28 Cdo 1141/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy
Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci
žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu v
B., zastoupenému advokátem, o náhradu za znehodnocené nemovitosti, vedené u
Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 684/97, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.3.2001, čj. 23 Co
40/2000-196, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. března 2001, čj. 23 Co
40/2000, se zrušuje ve výroku, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově
Brodě ze dne 22. října 1999, čj. 11 C 684/97-154, změněn tak, že ohledně částky
96.165 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá, a věc se v tomto rozsahu vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
Předmětem řízení byl nárok žalobce na náhradu za znehodnocení ideální
poloviny nemovitostí v katastrálním území B., patřících k bývalé zemědělské
usedlosti, uplatněný podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\").
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 22.10.1999, čj. 11 C
684/97-154, ve výroku pod bodem I., uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobci na náhradě za znehodnocení poloviny shora uvedených nemovitostí částku
184.978,85 Kč s úroky z prodlení. Šlo již o druhé rozhodnutí soudu prvního
stupně, neboť jeho rozsudek ze dne 21.5.1998, čj. 11 C 684/97-52, jímž původně
žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku, byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 4.2.1999, čj. 23 Co 281/98-76, zrušen a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13.3.2001, čj. 23 Co
40/2000-196, v odvolacím řízení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části,
kterou byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci 88.813,80 Kč spolu s 19% úrokem z
prodlení od 25.1.1996 do zaplacení, potvrdil; v části, kterou byl žalovaný
zavázán zaplatit žalobci i dalších 96.165 Kč spolu s 12% úrokem z částky
94.682,25 Kč od 15.7.1999 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud potvrdil
pasivní věcnou legitimaci žalovaného, která se odvíjí od skutečnosti, že
znehodnocené nemovitosti vydával, a rovněž potvrdil aktivní legitimaci žalobce
k nároku na náhradu znehodnocené jedné ideální poloviny nemovitostí, které mu
byly vydány. Své závěry o tom, že nesdílí výhradu žalovaného, že celý nárok
žalobce je promlčen, odvolací soud již nerozvíjel, s odkazem na odůvodnění
svého předchozího zrušujícího rozhodnutí. Odmítl také výhradu žalovaného,
týkající se zjištění znehodnocení nemovitostí. Naopak přisvědčil oprávněnosti
námitky promlčení, kterou žalovaný uplatnil proti dodatečnému rozšíření žaloby
ve výši 96.165 Kč dne 12.7.1999. Odvolací soud dovodil, že v souzené věci
běžela žalovanému lhůta k plnění od 25.7.1995, a promlčecí lhůta uplynula dnem
25.7.1998; v této lhůtě žalobce však uplatnil nárok jen zčásti, zbývající část
ve výši 96.165 Kč s příslušenstvím uplatnil až téměř rok poté uplynutí
promlčecí lhůty. Vzhledem k tomu, že žalovaný se dovolal námitky promlčení,
tuto zbývající část nároku odvolací soud žalobci nepřiznal; v této souvislosti
poukázal na ustanovení § 100 odst. 1 občanského zákoníku a dále na rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí NS ČR 3 Cz 4/74 publikované ve Sborníku
I).
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 3.5.2001, napadl
žalobce dovoláním, které bylo osobně podáno u Okresního soudu v Havlíčkově
Brodě dne 28.5.2001. Jeho přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
OSŘ a jeho důvody založil na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Dovoláním
je napadán rozsudek odvolacího soudu jen v části, v níž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně tak, že ohledně částky 96.165 Kč s 12% úrokem z částky
94.682,25 Kč od 15.7.1999 do zaplacení se žaloba zamítá, a v závislých výrocích
o nákladech řízení. Dovolatel především vyjádřil přesvědčení, že právní názor,
který zaujal odvolací soud k otázce promlčení nároku, je založen na vadné
aplikaci příslušných ustanovení zákona. Poukázal na to, že se, s odkazem na §
14 odst. 3 zákona o půdě, žalobou domáhal práva na poskytnutí náhrady za
znehodnocení budov ve výši rozdílu ceny původní stavby a ceny vydávané stavby
určené ke dni 24.6.1991. Tento nárok uplatnil žalobou u soudu „v promlčecí
lhůtě dne 12.9.1977\" (správně mělo být zřejmě uvedeno 12.9.1997) a v důsledku
toho promlčecí lhůta ohledně celého nároku, daného citovaným právním předpisem,
po dobu řízení neběží (§ 112 obč. zák.). Pokud tedy žalobce v průběhu řízení v
souladu se závěry znaleckého posudku rozšířil žalobu, neuplatnil podáním došlým
soudu 12.7.1999 žádný nový nárok, ale pouze to, co od samého počátku činil
předmětem řízení. Dovolatel dále uvedl, že soud může překročit návrhy
účastníků, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů
mezi účastníky; ustanovení § 14 odst. 3 zákona o půdě taková závazná a přesná
hlediska pro vypořádání nároků mezi oprávněnou a povinnou osobou stanoví. Dovolatel rovněž připomněl, že v projednávané věci záviselo rozhodnutí na
znaleckém posudku znalce, ustanoveného soudem. Proto odmítl názor prezentovaný
odvolacím soudem, který by znamenal popření zásady hospodárnosti řízení a ve
svém důsledku by nutil žalobce v zájmu právní jistoty k uplatnění nadsazených
požadavků. Žalobce vyzval žalovaného k vydání náhrady již 14.12.1992, avšak
teprve dnem 25.7.1995 bylo určeno jeho vlastnictví k nemovitosti a tímto dnem
došlo současně k určení povinné osoby k poskytnutí náhrady. Přestože po vydání
rozhodnutí pozemkového úřadu již neadresoval žalovanému žádný právní úkon,
který by měl náležitosti výzvy k poskytnutí náhrad, dal žalovanému svým
jednáním najevo, že na svých nárocích trvá, a tak účinky dříve podané výzvy
zůstaly zachovány. Dovolatel poukázal také na to, že příslušná ustanovení
zákona o půdě stanoví závazné lhůty i pro povinné osoby. Podle § 16 odst. 4
zákona o půdě byl žalovaný povinen poskytnout náhradu oprávněné osobě do 6
měsíců ode dne doručení výzvy. Protože výzva již znovu doručována nebyla, je
třeba tento okamžik odvodit od uplynutí lhůty 6 měsíců od právní moci
rozhodnutí o vydání nemovitosti; zákonná lhůta k plnění žalovanému tedy
skončila dnem 25.7.1996. Pokud žalobce rozšířil žalobu dne 12.7.1999, stalo se
tak, podle žalobce, před uplynutím tříleté promlčecí lhůty.
Jestliže se
žalovaný, který byl v dané věci v prodlení s vypořádáním zákonné povinnosti
vůči oprávněné osobě, dovolal vůči žalobci promlčení, je nutno, podle
dovolatele, tento úkon hodnotit jako odporující dobrým mravům ve smyslu § 3
občanského zákoníku, a proto je v důsledku 39 cit. zákoníku neplatný. Vzhledem
k tomu, že se z uvedených hledisek odvolací soud věcí nezabýval, navrhl žalobce
zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil podáním ze dne 25.6.2001, ve kterém
uvádí, že považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Žalovaný je
sice přesvědčen o promlčení celého nároku, ale tento názor podrobněji rozvádí v
jím podaném dovolání. Opětovně zdůrazňuje, že po rozhodnutí pozemkového úřadu
žádná nová žádost, která by podle něj měla mít písemnou podobu, podána nebyla.
Poukazuje na to, že zákon o půdě neváže nárok za znehodnocení nemovitostí na
rozhodnutí pozemkového úřadu o jejich vydání. Nadto v dané věci byli žalobce a
jeho rodina po celou dobu vlastníky ideální 1/2 nemovitostí a měli se tedy
případné náhrady domáhat bez ohledu na rozhodnutí pozemkového úřadu. Nárok
uplatněný rozšířením žaloby považuje žalovaný za promlčený a za absurdní
považuje názor žalobce o neplatnosti dovolání se promlčení. Navrhl potvrzení
rozsudku odvolacího soudu v napadené části.
Žalovaný dne 26.6.2001 podal současně dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ
(zřejmě ve znění účinném po 1.1.2001), neboť soud prvního stupně rozhodl ve
věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolací důvod spatřuje v
nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ (opět zřejmě ve znění po 1.1.2001). Žalovaný je přesvědčen, že v daném
sporu není pasivně legitimován. Nesouhlasí ani s výší uplatňovaného nároku, ani
s posouzením aktivní legitimace žalobce. Opětovně namítá také promlčení celého
nároku žalobce. Závěrem vyjadřuje nesouhlas se způsobem určení výše náhrady.
Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části a vrácení věci k
dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1.1. 2001 (dále jen „OSŘ\"), a to včetně ustanovení o lhůtě k
podání dovolání.
Dovolání žalovaného nelze věcně projednat. Podle § 240 odst. 1 OSŘ lze
podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.
Zmeškání této lhůty nelze prominout (§ 240 odst. 2 věta prvá OSŘ). Dovolání
žalovaného nesplňuje uvedenou podmínku stanovenou občanským soudním řádem.
Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 3.5.2001 a lhůta k podání
dovolání skončila tedy dne 3.6.2001. Žalovaný podal dovolání osobně u soudu
prvního stupně dne 26.6.2001, tedy zjevně opožděně. Dovolacímu soudu tedy
nezbylo než jeho dovolání jako opožděné odmítnout (§ 243b odst. 4, § 218 odst.
1 písm. a) OSŘ).
Dovolání žalobce bylo podáno včas, splňuje náležitosti stanovené v §
241 odst. 2 OSŘ, je přípustné podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a
opírá se o přípustný dovolací důvod, podřaditelný pod ustanovení § 241 odst. 3
písm. d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani
dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek
odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů uplatněných žalobcem (§ 242 odst.
odst. 3 věta prvá OSŘ), přičemž dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí soudu je nesprávné, jestliže na danou věc použil právní
předpis, který dané vztahy neupravuje, nebo správně použitý předpis nesprávně
vyložil. V dané věci odvolací soud použil správně ustanovení § 14 a § 16 zákona
o půdě, nesprávně však vyložil nárok žalobce jako právo na peněžité plnění,
včetně dopadů uplatnění peněžitých nároků u soudu z hlediska promlčení.
Dovolací soud ve své konstantní judikatuře zastává názor, že řízení
podle § 14 a § 16 zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů
mezi účastníky ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 OSŘ. V tomto řízení musí soud
rozhodovat nejen právu oprávněné osoby na náhradu a jeho výši, ale i o tom,
jakou konkrétní formou z možných způsobů, uvedených v zákoně, bude náhrada
poskytnuta (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2000, sp.zn. 24 Cdo
1266/99, nebo ze dne 5.10.1999, sp. zn. 28 Cdo 1845/99, nebo ze dne 11.4.2001,
sp. zn. 26 Cdo 2749/2000, v nichž dovolací soud s ohledem na tento charakter
řízení učinil závěr, že nepřichází v úvahu povinnost platit úroky z prodlení
před uplynutím lhůty stanovené pravomocným rozhodnutím, jímž teprve bylo o
náhradě rozhodnuto). Není proto rozhodující pro posouzení včasnosti uplatnění
nároku u soudu ani výše, ale ani forma plnění, kterou žalobce požaduje - v
případě, že návrhu na náhradu za znehodnocení nebo odstranění staveb peněžitou
formou soud vyhoví, musí zdůvodnit, že o této formě plnění došlo mezi účastníky
k dohodě (§ 16 odst. 4 zákona o půdě). Z hlediska promlčení je proto
postačující, že žalobce na základě vylíčení rozhodných skutkových okolností
uplatnil nárok na náhradu za znehodnocení zemědělských nemovitostí, když výše
náhrady je zpravidla zjišťována soudem až v průběhu řízení na základě důkazního
řízení, a od této výše se může odvíjet i forma náhrady.
Právní závěry, obsažené v napadeném rozsudku odvolacího soudu, které
nejsou v souladu se shora uvedeným právním názorem dovolacího soudu, proto
nebyly shledány správnými, rozsudek odvolacího soudu byl podle ustanovení §
243b odst. 1 věta za středníkem OSŘ zrušen, a podle ustanovení § 243b odst. 2
OSŘ byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je odvolací soud
vázán právním závěrem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ). V novém
rozhodnutí rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 věta třetí OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v. r.
předsedkyně senátu