28 Cdo 1133/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně B. F., zastoupené advokátem,
proti žalovaným 1) J. M., zastoupené advokátkou, a 2) statutárnímu městu L., o
určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C
1163/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočky v Liberci ze dne 18. ledna 2005, č.j. 35 Co 394/2004-218, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 18. ledna 2005, č.j. 35 Co 394/2004-218, kterým bylo žalobkyni
uloženo nahradit první žalované náklady řízení, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18.
ledna 2005, č.j. 35 Co 394/2004-218, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Liberci (dále jen „okresní soud“) rozsudkem ze dne 9.
dubna 2004, č. j. 14 C 1163/2001-199, zamítl žalobu na určení, že (první)
žalovaná není vlastníkem bytu – bytové jednotky č. 367/3, v 1. podlaží domu čp.
367 a podílu 254/1000 na společných částech domu čp. 367 v k.ú. L., obci L.
(výrok I), dále zčásti vyhověl žalobě a výrokem II určil, že vlastníkem
ideálního podílu 254/1000 na domě čp. 367, postaveném na stav. parcele č.
5091/1 v k.ú. L., zapsaného u Katastrálního úřadu v L., je statutární město L.
(druhý žalovaný), a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání první žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č.j. 35 Co
394/2004-218, změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II tak, že zamítl
žalobu ve správném znění, aby bylo určeno, že vlastníkem ideálního podílu
254/1000 na domě č.p. 367, postaveném na stavební parcele 5090/1 v kat. území a
obci L., část obce L. II – N. M., zapsaného na LV č. 2803 u Katastrálního úřadu
pro L. k. se sídlem v L. – katastrální pracoviště L. (dále jen „předmětný
dům“), je statutární město L., konstatoval, že ve výroku I zůstává rozsudek
okresního soudu nedotčen, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů.
Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na
požadovaném určení, že vlastníkem ideálního podílu na předmětném domě je druhý
žalovaný, a dospěl k závěru o důvodnosti žaloby v této části, neboť považoval
za neplatnou kupní smlouvu ze dne 10.12.1990, kterou žalovaná uzavřela s B. p.
m. L., s.p., a podle níž měla nabýt do vlastnictví byt č. 3 o velikosti 1+3 v
1. patře předmětného domu a spoluvlastnický podíl 25,42 % na společných částech
předmětného domu. Okresní soud vyšel ze zjištění, že před r. 1945 se v 1.
podlaží (správně patře) předmětného domu nacházel byt 4+1 s koupelnou, WC a
předsíní, že podle plánku z r. 1945 byla v předsíni zbudována přepážka s dveřmi
a byly tak odděleny 3 pokoje, kuchyň a koupelna s částí předsíně k samostatnému
užívání, byl zamezen průchod krajním pokojem a vedlejším čtvrtým pokojem, do
něhož se vstupovalo ze společné části předsíně a který byl přepažen tak, že v
něm vznikly pokoj a kuchyň, poté pak byly obě části původního bytu užívány
různými osobami jako samostatné byty označené č. 2 (menší) a č. 3 (větší),
přičemž společně byly užívány přední část původní předsíně a WC. Důvody
neplatnosti kupní smlouvy spatřoval okresní soud především v tom, že místnosti
převedené smlouvou netvořily byt ve smyslu stavebních předpisů, neboť jejich
součástí nebylo WC ani prostor pro jeho umístění, smlouva neřešila přístup ze
společného schodiště do bytu, tedy užívání společné více uživatelům části
předsíně a WC, a šlo o administrativně rozdělené byty užívané dvěma
domácnostmi, jejichž převod do vlastnictví byl v rozporu s vyhláškou č. 47/1978
Sb. a nařízením vlády č. 283/1990 Sb. Okresní soud též poukázal na to, že
smlouva postrádala náležitosti stanovené v § 13 odst. 1 písm. f) zákona č.
52/1966 Sb. ve znění účinném v době uzavření smlouvy, tj. určení, které otázky
budou vyhrazeny společnému rozhodování, kdo spoluvlastníky zastupuje navenek,
jakým způsobem se zástupce ustanovuje a na jakou dobu.
Odvolací soud naproti tomu dovodil, že smlouva ze dne 10. 12. 1990 je platná.
Poukázal na právní úpravu nájmu bytu po r. 1945, uvedl, že právní předpisy
přiznávaly stavebně rozděleným bytům status bytů nově vytvořených, že podle
této úpravy šlo o byty, i když neměly WC, že takto založený právní stav
nemohl doznat změny následnými právními úpravami, a proto takto nově vzniklé
byty nelze posuzovat jako byty administrativně rozdělené ve smyslu § 57 odst. 1
zákona č. 41/1964 Sb. Odvolací soud neshledal smlouvu ze dne 10. 12. 1990
absolutně neplatnou ani z jiných důvodů, naopak za neplatnou pro rozpor s § 14
odst. 1 věty třetí zákona č. 52/1966 Sb. označil smlouvu ze dne 10. 12. 1992,
kterou druhý žalovaný prodal žalobkyni ideální podíl na předmětném domě. Na
základě toho dospěl k závěru, že žalobkyně není spoluvlastníkem předmětného
domu, nýbrž pouze nájemcem bytu v tomto domě, a nemá naléhavý
právní zájem na požadovaném určení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti jeho měnícímu výroku ve věci
samé a výroku, kterým jí bylo uloženo nahradit první žalované náklady řízení)
podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o.s.ř. a uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům
procesních vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), nesprávného právního posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a dále důvodu, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Žalobkyně namítá, že v průběhu řízení nebyl předložen důkaz o existenci
rozhodnutí oprávněného orgánu a povolení stavebního úřadu ke stavebním
změnám a úpravám bytu v 1. patře domu, když těmito úpravami měl
dle odvolacího soudu vzniknout byt první žalované, tento byt tak nebyl nikdy
rozdělen stavebně, ale jen administrativně. Podlahová plocha bytu činila dle
nájemní smlouvy ze dne 2. 10. 1956 uzavřené s právními předchůdci první
žalované 112,29 m2 a dle znaleckého posudku ing. H. k 10. 12. 1990 činila
119,86 m2. Dále žalobkyně namítá, že na administrativním rozdělování bytů se
nepodílely stavební úřady, neboť se jednalo pouze o užívání jednoho bytu
vícečlennou rodinou. V menším administrativně rozděleném bytě v prvním patře
bydlela zpočátku babička první žalované. Žalobkyně trvá na svém názoru, že tzv. byt užívaný první žalovanou nemohl být dne 10. 12. 1990 předmětem prodeje dle
tehdy platných právních norem, neboť neměl všechny náležitosti bytu
dle § 42 odst. 3 vyhl. č. 83/1976 Sb., a to prostor pro WC; takovýto
byt bylo možno najímat, když v nájemní smlouvě bylo určeno, který WC v domě
mohou nájemci užívat, nebylo jej však možno prodat, jestliže v kupní smlouvě ze
dne 10.12.1990 nebylo sjednáno pro první žalovanou právo užívat některé WC v
domě a ve znaleckém posudku k této kupní smlouvě je jednoznačně uvedeno, že WC
není součástí bytu. Dále žalobkyně namítá, že se odvolací soud nezabýval
dalšími důvody, pro které je kupní smlouva ze dne 10. 12. 1990 neplatná. Tyto
důvody spatřuje žalobkyně v tom, že ve smlouvě je uveden spoluvlastnický podíl
na společných částech domu v rozsahu 25,42 % a podlahová plocha bytu 112,78 m2,
ačkoli dle znaleckých posudků znalců K. a ing. H. je podlahová plocha 119,86 m2
a podíl na společných částech domu 25,16 %. Kupní smlouva je dle žalobkyně v
rozporu s § 13 odst. 1 písm. c) zákona č. 52/1966 Sb., protože neobsahuje
vymezení a výpočet společných částí domu a společného WC pro byty č. 2 a 3. Smlouva o převodu bytů podle § 14 odst. 4 zákona č. 52/1966 Sb. musí též
upravovat vzájemná práva a povinnosti převodce a nabyvatele, jakož i vymezení
práv a povinností, které na nabyvatele přecházejí ve vztahu k ostatním
vlastníkům bytů. Kupní smlouva z 10. 12. 1990 však tato obligatorní ustanovení
neobsahuje, a je v ní pouze uvedeno, že o tomto bude uzavřena zvláštní smlouva,
která však nikdy uzavřena nebyla. Bez jejího předložení státní notářství nemělo
kupní smlouvu registrovat (v této souvislosti žalobkyně odkazuje na shodný
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu SSR sp. zn. 1 Cz 115/71). Žalobkyně podotýká, že registrace smlouvy státním notářstvím nebrání tomu, aby
soud v občanském soudním řízení posoudil otázku platnosti smlouvy. S ohledem na
nepřesné údaje o podlahové ploše bytu a velikosti podílu na společných částech
domu má žalobkyně za to, že smlouva je též neurčitá. Žalobkyně nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy ze dne 10. 12. 1992, podle níž
měla nabýt ideální spoluvlastnický podíl na předmětném domě, poukazuje na to,
že týž odvolací soud v řízení pod sp. zn.
29 Co 94/95 vedeném mezi týmiž
účastníky posoudil uvedenou smlouvu jako platnou, takže tato otázka byla
pravomocně rozhodnuta, jejímu opětovnému posouzení brání překážka „res
judicata“ a uvedeným rozhodnutím je soud v tomto řízení vázán. Navíc je-li
neplatná smlouva ze dne 10. 12. 1990, nemůže smlouva ze dne 10. 12. 1992 být
neplatná pro rozpor s § 14 odst. 1 věty třetí zákona č. 52/1966 Sb. S poukazem
na judikaturu Nejvyššího soudu žalobkyně obhajuje názor, že má na požadovaném
určení naléhavý právní zájem. Žalobkyně rovněž vytýká odvolacímu soudu, že se
nezabýval jejími námitkami ohledně oprávnění osob jednajících za B. p. m. L. podepsat kupní smlouvu a osoby jednající za Okresní úřad v L. podepsat
schvalovací doložku k této kupní smlouvě, ani námitkou, že i kdyby byla její
kupní smlouva neplatná, nabyla vlastnictví vydržením. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, současně navrhla, aby dovolací soud odložil
vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
První žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela opodstatněnost dovolacích
námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
obsahuje stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o.s.ř.), byla splněna podmínka
advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.,
advokátem bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné. Podle § 237 odst. 1
písm. a/ b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že napadený
nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní
teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se
řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně
rozhodnuto. V posuzovaném případě bylo věcí samou určení vlastnictví.
Přípustnost dovolání však nelze opřít ani o další ustanovení
občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení
odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.). Z
řečeného vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke
stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4/2003. Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání, pokud
směřovalo proti výroku, jímž odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení
mezi žalobkyní a první žalovanou, podle § 218 písm. c) a § 243b odst. 5 věty
první o.s.ř. odmítl.
Avšak dovolání proti měnícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny.
Prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na
takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod
pořadovým č. 21). Z uvedeného vyplývá že nejprve je třeba zkoumat existenci
naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a teprve v případě, že soud
dospěje k závěru, že je naléhavý právní zájem dán, může se zabývat otázkou, zda
existuje sporné právo či právní vztah. Je tudíž logicky vadná úvaha odvolacího
soudu, že při absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 10. 12. 1992 (kterýžto
závěr představuje řešení předběžné otázky při posuzování otázky vlastnictví,
jehož určení se žalobkyně domáhá) nájemní vztah žalobkyně k bytu trvá a její
postavení nájemce není způsobilé založit naléhavý právní zájem na požadovaném
určení.
V soudní praxi je ustálen právní názor, že bytem se rozumí soubor místností
(popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu
určeny k trvalému bydlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002,
sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2003, pod č. 90). Rozhodující je tedy stav stavebněprávní, nikoli
faktický. Z ustanovení § 57 a § 58 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty,
jakož i z ustanovení dříve platných předpisů o hospodaření s byty citovaných v
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, vyplývá, že byt bylo možno
(administrativně) rozdělit se souhlasem příslušného orgánu, který nenahrazoval
povolení stavebního úřadu ani rozhodnutí o přidělení bytu, pokud jich bylo
podle platných předpisů třeba. Administrativně rozdělené byty, i když každý z
nich neměl úplné příslušenství, logicky mohly být předmětem samostatných práv
nájmu (osobního užívání). Pokud však kolaudovaný stav zůstal nezměněn, šlo tedy
stále o jeden (pouze administrativně) rozdělený byt (nikoli o dva samostatně
kolaudované byty), je sice pravda, že právní vztahy samostatného nájmu
(osobního užívání) k jednotlivým administrativně (případně i fakticky stavebně,
nikoli však kolaudačně) odděleným částem bytu nemohly jen v důsledku změn v
právní úpravě doznat změn v tom smyslu, že nedostatek příslušenství
vyžadovaného novými stavebněprávními předpisy pro každý byt nemohl mít za
následek zánik práva nájmu (osobního užívání) k administrativně oddělené části
bytu. To však nic nemění na zákazu převodu administrativně rozdělených bytů do
osobního vlastnictví vyplývajícím z právních předpisů (§ 1 odst. 2 vyhlášky č.
47/1978 Sb.). Lze přitom souhlasit s dovolatelkou, že v průběhu řízení nebyl
předložen důkaz o existenci rozhodnutí oprávněného orgánu a
povolení stavebního úřadu ke stavebním změnám a úpravám bytu v 1. patře domu,
když těmito úpravami měl dle odvolacího soudu vzniknout byt první žalované,
tento byt tak nebyl nikdy rozdělen stavebně, ale jen administrativně.
Dovolatelce je pak třeba přisvědčit, i pokud vytýká odvolacímu soudu, že se
nezabýval dalšími namítanými důvody neplatnosti kupní smlouvy ze dne 10. 12.
1990, které spatřuje v tom, že ve smlouvě je uvedena podlahová plocha bytu a
spoluvlastnický podíl na společných částech domu odlišně od znaleckých, že
smlouva neobsahuje vymezení a výpočet společných částí domu a společného WC pro
byty č. 2 a 3 (§ 13 odst. 1 písm. c/ zákona č. 52/1966 Sb.) a neupravuje
vzájemná práva a povinnosti převodce a nabyvatele, jakož i vymezení práv a
povinností, které na nabyvatele přecházejí ve vztahu k ostatním vlastníkům
bytů (§ 14 odst. 4 zákona č. 52/1966 Sb.) a že osoby jednající za B.
p. m. L. nebyly oprávněny podepsat kupní smlouvu a osoby jednající za Okresní
úřad v L. nebyly oprávněny podepsat schvalovací doložku k této kupní smlouvě.
Dovodil-li odvolací soud, že kupní smlouva ze dne 10. 12. 1990 není neplatná,
aniž se zabýval všemi namítanými důvody její neplatnosti a aniž zkoumal další z
tohoto hlediska právně významné skutečnosti, je jeho právní posouzení věci
neúplné a v důsledku toho i nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. tak žalobkyně uplatnila opodstatněně.
Rozsudek odvolacího soudu není tedy z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., obsahově konkretizovaného
dovolacími námitkami, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem
o.s.ř., správný. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř.
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k uvedenému bylo již nadbytečné zabývat se námitkami žalobkyně
směřujícími proti jí namítaným nedostatkům skutkových zjištění a procesních vad.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu