28 Cdo 1238/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o
dovolání 1. P. B. a 2. E. B., zastoupených advokátem, proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze 6. 11. 2002, sp. zn. 35
Co 224/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod
sp. zn. 9 C 1089/95 (žalobců 1. P. B. a 2. E. B.,
zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. P. V., B. H. V., C. P. V. ml., a D.
V. V., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 1. 6. 1995, aby žalovaným
bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání dvou ideálních třetin domu čp.
566 v K. Š. V žalobě bylo uvedeno, že tento dům patřil původně z jedné třetiny
žalobci P. B. a z další třetiny patřil oběma žalobcům jako bezpodílovým
spoluvlastníkům; zbývající třetina patřila M. B. Rozsudkem Okresního soudu v
České Lípě z 13. 8. 1986, sp. zn. 1 T 646/86, byli žalobci odsouzeni pro tehdy
trestný čin opuštění republiky a bylo jim uloženo i propadnutí majetku ve
prospěch státu. Od spoluvlastnice M. B. byla její ideální třetina získána
státem odkoupením. Smlouvou z 24. 6. 1986 byl pak celý dům prodán manželům P. a
V. V. a manželům P. a H. V. Podle názoru žalobců byli žalovaní při koupi domu
protiprávně zvýhodněni. Žalobci vyzvali žalované k vydání nemovitosti, ale
bezvýsledně. Žalobci ještě v žalobě uváděli, že byli rehabilitování podle
zákona č. 119/1990 Sb. (Okresním soudem v České Lípě usnesením z 25. 2.
1991, sp. zn. Rt 150/91).
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobci uváděné nemovitosti
nenabyli v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a ani na základě
protiprávního zvýhodnění.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě z 9. 2. 1999, čj. 9 C
1089/95-115, bylo žalovaným uloženo vydat do 3 dnů od právní moci rozsudku
žalobcům 2/3 obytného domu čp. 566 v K. Š., zapsaného na listu vlastnictví č.
794 pro katastrální území K. Š. u Katastrálního úřadu v Č. Žalovaným bylo
uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 64.801,60 Kč. Usnesením
Okresního soudu v České Lípě z 9. 2. 1999, čj. 9 C 1089/95-122, bylo ještě
žalovaným uloženo zaplatit státu na úhradu soudního poplatku 7.584 Kč, a to do
pokladny Okresního soudu v České Lípě.
K odvolání žalovaných byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně z 9. 2.
1990 zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem z 19. 5. 1999, sp.
zn. 30 Co 269/99, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nevedl žalobce k
potřebné úpravě a doplnění žalobního návrhu, neobjasnil si postačujícím
způsobem, zda se na projednávanou věc vztahuje nález Ústavního soudu ČR č.
164/1994 Sb., a že nejasné jsou i závěry soudu prvního stupně o tom, zda
žalovaní získali nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců, v rozporu s tehdy
platnými právními předpisy. Byl proto rozsudek soudu prvního stupně zrušen
odvolacím soudem podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) a odst. 2 občanského
soudního řádu.
V dalším průběhu řízení Okresní soud v České Lípě rozsudkem z 21. 2.
2002, čj. 9 C 1089/95-210, zamítl žalobu žalobců P. B. a E. B.,
aby bylo žalovaným uloženo uzavřít dohodu s nimi, a to žalovanému P. V.
mladšímu (narozenému 18. 7. 1978) o vydání 1/12 obytného domu čp. 566 v K. Š.
do výlučného vlastnictví P. B., žalované V. V. o vydání 1/12 obytného domu čp.
566 v K. Š. do výlučného vlastnictví P. B., žalovaným H. a P. V. o vydání 2/12
obytného domu čp. 566 v K. Š. do výlučného vlastnictví žalobce P. B., dále
žalovanému P. V. mladšímu o vydání 1/12 obytného domu čp. 566 v K. Š. do
společného jmění manželů P. a E. B., žalované V. V. o vydání 1/12 obytného domu
čp. 566 v K. Š. do společného jmění manželů P. a E. B., jakož i P. a H. V. o
vydání 2/12 obytného domu čp. 566 v K. Š. do společného jmění manželů P. a E.
B. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 61.334 Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z 21. 2. 2002 bylo uvedeno,
že žalobci byli od 15. 10. 1986 státními příslušníky Spolkové republiky Německo
a pokud šlo o jejich státní občanství České republiky nabyli je narozením, ale
pozbyli je, podle názoru soudu prvního stupně, dnem 1. 1. 1993 v důsledku
nabytí státního občanství Spolkové republiky Německo; dne 16. 1. 1995 jim bylo
však vydáno osvědčení o státním občanství České republiky. Žalobci nabyli
vlastnictví domu čp. 566 v K. Š. jednak kupní smlouvou z 26. 4. 1972, uzavřenou
s prodávající M. F., a jednak dědictvím po R. B. (otci žalobce P. B.), který
zemřel 9. 9. 1983. Soud prvního stupně dále dovozoval, že nemovitosti uvedené v
žalobě žalobců přešly na stát a do správy Městského národního výboru v K. Š.
podle ustanovení § 453 občanského zákoníku jako věci opuštěné a rozsudkem
trestního soudu, kterým byli oba žalobci odsouzeni k propadnutí jejich majetku;
došlo tu takto „k deklaratornímu přechodu majetku žalobců do vlastnictví
státu“. Žalobci sice po své rehabilitaci podle zákona č. 119/1119 Sb., o soudní
rehabilitaci, podali včas výzvu žalovaným o vydání nemovitostí, ale potom v
občanském soudním řízení se jim nepodařilo prokázat, že žalovaní jsou povinnými
osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru soudu
prvního stupně byl totiž žalobci uváděný dům čp. 566 v K. Š. převeden na
žalované v souladu s ustanoveními vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního
majetku, neboť tu šlo o domek, jehož obytná plocha nepřesahovala 150 m2 a k
tomuto převodu byl dán souhlas i nadřízeným orgánem převádějícího Městského
národního výboru v K. Š., tedy bývalým Okresním národním výborem v Č. (jeho
finančním odborem), a to dne 17. 6. 1986. Ohledně ceny,za kterou byl dům čp.
566 v K. Š. žalovaným prodán (173.888 Kč)dovozoval soud prvního stupně, že
podle posudků znalců, provedených v tomto řízení, byly žalovaní při koupi domu
zvýhodněni jen v rozsahu 4 %, takže se tu nejedná o protiprávní zvýhodnění osob
nabyvatelů, když „za podstatné překročení ceny, která byla učiněna odhadem, se
v praxi považuje cena vyšší o více než 20 %“.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení
rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním
poplatku podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního
stupně z 21. 2. 2002 rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci rozsudkem ze 6. 11. 2002, sp. zn. 35 Co 224/2002. Tímto
rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen
a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu
prvního stupně byl odvolacím soudem shledán jako věcně správný, „a to přesto,
že jedna z odvolacích námitek je důvodná“. Pokud šlo o tuto námitku, měl
odvolací soud na zřeteli splnění podmínky státního občanství ČR na straně
žalobců. Na rozdíl od soudu prvního stupně byl odvolací soud toho názoru, že
zákon č. 40/1993 Sb., účinný od 1. 1. 1993, v žádném ze svých
ustanovení nepřipouští zpětnou účinnost zákona a protože žalobci
P. B. a E. B. nabyli druhého státního občanství před účinností uvedeného
zákona, nemohli pozbýt státního občanství ČR, jak měl za to soud prvního
stupně. Odvolací soud dospěl tedy k závěru, že žalobci jsou sice oprávněnými
osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., ale shledal naproti tomu, že žalovaní
nejsou v tomto případě osobami povinnými ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb.
Ohledně žalovaného P. V. mladšího, narozeného 18. 7. 1978, odvolací
soud uváděl, že nemůže být povinnou osobou již proto, že nejde o nabyvatele
věci od státu, ale nabyl svůj podíl od původního nabyvatele, nikoli však
převodem, ale děděním. Ale ani ostatní žalovaní nezískali, podle názoru
odvolacího soudu, své podíly na domě čp. 566 v K. Š. v rozporu s tehdy platnými
právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Odvolací soud
neshledal rozpor smlouvy z 24. 6. 1986, kterou žalovaní
tuto nemovitost získali, s ustanoveními vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní
správě národního majetku. Protože v daném případě šlo o nemovitost, nemohlo se
na žalované vztahovat ustanovení citované vyhlášky týkající se majetku, jehož
stát nabyl výrokem o propadnutí nebo zabrání zboží (věci) podle ustanovení §
89, § 90, § 115, a § 109 odst. 1 písm. c) celního zákona č. 44/1971 Sb., která
se podle svého obsahu a slovního znění vztahují jen na věci movité, takže tu
neplatí ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky č. 86/1977 Sb. o tom, že z nabývání
věci jsou vyloučeni ti, kteří mají spolupracovat při zabezpečování majetku a
při jeho prozatímní správě, když tu pracovníci celnic (jimiž byli údajně
žalovaní) žádnou takovou činnost, pokud jde o nemovitosti, nevykonávali. Také
tu nebyl, podle názoru odvolacího soudu, rozpor s vyhláškou č. 90/1984 Sb., o
správě národního majetku, když tu byla dána možnost převodu obytného, který
nebyl rodinným domkem, a to za určitých předpisem stanovených předpokladů. Také
byl odvolací soud (shodně s názorem soudu prvního stupně) toho názoru, že tu
nebyl rozpor ani s cenovými předpisy a že při stanovení kupní ceny o 4 % vyšší
jde o nepodstatné zvýhodnění osoby nabyvatelů.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný podle ustanovení § 218 občanského soudního řádu ve věci samé, ale
výroky tohoto rozsudku o nákladech řízení zrušil podle ustanovení § 221 odst. 1
písm. c) a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, protože měl za to, že
tyto výroky jsou nepřezkoumatelné.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 2. 1. 2003 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na
poště 10. 2. 2003 k doručení Okresnímu soudu v České Lípě,
tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé byli toho názoru, že by dovolací soud měl zrušit rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a že by věc měla být vrácena k
dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, a
poukazovali v tomto smyslu na obecné poučení odvolacího soudu, jak bylo uvedeno
v závěru písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu. Jako dovolací soud
důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé dovozovali, že všichni žalovaní (s výjimkou žalovaného P.
V., dědice P. V., který byl v době prodeje nemovitosti ze strany státu
důchodce) byli jako pracovníci státního orgánu (celní správy) vyloučení z
možnosti koupě nemovitosti od státu, jak to zřejmě měla na zřeteli vyhláška č.
84/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku. Dovolatelé byli toho
názoru, že ustanovení tohoto právního předpisu je třeba vykládat tak, že
všichni pracovníci státního orgánu, spolupracující při zabezpečování majetku,
získaného státem podle vyhlášky č. 86/1977 Sb., jsou vyloučeni z nabývání
veškerého majetku, a to i včetně nemovitostí. Proto také v daném případě
žalovaní (s výjimkou žalovaného P. V.), jako pracovníci celní správy, nemohli
ani v daném případě nabýt nemovitosti, které jsou mezi žalobci a žalovanými
sporné, od státu, když byly do správy státu získány právě ve smyslu ustanovení
vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku. Dovolatelé byli
toho názoru, že i náhrada nákladů řízení byla odvolacím soudem posouzena
nesprávně podle ceny nemovitostí, jako předmětu sporu v této právní věci, i
když žaloba v této věci obsahovala žalobní návrh na uzavření dohody o vydání
nemovitostí, nikoli na vydání nemovitostí.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení
dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož
ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti
zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, protože potvrzení (odvolacím
soudem) rozhodnutí soudu prvního stupně se týkalo rozsudku tohoto soudu (z 21.
2. 2002, čj. 9 C 1089/95-210 Okresního soudu v České Lípě), jímž
tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (z 9. 2. 1999, čj. 9 C
1089/95-115 Okresního soudu v České Lípě) proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který předchozí žalobě vyhovující rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušil.
Dovolatelé ve svém přípustném dovolání uplatňovali jako dovolací důvod,
že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo jejich dovolání, spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského
soudního řádu) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní
věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s ustanoveními
vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku.
Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se projednávané právní věci
nepochybně týkalo, ale v řízení o dovolání bylo nutno posoudit, zda si odvolací
soud (i soud prvního stupně) toto ustanovení, popřípadě i ustanovení jiných
právních předpisů, zejména těch, na něž účastníci řízení poukazovali jako na
předpisy, které je třeba mít na zřeteli při aplikaci a výkladu ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, také správně
vyložil.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými
osobami podle tohoto zákona fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který
získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991
Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými
právními předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele a
dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Podle ustanovení § 230 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými
osobami podle tohoto zákona fyzické osoby podle § 4 odst. 2 tohoto zákona,
pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.
Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu
ustanovení § 39 občanského zákoníku (srov. k tomu č. 16/1996,
str. 50 /128/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším
soudem), a to zejména co do rozporu se zákonem nebo co do jeho obcházení.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 13. 5. 2003, II. ÚS 10/2000, uveřejněném
pod č. 62 ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo
vyloženo: Uspokojení restitučního nároku musí respektovat ustanovení i zákonné
předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové
vztahy mezi původními vlastníky odňatých věci a státem, případně tím, kdo od
něho odňaté věci získal, pouze v omezené míře. Tento přístup se projevil, kromě
jiného, ve vymezení okruhu povinných osob. Je žádoucí, aby majetkové důsledky
nápravy křivd nesl především stát (srov. § 13 zákona č. 87/1991 Sb.), a jiné
osoby jen za přesně stanovených podmínek; přitom je ovšem třeba, aby se soud
při aplikaci ustanovení § 20 odst. 1 a § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
náležitě vypořádal s námitkami žalobců např. ohledně dodržení předpisů o správě
národního majetku a předpisů cenových i ohledně okolností případného
protiprávního zvýhodnění nabyvatelů věcí (srov. odůvodnění uváděného nálezu
Ústavního soudu ČR na str. 125 svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR).
Postup odvolacího soudu (v návaznosti i na postup soudu prvního stupně)
v daném případě, jakož i odůvodnění aplikace ustanovení § 4 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání
dovolatelů, nebyl odlišný od toho, na co kladou důraz citované závěry z
uveřejněné judikatury soudů i z uveřejněných nálezů Ústavního soudu ČR. V daném
případě se soudy obou stupňů zevrubně zabývaly tím, zda tu nedošlo k nabytí
nemovitosti v rozporu s cenovými předpisy, jakož i s předpisy o prozatímní
správě národního majetku i s předpisy o správě tohoto majetku vůbec, jakož i s
objasněním toho, zda tu nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů věci od
státu. Podle názoru dovolacího soudu nelze pokládat za nesprávné právní
posouzení věci ani z hlediska ustanovení vyhlášky č. 86/1977 Sb., o
prozatímní správě národního majetku, jejíž ustanovení o vyloučení pracovníků
některých státních orgánů a organizací z možnosti koupě věci v této prozatímní
správě národního majetku, je třeba chápat v přímé souvislosti činnosti těchto
pracovníků při zabezpečování a při výkonu prozatímní správy státem nabytého
konkrétního majetku a nikoli jako všeobecné vylučující ustanovení bez jakékoli
souvislosti s konkrétními věcmi, nabytými státem. Opačný výklad, zdůrazňovaný v
dovolání dovolatelů nemá oporu ve slovním znění ustanovení vyhlášky č. 86/1977
Sb. a ani např. v tom, co lze dovodit z těch nálezů Ústavního soudu ČR, které
se zčásti dotýkaly i aplikace ustanovení vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní
správě národního majetku, jako tomu bylo kupř. v již citovaném nálezu
uveřejněném pod č. 62 ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR
(srov. např. stranu 123 odůvodnění tohoto nálezu) anebo již dříve v nálezu z 2.
6. 1999, I ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR (např. srov. stranu 205 odůvodnění tohoto nálezu).
Dospěl proto dovolací soud při posuzování dovolání dovolatele v daném
případě k výslednému závěru, že tu jde o dovolání přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ale toto dovolání nebylo
shledáno důvodným ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 a 2 občanského soudního
řádu, když nebylo možné přisvědčit názoru dovolatelů, že tu jde o rozhodnutí
spočívající na nesprávném právním posouzení věci (jak to má na zřeteli
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů podle
ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu jako směřující proti
rozhodnutí odvolacího soudu, které není podle názoru dovolacího soudu nesprávné.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. května 2004
JUDr. Oldřich Jehlička,CSc., v.r.
předseda senátu