28 Cdo 1193/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana
Pokorného, CSc., v právní věci žalobce I. spol. s.r.o., zastoupené advokátem,
proti žalovanému V. V., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí,
vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 116/99, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
27.3. 2001, č. j. 6 Co 425/2001 - 112, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 17. 9. 1999 u Okresního soudu v Českých
Budějovicích domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému
uložena povinnost vyklidit nemovitosti blíže popsané v petitu žaloby a
vyklizené žalobci předat, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že
kupní smlouvou ze dne 4. 5. 1998 získal předmětné nemovitosti od žalovaného a
stal se jejich výlučným vlastníkem. Vlastnické právo žalobce bylo vloženo do
katastru nemovitostí dne 6. 9. 1999 s účinky vkladu od 12. 5. 1999. Přesto, že
žalovaný přestal být vlastníkem uvedených nemovitostí, odmítá tyto vyklidit a
předat je žalobci.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 11. 1999, č.j. 12 C
116/99-15 vyhověl žalobě na uložení povinnosti vyklidit nemovitosti, t. j. domu
č.p. 133 se stavební parcelou č. 373/15 ve výměře 130 m2 a pozemkovou parcelu
č. 373/3 ostatní plochy, staveniště ve výměře 635 m2, zapsaných na LV č. 152 v
katastru nemovitostí pro obec a katastrální území H., okres Č. B. a vyklizené
předat žalobci do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Současně rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 123 a § 126 odst. 1
o. z. Uzavřel, že žalovaný užívá předmětnou nemovitost bez právního důvodu.
Žádná nájemní smlouva mezi účastníky uzavřena nebyla a tato skutečnost ani
nebyla žádným z účastníků tvrzena.
K odvolaní žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací
usnesením ze dne 29. 2. 2000, č.j. 6 Co 371/2000-32, zrušil rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně,
aby si jako předběžnou otázku posoudil otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 4.
5. 1998, zda tato odpovídá ustanovením § 37 a § 39 o. z., zejména když žalovaný
namítá neplatnost této smlouvy. Podle odvolacího soudu bylo pochybné, zda bylo
na vůli žalobce, kdy vlastně podá návrh na vklad do katastru nemovitostí. Dále
uložil soudu prvního stupně, aby se rovněž zabýval tvrzením o existenci
bezprávné výhrůžky ze strany žalobce.
Dne 13. 9. 2000 byl podán u Okresního soudu v Českých Budějovicích vzájemný
návrh žalovaného o určení práva společného jmění manželů k nemovitostem,
zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č.152, avšak tento
vzájemný návrh byl vyloučen a spojen ke společnému řízení s věcí vedenou pod
sp. zn. 11 C 256/2000.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 14. 12. 2000, č.j. 12 C 116/99 - 89
žalobu v plném rozsahu zamítl. Vyšel ze zjištění, že dne 4. 5. 1998 byla
uzavřena mezi účastníky kupní smlouva, na základě které byl zapsán do katastru
nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí žalobce. Současně s ní byla
mezi žalobcem a žalovaným sjednána smlouva o půjčce ve výši 150. 000,- Kč s
tím, že celková dlužná částka včetně sjednaných úroků byla stanovena na
240.000,- Kč. Téhož dne byla podepsána mezi účastníky i zástavní smlouva k
zajištění pohledávky žalobce ze smlouvy o půjčce. Dospěl k závěru, že kupní
smlouva ze dne 4. 5. 1998 je neplatná z několika důvodů. Jednak z hlediska § 37
odst. 1 o. z. pro nedostatek vážnosti vůle na straně žalovaného, jehož vůlí
nebylo uzavření smlouvy o prodeji nemovitosti, nýbrž uzavření smlouvy o
zajištění jeho závazku vůči žalobci z titulu uzavřené smlouvy o půjčce. Dalším
důvodem neplatnosti kupní smlouvy je její neurčitost, spočívající v nesprávně
uvedeném předmětu koupě, z něhož nelze dovodit tzv. příslušenství nemovitosti
a tuto skutečnost nelze zjistit ani ze znaleckého posudku. Neplatnost právního
úkonu posuzoval rovněž i podle § 39 o.z.., kde rozpor s dobrými mravy dovozoval
z okolností, za nichž byly smlouvy podepisovány a z okolností, za nichž došlo
následně k podání návrhu na vklad vlastnického práva a též z kupní ceny, která
byla ve zřejmém nepoměru s odhadní cenou nemovitosti. Dovodil, že jde o tzv.
absolutní neplatnost právního úkonu, působící ze zákona od samého počátku. Soud
prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva je neplatná ex tunc, žalobce tedy
nemůže být vlastníkem uvedených nemovitostí a nemůže se důvodně domáhat jejich
vyklizení.
K odvolání žalobce poté Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
27.3. 2001, č. j. 6 Co 425/2001-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se rovněž s jeho
právním posouzením v tom, že kupní smlouva je neplatná ve smyslu § 39 o. z.
Odkazoval na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21
Cdo 2204/99, podle nichž kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby
pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde
vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavbě, je neplatným právním
úkonem podle § 39 o.z. Uzavřel, že smlouva, jejímž smyslem bylo zřídit tzv.
propadnou zástavu je v rozporu s účelem zástavního práva. Neztotožnil se však s
právními závěry soudu prvního stupně, spočívajícími v posouzení neplatnosti
kupní smlouvy podle § 37 odst. 1 o.z. Podle odvolacího soudu nelze neplatnost
kupní smlouvy dovozovat z nedostatečného vymezení příslušenství nemovitosti v
kupní smlouvě. Dospěl k závěru, že pokud vzájemný návrh žalovaného o určení
práva společného jmění manželů k předmětným nemovitostem byl vyloučen, je pak
bezpředmětné, že nebyl dán souhlas manželky žalovaného k právnímu úkonu podle §
145 odst. 2 o. z.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tvrdil
existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle
dovolatele smluvní volnost při zajištění závazku dává možnost uzavřít jak
zástavní smlouvu, tak i kupní smlouvu a to souběžně jako kombinaci jednotlivých
pojmenovaných smluv. Zajištění závazku zástavní smlouvou a následně kupní
smlouvou tak dávalo žalobci větší jistotu pro zajištění závazku. Dále
poukazoval na skutečnost, že žalovaný dal výslovný souhlas s převodem
nemovitostí a nebránil převodu nemovitostí na žalobce. Namítal, že kupní
smlouva není v rozporu s občanským zákoníkem a nesouhlasí s názorem odvolacího
soudu, že podle § 39 o. z. je kupní smlouva neplatná. Navrhl proto zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání z důvodů nepřípustnosti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování
tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona
č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu,
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich
podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna
ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.\"). Zjistil dále, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně
zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.).
Pokud jde o přípustnost dovolání, vyšel dovolací soud ze shora uvedených
zjištění patrných z obsahu spisu, podle nichž odvolací soud potvrdil zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně za situace, kdy tento rozhodl odlišně, než ve
svém dřívějším rozhodnutí, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Uvedená procesní situace odůvodňuje
závěr o přípustnosti dovolání z důvodů ustanovení § 238 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. Dovolatel uplatnil přípustný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.
d) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek v rozsahu
vyplývajícím z ustanovení § 242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení občanského
soudního řádu ve znění již uvedeném, může spočívat buď v tom, že soud posoudí
projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45 ).
Podle § 39 o. z. (ve znění platném v době uzavření kupní smlouvy ze dne 4. 5.
1998, podle níž byl nabyvatelem nemovitostí žalobce) byl neplatný právní úkon,
který svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel nebo se
příčil zájmům společnosti.
Dovolací soud se shoduje s právními závěry odvolacího soudu o
neplatnosti kupní smlouvy ze dne 4. 5. 1998 ve smyslu ustanovení § 39 obč.
zák. Odvolací soud správně vycházel z právních závěrů rozsudku Nejvyššího
soudu ČR ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99. Je nepochybné, že účelem
kupní smlouvy ze dne 4. 5. 1998 nebyla koupě předmětných nemovitostí, nýbrž
skutečným smyslem této smlouvy bylo sjednání tzv. propadné zástavy.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství
tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel
oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. § 151a odst. 1 a § 151f
o. z..). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl
uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z
výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž
skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky
zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s
účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem
zákona neplatná podle ustanovení § 39 o.z. Podle tohoto ustanovení je proto
neplatná také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka
kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde
vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě.
Dovolací soud nemohl tedy přesvědčivě přisvědčit tvrzení dovolatele, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Argumentace dovolatele, že v rámci smluvní autonomie lze sjednat cokoliv, je
nepřijatelná. Meze smluvní autonomie jsou představovány rozporem se zákonem.
Ten může mít i podobu obcházení zákona či ujednání, které je v rozporu s účelem
zákona. O takový případ jde vzhledem k výše vyloženému v tomto případě.
Podle ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. dospěl proto odvolací soud k závěru, že
je namístě zamítnutí dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4
o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 150 o.s.ř. ,
když dovolací soud přihlédl k okolnostem případu, zejména složitosti právní
problematiky, pro kterou dovolatel podal dovolání, k obsahu vyjádření k
dovolání a dospěl k závěru, že jsou zde dány výjimečně důvody pro nepřiznání
nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. července 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu