28 Cdo 1146/99
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a
soudců JUDr.Josefa Rakovského a JUDr.Milana Pokorného, CSc., o dovolání Ing. J.
B., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 9.
září 1997, sp. zn. 9 Co 673/96, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu
v Děčíně pod sp.zn. 16 C 567/94 (žalobkyně Ing. J. B. proti žalovaným 1/ A. S.,
zastoupené advokátem, 2/ Městu V., zastoupeného JUDr. B. M., o určení, že
dohoda o vydání nemovitosti, uzavřená mezi žalovanými, je neplatná ), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 9.9.1997, sp.zn. 9 Co
673/96, i rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze 14.3.1996, č.j. 16 C 567/94-23.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou u soudu 10.3.1994, určení, že je
neplatná dohoda o vydání věci uzavřená 5.12.1991 Městem V. a žalovanou A. S.
ohledně domu čp.1866 spolu se stavební parcelou původního parc.č.1898, nyní
parc.č. 127 (o výměře 214 m2) a další pozemkem parc.č.128 ( o výměře 217 m2)-
loukou, ve V., ulici L. ev.č. 14, zapsaným v katastrálním území V. na listu
vlastnictví 3013. Důvody absolutní neplatnosti této dohody žalobkyně spatřovala
v tom, že žalovaná A.S. není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č.
87/1991 Sb.( je pouze velmi vzdálenou příbuznou původních majitelů nemovitostí,
které byly předmětem dohody o vydání ( je dcerou bratra druhé manželky dědečka
žalobkyně). Žalobkyně je přímým potomkem bývalých majitelů( je jejich vnučkou.
Dohoda z 5.12.1991 byla uzavřena mezi Městským úřadem V. a A.S., přičemž
městský úřad neměl z hlediska zákona o obcí k tomu hmotně-právních oprávnění,
protože vlastníkem tu byla obec. Žalovaná A. S. má snahu nemovitosti prodat, má
proto žalobkyně naléhavý právní zájem na vyslovení neplatnosti uzavřené dohody.
Žalovaná A.S. navrhla zamítnutí žaloby. Namítala nedostatek naléhavého
právního zájmu žalobkyně na podání žaloby o určení neplatnosti dohody, protože
k tomu nestačí jen posouzení, zda jsou osobami oprávněnými k podání žaloby
žalobkyně nebo žalovaná, ale je třeba se zabývat i tím, zda žalobkyně uplatnila
svůj nárok včas. Poukázala na spor vedený u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn.
17 C 715/92, z něhož je patrno, že žalobkyně uplatnila u žalovaného nárok na
vydání domu čp.1271 ve V. dne 24.4.1991( tato výzva se však netýkala vydání
nemovitosti, jejíž vydání se nyní domáhá žalobkyně touto žalobou. Žalobkyně
měla vyzvat žalované Město V. k vydání nemovitosti ve lhůtě do 6 měsíců, tedy
do 1.října 1991( vyzvala ho však až dne 24.4.1991 k vydání domu čp.1272, tedy
její výzva se netýkala domu čp.1866( proto na její výzvu město nereagovalo.
Nesprávnost výzvy odstranila až 1.4.1992, tedy po uplynutí zákonné lhůty, takže
jí zaniklo právo na vydání nemovitosti.
Žalované Město V. se odvolávalo na kopii dohody o vydání nemovitosti
uzavřené mezi ni a žalovanou A. S. dne 5.12.1991 a na písemnosti předložené ve
spise Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 17 C 715/93, z nichž vyplynulo, že
byla jedinou oprávněnou osobou k vydání nemovitosti.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 14.3.1996, č.j. 16 C 567/94-23,
žalobu zamítl, uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované A. S. náklady
řízení ve výši 690,-Kč a žalovanému městu náklady řízení nepřiznal.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že nebylo možné
žalobě žalobkyně vyhovět. Neprokázala, že svůj nárok uplatnila vůči odpovědnému
orgánu ve lhůtě zákonem stanovené. U soudu podala žalobu o určení neplatnosti
dohody o vydání věci dne 10.3.1994, a to proti žalovaným A. S. a Městu V.,
ačkoliv kupní smlouvou žalovaná A. S. převedla nemovitosti na svého syna P. S.
( 28.12.1993), takže již nebyla vlastnicí nemovitosti. Žalobkyně neuplatnila
výzvu k vydání nemovitosti včas, tedy do 1.10.1991, a žaloba žalobkyně
obsahovala také nesprávnost v číslech popisných domů, na něž si činila nárok
žalobkyně (žádala o vydání domu č.p.1272 a nikoliv domu č.1866). Nebylo také
prokázáno, že by měla žalobkyně naléhavý právní zájem na určení zda tu právní
vztah či právo je či není.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
9.září 1997, sp.zn. 9 Co 673/96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uložil
povinnost žalobkyni zaplatit žalované A. S. náhradu nákladů odvolacího řízení v
částce 2.150,- Kč( nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení mezi
žalobkyní a Městem V. a připustil dovolání proti svému rozsudku.
Odvolací soud neshledal odvolání důvodným. Zjistil, že žalobkyně je
vnučkou bývalých vlastníků domu čp.1866 a pozemků parc.č. 1898 a 12/10 v
katastrálním území V. Z kopie dopisu ze dne 24.4.1991 zaslaného Obecnímu úřadu
ve V., Bytovému podniku města V. a dalším orgánům žalovaného Města V. ( tento
je založen ve spise sp.zn. 17 C 715/94 Okresního soudu v Děčíně). Odvolací soud
pokládá za zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím svého tehdejšího zástupce
JUDr. Ing. J. M. vyzvala mimo jiné i Obecní úřad V. k vydání domu čp.1272 ve V. Když její výzvě nebylo vyhověno, podala 27.3.1992 u Okresního soudu v Děčíně
žalobu ohledně domu čp.1272 s přiléhajícími pozemky a příslušenstvím v
katastrálním území V. Svým dalším podáním, které došlo soudu 16.7.1992 změnila
žalobu tak, že předmětem vydání má být dům čp.1866 a další nemovitosti zapsané
ve vložce č. 2600 pozemkové knihy pro katastrální území V. Rozsudkem Okresního
soudu v Děčíně z 14.12.1993, č.j. 17 C 715/92-39, který nabyl právní moci
5.8.1994, byla její žaloba zamítnuta s poukazem na to, že její výzva ze dne
24.4.1991 se týkala jiného nemovitého majetku než domu čp.1866 a pozemků
parc.č. 127 a 128. Jiného majetku se týkala i původní žaloba podaná ve lhůtě
stanovené v § 5 odst.4, zákona 87/1991 Sb.( ke změně žaloby, došlo teprve po
uplynutí zákonné lhůty. V tomto řízení žalobkyně tvrdila, že zaslala žalovanému
Městu V. a Bytovému podniku města V. ještě další výzvu, sama bez zástupce. Předložila kopii dopisu datovaného dnem 24.4.1991,označeného jako "žádost o
vydání domu čp.1866 ve V.", v němž sděluje, že z opatrnosti "doplňuje výzvu
dr.M. a že žádá o vydání také této nemovitosti". Odeslání tohoto dopisu však
nijak neprokázala, a žalované Město V. popřelo, že by mu zmíněný dopis byl
doručen a předložil fotokopii příslušného listu knihy došlé pošty, z níž bylo
zjištěno, že ve dnech 25.4.1991 až 29.4.1991, mu žádná zásilka odeslaná
žalobkyni nedošla. Dále odvolací soud posuzoval, zda žalobkyni nevznikl nárok
na vydání domu čp.1866 a pozemků v katastrálním území V. podle novelizovaného
ustanovení § 3 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb.( ve znění zákona č.116/1994 Sb.),
jímž byl okruh oprávněných rozšířen o osoby, které v den přechodu věci na stát
podle § 6 zákona měly na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č.5/1945
Sb., nebo podle zákona č.128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu
vlastnického práva prohlášeným těmito předpisy za neplatné došlo z důvodu
rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených
v § 2 odst.1 písm.c/ zákona č.87/1991 Sb., a to ve spojení s ustanovením § 3
odst.4 písm.c/ zákona v novelizovaném znění. Žalobkyně prokázala, že dopisem ze
dne 27.12.1994, došlým Městskému úřadu ve V. dne 29.12.1994, uplatnila nárok na
vydání domu čp.1866 a pozemků parc.č.127 a č.128 s poukazem na skutečnosti
zmiňované v citovaném novelizovaném ustanovení. Odvolací soud pokládal za
věrohodné tvrzení žalobkyně, že kupní smlouvou ze dne 13.6.1940 byly tyto
nemovitosti prodány H. K.( smlouvu uzavřeli její prarodiče J. a M. S.
pod
tlakem rasové perzekuce, a proto šlo o právní úkon neplatný podle dekretu
prezidenta republiky č.5/1945 Sb. a § 1 zákona č. 128/1946 Sb. Předpokladem
vzniku nároku na vrácení takto převedeného majetku bylo však podle ustanovení §
9 zákona č.128/1946 Sb. podání žádosti o vrácení majetku u příslušného
správního orgánu( v případě nevyhovění žádosti nebo v případě rozhodnutí o ní
do tří měsíců od uplatnění nároku u soudu. Toto uplatnění je předpokladem pro
vznik nároku podle ustanovení § 3 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. fyzicky osoby, (v
případě jejího úmrtí osob uvedených v ustanovení § 3 odst.4 téhož zákona ) a
dále také neuspokojení nároků uplatněných podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 a zákona č.128/1946 Sb. po 25.2.1948 z důvodů uvedených v § 2 odst.1
písm.c/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně však neprokázala uplatnění nároku na
vrácení nemovitostí jejími prarodiči, ani to netvrdila. Jenom uvedla, že žádné
doklady toho se týkající nenalezla. Dále odvolací soud poukázal na to, že v
případě dřívějšího vydání věci jiné fyzické osobě, jež uplatnila nárok na její
vydání ( § 5 odst.1 zákona č.87/1991 Sb.), nebo jejího nabytí po 1.říjnu 1991
do vlastnictví jinou osobou než státem, se nelze úspěšně domáhat jejího vydání
na osobě povinné. Ze spisu Okresního soudu v Děčíně, sp.zn. 16 C 1481/83 pak
odvolací soud zjistil, že u nároku žalobkyně, aby žalované A.S. bylo uloženo
vydat jí nemovitosti podle ustanovení § 5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb. není
předpokladem úspěšnosti, nároku rozhodnutí soudu, že dohoda o vydání
nemovitosti žalované A.S. je neplatná, a není to předpokladem případného
uplatnění nároku na finanční náhradu podle ustanovení § 13 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. Ze všech těchto důvodů dospěl odvolací soud pak k závěru, že není
dán naléhavý právní zájem žalobkyni na požadovaném určení, a proto návrh na
vyslovení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti uzavřené mezi účastníky, není
důvodný.
Existenci naléhavého právního zájmu žalobkyni na požadovaném určení
považoval však odvolací soud za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu,
proto připustil dovolání proti svému rozhodnutí.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v
řízení zastupoval, dne 9.2.1999 a dovolání ze strany žalobkyni došlo Okresnímu
soudu v Děčíně 4.12.1998, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.1 o.s.ř.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu
i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena k dalšímu
řízení.
Dovolatelka poukázala na přípustnost dovolání, protože odvolací soud v
rozsudku konstatoval, že jde po právní stránce o rozhodnutí zásadního významu,
a to ve vztahu k posuzování naléhavého právního zájmu v tomto případě. Setrvala
na svém tvrzení, že smlouva o vydání nemovitosti, která byla uzavřena v roce
1991 je neplatná, protože se na ni vztahuje ustanovení § 39 občanského zákoníka
o absolutní neplatnosti smlouvy. Za neplatný se považuje právní úkon, který
svým obsahem, nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí
dobrým mravům. Jestliže se na daný případ aplikuje zákon č. 87/1991Sb., pak
uzavřená smlouva účastníků je v rozporu s tímto zákonem a současně i s
občanským zákoníkem. Žalovaná A. S. jednoznačně tvrdila, že je dcerou bratra
druhé manželky jejího dědečka. Není proto oprávněná osoba, protože i přes
příbuzenský vztah, který zákonem vůbec není zohledněn, nemohla být v rámci
původního řízení pokládána za osobu oprávněnou, neboť u dědice ze závěti, je
vyžadováno, že musí jít o osobu, který je dědicem po původní oprávněné osobě.
Také ani právní předchůdce druhého žalovaného nevystupoval jako původní
účastník, tím byl Čs. stát - Bytový podnik ve V., který měl právní
subjektivitu( proto měl vystupovat jako povinná osoba ze smlouvy( dovolatelka
byla toho názoru, že smlouva z 5.12.1991 nebyla uzavřena v souladu se zákonem a
také ani nebyla státním notářstvím registrována. Byla proto toho názoru, že
náprava těchto pochybení je v současné době jedině možná cestou soudního řízení
na základě určovacího výroku soudu. Dále poukázala na to, že otázkou
neplatnosti právních úkonů tohoto druhu se zabývá i Ústavní soud ČR v nálezu ze
dne 22.2.1995, sp.zn.II. ÚS 24/94, kde vyslovil, že existuje možnost napadnout
smlouvy, týkající se převodu nemovitosti, které byly uzavřeny a to i před dnem
účinnosti zákona č.87/1991 Sb., jestliže se ukáže, že šlo o obcházení zákona.
Dále poukázala i na nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. II. ÚS 43/94, v němž bylo
uvedeno, že je třeba dosáhnout ochrany dalších oprávněných osob, když pouze se
dvěma z pěti byla uzavřena příslušná smlouva( také nic nebráni tomu, aby
zbývající oprávněné osoby se domáhaly soudní ochrany podle obecné úpravy
obsažené v občanském zákoníku s tím důsledkem, že dohoda o vydání nemovitosti
má být shledána podle § 39 o.z. za absolutně neplatnou. Namítala, že v daném
případě do dnešního dne nebylo vůbec zjištěno a prokázáno, jak nemovitost
přešla do majetku města, protože chybí o tom příslušný doklad.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení
článku II. odst.1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona,
jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č.99/1963 Sb.), platí i
na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. (tj. před
1.1.1996( srov. článek V.zákona č. 238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 239 odst.1 o.s.ř.,
protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním
posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a
dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z
hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních ( viz rozhodnutí
uveřejněná pod č.34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.).
V daném případě odvolací soud vyslovil výrokem svého rozsudku, že
připouští dovolání k otázce posouzení existence naléhavého právního zájmu
žalobkyně na požadovaném určení, že dohoda o vydání nemovitosti uzavřená mezi
účastníky je neplatná. Otázku naléhavého právního zájmu spatřoval ve vztahu k
určení, zda dohoda o vydání nemovitosti, uzavřená mezi účastníky, je neplatná.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst.1 a § 239 odst.1 občanského soudního
řádu přezkoumával dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vymezeném
výrokem rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání.
Dovolatelka ve svém dovolání, připuštěném odvolacím soudem podle
ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., uplatňovala ( podle obsahu svého dovolání), že
rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3
písm.d) o.s.ř., může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou
právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis
nesprávně vyloží ( srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.3/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13 /45/).
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věci podle
ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. a podle ustanovení § 39 občanského zákoníku i
podle ustanovení § 3 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. Tato ustanovení se
projednávané právní věci týkala. V řízení o dovolání bylo ještě třeba se
zabývat tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
V rozhodnutí uveřejněném pod č.17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že naléhavý právní zájem
na určení je dán zejména tomu, kdyby bez tohoto určení bylo ohroženo právo
žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým.
Odvolací soud ve svém rozsudku z 9.9.1997, sp.zn. 9 Co 673/96, správně
poukazoval (na str. 3 tohoto rozsudku v odstavci třetím), že situace nejistého
právního postavení by tu u žalobkyně byla tehdy, kdyby žalobkyni svědčilo právo
na vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., a kdyby bez předchozího
určení, že je dohoda o vydání nemovitosti uzavřena dne 5.12.1991 mezi oběma
žalovanými neplatná, nebylo možné její restituční nárok uplatnit. Odvolací soud
však měl za to, že taková situace na straně žalobkyně není dána, protože může
postupovat případně podle ustanovení § 5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb. a svůj
nárok podle citovaného zákona uplatnit vůči osobě, jíž byla věc vydána. Při
této úvaze však nebral odvolací soud dostatečně v úvahu, že v takovém sporu by
bylo nutno řešit závažnou otázku platnosti dohody z 5.12.1991 jako otázku
předběžnou a bez účasti žalovaného města v tomto řízení( při tom ohledně nároku
žalobkyně podle zákona č.87/1991 Sb. nešlo jen o opomenutí nepochybného nároku
jedné z oprávněných osob, ale šlo o závažnou otázku doložení tohoto nároku
podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.87/1991 Sb. ( ve znění zákona č.116/1994
Sb.).
Dovolací soud proto vzhledem k těmto uvedeným okolnostem dospěl v
otázce "posouzení existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném
určení" ( pro kterou odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání) k
odlišnému názoru než odvolací soud a má za to, že tu na straně žalobkyně byl
dán naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno, zda dohoda uzavřená mezi
žalovanými dne 5.12.1991 byla uzavřena svým obsahem a účelem v souladu či v
rozporu se zákonem.
V této souvislosti musel se dovolací soud zabývat posouzením a výkladem
ustanovení § 3 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. ( ve znění zákona č.116/1994 Sb.),
jak jsou obsaženy v rozsudku odvolacího soudu v daném případě. Ve svém rozsudku
z 9.9.1997, sp.zn. 9 Co 673/96, odvolací soud uvedl ( na str.7 v odstavci
prvním), že předpokladem vzniku nároku podle ustanovení § 3 odst.2 zákona č.
87/1991 Sb. ( ve znění zákona č.116/1994 Sb.) uplatnění nároku podle dekretu č.
5/1945 Sb. a č.128/1946 Sb.) u příslušného orgánu podle těchto poválečných
předpisů. Odvolací soud tu uváděl jmenovitě, že žalobkyně v projednávané věci
neprokázala, zda její rodiče nárok na vrácení majetku dekretem č.5/1945 Sb.
nebo zákonem č.128/1946 Sb. předpokládaným způsobem uplatnila. Názor odvolacího
soudu o právním významu a právních důsledcích uplatnění nároků podle dekretu č.
5/1945 Sb. nebo zákona č.128/1946 Sb. dovolací soud nesdílí a poukazuje na to,
že v ustanovení § 3 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. ( ve znění zákona č.116/1994
Sb.) není uvedena okolnost, zda nárok byl nebo nebyl uplatněn podle dekretu č.
5/1945 Sb. nebo podle zákona č.128/1946 Sb.( toto ustanovení výslovně uvádí
jako zákonný předpoklad, že oprávněná osoba "měla na věc nárok podle dekretu
prezidenta republiky č.5/1945 Sb. nebo podle zákona č.128/1946 Sb.".
Protože tedy dovolací soud dospěl k odlišnému závěru než odvolací soud
jak v otázce naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně na jí požadovaném
určení ( § 80 písm.c) občanského soudního řádu), tak i v otázce výkladu
ustanovení § 3 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. ( ve znění zákona č.116/1994 Sb.),
nemohl přisvědčit tomu, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné, jak to má na
zřeteli ustanovení § 243b odst.1 o.s.ř. Za těchto okolností shledal tedy
dovolací soud, že je tu dán dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst.3
písm.d) o.s.ř.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než zrušit rozsudek odvolacího soudu
podle ustanovení § 243b odst.1 a 5 o.s.ř.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i
na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst.2 o.s.ř. i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. V tomto dalším řízení, v němž je soud prvního stupně vázán právním
názorem dovolacího soudu ( § 243d odst.1, věta druhá o.s.ř.), bude nutno v
součinnosti s účastníky řízení zabývat se určovacím žalobním návrhem žalobkyně
z hlediska jeho důvodnosti a zabývat se také objasněním a doložením toho, zda
žalobkyni svědčí nárok podle ustanovení § 3 odst.2 a § 3 odst.4 zákona č.
87/1991 Sb. ( ve znění zákona č.116/1994 Sb.), zda její rodiče měli nárok na
nemovitosti podle dekretu č.5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb., a zda tato
okolnost má právní důsledky na platnost dohody o vydání věci, jež byla mezi
žalovanými uzavřena dne 5.12.1991.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech
řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího ( § 243d odst.1, věta třetí,
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Júlia M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková