28 Cdo 121/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. J., zastoupeného
advokátkou, proti žalovanému České republice - Ministerstvu financí ČR, se
sídlem v Praze 1, Letenská 15, o vydání finanční náhrady, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 311/99, o dovolání žalovaného proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2000, č.j. 20 Co 364/2000-21, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 20. 10. 1999 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal se
žalobce vydání rozsudku ukládajícího žalovanému vydat žalobci 1896 kusů akcií
blíže specifikovaných v petitu nebo zaplatit žalobci částku 1,896.135 Kč s
21%-ti procentním úrokem z prodlení od 14. 1. 1997 do zaplacení, do 3 dnů od
právní moci rozsudku. Tvrdil, že je oprávněnou osobou jako syn bývalého
vlastníka nemovitostí blíže uvedených v žalobě, které mu nebyly vydány vzhledem
k výsledku pravomocného řízení o vydání nemovitosti, o níž bylo v řízení
zjištěno, že je nelze vydat. Dne 14. 1. 1997 podal u žalovaného žádost o
poskytnutí finanční náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., do dne podání
žaloby žalovaný o této žádosti nerozhodl.
Podáním došlým soudu prvního stupně dne 12. 7. 2000 sdělil žalobce, že dne 10.
7. 2000 byla proplacena směnka F. n. m. na 1,892.980 Kč. Z toho důvodu vzal
žalobu v plném rozsahu zpět s tím, že náklady právního zastoupení vyúčtoval
částkou 30.225 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 7. 2000,
č.j. 23 C 311/99-12, zastavil řízení v důsledku zpětvzetí žaloby a současně
uložil žalovanému zaplatit žalobci a nákladech řízení částku 30.255 Kč. K
odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným
usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů
řízení, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení a ve výroku o zastavení řízení ponechal usnesení soudu prvního stupně
nedotčeno. Odvolací soud vyslovil závěr, že důvodnost podání žaloby je třeba
při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 1 o.s.ř. zvažovat
(stejně tak jako zavinění na zastavení řízení) výlučně procesně, t.j. z
hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Žaloba je
tedy podána důvodně i tehdy, jestliže žalovaný uspokojil žalobce v průběhu
řízení. Bylo by tomu tak dokonce i za situace, kdy by k tomu neměl právní
povinnost. Přisvědčil správnosti závěrů soudu prvního stupně, který vyčíslené
náklady řízení žalobci přiznal podle ustanovení § 146 odst. 1 věty druhé o.s.ř.
Neuznal správnost odvolacích námitek žalovaného, který tvrdil, že žaloba nebyla
podána důvodně, neboť žádost žalobce podaná dne 14. 1. 1997 byla neúplná a k
výzvě žalovaného žalobce předložil poslední potřebné vyžádané doklady až dne
22. 11. 1999, tedy až po podání žaloby. Přitom žalovaný vyplatil žalobci
finanční náhradu v konečné výši 1,892.980 Kč.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání,
jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil,
že pravomoc soudu v této věci nebyla vůbec založena vzhledem k důsledkům
vyplývajícím z ustanovení § 8 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je pravomoc soudu
dána jen tehdy, jestliže věc byla v řízení, které má soudnímu řízení
předcházet, s konečnou platností vyřízena. To se v uvedeném případně nestalo.
Žalovaný ještě dne 18. 1. 1999 vyzýval žalobce k doplnění podkladů, na jejichž
základě by bylo možno věc uzavřít. Tyto doklady doručil žalobce žalovanému až
22. 11. 1999, přitom mezitím dne 20. 10. 1999 podal žalobu, která byla
evidentně předčasná. Po uvedeném doplnění dokladů žalobcem pak žalovaný jeho
nárok uznal a poskytl mu dne 28. 2. 2000 finanční náhradu. Žalovaný tak plnil
nikoliv z důvodu podání žaloby u soudu prvního stupně, nýbrž cestou
dobrovolnosti, na základě dokladů, které žalobce předložil. Podle dovolatele
nebyla žaloba podána důvodně, měla být zamítnuta, případně měl soud řízení
zastavit podle ustanovení § 104 odst. 1 věty druhé o.s.ř. a věc postoupit
žalovanému k dalšímu řízení. Tomu by odpovídal naopak výrok podle § 146 odst. 2
věty první o.s.ř., když žalobce zavinil, že řízení muselo být zastaveno, neboť
žalobu podal zcela nedůvodně a soud se jí tak neměl zabývat. K nápravě tohoto
postupu nedošlo ani v odvolacím řízení. Dovolatel proto navrhl zrušení
rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce namítal nepřípustnost dovolání, poukazoval na datum první
žádosti ze 14. 1. 1997 a na to, že žalovaný rozhodl o finanční náhradě až v
březnu roku 2000, přičemž dlužná částka byla zaplacena až 10.7.2000. Trval na
tom, že pravomoc soudu v této věci byla platně založena.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto
dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č.
30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle
dosavadních předpisů. Proto v dalším odůvodnění tohoto rozsudku jsou uváděna
ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř.").
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží
do pravomoci soudů. O takový případ v souzené věci nejde.
Podle § 8 o.s.ř. má-li být před řízením u soudu provedeno řízení u jiného
orgánu, mohou soudy jednat jen tehdy, nebyla-li věc v takovém řízení s konečnou
platností vyřešena. Jde o případ tzv. dělené pravomoci, která může být založena
pouze výslovným ustanovením příslušného zákona. Takovou dělenou pravomocí není
však obligatorní uplatnění nároku u povinného subjektu, jako je tomu v
případech vyplývajících z ustanovení z ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, v platném znění. Ze znění odstavce 4) tohoto
ustanovení lze pouze dovodit povinnost písemné formy. Nejde však o zvláštní
druh řízení před jiným, k tomu povolaným orgánem, které by bylo uzavřeno např.
rozhodnutím o uplatněných nárocích. Soudní praxe v tomto směru dospěla k
závěru, že sdělení Ministerstva financí ČR o tom, že se žadateli nepřiznává
finanční náhrada z nemovitosti, kterou nelze vydat podle ustanovení zákona č.
87/1991 Sb., není rozhodnutím, proti němuž by bylo možné podat žalobu podle
ustanovení § 247 a násl. o.s.ř. Nebyla-li uvedená finanční náhrada přiznána,
lze se jejího zaplacení domáhat žalobou u soudu (§ 79 a násl. o.s.ř.), a to u
obecného soudu toho státního orgánu,k proti němuž žaloba směřuje (srov. k tomu
závěry rozhodnutí publikovaného pod č. 28/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Přitom není pochyb o tom, že nároky vyplývající z ustanovení
zákona č. 87/1991 Sb., jako normy speciální vůči občanskému zákoníku, jsou
nároky občanskoprávními, k jejichž projednávání jsou příslušné soudy ve smyslu
§ 7 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá závěr, že v době podání žaloby, kterou žalobce uplatňoval
nároky vyplývající z ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb., byla založena
pravomoc soudů k projednání takových nároků. Nelze proto dospět k jednoznačnému
závěru, že by řízení v této věci bylo zatíženo vadou uvedenou v § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání v této věci podle uvedeného ustanovení
není proto dána. Z obsahu spisu se dále nepodává - a ostatně to dovolatel ani
netvrdí - že by řízení bylo zatíženo některou z vad uvedených v ustanovení §
237 odst. 1, písm. b) až g) o.s.ř. Přípustnost dovolání proti usnesení
odvolacího soudu nevyplývá konečně ani z ustanovení § 238a o.s.ř. Dovolání
žalovaného tak směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž nelze
přípustnost dovolání dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 218 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání
dovolacích námitek dovolatelem uplatněných.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4 o.s.ř.
za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. a
contrario. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s
podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly, když vyjádření k dovolání
nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst.
1 až 3 vyhl. č.177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.