28 Cdo 1145/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatelů:
1) V. Š., O., 2) Mgr. M. K., O., a 3) J. H., P., zastoupených Mgr. Ing. Petrem
Konečným, advokátem, 779 00 Olomouc, Na Střelnici č. 39, proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci z 11. 10. 2011, sp. zn. 12Co
240/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.
zn. 16C 165/95 (žalobců V. Š., Mgr. M. K. a J. H., zastoupených Mgr. Ing.
Petrem Konečným, advokátem, 779 00 Olomouc, Na Střelnici 39, proti žalovanému
MEZ Mohelnice, státnímu podniku v likvidaci, IČ 0000 8354, 789 85 Mohelnice,
Masarykova 33, zastoupenému JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou,
186 00 Praha 8, Prvního pluku 206/7), o uložení povinnosti uzavřít dohodu o
vydání nemovitostí, t a k t o :
I. Dovolání dovolatelů s e z a m í t a j í .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16C 165/95,
bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 24. 2. 2011, č.
j. 16C 165/95-525. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba
žalobců, domáhajících se, aby rozsudkem soudu bylo uloženo žalovanému MEZ
Mohelnice, s. p. (v likvidaci) uzavřít se žalobci (jako právními nástupci
původní žalobkyně M. Š.) dohodu o vydání (podle zákona č. 87/1991 Sb.)
nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 219 pro katastrální území L. u
Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj (katastrální pracoviště O.), a to do 3
dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení
nemá právo na náhradu nákladů řízení; ani státu nebylo přiznáno právo na
náhradu jím placených nákladů tohoto řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci z 11. 10.
2011, sp. zn. 12Co 240/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu prvního stupně
ohledně stavby bez č. p. a bez č. e. – rodinného domku na pozemku a této
parcely, dále stavby bez č. p. a č. e. na parcele a této parcely, dále stavby
bez č. p. a č. e. na parcele a této parcely, dále stavby bez č. p. a č. e. na
parcele a této parcely, dále parcele a této parcely, dále parcely – manipulační
plochy, také parcely – ostatní plochy (komunikace) a dále parcely – ostatní
plochy (komunikace) v katastrálním území L.; v tomto rozsahu bylo řízení
zastaveno. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu (označeným II.) byl
rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I. potvrzen. bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů; ani státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů
řízení, placených státem v tomto řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci z 11. 10.
2011, sp. zn. 12Co 240/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto
(výrokem označeným I.), že se zrušuje výrok rozsudku soudu prvního stupně
ohledně stavby bez č. p. a bez č. e. – rodinného domku na pozemku a této
parcely, dále stavby bez č. p. a č. e. na parcele a této parcely , dále stavby
bez č. p. a č. e. na parcele a této parcely, dále stavby bez č. p. a č e. na
parcele, dále parcely – manipulační plochy, také parcely – ostatní plochy
(komunikace) a dále parcely – ostatní plochy (komunikace) v katastrálním území
L.; v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Dalším výrokem rozsudku odvolacího
soudu (označeným II.) byl rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části
výroku I. potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá
právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů; ani státu nebylo
přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, placených státem v tomto řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (v rozsahu zbývajícím po částečném
zpětvzetí žaloby žalobců a po tomu odpovídajícím částečným zastavení řízení),
jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo (podle § 206 odst. 1 a § 212
občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.
Odvolací soud konstatoval, že právní předchůdkyně žalobců M. Š. ve své žalobě
(o níž bylo zahájeno řízení 9. 6. 1995) požadovala vydání nemovitostí
(uvedených v její žalobě) podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č.
116/1994 Sb.) a poukazem na rozšíření okruhu oprávněných osob podle § 3 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb., a to o osoby, které byly postiženy v majetkové sféře v
době nesvobody (v době německé nacistické okupace) z důvodů rasové perzekuce a
zároveň novelou, provedenou zákonem č. 116/1994 Sb., byla stanovena oprávněným
osobám nová šestiměsíční lhůta, počínající 1. 6. 1994 k uplatnění restitučního
nároku. Původní žalobkyně M. Š. vyzvala žalovaný státní podnik, jako povinnou
osobu, k vydání nemovitostí, a to 27. 12. 1994. Šlo o majetek patřící veřejné
obchodní společnosti S. P., na níž měla M. Š., jako dcera jednoho ze
spoluvlastníků uvedené společnosti Ing. J. S., majetkový podíl v rozsahu jedné
ideální čtvrtiny. K odnětí tohoto majetku došlo za války a za nacistické
okupace opatřením Státní policie v B. z 31. 10. 1941; nicotnost tohoto opatření
byla posouzena už v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10C
170/95. M. Š. byla státní občankou ČR s trvalým pobytem na území ČR; tento
trvalý pobyt měla již ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (k 1. 4.
1991), když zákon stanovil pro občany České republiky s trvalým pobytem na
území ČR prekluzivní lhůtu pro uplatnění nároku podle tohoto zákona, a to do 1.
10. 1991 (§ 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb). Právní předchůdkyně žalobců M. Š.
vyzvala žalovaný státní podnik, jako osobu poškozenou, k vydání sporných
nemovitostí až 27. 12. 1994, tedy po uplynutí uvedené prekluzivní lhůty. S
těmito výsledky zjištění soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil.
Odvolací soud byl i toho názoru, že perzekuce, která postihla M. Š. a celou
její širší rodinu za války a za nacistické okupace, nebyla rasovou perzekucí ve
smyslu novely restitučního zákona č. 87/1991 Sb. zákonem č. 116/1994 Sb. Šlo tu
o postih v důsledku postoje M. Š. k okupačnímu režimu za nacistické okupace,
ale nikoli o rasovou perzekuci ve smyslu zákona č. 116/1994 Sb. Na právní
předchůdkyni žalobců M. Š. nelze tedy, podle názoru odvolacího soudu, aplikovat
zákon č. 116/1994 Sb. z důvodu rasové perzekuce, který založil novou lhůtu
šesti měsíců od 1. 6. 1994, když M. Š. byla státní občankou ČR a trvalým
pobytem na území ČR v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., t. j. k 1. 4. 1991.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně, zamítající převážnou část
žalobního návrhu v této právní věci, potvrdil podle ustanovení § 219 občanského
soudního řádu jako věcně správný (a to i ohledně rozhodnutí o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224
odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 2. 12. 2011 doručen advokátu, který žalobce v
řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u soudu 12. 1.
2012, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 11.
10. 2011 (sp. zn. 12Co 240/2011 Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci)
i rozsudek soudu prvního stupně z 24. 2. 2011, č. j. 16C 165/95-525 Okresního
soudu v Olomouci, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b), písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Z obsahu
dovolání dovolatelů vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňují, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé mají za to, že soudy obou stupňů v daném případě rozhodly nesprávně
v důsledku vadného výkladu pojmu rasové perzekuce, použitého v ustanovení § 3
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů); oba soudy tak o
této právní věci rozhodly v rozporu se smyslem zákona, když při posuzování
otázky, zda právní předchůdkyně žalobců byla v době nacistické okupace
vystavena rasové perzekuci, postupovaly příliš restriktivně a formalisticky bez
dostatečného uvážení okolností konkrétního případu. Podle názoru dovolatelů je
třeba při výkladu zákonného pojmu rasová perzekuce vycházet ze širších
souvislostí a celkového znění tohoto zákona a je třeba mít na zřeteli, že
smyslem zákona č. 87/1991 Sb. je zmírnit následky některých majetkových a
jiných křivd, učiněných v rozhodném období.
Dovolatelé mají za to, že soudy obou stupňů v daném případě případě při odkazu
na nález Ústavního soudu ČR III.ÚS 107/04, který uvádí, že rasová perzekuce
měla být páchána zejména formou holocaustu, tento nález vykládají a používají
tak, že za rasovou perzekuci považují jen případy holocaustu a neuvědomují si
dostatečně souvislost současně v tomto nálezu použitých pojmů rasová perzekuce
a holocaust a také skutečný význam tohoto používaného pojmu v restitučním
předpise a v judikatuře. Podle názoru dovolatelů rasová diskriminace za trvání
nacistické okupace postihovala i u nás mnohem větší skupinu (skupiny) lidí,
kteří byli postiženi rasovými norimberskými zákony a že zákonné znaky, užité v
dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. (v § 1 odst. 1 D) jako „národní,
rasová a politická perzekuce“, jsou nadbytečným hromaděním významově podobných
slov a proto zákonodárce v restitučním předpise použil zkrácený pojem rasová
perzekuce.
I v daném případě byla jednoznačně prokázána skutečnost, že původní žalobkyně
M. Š. (a také její manžel a rodina) byla vystavena křiklavé formě rasové
perzekuce ve smyslu tohoto zákonného pojmu, když jí bezprostředně hrozila smrt;
smrti unikli zcela náhodně a z vězení vyšli váhově poloviční a podlomené zdraví
je trápilo až do smrti (M. Š. byla propuštěna z vězení s otevřenou
tuberkulózou).
Podle názoru dovolatelů je zakládání rozhodnutí soudů na zúženém výkladu pojmu
rasová perzekuce a odlišování této perzekuce od jiných typů perzekuce velmi
problematické, když vůbec nelze určit, co je míněno pod pojmem rasa. Perzekuce
zůstala perzekucí, ať se k ní připojil již jakýkoliv přívlastek a je třeba
posuzovat její intenzitu a charakter namísto posuzování toho, jak zařadit
člověka, vůči kterému byla perzekuce uplatněna. Není možné, podle názoru
dovolatelů, aby stejná perzekuce byla v jednom případě dostatečná a v jiném
případě ne, jen podle toho, k jaké rase soud postiženou osobu zařadí; takovýto
výklad zákonného pojmu je, podle dovolatelů, nesprávným výkladem zákonného
pojmu rasová perzekuce.
Dovolatelé mají proto za to, že na ně dopadá, jako na oprávněné osoby,
ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.)
a takto měla být tato právní věc právně posouzena.
Ve vyjádření žalovaného MEZ Mohelnice, státního podniku (v likvidaci) k
dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno.
Uvedený žalovaný se plně ztotožňuje s výroky rozsudku odvolacího soudu co do
zastavení řízení po částečném zpětvzetí žaloby žalobci a co do potvrzení
zbývající části rozsudku soudu prvního stupně. Dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu konkrétně řeší otázku správného výkladu pojmu rasová
perzekuce, použitého v ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Snaha
žalobců podřadit svůj případ pod rasovou diskriminaci a pojem rasovou perzekuci
rozšířit na všechny druhy jakékoliv diskriminace a perzekuce by byl popřením
znění přijaté právní normy a tento výklad nelze připustit z důvodu právní
jistoty. Výklad zaujatý v rozsudku odvolacího soudu v daném případě plně
odpovídá závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2004, III.ÚS
107/04. Podle názoru žalovaného byla odvolacím soudem správně posouzena v daném
případě i otázka prekluze nároku žalobců, neboť jejich uplatněné právo tu
zaniklo ex lege v důsledku prekluze.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 239
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu je dovolání
přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušeno a řízení zastaveno.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu je přípustné
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Tak tomu bylo i v daném
případě (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci z 30. 9.
2010, sp. zn. 12Co 5/2008).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu), jestliže soud posoudil
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si
aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (viz z rozhodnutí uveřejněného pod
č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem,
text na str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména
podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994
Sb.) a podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č.
116/1991 Sb.) je oprávněnou osobou podle tohoto zákona též fyzická osoba, která
splňuje podmínky stanovené v § 3 odst. 1 tohoto zákona (státní občanství České
republiky a přechod věci do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 odst.
1 zákona č. 87/1991 Sb.) a která v den přechodu věci na stát podle § 6 měla na
ni nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k
převodu nebo k přechodu vlastnického práva, prohlášenému za neplatný podle
těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodu rasové perzekuce a tento návrh nebyl
po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č.
87/1991 Sb.
Podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání věci podle
tohoto zákona vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců; jinak její
nárok zanikne.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2004, III.ÚS 107/04 (uveřejněném
pod č. 192 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly
zaujaty tyto právní závěry: Zákon č. 87/1991 Sb. omezil v § 3 odst. 2 možnost
přezkoumávání převodů majetku odehrávajících se mimo rozhodné období toliko na
nejextrémnější případy bezpráví, jestliže ke konfiskaci majetku „došlo z důvodu
rasové perzekuce“. Ústavní soud ČR zastává názor, že pojem rasová perzekuce je
třeba pro účely restituční interpretovat tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější
formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoliv však jiné formy
perzekuce z důvodů národnostních. Extrémní výklad pojmu rasová perzekuce není v
souladu se smyslem restitučního zákonodárství a nemůže obstát.
Běh nové lhůty k podání výzvy o vydání věci podle ustanovení § 5 odst.
1 zákona č. 87/1991 Sb. po vydání nálezu Ústavního soudu ČR, uveřejněného pod
č. 164/1994 Sb., se netýká osob, které již před účinností tohoto nálezu byly
oprávněnými osobami, ale z různých důvodů nárok včas neuplatnily (k tomuto
právnímu závěru dospěl dovolací soud v evidovaném právním závěru obsaženém již
v neuveřejněném rozhodnutí 2Cdon 1256/96 Nejvyššího soudu).
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k
citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soud (ze Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a zejména z nálezů
Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) nemohl dovolací soud dospět
přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu z 11. 10. 2011 (sp. zn.
12Co 240/2011 Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci), proti němuž
směřuje přípustné dovolání dovolatelů, bylo nesprávné tak, že by bylo na místě
zrušení tohoto rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud při svém rozhodování
měl totiž na zřeteli shora uváděná ustanovení právních předpisů i citované
právní závěry z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR.
Nešlo tu tedy o rozhodnutí, jímž by byla projednávaná právní věc posouzena
podle nesprávného právního předpisu anebo s nesprávným výkladem právních
předpisů aplikovaných na posouzení této právní věci.
Dovolacímu soudu tedy nezbylo než přikročit k zamítnutí dovolání
dovolatelů, které bylo sice dovoláním přípustným, nikoliv však dovoláním
důvodným.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení,
vynaložených žalovaným státním podnikem (v likvidaci) na jeho vyjádření k
dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a
§ 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu,
umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku
řízení a náhradu těchto nákladů řízení nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k
povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalovaného
podniku k dovolání dovolatelů, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo
žalovaným uplatněno v řízení u soudů obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. srpna 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu