28 Cdo 1122/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka
Davida,CSc. v právní věci žalobce Č. d., státní organizace, proti žalovanému M.
M., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve
Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí pod sp. zn. 12 C 7/2000, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.12.2001, č.j. 13 Co
388/2001-109, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobce se domáhal žalobou podanou dne 17.1.2000 vydání rozsudku,
jímž měla být žalovanému uložena povinnost vyklidit byt blíže popsaný v petitu
žaloby, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že předmětný byt byl
rozhodnutím ze dne 1.4.1980 L. M. přenechán do osobního užívání s účinností od
2.4.1980 na dobu neurčitou. Žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu,
neboť neprokázal, že žil se svým dědečkem L. M. v den jeho smrti ve společné
domácnosti. Nesplnil tak zákonnou podmínku pro přechod nájmu bytu podle § 706
odst. 1 o.z.
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí jako soud prvního
stupně rozsudkem ze dne 27.9.2000, č.j. 12 C 7/2000-83, žalobě vyhověl. Vyšel
ze zjištění, že žalobce je vlastníkem nemovitosti, v níž se předmětný byt
nachází. Vzal za prokázáno, a to na základě rozhodnutí o přidělení podnikového
bytu ze dne 1.4.1980 a z dohody o užívání bytu ze dne 25.4.1980, že byt byl
přidělen jako podnikový L. M., tehdy důchodci ČSD, kdy osobní užívání bytu bylo
vymezeno od 2.4.1980 na dobu neurčitou. Dovodil, že předmětný byt není bytem
služebním ve smyslu § 7 zákona č. 102/92 Sb. Dospěl k závěru, že žalovanému se
nepodařilo prokázat splnění jedné ze zákonných podmínek pro přechod nájmu bytu
po zemřelém nájemci, jak to vyžaduje ustanovení § 706 odst. 1 o.z., totiž
vedení společné domácnosti s nájemcem bytu ke dni jeho smrti. Uzavřel, že
žalovaný v bytě bydlí bez právního důvodu. Věc posoudil podle § 126 o.z.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne
11.12.2001, č.j. 13 Co 388/2001- 109, změnil rozsudek soudu prvního stupně (s
výjimkou odstavce III. výroku) tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním
posouzením. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil, že žalovaný prokázal
soužití ve společné domácnosti se svým dědečkem v den jeho smrti. Ohledně
posouzení neexistence vlastního bytu na straně žalovaného a právního charakteru
předmětného bytu převzal právní závěr soudu prvního stupně. Uzavřel, že byly
splněny zákonné podmínky pro přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1 o.z. ve
spojení s § 115 o.z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost
zřejmě dovozoval z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci
dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm.
d) o.s.ř. Polemizoval rovněž se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Podle
dovolatele skutečnost, že žalovaný pečoval o svého dědečka v jeho nemoci není
důkazem o tom, že s ním žil ve společné domácnosti. Navrhl proto zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto
dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č.
30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle
dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno
včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným
advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v souzené věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci zbývá posoudit, zda z provedených důkazů
lze dovodit závěr, že byly splněny zákonné podmínky pro přechod nájmu bytu ke
dni smrti původního nájemce.
Právní otázka řešená odvolacím soudem se koncentrovala do výkladu ustanovení §
706 odst. 1 o.z., podle něhož jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve
společném nájmu manželů, stávají se nájemci jeho děti, vnuci, rodiče,
sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, se s ním žili v den jeho smrti ve
společné domácnosti a nemají vlastní byt.
K výkladu ustanovení § 706 odst. 1 o.z. ve vztahu k podmínkám, za nichž dochází
k přechodu práva nájmu bytu (v době do 31.12.1991 k přechodu práva osobního
užívání bytu podle § 179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) lze přitom odkázat na závěry dnes již
ustálené soudní praxe. Tak v rozhodnutí č. 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek byl vysloven závěr, že i když u osob uvedených v § 706 odst. 1
větě první o.z. (§ 179 odst. 1 větě první občanského zákoníku ve znění účinném
do 31.12.1991) se k přechodu práva nájmu bytu nevyžaduje z hlediska naplnění
znaku společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak
z ustanovení § 115 o.z., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo
charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně
zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasném úmyslu nájemce bytu a osoby s ním v
jeho bytě žijící, žít v trvalém životním společenství.
Jestliže tedy v projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že na straně
žalovaného byl prokázán úmysl žít se svým dědečkem trvale ve společné
domácnosti a na základě toho dovodil, že na žalovaného přešlo právo nájmu
předmětného bytu, nelze než konstatovat, že jím zaujatý výklad ustanovení § 706
odst. 1 věty prvé o.z. je v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů.
Odvolací soud rovněž správně konstatoval, že byla splněna i další podmínka,
totiž neexistence vlastního bytu, pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu
citovaného ustanovení.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud v této věci aplikoval správně v úvahu
přicházející ustanovení § 706 odst. 1 o.z. a toto ustanovení rovněž správným
způsobem vyložil. Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od tam zmíněných
závěrů, podle nichž byly splněny zákonné podmínky pro přechod nájmu ve smyslu §
706 odst. 1 o.z. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. tak nebyl
uplatněn důvodně.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným
dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu