28 Cdo 122/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobce Ing. J. B., bytem v K., H. 766, zastoupeného JUDr. Oldřichem
Chudobou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kvestorská 5, proti žalované České
republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 77,100.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 267/2008,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. července
2011, č. j. 70 Co 317/2011-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalované
částky se žalobce domáhal jako náhrady škody odpovídající znehodnocení akcií
společnosti SLATE – B.D.S.O., a. s., k němuž došlo v důsledku rozhodnutí o
vazbě a nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce, jež bylo
posléze ukončeno rozhodnutím soudu, jímž byl žalobce podané obžaloby v plném
rozsahu zproštěn. Žalobce po dobu trestního stíhání nemohl vykonávat práva
akcionáře společnosti SLATE – B.D.S.O., a. s., jelikož mu byly po zahájení
trestního stíhání akcie této společnosti zabaveny, což mělo za následek, že
nemohly být voleny orgány společnosti. V době, kdy žalobci byly vráceny akcie,
byla již akciová společnost v likvidaci, žalobce nemohl ovlivňovat řízení
společnosti, došlo k bezúplatnému převodu největší majetkové hodnoty
společnosti, tj. práva k dobývacímu prostoru, a poté již akcie žalobce měly
nulovou hodnotu. Soud nárok žalobce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Shledal, že pokud by na
straně žalobce vůbec bylo možno spatřovat škodu spočívající ve znehodnocení
akcií společnosti SLATE – B.D.S.O., a. s., ke kterému mělo dojít v důsledku
bezúplatného převodu dobývacího prostoru na třetí subjekt, pak zcela
jednoznačně příčinnou takové „škody“ je uzavření smlouvy o převodu dobývacího
prostoru likvidátorem společnosti. Trestní stíhání žalobce a s tím spojené
zajištění jeho akcií uvedené společnosti, jakož i zmíněná vazba, mohly mít
negativní dopad na řízení a v důsledku toho i na hospodaření společnosti, je-li
však škodní nárok dáván do souvislosti s bezúplatným převodem dobývacího
prostoru, pak zde nemůže být dána příčinná souvislost s nezákonným rozhodnutím
o zahájení trestního stíhání či rozhodnutím o vazbě, neboť mezi uplatňovaný
odpovědností titul a tvrzený škodní následek vstoupila další skutečnost,
nezávislá na jednání orgánů činných v trestním řízení, a to rozhodnutí
likvidátora o bezúplatném převodu. I sám žalobce přitom připustil, že k tomuto
převodu došlo v době, kdy jeho trestní stíhání skončilo a on s akciemi již
disponoval, tudíž mu nic nebránilo, aby informoval likvidátora o hodnotě
dobývacího prostoru, či se u soudu domáhal změny likvidátora, měl-li za to, že
neprovádí likvidaci společnosti řádně. Jelikož příčina tvrzené škody mohla
spočívat pouze ve skutečnostech, za které stát podle zákona č. 82/1998 Sb. v
souvislosti s trestním stíháním neodpovídá, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 28. 7. 2011, č. j. 70 Co 317/2011-94, potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že mezi nezákonným trestním stíháním žalobce či rozhodnutím o jeho
vazbě a eventuálním vznikem škody není dána příčinná souvislost jako jeden z
předpokladů odpovědnosti státu za škodu dle zákona č.
82/1998 Sb., neboť ke
znehodnocení akcií společnosti došlo pouze v důsledku jednání tehdejšího
likvidátora společnosti. Namítá-li žalobce, že pokud by proti němu nebylo
zahájeno trestní stíhání, nedošlo by snad ani k likvidaci společnosti a k
následnému bezúplatnému převodu dobývacího prostoru, nemění to nic na závěru,
že hlavní, respektive jedinou, příčinou vzniku eventuální škody může být pouze
jednání likvidátora společnosti, který postupoval nezávisle na trestním stíhání
žalobce a bez jakéhokoliv vlivu ze strany státu. Odvolací soud tedy rozhodnutí
soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za
přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodné dle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Dovolatel obsáhle zrekapituloval průběh trestního řízení vedeného proti
žalobci a dalším osobám, okolnosti týkající se chodu společnosti SLATE –
B.D.S.O., a. s. po dobu trestního řízení, jakož i dopady trestního stíhání na
další společnosti určitým způsobem provázané se společností SLATE – B.D.S.O.,
a. s. Zopakoval dále závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů, a vyslovil
názor, že v daném případě existuje odpovědností titul (nezákonné rozhodnutí),
škoda a příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a škodou. Zdůraznil, že
mu trestní řízení znemožnilo vykonávat práva akcionáře a že valná hromada
nebyla z důvodu zabavení téměř všech akcií společnosti orgány činnými v
trestním řízení usnášeníschopná, a nemohla tak plnit svou funkci. V době, kdy
nabyl právní moci rozsudek o zproštění žalobce obžaloby a akcie mu byly
vráceny, byla již společnost nejen v likvidaci, ale také v konkursu, a za
řízení a hospodaření společnosti byl zodpovědný konkursní správce. Dovolatel
již tedy neměl možnost řízení společnosti nijak ovlivňovat. Tato situace by
nenastala, pokud by proti žalobci nebylo nezákonně zahájeno trestní stíhání a
nebyly by mu zabaveny akcie, neboť v tomto případě by práva k dobývacímu
prostoru, jež tvořila nejvyšší hodnotu společnosti, nebyla bezúplatně
převedena, a žalobce by byl nadále významným akcionářem společnosti SLATE –
B.D.S.O., a. s. Škoda spočívající ve znehodnocení akcií tudíž žalobci vznikla v
příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. S ohledem na uvedené tedy
dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
jim vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím
poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl
odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Napadené rozhodnutí za zásadně právně významné ve smyslu výše citovaných
ustanovení však pokládat nelze. Je především třeba předeslat, že otázka
existence příčinné souvislosti (na jejímž negativním zodpovězení spočívá
rozhodnutí odvolacího soudu) je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje,
zda škodná událost a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném
poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být
prokázána; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi
jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 49/2011). Zaobírá-
li se pak Nejvyšší soud otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., není mu zákonem umožněno (srov. ustanovení výše citovaná)
přezkoumávat správnost skutkových závěrů odvolacího soudu a jeho úvahami stran
existence či neexistence příčinné souvislosti se může zabývat pouze v naznačené
obecnější rovině, tedy posouzením okolností, mezi nimiž má být příčinná
souvislost zjišťována.
Je přitom možno říci, že soudy obou stupňů ve svých úvahách nikterak nevybočily
z toho, jak je příčinná souvislost setrvale pojímána judikaturou Nejvyššího
soudu zdůrazňující (mimo jiné), že o vztah příčinné souvislosti se jedná,
vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu
škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku.
Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný
následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z
příčin, které se podílejí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde,
avšak musí jít o příčinu podstatnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2593, sešit 29/2004). Spojuje-li dovolatel
opakovaně vznik škody s bezúplatným převodem práva k dobývacímu prostoru z
majetku společnosti na třetí osobu, jenž znehodnotil jím vlastněné akcie, pak
je zjevné, že právě tento krok a nikoliv události jemu předcházející (trestní
stíhání a zabavení akcií) sám považuje za bezprostřední příčinu vzniku škody.
Jak ostatně připomněl soud prvního stupně, bylo na dovolateli, aby se domáhal
zjednání nápravy způsobem předpokládaným zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním
zákoníkem, měl-li za to, že likvidátor, jenž měl uvedenou transakci realizovat,
při výkonu své funkce porušuje zákonné povinností (viz § 71 a § 72 obch. zák.).
I kdyby snad trestní stíhání, časově předcházející uzavření smlouvy o
bezúplatném převodu práva k dobývacímu prostoru, ovlivnilo chod a hospodaření
společnosti, nastalo-li znehodnocení akcií právě až jako následek úbytku oné
hodnoty z majetku společnosti, pak lze jen těžko označit za jeho příčinu
trestní stíhání žalobce. Úvahám soudů nižších stupňů tedy není důvodu cokoliv
vytýkat.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat
zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší
soud je tudíž podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě
právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 12. března 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu