28 Cdo 1175/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
Města K. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 21.12.2001, sp.zn. 10 Co
177/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech
pod sp.zn. 13 C 203/95 (žalobce K. A., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
Městu K. V., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí),
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 29.6.1995 (ještě spolu s dalším
žalobcem P. M.), aby žalovanému městu bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o
vydání domu čp. 330 s pozemky parc. č. 1027 a parc. č. 1042 v K. V. V žalobě se
uvádělo, že původním vlastníkem těchto nemovitostí byl Dr. P. M., který se svou
rodinou odjel v roce 1938 do V. B., za války a za nacistické okupace koupil
tyto nemovitosti německý vlastník F. S., v roce 1946 byla na nemovitosti
uvalena národní správa a v roce 1953 se stal vlastníkem těchto nemovitostí stát
a ve správě je měl Oblastní bytový komunální podnik K. V. Původní vlastník Dr.
P. M. požádal po válce o vrácení majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. Žalobce
K. A. je vnukem Dr. P. M., který zemřel 6.11.1949, a synem I. A., rozené M.,
která zemřela 21.8.1959. Žalobce K. A. vyzval písemně 21.8.1995 Město K. V. o
vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalované Město K. V. navrhlo zamítnutí žaloby. Uvádělo, že v žalobě uváděné
nemovitosti byly konfiskovány po válce podle dekretu č. 5/1945 Sb. jako majetek
německého vlastníka Dr. S. Podle zákona č. 172/1991 Sb. se staly vlastnictví
Města K. V. a smlouvou z 21.10.1994 byly dům čp. 330 a pozemek parc. č. 1042
prodány kupujícím R. a Š. V.; pozemek parc. č. 1027 je nadále vlastnictvím
Města K. V. Podle názoru žalovaného města mohl žalobce uplatnit svůj nárok vůči
žalovanému městu do 1.10.1994, ale učinil tak až 26.12.1994, tedy po uplynutí
zákonem stanovené prekluzívní lhůty. Žalobce také nedoložil své právní
nástupnictví po původním vlastníku P. M. a nedoložil ani to, že by v rozhodném
období (25.2.1948 až 1.1.1990) tu došlo vůči žalobci nebo jiným osobám,
příbuzným původního vlastníka nemovitostí, ke způsobení nějaké majetkové křivdy
způsobem uváděným v § 6 zákona č. 87/1991 Sb.
Vedle žalovaného Města K. V. byli původně žalováni také ještě R. V. a Š. V.;
tito žalovaní navrhovali rovněž zamítnutí žaloby v této právní věci, neboť měli
za to, že nejsou v tomto sporu povinnými osobami ve smyslu ustanovení § 4
zákona č. 87/1991 Sb.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze 4.10.1996, čj. 13 C 203/95-128,
bylo žalovanému Městu K. V. uloženo uzavřít do 15 dnů od právní moci rozsudku
se žalobcem K. A. dohodu o vydání pozemku parc. č. 1027 (o výměře 173 m2),
zapsaného na listu vlastnictví č. 1 pro katastrální území K. V. u Katastrálního
úřadu K. V.; jinak byla žaloba žalobce proti žalovanému Městu K. V. zamítnuta.
Žaloba žalobce proti žalovaným R. V. a Š. V. byla zamítnuta v celém rozsahu.
Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
K odvolání žalovaného Města K. V. proti výroku rozsudku ve věci samé,
týkajícího se tohoto odvolatele, a k odvolání žalovaných R. a Š. V. do výroku o
nákladech řízení Krajský soud v Plzni usnesením z 21.11.1998, sp.zn. 10 Co
111/97, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení povinnosti
žalovaného Města K. V. uzavřít se žalobcem K. A. dohodu o vydání pozemku parc.
č. 1027 v K. V. a v tomto rozsahu byla věc vrácena Okresnímu soudu v Karlových
Varech k dalšímu řízení. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení
byl změněn tak, že žalobcům K. A. a P. M. bylo uloženo zaplatit žalovaným R. a
Š. V. 2.625 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům K. A. a P. M. bylo
uloženo zaplatit žalovaným R. a Š. V. na náhradu nákladů řízení odvolacího 675
Kč.
Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že si v řízení neobjasnil, zda tu
jsou na straně žalobce K. A. dány zákonné předpoklady k uplatnění jeho nároku
podle ustanovení § 3 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona
č. 116/1994 Sb.) a zda tu na straně původního vlastníka Dr. P. M. či jeho dcery
I. A. byl v době přechodu věci na stát podle ustanovení § 6 zákona č. 87/1991
Sb. nárok na věc podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Karlových Varech rozsudek z
13.12.2000, čj. 13 C 203/95-200, jímž zamítl žalobu žalobce K. A. v plném
rozsahu. Tomuto žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Městu K. V. na náhradu
nákladů řízení 3.673 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z 13.12.2000 bylo zrekapitulováno,
že v daném případě byl od roku 1905 původním vlastníkem nemovitostí, uvedených
v žalobě žalobců, Dr. P. M. a jeho dcerou byla I. A., matka žalobce K. A. Dr.
P. M. odešel v roce 1938 do V. B. V roce 1940 bylo na M. nemovitosti vloženo v
pozemkových knihách vlastnické právo pro německého vlastníka Dr. F. S. na
základě předložené kupní smlouvy. Po válce byla na žalobcem K. A. uváděné
nemovitosti uvalena národní správa. Dr. P. M. podal 10.11.1946 rozklad proti
konfiskačnímu opatření ohledně domu čp. 330 v K. V. a v něm uváděl, že smlouvu
o prodeji domu Dr. S. nepodepsal a tak byl tehdy proveden nucený prodej
prostřednictvím pověřence ustanoveného nacistickými úřady pro takové účely.
Restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., jež bylo vedeno u Okresního
soudu v Karlových Varech pod sp.zn. Nc VIII 607/49, bylo zrušeno s tím, že Dr.
P. M. získal britské státní občanství, takže byl odkázán na dohodu, uzavřenou
mezi ČSR a Británií ze dne 28.9.1949.
Soud prvního stupně z těchto okolností dovozoval, že původní vlastník Dr. P. M.
uplatnil svůj nárok na nemovitosti ve lhůtě stanovené dekretem presidenta
republiky č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1946 Sb. Soud prvního stupně měl
však za to, že „žalobce se ocitl v důkazní nouzi a neprokázal, že nárok Dr. M.
nebyl uspokojen jiným způsobem podle ustanovení § 6 zákona č. 128/1946 Sb.,
např. peněžitou náhradou“. Podle soudu prvního stupně se žalobci také
nepodařilo prokázat, že smlouva Dr. P. M. s Dr. S. z doby okupace byla uzavřena
bez účasti prodávajícího Dr. M. pod tlakem okupace, národní, rasové a politické
perzekuce a že Dr. M. svůj majetek tedy nepozbyl; nebyly zde také doloženy
důvody nároků na vrácení nemovitostí podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle zákona
č. 128/1946 Sb. Dospěl proto soud prvního stupně k závěru, že v řízení nebylo
prokázáno, že by žalobce byl oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 4
zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.).
Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl
podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 13.12.2000
rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 21.12.2001, sp.zn. 10 Co 177/2001.
Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak,
že žalované Město K. V. je povinno uzavřít do 15 dnů od právní moci rozsudku se
žalobcem K. A. dohodu o vydání pozemku parc. č. 1027 (o výměře 173 m2),
zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 1 pro katastrální
území K. V. u Katastrálního úřadu v K. V. Bylo také rozhodnuto, že žádný z
účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce bylo
shledáno důvodným.
Odvolací soud připomínal, že předmětem řízení tu je pouze uplatněný nárok
žalobce K. A. na uzavření dohody o vydání pozemku parc. č. 1027 v K. V., neboť
původní rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze 4.10.1996, čj. 13 C
203/95-128, nabyl už právní moci ve výroku, jímž byl zamítnut žalobní návrh na
uzavření dohody ohledně vydání domu čp. 330 a pozemku-stavební parcely č. 1042
v K. V., takže další řízení po předchozím zrušovacím rozhodnutí odvolacího
soudu se týkalo jen pozemku parc. č. 1027 v K. V.
Z provedených důkazů měl odvolací soud za prokázáno, že žalobcem uplatněný
nárok (a to uplatněný včas v době do 1.7.1995) souvisí s nárokem jeho prarodiče
Dr. P. M. podle dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních
jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do
majetku vycházejících. Žalobce je vnukem MUDr. P. M., který zemřel 6.11.1949,
jeho manželka K. zemřela 20.9.1949 a jejich dcera Ilsa, provdaná A. (matka
žalobce), zemřela 21.8.1959. Dr. P. M. získal dům čp. 330 v K. V. i s pozemky
kupní smlouvou z 27.1.1905. V pozemkové knize bylo ohledně M. nemovitostí
vloženo vlastnické právo pro Dr. F. S. s poukazem na kupní smlouvu ze
7.10.1939, ale tato kupní smlouva nebyla ve sbírce listin k pozemkové knize
nalezena; Dr. M. doložil, že prostřednictvím Generálního konzulátu v Londýně
vznesl 9.6.1939 protest, neboť se zamýšleným prodejem nemovitostí Dr. S.
nesouhlasil. Výměrem z 26.3.1946 č. den. 872/46 Místní správní komise v K. V.
zavedla podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. národní správu domu
čp. 330 v K. V. – S. L. č. 58. Dalším výměrem z 11.7.1946 bývalý Okresní
národní výbor rozhodl podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. o
konfiskaci uvedeného domu jako majetku německého vlastníka Dr. F. S. Proti
vyhlášce bývalého Okresního národního výboru v K. V., čj. 15009 VI 26/o-36,
podal Dr. P. M. včas rozklad, v němž znovu poukazoval na svůj protest z
9.6.1939 a předložil také osvědčení velvyslanectví Československé republiky v
Londýně, čj. 8379/46, v němž bylo prohlášeno, že MUDr. P. M. je vyňat ze všech
poválečných opatření proti Němcům a Maďarům a je pod ochranou československých
úřadů, nepodléhá odsunu a jeho majetek a byt nepodléhá zabavení; je nutno ho
považovat za československého státního občana. Usnesením Okresního soudu v
Karlových Varech z 5.7.1950, Nc VIII 607/49, bylo rozhodnuto o návrhu MUDr. P.
M., lékaře v P. W. v Anglii, proti F. n. o. a S. a z. v K. V. na vrácení domu
čp. 330 a na výmaz hypotekární pohledávky tak, že restituční řízení bylo
zrušeno a navrhovatel byl odkázán, aby případnou náhradu požadoval ve smyslu
dohody mezi ČSR a Britskou říší z 28.9.1949, když MUDr. P. M. je britským
státním občanem. Výměrem Ministerstva sociální péče z 20.12.1948, zn.
P/5-6503/2458-48 Dr. Go/Wa, byla zavedena národní správa podle dekretu č.
5/1945 Sb. na nemovitosti knihovního vlastníka Dr. F. S., a to z toho důvodu,
že uvedené nemovitosti patří do majetku přikázaného za okupace bývalému V. f.
p. Č. a M. a bývalé Německé říše a do majetku jimi nebo jejich orgány
spravovaného, s tím, že původní vlastníci jsou nezvěstní. Na základě rozhodnutí
bývalého Jednotného národního výboru v K. V. z 11.3.1953, čj. 7064-1/12-52 VIII
Ko, bylo pak s poukazem na vyhlášku č. 303/1952 Úředního listu vloženo do
pozemkových knih vlastnické právo pro Československý stát – Oblastní bytový
komunální podnik K. V.
Dospěl proto odvolací soud k závěru, že v daném případě došlo v rozhodném
období (25.2.1948-1.1.1990) k přechodu nemovitostí, a mezi nimi také pozemku
parc. č. 1027 (o výměře 173 m2) v katastrálním území K. V., na stát, a to bez
právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Šlo o nemovitosti, na něž
měl MUDr. P. M. právo podle dekretu č. 5/1945 Sb., neboť kupní smlouvu ze
7.10.1939, jíž nabyl nemovitosti Dr. F. S., je nutno považovat za neplatnou,
když k ní původní vlastník nedal souhlas. MUDr. P. M. doložil, že musel z Č.
odejít před hrozícím pronásledováním židovského obyvatelstva při blížící se
nacistické okupaci, ale po válce podal soudu návrh na majetkovou restituci
podle zákona č. 128/1946 Sb. Odvolací soud uváděl, že „pokud nebylo původnímu
vlastníku nemovitostí v jeho žádostech o vydání nemovitostí správními orgány a
soudy posléze v roce 1950 vyhověno, stalo se tak z důvodů uvedených v § 2 odst.
1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.“. Žalobce je tedy oprávněnou osobou podle
ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.),
podal výzvu k vydání věci ve lhůtě šesti měsíců, stanovené v § 5 odst. 3
citovaného zákona, a také u soudu podal včas žalobu podle ustanovení § 5 odst.
3 citovaného zákona.
Odvolací soud proto podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozhodl o povinnosti žalovaného
města uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemku parc. č. 1027 (o výměře 173
m2) v katastrálním území K. V. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované město v řízení
zastupoval, dne 7.3.2002 a dovolání proti tomuto rozsudku bylo podáno u
Okresního soudu v Karlových Varech dne 29.3.2002.
Ve svém dovolání navrhovalo dovolávající se město, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolání
dovolatele směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, takže tu je dovolání přípustné. Jako
dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci bylo
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(zejména „pokud jde o principy hodnocení provedených důkazů“), dále že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování a posléze, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel namítal především nedostatek aktivní věcné legitimace na straně
žalobce, když trvalý pobyt na území České republiky získal již v roce 1992
(splňoval tedy v té době zákonné předpoklady státního občanství a trvalého
pobytu); nebyl tedy nově oprávněným podle nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994
Sb.
Podle názoru dovolatele žalobce v řízení neprokázal, že by převod nemovitostí
Dr. P. M. ze 7.10.1939 na Dr. F. S. byl neplatný (že totiž k převodu došlo pod
tlakem okupace nebo národní, rasové anebo politické perzekuce).
Dále dovolatel poukazoval na to, že národní správu, která byla uvalena na
majetek Dr. M., nelze považovat za převzetí věcí státem bez právního důvodu ve
smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. V daném případě pak národní
správa nařízená pro nezvěstnost žadatele Dr. M. byla oprávněná a také pak
dalším opatřením správního orgánu přešlo oprávněně vlastnictví na stát –
Československou republiku.
Také dovolatel poukazoval na to, že Dr. P. M., jako jediný oprávněný,
neuplatnil svůj nárok podle ustanovení zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti
některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této
neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve tříleté promlčecí
lhůtě, která podle uvedeného zákona běžela od 17.6.19436 do 17.6.1949, tedy že
by požádal ve smyslu tohoto zákona o vydání majetku, ať už u správního orgánu
či u soudu. Ostatně, podle názoru dovolatele, Dr. P. M. nemohl jakýkoli nárok
po válce vznášet, protože byl britským státním občanem, takže přestal být
občanem Československé republiky (§ 4 odst. 3 ústavního zákona č. 121/1920 Sb.)
a nezískal státní občanství ani podle zákona č. 74/1946 Sb.
Dovolatel dále tvrdil, že pokud soud, byť i nesprávně, interpretoval určité
listinné důkazy (zejména zprávu Státního okresního archivu v K. V.) jako žádost
předchůdce žalobce o vrácení nemovitostí, potom je i tak zřejmé, že předchůdce
žalobce požádal jen o vydání domu čp. 330 v K. V. a nikoli o vydání pozemku
parc. č. 1027 v K. V., který je předmětem tohoto řízení.
Dovolatel tedy souhrnně namítal, že a/ nebylo prokázáno, že by žalobce byl
oprávněnou osobou, b/ že by uplatnil nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo
zákona č. 128/1946 Sb., c/ nebylo prokázáno, že by žádost žadatele o navrácení
nemovitostí byl odmítnuta z důvodu uvedeného v § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č.
87/1991 Sb. a nebylo také prokázáno, že by se tak stalo za podmínek uvedených v
ustanovení § 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů,
projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je
odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního
stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před
1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle
dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu –
zákona č. 99/1963 Sb. před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Na to také
odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (na str. 3 rozsudku) v daném případě
správně poukazoval.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského
soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože
směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod především to, že řízení v této právní
věci je postiženo jinou vadou (než některou z vad uvedených v ustanovení § 237
občanského soudního řádu, ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.),
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm.
b/ občanského soudního řádu v již citovaném znění). Dovolatel uváděl, že
„odvolací soud porušil v rámci řízení procesní předpisy (zejména pokud jde o
principy hodnocení provedených důkazů), čehož důsledkem bylo nesprávné
rozhodnutí ve věci“.
O vadu řízení jde tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (a
nikoli při rozhodování) a byl-li tento postup nesprávný (srov. rozhodnutí
uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem).
Nemohl tedy dovolací soud, který vycházel ze stejného právního názoru, jenž je
obsažen v citovaném uveřejněném rozhodnutí, přisvědčit názoru dovolatele, že je
vadou řízení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního
řádu (v již citovaném znění), jestliže by šlo o „posouzení principů hodnocení
provedených důkazů“, uváděných dovolatelem, neboť hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 132 občanského soudního řádu dochází svého vyjádření v rozhodnutí
ve věci. O vadách v hodnocení důkazů pak bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č.
8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyloženo, že dovolacím důvodem
nemohou být vady nebo omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního
řádu).
Dovolatel uplatňoval dále jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování
(§ 241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací
zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle právního názoru uvedeného v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
jež nemá v podstatné části oporu v dokazování tehdy, jestliže soud vzal za
zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za
zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak
vyplývá; musí jít o zjištění právně významné“.
Podle těchto závěrů z uveřejněné judikatury soudů, z nichž dovolací soud
vychází i v daném případě, nelze tedy shledat opodstatněným uplatnění uváděného
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního
řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), je-li dovolatelem
odůvodňováno (v bodu VI jeho dovolání z 21.3.2002) jmenovitě tím, že „provedené
důkazy byly odvolacím soudem nesprávně hodnoceny, když podle názoru žalovaného
města byl to soud prvního stupně, který správně rozhodl na základě skutečností,
které byly v rámci řízení prokázány, nikoli na základě své úvahy z
neprokázaných skutečností“. Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
směřuje dovolání dovolatele, ani z obsahu soudního spisu v této právní věci
(sp.zn. 13 C 201/95 Okresního soudu v Karlových Varech), nelze dovodit, že by
odvolací soud ve svém rozhodnutí vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není,
nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z
obsahu spisu naopak vyplývá (srov. již citované rozhodnutí uveřejněné pod č.
8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výtky dovolatele ohledně jím
tvrzených nedostatků v hodnocení důkazů, které dovolatel zdůrazňoval, nejsou v
občanském soudním řádu zakotveny jako dovolací důvod, jak již shora na základě
uveřejněné judikatury soudů bylo dovozeno.
Dovolatel posléze uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž směřuje jeho dovolání spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního
řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom,
že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu
anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 30/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na
str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 3 odst. 2 a
4 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) v souvislosti s
ustanoveními dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. a podle ustanovení
§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Tato ustanovení se na projednávanou právní
věc vztahovala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V
řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato
ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994
Sb.) je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. též fyzická osoba, která
splňuje podmínky stanovené v § 3 odst. 1 tohoto zákona (tj. fyzická osoba,
jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona č.
87/1991 Sb., pokud je státním občanem České republiky) a která v den přechodu
věci na stát podle § 6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok podle dekretu č.
5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo k přechodu
vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů,
došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z
důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. (tj. důsledek
politické perzekuce nebo důsledek postupu porušujícího obecně uznávaná lidská
práva).
Podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc
přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb.,
nebo osoba, která na věc uvedenou v § 3 odst. 2 téhož zákona měla nárok uvedený
v § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na
vydání věci uplatnit, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany
republiky, děti a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v
případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., všichni rovným dílem; zemřelo-
li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jsou
na jeho místě oprávněnými osobami jeho potomci, a zemřel-li některý z nich,
jeho děti (tedy zejména vnuci původní oprávněné osoby).
K ustanovení § 3 odst. 2 (nyní odst. 4) zákona č. 87/1991 Sb. bylo ve
stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 (stř. 116 /350/) Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek vyloženo, že zemřela-li oprávněná osoba, jejíž věc
přešla do vlastnictví státu (§ 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), pak již není
rozhodné, zda tato zemřelá osoba byla státním občanem ČR; platí tu ustanovení §
3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Zavedení národní správy podle dekretu č. 5/1945 Sb. neznamenalo odnětí
vlastnictví ve prospěch jiného subjektu. Nedošlo tu tedy k přechodu věci na
stát ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., popřípadě k převzetí věci
státem (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Opatření podle vyhlášky č. 303/1952 Úředního listu (o svěření některých
nemovitostí, na které se vztahují dekret o konfiskaci nepřátelského majetku, a
o Fondech národní obnovy do správy místních národních výborů) nebylo správním
aktem konfiskace, nýbrž opatřením svěřujícím již konfiskovaný majetek do správy
bývalých národních výborů (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/1994 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení § 6
odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. může v případech
konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. soud posuzovat jen tehdy, jestliže
správním rozhodnutím vydaným po 25.2.1948 bylo rozhodováno o tom, jsou-li
splněny podmínky podle dekretu č. 108/1945 Sb., za nichž pak došlo ze zákona ke
konfiskaci majetku, stanovené tímto dekretem (viz rozhodnutí uveřejněné pod č.
16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994
Sb.) není uvedena okolnost, zda návrh byl nebo nebyl uplatněn podle dekretu č.
5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. K témuž právnímu závěru dospěl i
Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 9.12.1948, II. ÚS 3/98, uveřejněném pod č. 152
ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.
Ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. lze aplikovat jak na
případy správních aktů vydaných v období po 25.2.1948 do 1.1.1990, v nichž je
zamýšlená perzekuce osob pro jejich příslušnost k určité sociální, majetkové
nebo jiné vrstvě přímo deklarována, tak i na správní akty, které pro svou
formální i věcnou „bezchybnost“ měly ve skutečnosti za cíl (nebo jeden z cílů)
zmíněnou represi (k tomuto právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud již i v
neuveřejněném rozhodnutí pod 2 Cdon 778/96).
Při posuzování toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje
dovolání dovolatel, spočívá nebo nespočívá na nesprávném právním posouzení
věci, konstatoval dovolací soud, že v daném případě vycházel odvolací soud v
podstatě z týchž právních závěrů, jako jsou shora citované závěry, jež byly již
zaujaty v judikatuře soudů. Odvolací soud tu posuzoval žalobní návrh žalobce, o
němž měl doloženo podle předloženého osvědčení z 21.1.1995, že je státním
občanem ČR, že včas uplatnil výzvu k vydání nemovitostí i žalobu podal k
uplatnění svého nároku včas, když výzvě oprávněné osoby nebylo povinnou osobou
vyhověno, přičemž šlo o uplatnění nároku, který měl právní předchůdce žalobce
(jeho prarodič), jako emigrant před hrozícím rasovým pronásledováním, z důvodu
nedoloženého právně účinného převodu na německého nabyvatele nemovitosti z doby
nacistické okupace, ale restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo
„zrušeno“ as pouhým obecným odkazem na mezinárodní dohodu bývalého
Československa s Velkou Británií, bez konkretizace souvislostí s restitucí
majetku Dr. M., a posléze došlo v rozhodném období (výměrem z 20.12.1948) k
opětovnému zavedení národní správy (s odůvodněním, že jde o nemovitosti
„patřící do majetku přikázaného za okupace bývalému tzv. V. f. p. Č. a M. a b.
N. ř. a do majetku jimi nebo jejich orgány spravovaného, když původní vlastníci
jsou nezvěstní“) a posléze došlo podle rozhodnutí z 11.3.1953, vydaného
správním orgánem s poukazem jen na vyhlášku č. 303/1952 Úředního listu (o
svěření některých nemovitostí, na které se vztahuje dekret o konfiskaci
nepřátelského majetku, a o F. n. o. do správy místním národním výborům) k
vložení vlastnického práva pro Čs. stát – Oblastní bytový komunální podnik K. V.
Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit ani názoru dovolatele, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), když, jak shora již uvedeno, neshledal
dovolací soud opodstatněnými ani dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3
písm. b/ a c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), které
uplatňoval dovolatel rovněž.
Neshledal proto dovolací soud posuzované rozhodnutí odvolacího soudu jako
nesprávné, jak to mělo na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního
řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Dovolací soud tedy
přikročil k zamítnutí dovolání dovolatele podle téhož ustanovení téhož právního
předpisu, když posoudil rozhodnutí odvolacího soudu jako správné.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 21. srpna 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu