28 Cdo 1174/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
A/ Ing. B. K. a B/ T. K., oba zast. advokátkou, podaném proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2003, sp. zn. 12 Co 188,189/2003 (v
právní věci žalobců A/ Ing. B. K. a B/ T. K., oba zast. advokátkou, proti
žalovaným 1/ S. D. a 2/ B. D., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o
vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 195/2001),
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2003, č.j. 12 Co 188,
189/2003-268, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. prosince
2001, č.j. 15 C 195/2001-235, ve znění opravného usnesení ze dne 16. prosince
2002, č.j. 15 C 195/2001-252, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci
domáhali uzavření dohody „o vydání ideální poloviny domu čp. 812 s ideální
polovinou stavební parcely č. 890 a ideální polovinu zahrady č. 891 zapsaných
na LV č. 822 pro katastrální území R.“. Právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků.
Odvolací soud vycházel z toho, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu §
19 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť - po uložení trestu
propadnutí majetku (tedy i ideální poloviny sporných nemovitostí) - byli
rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb. Žalovaní byli shledáni osobami k
vydání požadovaných podílů povinnými, neboť je nabyli v rozporu s tehdy platnou
vyhláškou č. 43/1969 Sb. (§ 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Protože žalobci
uplatnili právo řádně a včas a restituci nebrání ani žádná zákonná překážka, je
nárok na vydání podílu nemovitostí dán.
Soudy obou stupňů sice dovodily oprávněnost restitučního nároku z hlediska
zákona č. 87/1991 Sb., ale jejich konečné rozhodnutí bylo negativní, a to
vzhledem k aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku.
Odvolací soud, vycházeje i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne
16.12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1290/97, který takovou možnost naznačil, dospěl k
závěru o rozpornosti vyhovění restitučnímu nároku s dobrými mravy. Podle
argumentace městského soudu (obsažené i v jeho předchozím rozhodnutí ze dne
18.4. 2000, sp. zn. 16 Co 39/2000), je při naznačené úvaze třeba vyjít z dopisu
ze dne 1.3. 1980, ve kterém žalobce A/ instruuje žalovanou 2/ k postupu, který
by umožnil žalovaným odkup předmětu sporu, který by jinak po tehdejší emigraci
žalobců propadl státu. Žalovaní poté skutečně domluveným postupem odkoupili
ideální polovinu předmětného domu, který následně obývali s matkou žalobce A/,
které se tak – v souladu s přáním žalobce A/ - podařilo zajistit soužití se
spoluvlastníky jí alespoň do určité míry blízkými (žalobkyně B/ a žalovaná 2/
jsou sestry).
Odvolací – a předtím i nalézací – soud na tomto skutkovém základu posoudil
výkon práva žalobců (jejich nárok na uzavření dohody o vydání podílu věcí) jako
rozporný s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolatelé vyvozují
přípustnost jimi uplatněného mimořádného opravného prostředku ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ občanského soudního řádu. Zamítnutí
nepochybného restitučního nároku žalobců kvůli dobrým mravům spočívá na
nesprávné právní úvaze. Zákonodárce v restitučních zákonech taxativně stanovil
případy (památky, přestavěné stavby, chráněná území, atp.), kdy by obnovení
dřívějšího vlastnictví bylo v rozporu s dobrými mravy. Právní zájem povinné
osoby je chráněn právem na vrácení kupní ceny či nárokem při podstatném
zhodnocení věci. Samy restituční předpisy jsou z nadčasového hlediska
vyjádřením ústavnosti a dobrých mravů. Podle dovolatelů vychází napadené
rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Hodnocení dopisu ze dne 1.3. 1980 je vytrženo ze všech souvislostí, žalobci v
té době jednali pod silným psychickým tlakem a byli vedeni snahou o zajištění
péče o matku. Žalovaní se pro postup navrhovaný v dopise rozhodli dobrovolně,
žalobci na ně ostatně z emigrace fakticky ani nemohli vyvíjet žádný nátlak.
Žalovaní navíc po opuštění družstevního bytu získali kvalitativně lepší bydlení
v rodinném domě se zahradou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování podaného
dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté,
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od
1. ledna 2001. Proto jsou v tomto rozsudku uváděna ustanovení občanského
soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Argumentace dovolatelů směřuje k uznání přípustnosti dovolání nejprve
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je
dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího
soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil.
Podle dovolatelů rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 svým rozsudkem ze dne 4.12.
2001, č.j. 15 C 195/2001-225 jinak než ve svém předchozím rozsudku ze dne 25.9.
1996, č.j. 15 C 38/92-125 právě proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu. Dovolacímu soudu ovšem nemohlo uniknout, že v době mezi uvedenými
rozhodnutími nalézacího soudu nebylo ve věci vydáno žádné zrušující rozhodnutí
odvolacího soudu (pouze dvě změňující). Právní názor, který nalézací soud vedl
ke změně jeho rozhodování (úvaha o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zákoníku) byl
obsažen ve zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 16.12. 1999, č.j. 2
Cdon 1290/97-176. Situaci, kdy je nalézací soud vázán právním názorem soudu
dovolacího ovšem do režimu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. podřadit
nelze (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.6. 1998, sp. zn. 23 Cdo
1075/1998, publikovaného v Soudní judikatuře č. 20/1998, označení SJ 147/98).
Přípustnost podle citovaného ustanovení proto nemohla být dovozena.
Podle dalšího žalobci uváděného ustanovení - § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. - je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými
– účastníky řízení - řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., §
241 odst. 1 o.s.ř.), napadá výrok odvolacího soudu z důvodů subsumovaných v
ustanovení § 241a odst. 2, písm. b/ a odst. 3 o.s.ř., neboť podle jejich názoru
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a v rozhodování vycházel ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Při úvaze o zbývajícím ustanovení, které by mohlo založit přípustnost
předmětného dovolání (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) ovšem charakter tohoto
ustanovení dovoluje přihlédnout pouze k prve uplatněnému dovolacímu důvodu
spočívajícímu v nesprávnosti právního posouzení věci.
Dovolatelé napadají právní závěry odvolacího soudu protože „nesprávně posoudil
ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb v
platném znění a k zákonu č. 119/1990 Sb. v platném znění“.
V souvislosti s takto vymezenou otázkou, která podle dovolatelů má založit
přípustnost dovolání, je třeba připomenout, že zásadní právní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. může mít rozhodnutí odvolacího soudu pouze
tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí projednávané věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec.
Podle dovolatelů chybně aplikované ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k
právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby
podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní
normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu
„dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení
hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
V souvislosti s úvahou o přípustnosti podaného dovolání je třeba konstatovat,
že řešení otázky aplikace § 3 odst. 1 obč. zákoníku ve vztahu k zákonu č.
87/1991 Sb. postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť
se týká jen tohoto konkrétního případu. Otázku výkladu výkonu práva v rozporu s
dobrými mravy je totiž třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně
s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, a závěry o naplněnosti či
nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě tak nelze
zobecnit (nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Předchozí
soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné,
konkrétními okolnostmi determinované věci.
K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst.
2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle § 229 o.s.ř., dovolací soud
přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné
(§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly
dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Vzhledem k výše uvedenému proto rozhodnutí odvolacího soudu nemohl být po
právní stránce přiřazen zásadní význam. V důsledku toho přípustnost dovolání v
této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1.1.
2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §
218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 o.s.ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v
souvislosti s řízením o dovolání žádné ze spisu zjistitelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc.
předseda senátu