28 Cdo 1120/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,
CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání Obce
K., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze 6. 3. 2001, sp. zn. 19 Co 2538/2000, vydanému v právní věci
vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 64/2000 (žalobce Obce
K. proti žalovaným l. R. K., a 2. T. K., o určení vlastnictví a o vyklizení
nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalující obec se domáhala žalobou, podanou u soudu 2. 6. 1994, aby bylo soudem
určeno, že je vlastníkem domu čp. 176 ve K. (s pozemkem parc.č. 178 a výměře
825 m2), a aby bylo původní žalované V. K. uloženo vyklidit uvedené nemovitosti
do 3 dnů od právní moci rozsudku. V žalobě bylo uvedeno, že žalující obec
uzavřela 27. 5. 1993 s V. K. dohodu o vydání nemovitostí podle ustanovení
zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru žalující obce na základě neověřené kopie
přídělové listiny z 2. 2. 1950 vycházela omylem z toho, že původním vlastníkem
uvedených nemovitostí byli V. R. a V. R., rodiče původní žalobkyně v této
právní věci - V. K. Následnou kontrolou přídělových spisů bývalého J. krajského
národního výboru v Č. B. bylo však shledáno, že nemovitosti v uvedené žalobě
žalující obce nebyly vůbec pravomocně přiděleny do vlastnictví fyzických osob,
ale byly jako konfiskát podle dekretu č. 108/1945 Sb. převedeny jako majetek
státu do správy Městského národního výboru ve K. Proto pozdější rozhodnutí (z
roku 1953) o propadnutí majetku V. R. se uvedených nemovitostí netýkalo.
Žalující obec pokládá proto dohodu z 27. 5. 1993 o vydání nemovitostí V. K. za
neplatnou, když se tato dohoda týkala nemovitostí, jež jejím rodičům - V. a V.
R. vůbec nepatřily.
Ze strany žalované bylo navrženo zamítnutí žaloby s tím, že dohodu z 27. 5.
1993 nelze považovat za neplatnou. Co do právní povahy této dohody šlo o dohodu
o narovnání ve smyslu ustanovení § 585 odst. 1 občanského zákoníku, kterou si
účastníci dohody upravili práva, která byla před uzavřením dohody mezi nimi
sporná. V žalobě uvedené nemovitosti byly rozhodnutím Osídlovacího úřadu a F.
n. o. v P., oblastní úřadovny v Č. B. (čj. 816/303-176), přiděleny (tj. dům čp.
176 ve K. s pozemkem parc. č. 178) manželům V. a V. R., a to ke dni 1.7.1949.
Za tento příděl zaplatil V. R. přídělovou cenu 80.235,- Kč, a to částkou
12.235,- Kč v hotovosti a ve zbytku této ceny poskytnutým úvěrem od spořitelny
ve V. Listina o přídělu nemovitostí nemusela být už zapsána do pozemkových knih
počínaje od 1. 1. 1951 a do této doby nebylo rozhodnutí o přídělu zrušeno,
takže V. R. a V. R. se stali od 1. 1. 1951 vlastníky domu čp. 176 ve K. (spolu
s pozemkem parc. č. 178).
