Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011, č. j. 21 Co 208/2010-117,
se v celém rozsahu ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I.
změněn zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 10. 2009, č. j.
15 C 85/2009-42, a to tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci
částku ve výši 559.736,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení z titulu
náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Odvolacím soudem bylo dále
rozhodováno o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, které byly (ve
výši 59.849,- Kč za prvostupňové řízení a v částce 63.116,25 Kč za odvolací
řízení) uloženy k platbě žalované ve prospěch žalobce do patnácti dnů od právní
moci rozsudku k rukám jeho advokáta Mgr. Ing. Milana Šouby (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené tvrzeně
nezákonnými rozhodnutími (platebními výměry) Finančního úřadu ve Slavkově u
Brna, jimiž byla žalobci nesprávně vyměřena daň z nemovitostí (zpevněných ploch
posouzených jako stavby). Proti dodatečným platebním výměrům vztahujícím se k
rokům 1996 a 1997 podal žalobce odvolání, která však byla dne 12. 2. 1999
Finančním ředitelstvím v Brně zamítnuta (rozhodnutí odvolacího správního orgánu
žalobce napadl také u Krajského soudu v Brně, opět neúspěšně). S ohledem na
tuto skutečnost žalobce následně v letech 1998-2001 podával daňová přiznání a
platil daň ve vyšší částce. Za rozmezí let 2002-2005 byla rozhodnutí
příslušného finančního úřadu, resp. finančního ředitelství, žalobcem znovu
napadena. Krajský soud v Brně tentokrát žalobě rozsudkem ze dne 25. 2. 2008, č.
j. 31 Ca 120/2006-22, vyhověl (nesprávně odvedená daň byla žalobci posléze
vrácena). Vycházel přitom z názoru Ústavního soudu o principech pro vyměření
daně ze staveb, vyjádřeného v nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 531/05, a
na jeho podkladě uzavřel, že dani ze staveb nepodléhají zpevněné parkovací
plochy, které nejsou stavbou ve smyslu občanskoprávním. Žalobci tak v důsledku
nesprávného vyměření a odvedení daně za zdaňovací období let 1996-2001 měla
vzniknout škoda v celkové částce 404.928,- Kč. Dále mu měla být způsobena
majetková újma zaplacením daňového penále ve výši 126.879,- Kč (vyměřeno v roce
2002 částkou 196.879,- Kč, sníženo v roce 2005 prominutím příslušenství daně o
70.000,- Kč) a uhrazením nákladů řízení ve výši 27.929,- Kč.
Odvolací soud dospěl v nynějším řízení na rozdíl od soudu prvního
stupně k závěru, že návrh žalobce na náhradu škody je důvodný. Odkázal na
právní argumentaci užitou v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn.
I. ÚS 531/05, jež se odrazila též v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 25. 2. 2008, č. j. 31 Ca 120/2006-22, na jehož základě došlo k vrácení
nesprávně odvedené daně (daňového přeplatku) žalobci za zdaňovací období
2002-2005. Odvolací instance dovodila, že ačkoli v posuzované věci nejsou dány
podmínky pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dotčená
rozhodnutí finančního úřadu nebyla zrušena ani změněna), lze se zřetelem k
uvedeným okolnostem usuzovat na vznik odpovědnosti státu za škodu zejména s
přihlédnutím k argumentaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/08.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž tomuto
soudu vytkla nesprávnost jeho právního posouzení v otázce naplnění předpokladů
vzniku odpovědnosti státu za škodu. Namítala, že soudem byla chybně
upřednostněna aplikace obecné právní úpravy ve smyslu § 420 obč. zák., přestože
podmínky odpovědnosti státu jsou specifickým způsobem upraveny v zákoně č.
82/1998 Sb. Upozornila také na možnost žalobce domáhat se primárně zahájení
řízení o mimořádném či dozorčím prostředku podle zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu, resp. zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů – tímto postupem „mohl žalobce dosáhnout nárokovaného
úspěchu a zvratu ve věci“. K tomu ovšem dovolatelka zároveň poznamenala, že
podle judikatury Nejvyššího správního soudu není změna rozhodovací praxe
správního soudu důvodem obnovy řízení. Dále měla za to, že změna právních
názorů soudů působí pro futuro (považovala proto za nepřípadné zohlednění nové
skutečnosti v podobě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2008, č. j.
31 Ca 120/2006-22, potažmo nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 531/05,
odvolací instancí). Žalovaná rovněž uvedla, že s ohledem na nerealizovanou
podmínku zrušení či změny předmětných správních rozhodnutí finančního úřadu
odpovědnost státu za škodu v dané věci nevznikla. Dovolací návrh zněl na
zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, za niž jedná pověřený zaměstnanec
jako osoba s právnickým vzděláním (§ 21a odst. 3 o. s. ř.), podala dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přípustnost
dovolání opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. pro
diformitu rozsudků nižších instancí, a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávnost právního posouzení věci
odvolacím soudem.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. platí, že dovolání je
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – což dopadá
také na posuzovanou věc.
Dovolání je též důvodné.
Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že nárok na
náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím může být uplatněn pouze tehdy,
není-li stanoveno jinak, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost
zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
Pokud shora vymezený zákonný předpoklad není naplněn, nelze zásadně
usuzovat na vznik odpovědnosti státu za škodu. Je tomu tak zejména proto, že
soud, rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu, není oprávněn
posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného či nezměněného rozhodnutí se zákonem.
Odvolací soud ve věci vycházel mimo jiné z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 7.
2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č.
155/2009), z něhož se podává, že při splnění podmínek odpovědnosti státu v
materiálním slova smyslu může v konkrétní věci způsob interpretace ustanovení §
4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím
orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (nyní § 8 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb.), jenž fakticky odpovědnost státu vylučuje, porušit ústavně
zaručená práva účastníka. V posuzovaném případě se nicméně argumentace dotčeným
rozhodnutím Ústavního soudu nejeví být přiléhavou. Závěry citovaného nálezu
byly přijaty se zřetelem ke konkrétním okolnostem věci, jež byly natolik
specifické, že odůvodňovaly přiznání náhrady škody i bez splnění podmínky
zrušení nezákonného rozhodnutí ve smyslu tehdy platného ustanovení § 4 odst. 1
zákona č. 58/1969 Sb. Okolnosti tohoto Ústavním soudem řešeného případu ovšem
nejsou ve vztahu ke skutkovým souvislostem projednávané věci v žádném případě
obdobné či podobné. Ústavní soud v označeném nálezu zohlednil skutečnost, že v
roce 1996 bylo okresním úřadem shledáno splnění zákonných podmínek a na tomto
základě vydáno stavební povolení ke zřízení energetického vodního díla, avšak
posléze za nezměněného skutkového stavu byla Ministerstvem životního prostředí
v roce 2001 neudělením výjimky stavba fakticky zakázána – výklad akcentující
zrušení nezákonného správního rozhodnutí byl z tohoto důvodu považován za čistě
formalistický a odporující ustanovení čl. 36 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4
Listiny základních práv a svobod, konsekventně potom i ustanovení čl. 1 odst. 1
Ústavy. V nyní posuzované věci jsou však okolnosti případu odlišné. Již
samotnou vazbu skutkového stavu ke stavbě energetického vodního díla a jejímu
následnému zákazu nelze srovnávat se skutkovým základem založeným na existenci
daňových platebních výměrů vydaných finančním úřadem v této věci.
Nejvyšší soud konstatuje, že tvrzená újma, kterou měl žalobce utrpět v
důsledku platebních výměrů finančního úřadu, byla majetkovým zásahem do jeho
práv, vyvolaným přímo v důsledku porušení daňového předpisu, který si státní
orgán vyložil při svém rozhodování nesprávně. Povinnost k platbě daně ze staveb
(potažmo i daňového penále) uložená žalobci za období 1996-2001 neměla podklad
v právní úpravě. V návaznosti na prezentované právní závěry je u předmětných
správních rozhodnutí finančního úřadu možno prokazatelně usuzovat na jejich
rozpor s právem. Nápravy tohoto stavu ovšem v daném případě nelze dosáhnout
přiznáním náhrady škody vůči státu, jež žalobci vznikla následkem vydání
nezákonných správních aktů veřejné moci. Ačkoli je stát obecně povinen nést
důsledky protiprávního jednání svých orgánů a náleží mu odčinit újmu těmito
způsobenou, je nutno respektovat podmínky, které k tomuto účelu explicitně
vymezil na zákonné úrovni.
Předpoklad existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb. nelze v posuzované věci pokládat za splněný.
Nebyla-li daňová rozhodnutí vztahující se k období let 1996-2001
zrušena a žalobce až v roce 2009 z titulu jejich prokazatelné nesprávnosti
uplatnil škodní nárok, vytváří res iudicata zábranu pro možné odklizení
právních účinků těchto správních aktů a vede k následku, že relevantní dopady
předmětných rozhodnutí do majetkových poměrů žalobce již nemohou být
odstraněny. Náprava porušení práv cestou odpovědnosti státu za škodu podle
zákona č. 82/1998 Sb. je vyloučena pro nedostatek podmínek vzniku nároku na
náhradu škody (nedošlo ke zrušení či změně správních rozhodnutí a nebyly ani
využity všechny dostupné opravné prostředky k ochraně žalobcova práva; viz § 8
odst. 1 a § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění do 26. 4. 2006).
Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího
řízení, je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. listopadu 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu