Podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jehož se dovolatelé podle znění dovolání dovolávají, je dovolaní přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů. Jak bude dále vysvětleno, o takový případ v posuzované věci nejde.
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 239 odst. 1, když byla založena výrokem odvolacího soudu. Dovolacímu soudu v takovém případě nepřísluší zkoumání, zda otázka, pro kterou bylo dovolání odvolacím soudem připuštěno, je skutečně otázkou zásadního právního významu. Podá-li účastník dovolání, jež bylo připuštěno postupem podle § 239 odst. 1 o.s.ř., může uplatnit pouze dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., a to pouze v rámci otázky zásadního právního významu vymezeného výrokem rozsudku odvolacího soudu. Ustanovení § 241 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. se zde proto uplatní pouze v té míře, pokud jde o přezkum výroků rozsudku odvolacího soudu dovolatelem napadených a pokud jde o důsledky plynoucí z úřední povinnosti soudu přihlédnout k existenci případných vad představujících dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud však - vzhledem k tomu, co bylo shora uvedeno, nemůže přihlížet k případným dovolacím námitkám nesoucím se k vadám skutkového zjištění, nebo k tvrzení o nesprávném právním posouzení nad rámec vymezený výrokem odvolacího soudu. To se v této věci týká dovolacích námitek uplatněných dovolatelem, pokud směřovaly k tvrzení, že pod nesprávné právní posouzení je třeba zahrnout i přezkum otázky, zda a nakolik formulace žalobního petitu v této věci odpovídá ustanovením procesního práva v návaznosti na znění příslušných hmotněprávních předpisů a nakolik je výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzený odvolacím soudem vůbec vykonatelný. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z uvedených závěrů a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu ve znění již uvedeném, může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
Podle § 1 odst. 2 o.z., v platném znění, občanský zákoník upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto vztahy neupravují jiné zákony. Nelze pochybovat o tom, že úprava vztahů mezi spoluvlastníky uvedená v ustanovení § 136 a násl. o.z. je úpravou obecnou, dopadající na vztahy k věcem náležejícím do spoluvlastnictví více subjektů (ať už právnických osob, fyzických osob, nebo právnických a fyzických osob). Za věci a práva, k nimž může vzniknout podílové spoluvlastnictví jsou v souladu s ustanovením § 118 o.z. je třeba považovat věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty (§ 118 odst. 1 o.z.). Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory (§ 118 odst. 2 o.z.). Z tohoto vymezení ještě neplyne výlučnost aplikace ustanovení obecné normy - totiž občanského zákoníku - na úpravu právních vztahů k předmětu spoluvlastnictví, jak je definován v citovaném ustanovení § 118 o.z., pakliže platná právní úprava reguluje vztahy k takovým věcem zvláštním předpisem. O takový případ jde v posuzované věci, v níž vznik práva, obsah práv a povinností účastníků i způsob zániku k nim je obsažena ve zvláštním zákoně, jmenovitě zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném do doby rozhodování odvolacího soudu, to je do doby 9. 3. 2001. V té době platné znění uvedeného zákona bylo představováno podobou uvedeného zákona do přijetí zákona č. 103/2000, ze dne 4. dubna 2000, jakož i následujících zásahů do textu zákona vyplývajících zejména z nálezu Ústavního soudu č. 128/2001 Sb. Pak ovšem nelze pominout důsledky plynoucí z obecného ustanovení již uvedeného § 1 odst. 2 o.z. stanovícího poměr subsidiarity občanského zákoníku ve vztahu k speciálním úpravám týkajícím se předmětu občanskoprávních vztahů.
Zákon č.72/1994 Sb. je třeba považovat za normu speciální, ve vztahu k obecné úpravě v občanském zákoníku. Tento závěr plyne jak z vymezení účastníků, tak předmětu úpravy tohoto zákona (srov. § 1 odst. 1 až 3 zákona) i zvláštní povahy nepřímého předmětu práv a povinností vlastníků bytů a nebytových prostor, jak je tento definován v ustanovení § 2 zákona. V této souvislosti je třeba zmínit (ve vztahu k předmětu vzniku spoluvlastnictví podle uvedeného zákona), že vlastnictví bytu, jak je upraveno v našem právním řádu, nezvýrazňuje jinak nepopiratelný zvláštní charakter institut vlastnictví k bytu. Přitom jeho postata spočívá v tom, že byt nebo nebytový prostor (tzv. „jednotka\") není fakticky samostatnou věcí, ale je součástí budovy. Jednotka sice může být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, to však vyplývá jen z toho, že takto to občanský zákoník výslovně stanoví. Vlastnictví jednotky jako vymezené části budovy nemůže být však vlastnictvím, kterému odpovídá plná právní moc nad věcí. Uvedený rozdíl mezi vlastnictvím věci (nemovitosti) a vlastnictvím jednotky se projevuje především v rozsahu oprávnění vlastníka. Vlastnické právo k jednotce má smysl a právní relevanci jen spolu s podílem na spoluvlastnickém právu ke společným částem domu.
K poměru speciality úpravy plynoucí ze zákona č. 72/1994 Sb. je třeba dále připomenout, že pouze v otázkách tímto zvláštním zákonem neupraveným, připouští ustanovení § 3 odst. 1 a 2 podpůrnou aplikaci ustanovení občanského zákoníku. Posledně uvedené ustanovení obecně konstatuje, že právní vztahy k jednotkám se řídí, pokud tento zákon nestanoví jinak, ustanoveními občanského zákoníku a dalších právních předpisů, které se týkají nemovitostí. Tato formulace ještě nevypovídá nic o tom, že by v případě neshody týkající se pozemku (který je jistě nemovitostí), nacházejícího se ve spoluvlastnictví (jako je tomu v tomto případě) byla založena výlučně použitelnost předpisů občanského zákoníku o řešení neshod mezi spoluvlastníky. Vyslovuje pouze obecný důsledek vztahující se k povaze jednotek, ohledně právních vztahů k nim se použijí ustanovení občanského zákoníku týkající se nemovitostí.
Zvláštní úprava týkající se rozhodování společenství vlastníků jednotek i řešení jejich neshod je upravena rovněž v citovaném zákoně, nikoliv v ustanovení občanského zákoníku. Zákon č. 72/1994 Sb. zakládá totiž v ustanoveních § 11 zákona, (ve znění vymezeném shora uvedeným odůvodněním rozsudku odvolacího soudu) pod marginální rubrikou „Společenství vlastníků jednotek\", i mechanismus řešení sporů mezi vlastníky jednotek, který je odlišný od způsobu rozhodování neshod mezi spoluvlastníky podle ustanovení § 136 a násl. o.z. Podle § 11 odst. 7 platí, že k přijetí usnesení týkajícího se změny účelu užívání stavby a o zcizení společných částí domu, které jsou nezbytné pro zachování účelu užívání stavby, je zapotřebí jednomyslného souhlasu všech vlastníků jednotek. Podle odstavce 8 téhož ustanovení nedosáhne- li se potřebné většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli vlastníka jednotky soud. Jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl.
Z gramatického výkladu citovaného ustanovení, jakož i ze shora uvedených odlišností mezi úpravou obecnou podle ustanovení občanského zákoníku a zákona č. 72/1994 Sb., tak plyne předně závěr, že do pravomoci soudu náleží oprávnění rozhodování podle § 11 odst. 8 zákona o návrhu kteréhokoliv vlastníka, v této věci tedy i žalobců, o otázce, ohledně níž v této věci nebylo dosaženo jednomyslného souhlasu všech vlastníků jednotek. V této věci dovolací soud shodně se soudem odvolacím dospívá k závěru, že pro aplikaci ustanovení § 11 odst. 8 zákona je rozhodující okolnost, že pozemek v tomto případě je v podílovém spoluvlastnictví, spoluvlastnictví k němu je však spojeno s vlastnictvím jednotky. Jak bylo shora vyloženo, tato okolnost týkající se předmětu úpravy podle zákona č. 72/1994 Sb., odůvodňuje i posuzování postupu při neshodě spoluvlastníků podle § 11 odst. 8 tohoto zákona, nikoliv podle ustanovení § 136 a násl. občanského zákoníku. Předmět spoluvlastnictví z výše uvedených důvodů nelze v těchto souvislostech posuzovat izolovaně, bez zřetele na vazbu pozemku a stavby, v níž se jednotky nacházejí.
Pokud jde o posouzení, zda v této věci šlo o rozhodování o důležité záležitosti ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, ztotožňuje se dovolací soud s posouzením věci odvolacím soudem už s odkazem na vymezení pojmu součásti věci a jejího příslušenství ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 o.z. Zařízení sloužící k pohonu zdviže (strojovna výtahu) tvoří její integrální součást ve smyslu citovaného ustanovení, neboť bez něj by provoz výtahu byl pojmově vyloučen. Posouzení umístění této součásti výtahu jako „důležité záležitosti\" je tak nade vší pochybnost a právní závěr odvolacího soudu nutno v tomto rozsahu považovat rovněž za správný.
Z uvedeného tak vyplývá, že nelze přisvědčit tvrzení dovolatele o vadě řízení ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. o nedostatku pravomoci soudu k rozhodování v této věci, aniž by bylo možno odvolacímu soudu vytknout nesprávnost právního posouzení v otázce volby příslušného zákonného předpisu a jeho výkladu. Pro úplnost je třeba připomenout, že odkaz dovolatelů na závěry plynoucí z jimi uváděného rozhodnutí Nejvyššího soudu, je ve sledovaných souvislostech nepřípadný. Odvolací soud správně poukázal na skutečnost, že posouzení právní problematiky v uvedeném rozhodnutí týká aplikace právních předpisů v jiném znění, než těch, které přicházejí do úvahy v posuzované věci. Dovolací soud k tomu je nucen uvést, že vzhledem k výše uvedenému právnímu posouzení vyznívajícímu v závěr o subsidiaritě občanského zákoníku a nutnosti aplikace speciálního předpisu, jímž jsou shora citovaná ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., (ve znění shora uvedeném), jmenovitě ustanovení § 11 ost. 7 a odst. 8, nepřichází aplikace obecných vývodů uvedených v citovaném judikátu prakticky do úvahy pro řešení neshod (uzavření dohody), k níž bylo zapotřebí souhlasu všech vlastníků jednotek. Důvodem je již zmíněná odlišnost předmětu úpravy spoluvlastnictví obecně podle ustanovení § 136 a násl. o.z. a předmětu spoluvlastnictví podle shora uvedených ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. Závěry rozhodnutí, na něž dovolatel poukazuje, tak na daný případ nedopadají.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 o.s.ř. dovolání zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat v mezích dovolacího přezkumu za správné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 150 o.s.ř. Dovolatelé neměli v dovolacím řízení úspěch, dovolací soud však dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti případu dané složitostí této dosud neřešené právní problematiky jsou dány důvody mimořádného zřetele hodné, pro které přiznání nákladů dovolacího řízení žalobcům není namístě.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. srpna 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý,v.r.
předseda senátu