Soud prvního stupně vyslechl v řízení původní žalobkyni V. K. jako účastnici
řízení, vyžádal si přídělové spisy od Majetkového úřadu - oddělení majetkových
podstat, v P., konstatoval obsah spisu o přídělu nemovitostí, čj. Fin
179109/95-Sk., vyslechl svědkyni S. K., svědky J. V., J. F., R. K. a F. S. a
konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem
Okresního soudu v Prachaticích z 23. 5. 1995, čj. 5 C 322/94-43, bylo určeno,
že vlastníkem domu čp. 176 a stavební parcely č. 178 ve K. je Obec K. Původní
žalované V. K. bylo uloženo vyklidit dům čp. 176 a pozemek parc. č. 178 (o
výměře 825 m2) ve K., a to do 3 dnů od právní moci rozsudku; žalované bylo také
uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 1.610,- Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v článku II. dohody
z 27. 5. 1993,uzavřené mezi Obcí K. a V. K., je mylně uvedeno, že v případě
majetku, jehož se dohody týká, jde o majetek V. R., což neodpovídalo soudem
zjištěnému stavu věci, a proto V. K. nemohla být oprávněnou osobou k vydání
těchto nemovitostí. Dohoda z 27. 5. 1993 o vydání nemovitostí proto odporuje
zákonu, je absolutně neplatnou a „majetek zůstává vlastnictvím Obce K., jakožto
její historický majetek i podle zákona č. 172/1991 Sb. Žalující obec prokázala
i naléhavý právní zájem na určovacím výroku rozsudku soudu; jen tímto způsobem
dosáhne změny v katastru nemovitostí\". Soud prvního stupně nesdílel názor
žalobkyně, že i bez zápisu do pozemkové knihy se stali její rodiče vlastníky
přidělených nemovitostí dnem 1. 1. 1951; soud prvního stupně byl naopak toho
názoru, že vlastnický právní vztah musel vzniknout v době do 31. 12. 1950 a
muselo dojít k přidělení majetku včetně zaknihování; nepostačilo tu, že
přídělové řízení bylo započato.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích z 5. 2. 1995, sp. zn.
8 Co 1991/95, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobkyně
byla zamítnuta. Žalující obci bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů 2.310,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud vyslovoval svůj názor, že v zákoně
č. 87/1991 Sb. byla státním organizacím a obecně vůbec povinným organizacím
poskytnuta jakási rozhodovací pravomoc, když jím bylo umožněno, aby uzavírali
dohody s oprávněnými osobami, přičemž pouze na nich ponechal citovaný zákon
posouzení důvodnosti nároku, eventuálně i uznání určitých sporných skutečností
za nesporné. Zásada této občanskoprávní volnosti při uzavírání dohod podle
zákona č. 87/1991 Sb. vede, podle názoru odvolacího soudu, k závěru, že v rámci
občanského soudního řízení nelze přezkoumávat prejudiciálně otázku neplatnosti
dohody o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. z důvodů, které lze
podřadit pod důvody tohoto citovaného zákona. Proto odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Výrok o
nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 2 a §
142 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 270/1990 Sb.
K odvolání žalující obce Nejvyšší soud ČR rozsudkem z 18. 10. 1999, 3 Cdon
100/99, zrušil rozsudek odvolacího soudu (Krajského soudu v Českých
Budějovicích z 5. 12. 1995, sp. zn. 8 Co 1991/95) a věc vrátil uvedenému soudu
k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil právní názor, že pokud povinná osoba
formou dohody o vydání věci vydala věc osobě, která nesplňovala znaky oprávněné
osoby, způsobuje zmíněný rozpor obsahu dohody o vydání věci s ustanovením § 5
odst. 3,větou první, ve spojení s ustanovením § 3 zákona č. 87/1991 Sb.
absolutní neplatnost dohody ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku; z
absolutní neplatnosti pak musí soud z úřední povinnosti vyvodit příslušné
právní závěry. Odlišný právní závěr odvolacího soudu neshledal proto dovolací
soud správným.
Krajský soud v Českých Budějovicích pak usnesením z 30. 12. 1999, sp. zn. 19 Co
3615/99, zrušil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích z 23. 5. 1995, čj. 5 C
322/94- 43, a věc mu vrátil k dalšímu řízení s poukazem zejména na právní názor
dovolacího soudu, ale také s pokynem, aby v dalším řízení soud prvního stupně
po doplnění dokazování před konečným závěrem o platnosti či neplatnosti dohody
o vydání nemovitostí se vypořádal s otázkou, zda a proč není žalobkyně
oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i s
tím, zda tu jsou nebo nejsou splněny zákonné předpoklady uvedené v § 6 odst. 1
či 2 zákona č. 87/1991 Sb.; skutkové i právní závěry musí být zaměřeny na
objasnění otázky zrušení přídělu nemovitostí v daném případě po odchodu otce
žalované V. K. do ciziny.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně shledal, že právními nástupci
původní žalované V. K. jsou na základě darovací smlouvy z 27. 6. 1996 žalovaná
R. K. a žalovaný T. K., vyslechl svědka M. P. a konstatoval obsah dalších
listinných dokladů předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v
Prachaticích z 23. 5. 2000, čj. 5 C 64/2000-136, byla žaloba žalující obce
zamítnuta; bylo jí také uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení
3.225,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukázáno na to, že podle
výsledků soudem provedeného dokazování příděl nemovitostí manželům V. a V. R.
nebyl zrušen pro nezaplacení přídělové ceny dříve než V. R. odešel do
zahraničí. Nepodařilo se tedy prokázat, že by dohoda o vydání nemovitostí V. K.
s Obcí K. ze dne 27. 5. 1993 byla v rozporu se zákonem o mimosoudních
rehabilitacích. Soud prvního stupně proto žalobu Obce K. zamítl. Výrok o
nákladech řízení byl odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1 občanského soudního
řádu a vyhlášky č. 177/1996 Sb.
O odvolání žalující Obce K. proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze 6. 3. 2001, sp. zn. 19 Co
2538/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Žalující obci bylo
uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení odvolacího 3.670,- Kč do 3
dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo konstatováno, že se soud prvního
stupně vypořádal s námitkami, které v řízení uplatnila žalující obec, směřující
proti tvrzením žalovaných. Odvolací soud nesdílel názor žalující obce, že by
nemovitosti uváděné žalovanou obcí přešly jako nepřidělený konfiskát na stát -
bývalý Místní národní výbor K. podle vyhlášky č. 303/1952 Úředního listu;
odvolací soud měl za to, že tu šlo o případ, kdy stát převzal věc bez právního
důvodu podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991Sb. Odvolací soud neměl
pochybnosti o tom, že původní žalovaná V. K. (dcera někdejších vlastníků
nemovitostí V. R. a V. R.) byla oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 2
písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. a že jejími právními nástupci, zapsanými i v
katastru nemovitostí, jsou žalovaní R. K. a T. K. Odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219
občanského soudního řádu, protože stejně jako soud prvního stupně dospěl k
závěru, že se žalující obci nepodařilo prokázat, že je vlastnicí nemovitostí
uváděných v její žalobě. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanoveními §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. V poučení o možnosti
podat proti rozsudku odvolacího soudu dovolání bylo uvedeno, že „dovolání je
možno podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí\" odvolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalující obec v řízení
zastupovala, dne 10. 4. 2001 a dovolání ze strany žalující obce bylo předáno na
poště k doručení Okresnímu soudu v Prachaticích dne 15. 5. 2001. Vzhledem k
poučení obsaženému v rozsudku odvolacího soudu nebylo možné posuzovat včasnost
dovolání podle ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. (srov. dvanáctou část, hlavu první, bod 16
zákona č. 30/2000 Sb.), nýbrž s použitím ustanovení § 204 odst. 2, věta druhá,
občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.);
dovolací soud měl v důsledku tohoto posouzení za to, že dovolání bylo v daném
případě podáno včas.
Ve svém dovolání navrhovala dovolávající se Obec K., aby rozsudek odvolacího
soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena k
dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na to, že
její dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí v odvolacím řízení zrušil. Jako dovolací důvod
dovolatelka uváděla, že „obě rozhodnutí soudů (z 23. 5. 2000 i ze 6. 3. 2001)
jsou nesprávná, neboť nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování\".
Dovolatelka vyslovovala své přesvědčení, že nemovitosti, jež uvedla ve své
žalobě, byly vydány osobě, která nebyla oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení
zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť u původních vlastníků nemovitostí -
manželů R. došlo ke zrušení přídělu nemovitostí ve K., a to proto, že nedošlo k
zápisu jejich vlastnictví do pozemkových knih a nedošlo také k zaplacení
přídělové ceny; důvodem zrušení přídělu nemovitostí nebyla skutečnost, že se V.
R. vystěhoval do ciziny. Pokud soud prvního stupně v daném případě vyvodil z
pouhé poznámky v evidenci nemovitostí „bez závad\" právní závěr o zaplacení
přídělové ceny za nemovitost, pak to byl nesprávný hodnotící závěr, protože
tato poznámka se k zaplacení přídělové ceny vůbec nevztahovala. Manželé R.
nezaplatili ani 10 % přídělové ceny, vypočtené v protokole z 12. 12. 1949, jak
se zavázali v uvedeném roce, a nebyl splacen ani úvěr poskytnutý na celou
dlužnou částku spořitelnou, a to ani po dobu delší než půl roku, než V. R.
opustil Československou republiku. Na přídělovou cenu nesplácela nic ani V. R.
jako vlastnice poloviny přídělu.
Dovolávající se Obec K. vyslovovala nadále své přesvědčení, že tu muselo dojít
k zápisu přídělu do pozemkové knihy, jak to vyplývalo z ustanovení § 38
vládního nařízení č. 163/1947 Sb., podle něhož přídělce nesměl po dobu 10 roků
počínajíc dnem, od kterého bylo pro něho vloženo vlastnické právo do pozemkové
knihy, domek zcizit; přitom provedení knihovního pořádku bylo podle rozhodnutí
o přídělu ponecháno přídělci, takže on měl o vklad svého vlastnictví do
pozemkové knihy požádat.
Dovolatelka byla posléze toho názoru, že nikoli žalující obec, ale původní
žalovaná V. K. měla povinnost doložit před uzavřením dohody o vydání
nemovitostí, že vlastnictví k nemovitostem přešlo na stát z některého z důvodů
uvedených v zákoně č. 87/1991 Sb. To se však žalované V. K. a ani jejím právním
nástupcům nepodařilo; jimi tvrzený důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c/
zákona č. 87/1991 Sb. je „z právního hlediska vyloučen, neboť konstrukce
tehdejšího zákonného majetkového společenství manželů vylučovala, aby došlo k
přechodu vlastnictví majetku na stát, týkal-li se důvod převodu pouze jednoho z
manželů\".
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a
rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení
občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací
zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ občanského
soudního řádu (v již citovaném znění), protože směřovalo proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolávající se obec uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího
soudu je nesprávné, neboť nemá (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, jak to mělo na zřeteli
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková
zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve
smyslu ustanovení § 241 odst. 2 (později 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen
tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 2
(později 3) písm. a/ až c/ občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným
v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu nemohou být vady a
omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže
soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud
nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu
naopak vyplývá; musí jít o skutečnost právně významnou.
V daném případě ani z údajů obsažených v dovolání dovolatelky a ani z obsahu
spisu nevyplývá, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec
není, anebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez
dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Pokud pak dovolatelka vyjadřovala výtky
proti tomu, jak odvolací soud hodnotil některé provedené důkazy (např.
hodnocení poznámky zapsané ohledně nemovitostí ve veřejných evidenčních
záznamech „bez závad\"), bylo v již citovaném rozhodnutí uveřejněném pod č.
8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyloženo, že výtky směřující
proti hodnocení důkazů, které soudu náleží, nebyly a nejsou v občanském soudním
řádu zakotveny jako dovolací důvod, pro nějž by bylo možné podat dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu.
Pokud pak dovolatelka ve svém dovolání vyslovovala názor, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) co do hodnocení náležitosti vkladu do
pozemkové knihy ohledně vlastnictví na základě přídělové listiny, vychází i
dovolací soud z právních závěrů obsažených v rozhodnutí uveřejněném pod č.
35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že
totiž je nutno pokládat za rozhodující nabytí práv k nemovitostem podle
rozhodnutí příslušných orgánů (např. Osídlovacího úřadu a Fondu národní
obnovy), i když k tomuto nabytí, k němuž došlo v období 1945-1948, nebyl
proveden zápis do pozemkové knihy, popřípadě byl proveden později.
Neshledal tedy dovolací soud, že by v tomto případě byly dány dovolací důvody
podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ občanského soudního řádu (ve znění
před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Přikročil proto dovolací soud k
zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského
soudního řádu (v již citovaném znění).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném
pod č. 69/2000 Sb.).
V Brně dne 17. července 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu