28 Cdo 1229/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobců A/ V. L., a B/ A. L., zastoupeným advokátem,
proti žalovanému P. f. Č. r., o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu
pozemku, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 11 C 264/2002, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v
Liberci, ze dne 12.1.2005, čj. 35 Co 227/2004-129, takto :
I. Dovolání s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 18.11.2003, čj. 11 C 264/2002-77, zamítl Okresní soud
v České Lípě návrh, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s žalobci smlouvu o
převodu parcely č. 4068/1 o výměře 46.486 m2 v Č. L. Žalobci tímto návrhem
usilovali o získání uvedeného pozemku k vyrovnání nároku na náhradní pozemky,
který získali postoupením od M. P. Soud prvního stupně návrhu nevyhověl z
důvodu nedostatku pasivní legitimace žalovaného ve věci, když zjistil, že
předmětný pozemek není v jeho vlastnictví a nemůže jím disponovat poté, co jej
bezúplatně převedl do vlastnictví Města Č. L.
Proti rozsudku soudu prvního stupně se žalobci odvolali s odůvodněním,
že smlouvu o převodu pozemku na Město Č. L. považují za neplatnou pro rozpor s
dobrými mravy, který dovozovali z toho, že s žalovaným o převodu pozemku na
náhradu svých nároků jednali, a pozemek převzali do nájmu právě s výhledem, že
jim bude převeden do vlastnictví. Odvolací soud doplnil řízení některými
listinnými důkazy, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Žalobci získali
nárok na náhradní pozemek ve smyslu § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen
„zákon o půdě“), postoupením části pohledávky M. P., v hodnotě 127.917 Kč.
Jejich nárok nebyl dlouhodobě uspokojen a soud proto měl zkoumat, zda to
nebylo výsledkem libovůle až svévole žalovaného při naplňování zákona o půdě.
Žalovaný mohl např. uspokojit nárok žalobců převodem části pozemku, o nějž
usilovali. Soud měl žalobce vést k tomu, aby upravili žalobní petit tak, aby
bylo možno žalovanému uložit převod pozemku soudem určeného, jehož hodnota by
odpovídala současné hodnotě původních pozemků, jak vyplývá též z nálezu
Ústavního soudu 495/02 z 4.3.2004, uveřejněného pod č. 33 ve svazku č. 32
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Tento postup, pokud jde o předmětný
pozemek, není možný poté, co byl převeden do vlastnictví Města Č. L. smlouvou
ze dne 26.3.2003. Žalobci nepodali žalobu na určení neplatnosti této smlouvy a
soud v řízení o stanovení povinnosti uzavřít smlouvu nemůže tuto otázku zkoumat
jako otázku předběžnou, protože ani kladné rozhodnutí by nemohlo výsledek
sporu zvrátit. Rozsudek, kterým by bylo žalovanému uloženo smlouvu s žalobci
uzavřít, by totiž nebyl listinou schopnou zápisu do katastru nemovitostí
stran změny vlastnického práva, které nyní svědčí Městu Č. L. Bylo by tomu tak
v případě, že by byl rozsudkem jako vlastník určen žalovaný.
Žalobci podali proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu dovolání,
jehož přípustnost dovodili z § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Poukazují na to, že s
žalovaným vedli jednání o náhradním pozemku od října 1995; žalovaný je
utvrzoval v tom,že vše závisí na provedení pozemkových úprav. Dohodli se na
nájmu konkrétního pozemku, který žalovaný nabízel ve veřejné nabídce, a to
parcely č. 4068 v obci Č. L. Pro její převod splňovali podmínku 50% výše
nároku ve vztahu k jeho ceně. Nájem byl sjednán na dobu neurčitou, do doby
realizace privatizačního projektu nebo vydání oprávněným osobám. Pokud by
nemělo dojít k převodu tohoto pozemku na žalobce, neměl by jiný důvod se o něj
starat. Jednání o převodu se stále protahovalo, až žalovaný pozemek převedl na
Město Č. L., přičemž nesprávně uvedl, že jde o pozemek v zastavěném území obce
- dosud jde o ornou půdu. Tuto smlouvu považují za absolutně neplatnou ve
smyslu § 3 a § 39 obč. zák. a vedou proti ní samostatné soudní řízení.
Neplatnost smlouvy spatřují v tom, že žalovaný dlouhodobě nerespektoval jejich
restituční oprávnění a realizací uvedené smlouvy je prakticky dlouhodobě
zbavil možnosti realizovat jejich živnostenská oprávnění k soukromému
hospodaření zde. Toto jednání je dle jejich názoru v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatelé uvádějí, že požadované soudní rozhodnutí má pro ně v této věci
zásadní význam s ohledem na to, že žalovaný dlouhodobě odmítal jejich nároky
uspokojit a současně se zbavoval pozemků, s nimiž za stát hospodařil, takže je
nelze nyní uspokojit. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu, i rozsudek soudu prvního, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání v zásadě splňuje náležitosti stanovené v § 241 a § 241a
o.s.ř. ; z jeho obsahu je zřejmé, že napadá správnost právních závěrů
odvolacího soudu, tj. uplatňuje se v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm.b) o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností, za procesní
situace, kdy rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu
prvního stupně v této věci. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., jak dovolatel také uplatňuje. Podmínkou
pro závěr o přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je úvaha dovolacího
soudu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam. Tak je tomu m.j. v případě, kdy se řeší právní otázka, která dosud v
praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Dovolací soud přitom přihlíží jen k
důvodům uplatněným v dovolání ( § 242 odst. 3 o.s.ř.).
V dané věci dovolací soud dosud neřešil možnost aplikace ustanovení § 3
obč. zák. v řízení o bezúplatný převod pozemku podle § 11 odst. 2 a § 17
odst. 3 zákona o půdě z hlediska výkonu práv a povinností v rozporu s dobrými
mravy a z hlediska charakteru tohoto řízení. Dovolání proto shledal přípustným
k řešení této otázky.
Dovolací soud v prvé řadě konstatuje, že částí uvedené problematiky se
již v dřívějších rozhodnutích zabýval. Tak např. v rozsudku ze dne 18.1.2001,
sp.zn. 26 C 1478/2000, uzavřel : „ Dle ustanovení § 17 odst. 3 písm.a)
zákona o půdě může Pozemkový fond převést nemovitosti ve vlastnictví státu, na
něž nebylo uplatněno právo na vydání, do vlastnictví oprávněných osob k
uspokojení jejich nároku na náhradu podle § 14 až 16 a § 20 zákona o půdě.
Samotný převod se řídí ustanoveními občanského zákoníku, jeho uskutečnění však
předpokládá určitý postup se strany Pozemkového fondu, stanovený zvláštními
předpisy, a sledující uspokojení většího okruhu oprávněných osob, jejichž
nároky se mohou i překrývat. Dovolací soud již ve své dřívější judikatuře
dospěl k závěru, že nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo
osoby oprávněné na výběr náhradních pozemků. Takto rozhodl Nejvyšší soud např.
v rozsudku ze dne 29.1.1997, sp.zn.2 Cdon 522 96. Je na Pozemkovém úřadu, aby
oznámil, které pozemky ve vlastnictví státu mohou být poskytnuty jako
náhradní. Toto oznámení nelze považovat za návrh na uzavření smlouvy o převodu
náhradních pozemků, protože návrhy oprávněných osob na přijetí konkrétních
pozemků je třeba posoudit z více hledisek a přihlédnout i k vyjádření jiných
subjektů, včetně příslušných orgánů. Ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě
proto ukládá Pozemkovému fondu postupovat podle ustanovení § 8 odst. 4 ( nyní
odst. 5) zákona č. 284/1992‘1 Sb., o pozemkových úpravách a o pozemkových
úřadech. Tento postup předpokládá i soupis nároků oprávněných osob včetně
výměry pozemků a jejich ceny a možnost uplatnění nároků jiných osob s státních
orgánů, a konečné rozhodnutí po projednání s tímto okruhem osob.“ V rozsudku ze
dne 14.8.2001, sp.zn. Cdo 452/2000, Nejvyšší soud dále dovodil, že případné
zjištění neplatnosti smlouvy, kterou Pozemkový fond převedl pozemek na třetí
osobu, by nemohlo žalobci zajistit právo na převod tohoto konkrétního pozemku.
Na druhé straně Nejvyšší soud judikoval v rozsudku ze dne 22.8.2002,
sp.zn. 28 Cdo 1847/2001, že shora uvedená judikatura nesměřuje k závěru, že
jeden z účastníků tohoto vztahu, založeného zákonem, má postavení umožňující
mu libovolný postup, případně nepodložený závěr o nemožnosti poskytnout
náhradní pozemek vůbec. Nárok oprávněné osoby, založený ustanovením § 11 odst.
2 zákona o půdě, je právem, které je vymožitelné a je soudem chráněno ve smyslu
§ 1 až § 3 o.s.ř. a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu o
převodu pozemku určeného soudem. Soud ovšem musí disponovat skutkovými
zjištěními, umožňujícími mu rozhodnout o takové povinnosti, tj. znát seznam
pozemků, které s ohledem na výsledek přípravného řízení je možno oprávněné
osobě (žalobcům) nabídnout, a pokud nabídka již byla učiněna, posoudit, zda je
realizovatelná a v jakém rozsahu. V tomto směru je soud oprávněn posoudit i
výši nároku oprávněné osoby vyjádřenou penězi, i cenu pozemků, nabídnutých jako
náhradní. Takto může ovšem soud rozhodnout pouze v případě, kdy mu to
umožňuje žalobní petit, tj. kdy žalobce neodmítá převod jiného pozemku, když
pozemek jím vyžadovaný nelze na něj jako náhradní pozemek převést.
Shora uvedená dosavadní judikatura Nejvyššího soudu vede dovolací soud
k závěru, že řízení o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradního
pozemku je řízením o způsobu vypořádání nároků žalobců na převod náhradních
pozemků podle zákona o půdě, a lze na něj aplikovat § 153 odst. 2 o.s.ř. Je
vázán pouze ustanovením § 11 odst. 2 uvedeného zákona, z nějž toto vypořádání
vyplývá, tj. souhlasem oprávněné osoby s převodem konkrétního pozemku. Jedná se
o občanskoprávní vztah, z něhož není ničím vyloučeno použití ustanovení § 3
odst. 1 o tom, že výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy,
šlo by však s ohledem na zvláštní okruh práv a povinností účastníků spíše o
výjimečný případ, daný konkrétními zjištěnými okolnostmi.
V dané věci ovšem s ohledem na to, že žalobci požadují převod jen
konkrétního pozemku, který již není ve vlastnictví státu, ani nepřichází
aplikace tohoto ustanovení v úvahu, jak správně zdůvodnil odvolací soud.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto s ohledem na shora uvedené závěry
dovolacího soudu shledán správným a dovolání bylo podle § 243b odst. 2 o.s.ř.
zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který měl v
dovolacím řízení úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly ( § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu