28 Cdo 1144/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
dovolatele K. G., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v
Praze z 24. 10. 2003, sp. zn. 18 Co 318/2003, vydanému v právní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 190/2001 (žalobce K. G.,
zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. H. m. P., zastoupenému advokátem,
a 2. Městské části P., zastoupené advokátkou, o určení spoluvlastnického práva
k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 16. 5. 2001, se žalobce domáhal, aby soud svým
rozsudkem určil, že žalobce je vlastníkem jedné ideální osminy objektu bydlení
čp. 2327 se stavební parcelou č. 3477 (o výměře 405 m2), zapsaných na listu
vlastnictví č. 2765 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu P. V žalobě
bylo uvedeno, že uváděný díl nemovitostí získal žalobce na základě odevzdací
listiny Okresního soudu v Plzni z 25. 11. 1948, sp. zn. D III 792/48, jako
dědictví po své matce M. G. V roce 1959 žalobce vycestoval z ČSR a neučinil
žádné pořízení o svém majetku, které ostatně ani tehdy učinit nemohl. Uvedený
ideální podíl na nemovitostech byl Obvodním národním výborem v P. začleněn do
vlastnictví státu výměrem z 12. 12. 1977, čj. Fin. 3 – P 164/77; tento nemovitý
majetek byl převeden do správy Obvodního podniku bytového hospodářství v P.
Žalobce uváděl také, že po roce 1989 se jeho příbuzní domohli obnovení svých
vlastnických práv na základě restitučních zákonů, takže v současné době jsou
tři ideální čtvrtiny uvedených nemovitostí ve spoluvlastnictví původních
spoluvlastníků či jejich právních nástupců; jedna čtvrtina nemovitostí je dosud
v držení žalovaných. Žalobce je toho názoru, že svého vlastnictví k uvedenému
spoluvlastnickému dílu na domě čp. 2337 a pozemku parc. č. 3477 v katastrálním
území S. nepozbyl, takže má právní zájem na určení soudním rozhodnutím svého
spoluvlastnického práva, aby tak mohl být proveden i odpovídající zápis jeho
práva v katastru nemovitostí.
Žalovaná Městská část P. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem
uváděný spoluvlastnický díl nemovitostí je vlastnictvím Obce H. m. P. a správu
tohoto majetku vykonává Městská část P., jíž byla tato správa svěřena podle
Statutu h. m. P. (srov. nyní vyhlášku č. 55/2000 Sbírky právních předpisů h. m.
P.). Podle názoru této žalované přešel uvedený nemovitý majetek do vlastnictví
státu jako majetek opuštěný ve smyslu ustanovení § 453 odst. 2 občanského
zákoníku; vydání nemovitostí tu bylo možné dosáhnout jen podle ustanovení
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Také žalované H. m. P. navrhlo zamítnutí žaloby žalobce s tím, že
spoluvlastnický podíl žalobce na jím uváděných nemovitostech, který svědčil
právní předchůdkyni žalobce, přešel do vlastnictví státu jako majetek opuštěný
ve smyslu ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku ve znění platném v
tehdejší době, tj. v roce 1977. Šlo tu, podle názoru žalovaného města, o jeden
z restitučních důvodů podle zákona č. 87/1991 Sb. Žalobce v zákonné lhůtě podle
uvedeného zákona této možnosti nevyužil, třebaže ostatní spoluvlastníci –
příbuzní žalobce se právě takto domohli vydání svých podílů na žalobcem
uváděných nemovitostech. Žalované H. m. P. bylo i toho názoru, že žalobce nemá
naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního
řádu) na požadovaném určení, když tu byla možnost domáhat se údajného nároku
žalobce žalobou o splnění povinnosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 26. 11. 2002, čj. 28 C
190/2001-31, byla zamítnuta žaloba žalobce s žalobním návrhem, aby bylo určeno,
že žalobce je vlastníkem jedné neoddělené osminy nemovitostí k celku, zapsaných
na listu vlastnictví č. 2765 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu P.,
tj. objektu bydlení č. 2337 se stavební parcelou č. 3477 (o výměře 405 m2).
Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému H. m. P. na náklady řízení částku
10.225 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Také vůči žalované Městské části
P. bylo žalobci uloženo zaplatit na úhradu nákladů řízení 10.150 Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na straně
žalované Městské části P. nebyla soudem shledána pasívní legitimace v této
právní věci; soud prvního stupně byl toho názoru, že tu určovací žaloba může
směřovat jen proti tomu, kdo je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník
nemovitostí, a tím je v daném případě žalované H. m. P.; žalovaná Městská část
P. má tu pouze právo hospodařit s majetkem, který jí byl svěřen podle statutu
H. m. P.
Soud prvního stupně měl i za to, že na straně H. m. P. „nemůže mít
žalobce naléhavý právní zájem“ na požadovaném určení, když sice usiluje ve svém
zájmu tímto způsobem o dosažení shody mezi jím tvrzeným právním stavem a stavem
zapsaným v katastru nemovitostí, ovšem to jen za předpokladu, že navrhované
určení je v souladu se zákonem, což v tomto případě dáno není. Soud prvního
stupně v této souvislosti poukazoval na to, že žalobce v roce 1959 vycestoval
do ciziny (bez povolení tehdejších čs. s úřadů) a na jeho spoluvlastnický podíl
byla s účinností od 1. 12. 1961 zavedena národní správa podle § 3 dekretu č.
5/1945 Sb. a národním správcem byl ustanoven Obvodní podnik bytového
hospodářství v P. Stát získal vlastnictví uvedeného spoluvlastnického podílu v
důsledku opuštění věcí ze strany žalobce a podle začleňovacího výměru Obvodního
národního výboru v P. z 12. 12. 1977, zn. Fin. 3 – P 164/77, byl uvedený
přechod majetku na stát zapsán v tehdy vedené evidenci nemovitostí. Soud
prvního stupně z toho všeho dovozoval, že „okolnosti a způsob, jakým se stát v
daném případě zmocnil předmětných nemovitostí, je třeba podřadit pod ustanovení
§ 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., případně pod ustanovení § 6 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“. Soud prvního stupně
neshledal opodstatněným tvrzení žalobce, že se restituční předpis na daný
případ nevztahoval údajně proto, že předmětné nemovitosti nikdy na stát
nepřešly a že tedy žalobce nikdy nepozbyl svého vlastnictví. Soud prvního
stupně dospěl posléze k výslednému závěru, že uplatňování žalobcova nároku
cestou vlastnické žaloby je v daném případě snahou o obcházení zákona a snahou
vyhnout se dopadu zákona č. 87/1991 Sb. Nápravy majetkových i jiných křivd,
způsobených v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), bylo možné dosáhnout
podle restitučních předpisů, zatím co možnost nápravy těchto křivd i postupem
podle obecných právních předpisů by znamenalo popření smyslu restitučních
zákonů.
K odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 26.
11. 2001 byl tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského
soudu v Praze z 10. 4. 2002, sp. zn. 19 Co 77/2002, a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního
stupně, vylučujícího tu vedle použití zvláštního (restitučního) předpisu i
dopad obecných ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu na
daný případ.
Obvodní soud pro Prahu 5 pak v dalším průběhu řízení rozhodl rozsudkem
z 11. 11. 2002, čj. 28 C 190/2001-73, jímž určil (ve vztahu žalobce k
žalovanému Hlavnímu městu Praze), že žalobce je vlastníkem jedné neoddělené
osminy nemovitostí k celku, zapsaných na listu vlastnictví č. 2765 pro
katastrální území S. u Katastrálního úřadu P., a to domu čp. 2337 se stavební
parcelou č. 3477 (o výměře 405 m2). Ve vztahu žalobce k žalované Městské
části P. byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalovanému H. m. P. bylo uloženo
zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 30.328 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku. Žalované Městské části P. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení vůči
žalobci.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud
rozhodl „vázán právním názorem odvolacího soudu, aniž se již znovu zabýval
otázkou existence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení“.
Shrnul tedy soud prvního stupně právní posouzení žaloby žalobce tak, že
„žalobce vlastnictví předmětných nemovitostí nepozbyl, k vydržení tu nedošlo
ani státem, ani následně žalovaným H. m. P., takže tyto nemovitosti jsou ve
vlastnictví žalobce“. Ohledně rozhodnutí o nákladech řízení poukazoval soud
prvního stupně na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného H. m. P. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
5, čj. 28 C 190/2001-73, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 24. 10. 2003,
sp. zn. 18 Co 318/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobce o určení jeho vlastnictví k jedné
ideální osmině domu čp. 2327 a stavební parcele č. 3477 (o výměře 405 m2) v P.
byla zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému H. m. P. na náhradu
nákladů řízení 30.600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo také
uloženo zaplatit žalovanému H. m. P. na náhradu nákladů odvolacího řízení
10.150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního
stupně sice správně zjistil skutkový stav věci, ale ze svých skutkových
zjištění učinil nesprávný právní závěr. Odvolací soud byl toho názoru, že tu v
daném případě došlo k opuštění (derelikci) věcí, když odchod žalobce do ciziny
tu bylo nutno považovat za trvalé opuštění nemovitostí, neboť se tu žalobce
vědomě vzdal možnosti s vlastněnou věcí nadále nakládat a pečovat o ni. Na
tento způsob zániku vlastnictví bylo možné uplatňovat restituční nárok za
podmínek stanovených v zákoně č. 87/1991 Sb. Protože však žalobce tuto možnost
nevyužil a žalobu podal podle obecného předpisu za podmínek méně výhodných,
bylo nutno vycházet podle ustanovení tehdy platného práva. K opuštění věci tu
mohlo dojít i u vlastníka, který byl znám a který se tímto způsobem vzdal svého
vlastnického práva. Odvolací soud měl tedy za to, že tu stát nabyl vlastnictví
k nemovitostem podle tehdy platných zákonů (zákona č. 141/1950 Sb. i zákona č.
40/1964 Sb.) a nakládal s nimi jako vlastník. Nešlo tu však o nabytí
vlastnictví vydržením. Žalované H. m. P. pak získalo vlastnictví k nemovitostem
na základě zákona č. 172/1991 Sb. s účinností od 24. 5. 1991; vlastní proto
poměrnou část žalobcem uváděných nemovitostí de lege a proto nárok vznesený
žalobcem tu není ani vůči žalovanému městu po právu.
Odvolací soud tedy ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 občanského
soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a o nákladech
řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 a ustanovení § 142 odst. 1
občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení
zastupovala, dne 21. 12. 2003 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na
poště dne 29. 1. 2004 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc
byla vrácena odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení. Co do
přípustnosti dovolání žalobce poukazoval na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že jako
dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Dovolatel uváděl, že se plně ztotožňuje s odůvodněním rozsudku soudu
prvního stupně a za nesprávný považuje rozsudek odvolacího soudu, zejména co do
výkladu ustanovení § 132 zákona č. 141/1950 Sb. (dříve platného občanského
zákoníku).
Dovolatel zdůrazňoval, že nikdy neučinil žádný úkon, ze kterého by
mohlo být dovozeno, že se vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v jeho žalobě,
vzdává. Podle názoru dovolatele nelze také směšovat opuštění věci a vzdání se
vlastnictví k věci, když tu jde o termíny rozdílné a přechod vlastnictví na
stát věcí opuštěných upravoval až zákon č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník) v
ustanovení § 453a.
Dovolatel dále uváděl, že v daném případě neviděl důvod, proč by měl
postupovat podle restitučních předpisů, protože se sám nikdy svého vlastnictví
nevzdal a ani svůj nemovitý majetek neopustil. Dovolatel trval na tom, že se v
tomto soudním řízení neprokázalo, že by se svého vlastnictví vzdal. Odešel sice
do zahraničí, ale byl ve stálém styku se svými příbuznými – spoluvlastníky
nemovitostí, kteří se v mezích daných jim tehdejšími možnostmi o nemovitosti
starali; žalobce tu nikdy neprojevil vůli zbavit se podílu na předmětných
nemovitostech a nenaplňoval žádnou z podmínek pro připadnutí věcí státu podle
ustanovení § 453a zákona č. 40/1964 Sb. – občanského zákoníku; stejně tak
neprojevil nikdy svou vůli vzdát se vlastnictví k podílům na nemovitostech ve
smyslu ustanovení § 132 zákona č. 141/1950 Sb. Právní úkon vzdání se
vlastnictví k nemovitostem musel být určitý, srozumitelný a svobodný, což v
daném případě rozhodně nebylo. Dovolatel měl proto za to, že se právem dovolává
ochrany jeho vlastnictví ve smyslu ustanovení § 126 občanského zákoníku i
určení svého vlastnictví ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního
řádu.
Dovolání dovolatele tu bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že má za to, že je jeho
dovolání také důvodné, protože dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí věc
podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně
vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud se zabýval ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje
dovolání dovolatele, zejména otázkou vzájemného vztahu právní úpravy obsažené v
předpisech restituční nebo rehabilitační povahy (jmenovitě v zákoně č. 87/1991
Sb.) a právní úpravy obsažené v občanském zákoníku (jmenovitě v jeho ustanovení
§ 126, týkajícím se ochrany práv vlastníka) i občanském soudním řádu (jmenovitě
v ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, týkajícím se určení
soudním rozhodnutí toho, zda tu právo nebo právní vztah je či není).
Podle ustanovení § 126 občanského zákoníku má vlastník právo na ochranu
proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se
může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neoprávněně zadržuje.
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, pak upravuje
povinnost vydat věc, a to ze strany povinné osoby (jíž je ve smyslu ustanovení
§ 4 zákona č. 87/1991 Sb. stát, právnická osoba nebo i fyzická osoba) vůči
oprávněné osobě (ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb.) v těch
případech, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) věc přešla na
stát některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 ale i odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb. Povinnost vydat věc podle zákona č. 87/1991 Sb. se
vztahuje i na případy, kdy stát v uvedeném rozhodném období převzal věc i bez
právního důvodu (viz § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 10. 11. 1996, IV. ÚS 279/95, uveřejněném
pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat
právní názor: Podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost
uplatňovaného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby v
případech jmenovitě uvedených v § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; není však
nezbytná v případech uvedených v § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno, že při převzetí věci
státem bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jde zejména o
případy, kdy stát převzal věc bez existujícího právního úkonu.
V daném případě bylo v soudním řízení před soudy obou stupňů prokázáno,
že stát převzal podíly na nemovitostech, uváděných v žalobě žalobce, v období
od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, že opatřením státního orgánu byly tyto
spoluvlastnické podíly začleněny do majetku státu a jako vlastnictví státu byly
zapsány v dříve vedené evidenci nemovitostí. K tomuto „začlenění“ došlo bez
toho, že by se bezpečně prokázal právní úkon opuštění věci jejím vlastníkem; i
opuštění věci podle dříve platné právní úpravy, obsažené v zákoně č. 141/1950
Sb. a potom v zákoně č. 40/1964 Sb. (v jeho znění platném od 1. 4. 1964), bylo
třeba doložení právního úkonu mající náležitosti stanovené pro platnost
právního úkonu. V daném případě pak nešlo o připadnutí věci státu podle
ustanovení § 453a občanského zákoníku (ve znění zákona č. 131/1982 Sb.), a to
už vzhledem k době, kdy tu došlo v roce 1977 k začlenění podílů žalobce na
nemovitostech do majetku státu. Podíly žalobce na nemovitostech, o něž v tomto
řízení jde, přešly tedy na stát, a to za situace, kdy nebyl bezpečně doložen
právní důvod tohoto přechodu věci na stát. Nešlo tu tedy o případ, v němž věci
fyzické osoby vůbec na stát nepřešly. K odstranění či zmírnění takové majetkové
křivdy slouží ovšem speciální právní úprava, obsažená v právních předpisech
restituční či rehabilitační povahy (viz zejména zákon č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích).
Vztahem předpisů restituční (rehabilitační) povahy a obecných
ustanovení občanského zákoníku o ochraně práv vlastníka (zejména § 126
občanského zákoníku) i předpisů procesního práva o určování práv i právních
vztahů (viz zejména ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) se
zabýval tzv. velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR (ve
smyslu ustanovení § 19 zákona č. 6/2002 Sb.), a to v rozsudku z 11. 9. 2003, 22
Cdo 1222/2001, a dospěl k právnímu závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost
převzal stát v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) i bez právního
důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení § 126
odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci
podle ustanovení předpisů restituční (rehabilitační) povahy.
Z tohoto právního závěru bylo třeba, podle názoru dovolacího soudu,
vycházet také v daném případě a nebylo možné přisvědčit názoru dovolatele, že
tu žalobce „neviděl důvod, proč by měl postupovat podle restitučního zákona,
když se nikdy svého vlastnictví nevzdal, ani své věci neopustil“ a přesto došlo
k převzetí věcí státem.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět k závěru, že
by rozhodnutí odvolacího soudu, zamítající určovací žalobu žalobce, bylo ve
svém výsledném závěru nesprávné a že by tedy bylo na místě je zrušit podle
ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele jako
nedůvodného podle téhož ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. prosince 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu