uhradit.
Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobci jsou v daném případě
oprávněnými osobami a že včas podali výzvu k vydání věcí vůči J. d. Č.; ohledně
této výzvy vycházel soud prvního stupně zejména z výpovědi svědka JUDr. M. jako
tehdejšího zmocněnce žalobců k podání uvedené výzvy.
Ohledně znaleckého dokazování vycházel soud prvního stupně z posudků znalce
Ing. arch. L. E. a znalce J. H. Z těchto posudků nebylo zjištěno, že by tu
došlo k závažným stavebním zásahům do budovy čp. 425 v Č. a že jednoduchými
stavebními úpravami by nebylo možné tyto objekty oddělit; došlo tu sice k
propojení objektů, ale ty zůstaly samostatnými budovami schopnými nezávislého
provozu. V domě čp. 425 byly do výšky prvního nadzemního podlaží dochovány a
respektovány veškeré nosné konstrukce: základy, obvodové zdi a klenby.
Jednotlivé, propojené domy čp. 424 a čp. 425 tu mohou sloužit svému účelu
samostatně. Dům čp. 425 v Č. nezanikl demolicí, ani se nestal součástí domu
jiného; dům čp. 425 v Č. zůstal tedy věcí v právním smyslu. Oddělením domu čp.
425 a domu čp. 424 by nedošlo ani k jejich znehodnocení a ani k znehodnocení
divadla po stránce funkční, estetické či jiné v té intenzitě, aby divadlo
nemohlo samostatně existovat.
Soud prvního stupně měl proto za to, že „žalobci splnili všechny podmínky podle
ustanovení zákona č. 403/190 Sb., jakož i podle dalších předpisů k tomu, aby
svou žalobou byli úspěšní“. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním poplatku bylo rozhodnuto
podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.
O odvolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových a vedlejšího účastníka řízení J. d. rozhodl Krajský soud v Českých
Budějovicích rozsudkem z 3. 12. 2004, apod. zn. 5 Co 855/2004. Tímto rozsudkem
odvolacího soudu byl rozsudek změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců na
uzavření dohody, kterou by žalovaná Česká republika měla vydat do vlastnictví
žalobce O. M. (ze ¾) a do vlastnictví žalobce Ing. J. H. (z ¼) dům
čp. 425 a stavební parcelu č. 524 v katastrálním území Č. Žalobcům bylo
uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované 8.500,- Kč a vedlejšímu
účastníku řízení (J. d.) 15.975,- Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od
právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně
na náhradu nákladů odvolacího řízení žalované 5.000,- Kč a vedlejšímu účastníku
řízení 8.633,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo rovněž
uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Českých
Budějovicích na náklady řízení, placené ze státních prostředků, 18.947,- Kč, do
tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud shledal
důvodnou námitku, že skutkový stav nebyl soudem prvního stupně zjištěn beze
zbytku a do všech důsledků tak, aby věc mohla být posouzena správně, zejména
aby bylo najisto postaveno, zda dům, jehož vydání spolu s pozemkem se má
navržená dohoda týkat, lze vydat, protože je věcí v právním smyslu, či je vydat
nelze, protože zaniklo rekonstrukcí uskutečněnou společně se sousední
historickou budovou J. d.
V uvedeném smyslu odvolací soud po doplnění dokazování dalším posudkem znalce
Ing. arch. J. S. dospěl k závěru, že míru možnosti oddělitelnosti domů je tu
třeba posoudit podle důsledků oddělení domů čp. 425 a čp. 424 v Č. Ze
znaleckého posudku vyplynulo zejména, že objekt J. d. (zahrnující oba domy) by
po oddělení domu čp. 425 nemohl sloužit svému účelu stejně dobře jako slouží
nyní; divadlo by podle znalce pozbylo místnosti předprodeje vstupenek, dvě
kancelářské místnosti, bar, větší část bufetu, zasedací místnost,
příležitostnou dílnu pro úpravu rekvizit a tři šatny techniků a stavěčů kulis;
provozní zařízení, která jsou nyní umístěna v připojené budově čp. 425, lze jen
v minimální míře umístit v historické budově divadla (čp. 424); domy lze podle
znalce bez problémů oddělit po stránce stavebně konstrukční (zazděním průrazů).
Náklady případného oddělení domů odhadl znalec v hrubých rysech na 2 miliony až
3 miliony Kč; k estetickému znehodnocení by podle znalce oddělením nedošlo. V
případě, že by se samostatnost obou domů měla projevit i v rozvodech vody,
elektroinstalace, tepla apod., by pak podle znalce muselo být vytvořeno pro dům
čp. 425 nové napojení včetně hlavních závěrů, měřidel, případně výměníku a
rozvodových skříní.
Odvolací soud z posudku znalce dále dovozoval, že v současné době slouží domy
čp. 424 a čp. 425 v Č. provozu J. d. Obestavěný prostor přidruženého domu čp.
425 představuje 12,3 – 15,2 % obestavěného prostoru celého objektu vzniklého
propojením obou domů; v domě čp. 425 jsou provozy a služby vedlejší na rozdíl
od hlavního provozu divadla v domě čp. 424. Po oddělení domů by divadelní
objekt postrádal svou technickou část (technická zařízení). V přidruženém domě
čp. 425 jsou umístěny provozy, které by do historické budovy divadla přemístěny
být nemohly; z hlediska funkčního by došlo k znehodnocení objektu divadla. Ze
znaleckého posudku odvolací soud dovozoval, že dům čp. 425 v Č. „nevystupoval
ve vztazích k okolí jako samostatná věc“; je propojen inženýrskými sítěmi s
historickou budovou divadla a je těmito sítěmi závislý na této historické
budově. Měl proto odvolací soud za to, že dům čp. 425 „není věcí v právním
smyslu“ a je součástí věci vzniklé propojením tohoto domu se sousedním domem –
historickou divadelní budovou.
Z uvedených důvodů změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle
ustanovení § 220 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a žalobu žalobců o vydání
domu čp. 425, který není podle názoru odvolacího soudu samostatnou věcí,
zamítl. Protože nelze vydat dům, byl odvolací soud toho názoru, že nelze
žalobcům vydat ani pozemek, na kterém dům stojí, neboť jde o pozemek závislý na
domu na tolik, že nemůže sdílet jiný právní osud než dům.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 148
odst. 1 občanského soudního řádu, a pokud šlo o náklady odvolacího řízení,
rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu v
souvislosti s ustanovení § 224 odst. občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení
zastupovala, dne 5. 1. 2005 a dovolání ze strany žalobců bylo proti tomuto
rozsudku podáno dne 2. 3. 2005 u Nejvyššího soudu, tedy způsobem a ve lhůtě
stanovenými v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti
svého dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/
občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali (s
poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 občanského soudního
řádu), že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a že skutková zjištění, učiněná odvolacím soudem, nemají oporu v
provedeném dokazování.
Dovolatelé vytýkali odvolacímu soudu, že ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. byla
v tomto rozhodnutí vykládána vždy v neprospěch žalobců a odvolací soud „využil
jakoukoli trochu možnou právní argumentaci k tomu, aby žalobu mohl zamítnout,
ačkoli po skutkové stránce k tomu neměl důvod“.
Dovolatelé dále vytýkali odvolacímu soudu nesprávné využití ustanovení § 119
občanského zákoníku (a kvalifikoval takto nemovitost uváděnou žalobci jako
součást věci) a nepoužil tu ustanovení § 10 zákona č. 403/1990 Sb., které zde
mělo mít, jako ustavení lex specialis, přednost před použitím ustanovení § 119
a § 120 občanského zákoníku. Odčinění majetkové křivdy, vzniklé v daném
případě, nikoli vydáním věci, ale jen náhradním způsobe, tj. např. finanční
náhradou, nepovažující dovolatele v jejich případě za spravedlivé.
Dovolatelé nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že dům čp. 425 v Č.
není věcí v právním slova smyslu. Podle názoru dovolatelů je pro posouzení
zániku samostatné stavby významné to, co bylo z ní odstraněno, nikoli to, co na
ní bylo vybudováno; v daném případě byly v domě čp. 425 zachovány a
respektovány veškeré nosné konstrukce (základy, obvodové zdivo a klenby), jak
vyplynulo ze znaleckého posudku. V obou znaleckých posudcích, v řízení
provedených, došli znalci k závěru, že sousední objekty jsou pouze komunikačně
propojeny a jsou určeny ke stejnému účelu, ale nedošlo k jejich spojení. Závěr
odvolacího soudu, že dům čp. 425 zanikl, neodpovídá tomu, že dům čp. 425 v Č.
má své vlastní popisné číslo, má svou pozemkovou parcelu, je zapsán v katastru
nemovitostí a je veden samostatně v seznamu kulturních památek. Podle názoru
dovolatelů je nerozhodné, že „nemovitost změnila svůj charakter a je nyní
užívána k jinému účelu; rozhodné tu je, že žalobci žádají o vrácení domu zpět
do svého majetku, ze kterého násilně přešla do vlastnictví státu“.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z přechodných
ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (uvedených v části dvanácté, hlavě první, bodu
1 ve znění tohoto zákona), podle nichž ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (jímž
byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) platí i na
řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj.
před 1. 1. 2001).
Dovolání dovolatelů tu bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/
občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl změněn rozsudek prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že rozhodnutí odvolacího soudu,
napadené jejich dovoláním, vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze
skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže
soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud
nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího obsahu spisu
naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné. Vadná nebo nesprávná
skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím
důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů
stanovených v občanském soudním řádu; dovolacím důvodem nemohou být ani vady či
omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu).
V daném případě nelze přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud vzal
při svém rozhodování za zjištěno něco, co ve spise vůbec není. Směřují tedy
výtky dovolatelů v podstatě proti hodnocení v řízení provedených důkazů
odvolacím soudem, jakož i proti právnímu posouzení projednávané právní věci.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc
nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle
ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových
křivd, a také podle ustanovení § 119 a § 120 občanského zákoníku. V řízení o
dovolání bylo tedy třeba posoudit, zda se tato ustanovení na projednávanou
právní věc vztahovala a zda si je odvolací soud správně vyložil.
Podle ustanovení § 2 zákona č. 403/1990 Sb. spočívá zmírnění následků
majetkových křivd podle tohoto zákona ve vydání věci fyzické osobě nebo
soukromé právnické osobě, které byla věc odňata na základě předpisů uvedených v
§ 1 zákona č. 403/1990 Sb., v poskytnutí peněžní náhrady (§ 14 zákona č.
403/1990 Sb.) nebo ve vydání kupní ceny (§ 15 téhož zákona) anebo v doplatku
rozdílu mezi peněžní náhradou a kupní cenou (§ 16 téhož zákona).
Podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. se věc vydá oprávněné
osobě ve stavu, v němž se nachází ke dni uzavření dohody o vydání věci. Dohoda
o vydání věci má obsahovat i ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá
oprávněná osoba práva a závazky ze smlouvy, kterou povinná osoba uzavřela a
která se týká vydávané věci. V ustanovení § 10 odst. 2, odst. 4,5 a 6 zákona č.
403/1990 Sb. je také stanoveno, zda a za jakých předpokladů přísluší oprávněné
osobě peněžní náhrada ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 403/1990 Sb.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. za stavbu, která byla
demolována, a za nemovitost, za niž peněžní náhrada přísluší podle § 10 zákona
č. 403/1990 Sb., poskytne příslušné ministerstvo pro správu národního majetku a
jeho privatizaci oprávněné osobě, na její výzvu, doloženou podle § 6 téhož
zákona, peněžní náhradu ve výši stanovené podle stavu ke dni odnětí věci, a to
postupem uvedeným v § 19a s připočtením 3 % z této částky za každý rok ode
dne odnětí do dne účinnosti tohoto zákona. Tato náhrada se snižuje podle
ustanovení § 14 odst. 2 a 3 zákona č. 403/1990 Sb.
Zákon č. 403/1990 Sb. nestanoví, co se rozumí věcí, kterou mají na zřeteli
ustanovení § 2, § 4 a § 5 tohoto zákona. S přihlédnutím k tomu, že zákon č.
403/1990 Sb. sám odkazuje na ustanovení občanského zákoníku (viz např.
ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.), nelze pokládat za odporující
ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., použijí-li se k výkladu pojmu „věc“,
uváděného v tomto zákoně, ustanovení § 118 - § 121 občanského zákoníku,
obsahující obecnou úpravu o věcech. Také ve stanovisku uveřejněném pod č.
34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo k výkladu ustanovení § 5
odst. 2 a 3 zákona č. 403/1990 Sb. použito (na str. 111/245/ uvedeného
stanoviska) poukazu na ustanovení § 120 odst. 1 občanského zákoníku.
K pojmu „součást věci“ byl v rozhodnutí uveřejněném pod č. 4/1992 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek zaujat právní názor, že „součást věci není
způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu, pokud není zákonem stanoveno
jinak. Součást vědi sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní. Tak
tomu je i tehdy, jestliže v důsledku faktického spojení se stala věci hlavní
taková věc, která byla věcí samostatnou“.
Nebylo tedy možné, jak mají naopak dovolatelé za to, dospět přesvědčivě k
závěru, že tu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu z 3. 12. 2004 (sp.
zn 5 Co 855/2004 Krajského soudu v Českých Budějovicích) spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu)
z toho důvodu, že tu odvolací soud posoudil projednávanou právní věc nejen s
použitím ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., ale i ustanovení § 119 a § 120
občanského zákoníku.
Pokud dovolatelé poukazovali i na to, že uvedené rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, shledal dovolací soud, že odvolací soud, když se
chtěl odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně,
přikročil k doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem (srov. k tomu
rozhodnutí uveřejněná pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a
sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem), z něhož pak zejména vycházel
při hodnocení provedených důkazů, přičemž postupoval podle ustanovení § 132
občanského soudního řádu. Dovolatelé nepokládají hodnocení důkazů, provedené
odvolacím soudem, za správné, ale ve svých výtkách neuvádějí údaje, které by
vedly k přesvědčivému závěru, že tu odvolací soud nepřihlédl k tomu, co vyšlo v
řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení (§ 132 občanského
soudního řádu), když dospěl k závěru vycházejícímu ze znaleckých posudků v
řízení provedených, že dům čp. 425 v Č. se provedenou stavební rekonstrukcí
stal co do jejího obsahu (srov. k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993,
str. 112 /246/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) součástí budovy J. d.,
jako věci hlavní.
Dovolací soud, který nadále vychází z již citovaného právního závěru, že
dovolacím důvodem nejsou výtky ohledně vad při hodnocení důkazů (viz rozhodnutí
uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nemohl
dospět k závěru, že je tu v uvedeném smyslu dán v dovolání dovolatelů některý z
dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a občanského soudního řádu.
Neshledal tedy dovolací soud důvody ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 243 odst. 2 občanského soudního řádu a přikročil k zamítnutí
dovolání dovolatelů podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované, ani vedlejšímu
účastníku řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr.
Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu