28 Cdo 1132/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v
právní věci žalobkyně H. S., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Ing. L.
B. a 2) M. B., 3) M. J., všem zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti kupní
smlouvy a o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C
1700/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22.
září 1999, č.j. 30 Co 246/98-220, takto:
Zamítá se dovolání žalobkyně, pokud směřovalo proti odstavci prvnímu výroku
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 1999, č.j. 30 Co 246/98-220.
Dovolání žalobkyně, pokud směřovalo proti odstavci druhému výroku rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 1999, č.j. 30 Co 246/98-220, jímž byl
změněn rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o povinnosti vydat do vlastnictví
žalobkyně dům čp. 181 ve V. se stavebními pozemky číslo parcelní 300 o výměře
78 m2 a číslo 700 o výměře 30 m2 se zahradou číslo parcelní 403/23 o výměře 613
m2, včetně všech součástí a příslušenství, v katastrálním území V., zapsané na
LV číslo 431 u Katastrálního úřadu v K., ve vztahu k druhému třetímu, čtvrtému
žalovanému tak, že v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta, se zamítá pokud
směřovalo proti žalovanému M. J.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 1999, č.j. 30 Co 246/98-220,
se v odstavci druhém, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o
povinnosti vydat do vlastnictví žalobkyně dům čp. 181 ve V. se stavebními
pozemky číslo parcelní 300 o výměře 78 m2 a číslo 700 o výměře 30 m2 se
zahradou číslo parcelní 403/23 o výměře 613 m2, včetně všech součástí a
příslušenství, v katastrálním území V., zapsané na LV číslo 431 u Katastrálního
úřadu v K., ve vztahu k druhému, třetímu, čtvrtému žalovanému tak, že v tomto
rozsahu byla žaloba zamítnuta, zrušuje pokud jde o žalované Ing. L. B. a M. B.
Rovněž se zrušuje výrok uvedeného rozsudku v odstavcích třetím a čtvrtém, jímž
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů za řízení v prvním stupni a v odvolacím
řízení, a to v poměru mezi žalobkyní a žalovanými Ing. L. B. a M. B.
V uvedeném rozsahu věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení,
Žalobou podanou dne 2. 11. 1994 domáhala se tehdejší žalobkyně E. P.,
určení neplatnosti kupních smluv uzavřených dne 27. 12. 1975 mezi Okresním
národním výborem v K. a manžely B. a dne 18. 8. 1993 s dodatkem ze dne 30. 8.
1993 mezi manžely B. a M. J., a to ohledně nemovitostí, blíže specifikovaných v
žalobě. Dne 18. 4. 1995 rozšířila uplatněný nárok na vyklizení předmětných
nemovitostí. K poslední úpravě petitu došlo před skončením řízení u Okresního
soudu v Kolíně, kdy před vynesením rozsudku ve věci byla připuštěna změna
žaloby tak, že předmětem řízení je žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy z
18. 8. 1993 ve znění dodatku z 30. 8. 1993 mezi manžely B. a M. J. a žaloba o
vydání předmětných nemovitostí. Jako žalované označila žalobkyně 1) Okresní
úřad v K., 2) Ing. L. B., 3) M. B., 4) M. J. a 5) Obec V.
Okresní soud v Kolíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 11. 1997,
č.j. 9 C 1700/94-136, určil v odstavci prvém výroku rozsudku, že kupní smlouva
ze dne 18. 8. 1993 a její dodatek ze dne 30.8. 1993 o koupi domu čp. 181 ve V.,
s pozemky blíže uvedenými ve výroku, uzavřená mezi druhým a třetím žalovaným na
straně prodávajícím a čtvrtým žalovaným na straně kupující je neplatná.
V odstavci druhém svého rozsudku soud prvního stupně uložil žalovaným 2) až 5)
vydat do vlastnictví žalobkyně dům čp. 181 s pozemky blíže popsanými ve výroku,
a to do 15 dnů od právní moci rozsudku s tím, že ve vztahu k 1. žalovanému
žalobu zamítl. V odstavci třetím rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.
K odvolání druhého, třetího a čtvrtého žalovaného proti rozsudku soudu prvního
stupně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. září 1999,
č.j. 30 Co 246/98-220 změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci prvém
výroku tak, že žalobu na určení zamítl.
Změnil dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o povinnosti vydat
žalobkyní jí požadované nemovitosti tak, že žalobu ve vztahu k druhému, třetímu
a čtvrtému žalovanému zamítl. Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyvodil důsledky z toho, že odvolání v této věci proti rozsudku
soudu prvního stupně podali pouze žalovaní sub 2) až 4), když výrok rozsudku na
vydání vůči prvnímu žalovanému (Okresnímu úřadu v K.) v zamítavé části a vůči
pátému žalovanému (Obci V.) ve vyhovující části nabyly samostatně právní moci.
Poukázal na ustanovení § 91 odst. 1 o.s.ř. s tím, že posledně uvedení žalovaní
měli postavení samostatných účastníků, pouze procesní postavení zbývajících
žalovaných je postavením nerozlučných společníků. Nepřezkoumával proto výroky
týkající se prvého a páté žalovaného. V průběhu odvolacího řízení došlo k úmrtí
žalobkyně, do jejichž práv nastoupila dcera H. S. jako výlučná dědička
žalobkyně (§ 107 odst. 1, odst. 3 o.s.ř.).
Odvolací soud se poté vypořádal s odvolacími námitkami žalovaných nesoucích se
k procesním otázkám řádného zastoupení původní žalované, náležitostí jejího
právního zastoupení, procesního nástupnictví nynější žalované, tvrzen překážky
litispendence, jakož i s otázkami pravomoci českých soudů a věcné a místní
příslušnosti soudu prvního stupně k projednání této žaloby. V této souvislosti
konstatoval, že bez ohledu na měnící se formulace žalobního žádání vyplývalo z
obsahu žaloby, že žalobkyně uplatnila nárok na vydání věci, který opírala o
zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění nálezu Ústavního
soudu č. 164/1994 Sb.
Ve vztahu k prvé části žalobního žádání odvolací soud shledal existenci
naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně, pokud jde o podání určovací
žaloby ve shora uvedeném znění. Podle odvolacího soudu by absence takového
výroku ohrožoval její právo oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb.,
respektive bez tohoto určení by nebylo možno dovršit proces nápravy majetkových
křivd cestou vydání nemovitosti žalobkyně, jestliže oproti rozhodujícímu stavu
ke dni účinnosti zákona (totiž 1. 4. 1991) byly nemovitosti vlastnicky připsány
již jinému subjektu (v této věci třetímu žalovanému).
Převzal pak skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně vztahující se k
této části předmětu řízení, dospěl však k odlišnému právnímu závěru o tom, že
uvedená kupní smlouva netrpí žádným důvodem neplatnosti. Neshledal totiž ani
podmínky neplatnosti podle § 39 občanského zákoníku, ani tuto neplatnost
neshledal v tvrzeném porušení tzv. „blokačního ustanovení\" obsaženého v § 9
odstavci 1 zákona č. 87/19í1 Sb. Uvedené ustanovení podle odvolacího soudu
zakazovalo pod sankcí neplatnosti žalovaným dispozici s nemovitostmi, avšak
pouze v době od 1. 4. 1991 do 30. 9. 1992, kdy uplynul poslední den běhu lhůty
k vydání věci (podle § 34 zákona), když výzva do té nebyla tehdy podána.
Žalobkyně se stala oprávněnou osobou až dnem účinností nálezu Ústavního soudu
č. 164/1994, to je dnem 12. 7. 1994, takže dispozice s majetkem učiněná dne 18.
8. 1993 nepředstavovala porušení citovaného zákonného ustanovení. Z těchto
důvodů odvolací soud žalobu na určení zamítl.
Pokud jde o nárok žalobkyně na vydání nemovitosti, převzal odvolací soud závěry
soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu § 19
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když byla účastna soudní rehabilitace dle zákona
č. 119/1990 Sb. Oprávněnou osobou se stala však až přijetím nálezu Ústavního
soudu č. 164/1994 Sb., kterým byla ze zákona vypuštěna podmínka trvalého pobytu
osoby oprávněné na území České republiky. Prokázala existenci svého českého
občanství a svůj nárok uplatnila včas podanou písemnou výzvou adresovanou vůči
oběma povinným sub. 2 a 3, jakož i vůči současnému vlastníkovi (žalovanému sub
4). Výzva podaná dne 19. 12. 1994 jménem žalovaného Ing. D. N. je
kvalifikovanou výzvou, když byla učiněna osobou, která již v roce 1990 byla
žalobkyní zmocněna k takovému úkonu. Podle odvolacího soudu rovněž je
spolehlivě zjištěno, že majetek žalobkyně přešel na stát způsobem uvedeným v §
1 odstavci 2 ve vztahu k 23 odstavce 2 zákona č. 119/1990 Sb. Lhůta k uplatnění
nároku žalobou u soudu podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů je lhůtou prekluzívní. Tato
skončila nejpozději dnem 2. 6. 1996 (lhůta 6 měsíců k podání výzvy od 1. 11.
1994, dalších 30 dní k uzavření dohody dle § 5 odstavce 3 a 1 rok k uplatnění
nároku u soudu). Vzhledem k tomu, že žalobkyně svá práva uplatnila již dne 18.
4. 1995, je třeba i podání žaloby u soudu - byť i znějící na vydání věci -
považovat za včasnou. Podle odvolacího soudu rovněž na straně žalovaných jsou
splněny podmínky kladené na povinné osoby podle § 20 ve spojení s § 4 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb. V tomto směru odvolací soud uzavřel, že žalovaní od státu
nebyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, a to přinejmenším pro
pochybení ONV při realizaci prodeje tohoto majetku z vlastnictví státu a ke dni
1. 4. 1991 byli vlastníky těchto nemovitostí.
Odvolací soud vyslovil závěr, podle něhož důsledky nálezu Ústavního soudu č.
164/1994 Sb. měly za následek změny v § 3 odstavci 1 zákona č. 87/1991 Sb. tak,
že došlo k rozšíření okruhu osob oprávněných. Do té doby osoby původně povinné,
aniž by porušily ustanovení § 9 odstavce 1 zákona v mezidobí od uplynutí lhůty
k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. v původním znění, věc převedly.
Tato situace je srovnatelná s případy uvedenými v § 7 a 8 zákona, kdy předmětné
nemovitosti nelze vydat, a to z jiného, než zákonem výslovně zmíněného důvodu.
Manželé B. (žalovaní sub 2 a 3), nemohou proto vydat nemovitosti, které již
platně převedli na jinou osobu. Ku dni 1. 11.1994 totiž tito žalovaní již
neměli nemovitost ve svém držení. Přitom uvedené datum je rozhodující pro
možnost žalobkyně k uplatnění nároku na vydání věci.
Ve vztahu k čtvrtému žalovanému, tedy kupujícímu podle smlouvy kupní ze dne 18.
8. 1993 a dodatku z 30. 8. 1993, dospěl odvolací soud k závěru, že tento
nesplňuje znaky osoby povinné, neboť toto postavení nevyplývá ze zákona. Nebyl
totiž tou osobou, která by věc nabyla od státu, ani není osobou blízkou osob
povinných podle § 4 odstavce 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
jehož přípustnost zdůvodňovala ustanovením § 237 o.s.ř. Podle dovolatelky měl
ve věci odvolacího přezkumu být činný soud JUDr. M., neboť v řízení nešlo o
vztah s mezinárodním prvkem. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Ten spatřoval v tom, že odvolací soud
nezopakoval všechny důkazy, o které soud prvního stupně opřel svá zjištění
vedoucí ke správnému zjištění, když se závěry odvolacího soudu dovolatelka
nesouhlasila. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá
rovněž na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních
předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního
řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.
\").
Zjistil přitom, že dovolání bylo podáno, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí
řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1
o.s.ř.). Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. při měnícím zamítavém meritorním rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání
obsahuje dostatečná tvrzení podle § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., § 241 odst. 1
písm. b), c) a d) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání a z
ustanovení § 242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř., tedy jen ve vztahu mezi žalobkyní a
žalovaným sub 2) až 4), když ve vztahu k prvnímu a pátému žalovanému nabyl
rozsudek odvolacího soudu již právní moci, a rozhodl, jak shora uvedeno.
Podle § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., jehož se zřejmě dovolatelka podle znění
dovolání dovolává, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen,
ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. O takový případ v posuzované věci
nejde.
Nehledě k okolnosti seznatelné ze spisu, podle níž posouzení otázek procesní
způsobilosti původní žalobkyně a následně pak otázek platného zplnomocnění
osoby, kterou tato zplnomocnila k vyřizování svých restitučních nároků, které
samy o sobě odůvodňovaly, aby ve věci byl činný senát pověřený rozhodováním
věcí s tzv. cizím prvkem, je třeba poukázat na důsledky plynoucí z gramatického
výkladu a z účelu shora citovaného ustanovení. To zahrnuje dvě skutkové
podstaty existence přípustnosti dovolání (důvodů zmatečnosti), jejichž
prokázání zakládá rovněž přípustný dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm.
a) o.s.ř. Prvou z nich je rozhodování věci soudcem, jež byl vyloučen z
rozhodování věci ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. postupem
podle § 15 odst. 1, odst. 2 a § 16 odst. 1 o.s.ř. Z obsahu spisu se taková
okolnost nenabízí a ostatně to dovolatelka ani netvrdí. Druhým případem
zakládajícím přípustnost dovolání a existenci dovolacího důvodu je okolnost, že
soud nebyl správně obsazen. Ani takové tvrzení nelze z obsahu spisu, jmenovitě
protokolu o jednání odvolacího soudu zjistit. V tomto směru existence
dovolacího důvodu podle § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. uplatněná dovolatelkou v
této věci nepřichází.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení
ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění,
jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o
skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce
právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná,
jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné
pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s
dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná,
jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Aplikováno na posuzovanou věc ve vztahu k první části zamítavého výroku
odvolacího soudu nutno vyjít z ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. To umožňuje
žalobci uplatnit žalobou, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Tato podmínka v této
věci však dána nebyla.
Naléhavý právní zájem na určení je totiž dán zejména tam, kde by bez tohoto
určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho
právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §
80 písm. c) o.s.ř. nemůže být proto zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat
na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř.
O takový případ jde v této věci, kde žalobkyně předně žalovala na určení
neplatnosti nabývacích titulů, na jejichž základě se fyzické osoby staly
vlastníky (a později prodávajícími) nemovitostí, jež byly žalobkyni odňaty
státem za podmínek uvedených v zákoně č. 87/1991 Sb., současně však uplatnila
svůj nárok vyplývající z ustanovení citovaného zákona na povinnost na vydání
těchto nemovitostí. Je pak zřejmé, že obě žalobní žádání vedle sebe nemohou
obstát, když pro posouzení nároků žalobkyně je rozhodující výsledek sporu o
samotné vydání těchto nemovitostí. Argumentaci odvolacího soudu, který vycházel
z toho, že vyhovujícím určovacím výrokem by bylo docíleno souladu stavu
právního se stavem skutečným, pokud jde o dnes existující rozpor v údajích
katastru ohledně nynějšího vlastníka a subjektů, které nemovitosti ku dni
účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držely, nelze přisvědčit. Posouzení platnosti
či neplatnosti nabývacích úkonů jednotlivých držitelů nemovitostí, od doby
převzetí věci státem, je totiž součástí prejudicielního posouzení podmínek pro
vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. K tomuto hodnocení je povolán soud při
rozhodování o samotné žalobě na vydání, takže důvod k samostatnému hodnocení a
vyslovení zvláštního závěru o této otázce formou určovací výroku se nenabízí.
Vzdor odlišné argumentaci odvolacího soudu, který určovací výrok zamítl, je tak
jeho rozhodnutí ve svém výsledku správné. Tomu odpovídá způsob rozhodnutí
dovolacího soudu, jímž podle § 243b odst. 1 o.s.ř. bylo dovolání směřující
proti prvému výroku rozsudku odvolacího soudu zamítnuto.
Za správný je třeba považovat rovněž dílčí závěr odvolacího soudu obsažený v
druhém výroku dovoláním napadeného rozsudku, to je v části, v níž byla žaloba
zamítnuta proti žalovanému sub 4). Ten se stal nabyvatelem nemovitostí kupní
smlouvou uzavřenou s žalovanými sub 2) a 3), aniž by šlo o osobu blízkou, jak
to má na mysli ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Nesplňuje proto
podmínky osoby povinné podle citovaného ustanovení. V tomto směru dovolací soud
poukazuje na závěry dnes již konstatní soudní praxe v restitučních věcech.
Rovněž v tomto rozsahu musel dovolací soud přistoupit k zamítnutí dovolání
proti druhému odstavci výroku odvolacího soudu, pokud jde o čtvrtého žalovaného.
Výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba na vydání věci zamítnuta
rovněž pokud směrovala proti žalovaným 2) a 3) byl odvolacím soudem odůvodněn
tak, že sice žalovaná splňuje podmínky osoby oprávněné a dostála rovněž
požadavku podání včasné, obsahově výstižné, výzvy k vydání věcí doručené těmto
žalovaným, jak bylo shora uvedeno. Odvolací soud dospěl i k závěru (str. 13
rozsudku, druhý odstavec), že předmětné nemovitosti nabyli žalovaní sub 2) a 3)
od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy a ku dni 1. 4. 1991 byli jejich
vlastníky. Důvod zamítnutí žaloby na vydání vůči těmto žalovaným však spatřoval
odvolací soud v tom, že vzdor účinkům nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.,
jímž byl okruh oprávněných osob rozšířen i na osoby, které do té doby
postrádaly podmínku trvalého pobytu na území ČR, nelze z žádného ustanovení
zákona vyvodit zákaz plynoucí pro povinné osoby, podle něhož by byly v
dispozici s věcmi nějakým způsobem omezeny. S odkazem na analogii úpravy
obsažené v ustanovení zákona č. 116/1994 Sb. pak dovodil, že po vydání
ústavního nálezu č. 164/1994 Sb. nastala obdobná situace, jako vznikla po
vydání zákona č. 116/1994 Sb. Protože žalovaní 2) a 3) nemovitosti převedli na
jiného, přestali být povinnými osobami a nestali se jimi ani nově ve smyslu
citovaného nálezu proto, že ku dni jeho účinnosti (to je ku dni 1. 11. 1994)
již nemovitosti nedrželi. Posledně uvedeným závěrům odvolacího soudu nelze
přisvědčit.
Zákon č. 87/1991 Sb. neobsahuje jako zákonný předpoklad vydání věci (uzavření
dohody o vydání věci) tu okolnost, aby v době podání výzvy k vydání věci
(popřípadě je-li nárok již předmětem soudního řízení, pak v době rozhodování
soudu o tomto nároku) povinná osoba stále věc držela (vlastnila). Pozbude-li
totiž povinná osoba kdykoli po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držby
(vlastnictví) věci na základě nějakého právního úkonu, nemá tato skutečnost
význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasívní
legitimace se v ustanovení§ 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. váže na ten
subjekt, který věc držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (t.j. k 1. 4.
1991).
Uvedený závěr platí i po nabytí účinností ústavního nálezu č. 164/1994 Sb.,
který pouze rozšířil okruh osob oprávněných způsobem v něm uvedených bez toho,
že by obsahoval nějaké omezující ustanovení obdobné znění článku II. odst. 2
zákona č. 116/1994 Sb., který na posuzovanou věc zjevně nedopadá. Nelze
přehlédnout, že zákon č. 87/1991 Sb. v původním znění srozumitelně a přehledně
definoval podmínky vzniku nároků v návaznosti na dobu vzniku majetkových a
jiných křivd a podmínky, za nichž může dojít k jejich zmírnění, včetně vymezení
okruhu osob oprávněných, povinných, modalit výzvy k vydání a jednotlivé
prostředky zmírnění těchto křivd. V této souvislosti sice zohlednil zřejmě z
právně-politických důvodů i řadu situací, kdy k vydání věci se nepřistoupí
(srov. kupř. § 8 odst. 3, odst. 4 zákona). Pro ten případ stanovil jinou formu
zmírnění křivd (vyplacení finanční náhrady podle § 13 zákona). Z koncepce a
účelu zákona je však zřejmé, že jde o výjimky z povinnosti vydání věci, resp.
přiznání jiných forem nároků na zmírnění následků některých majetkových a
jiných křivd, které oprávněným osobám přísluší. Pokud v souvislosti s
novelizací zákona zákonem č. 116/1994 Sb. omezil zákonodárce z určitých důvodů,
daných zřejmě dobou vydání této novely a zřetelem na změny ve vlastnických
vztazích k věcem, které by jinak vydání podléhaly, možnost vydání věci
oprávněným, učinil tak výslovně, a to s přesným vymezením případů, kdy vydání
věci nepřichází do úvahy. Takový výslovný důsledek však z obsahu ústavního
nálezu č. 164/1994 Sb. dovodit nelze. Extenzívní výklad podmínek, za nichž by
mělo dojít k omezení práv restituentů, bez existence výslovného omezujícího
ustanovení v zákoně, by se tak příčil smyslu a účelu zákona č. 87/1991 Sb.
Odlišnému závěru odvolacího soudu tak nebylo možno přisvědčit.
V této věci je pak ovšem právně bezvýznamné, zda povinné osoby /v této věci
žalovaní sub 2) a 3)/, převedly na jiného po nabytí účinnosti zákona č. 87/1991
Sb. věci, jejichž vydání se (mimo jiné) proti nim žalobkyně domáhala. Pasívní
věcné legitimace svědčí proto jmenovaným žalovaným i nadále s přihlédnutím k
závěru odvolacího soudu o tom, že tito žalovaní nabyli věc od státu za podmínek
v ustanovení § 4 odst. 2 uvedených, totiž v rozporu s tehdy platnými předpisy.
V tomto rozsahu nemohl proto dovolací soud dospět spolehlivě k závěru, že by
opačný shora uvedený závěr odvolacího soudu byl věcně správné. V části
promítající se do výroku rozsudku odvolacího soudu musel být proto jeho
rozsudek zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
věta první o.s.ř.). Současně byl zrušen i navazující výrok o nákladech
odvolacího řízení a věc byla v tomto rozsahu vrácena podle § 243d odst. 1
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro
odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 30. května 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu